Philip Morris Ballet Flower Award

Rozhovor s bývalým sólistou ND v Praze Alexandrem Katsapovem

„Tanec je pro mě součástí života. Ale kdybych žil znovu, možná bych zkusil něco jiného“

Od roku 1997, kdy přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu ND v Praze Vlastimila Harapese, si postupně zatančil na naší první scéně téměř celý klasický repertoár a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace a za své výkony obdržel několik ocenění. Po skončení taneční kariéry se stal baletním mistrem, a kromě toho se Alexandre Katsapov věnuje fotografování a jak sám přiznává, nejraději fotí lidi a okamžiky, které mají atmosféru.

Alexandre Katsapov v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl- Sólo pro tři – foto Pavel Hejný

K baletu jste se dostal jako malý kluk, a to vlastně díky mamince, která chtěla být baletkou, ale nevyšlo jí to. Tak to zkusila s Vámi a přivedla Vás k baletu. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk a co Vás ještě bavilo?

„Moje dětství bylo hodně naplněné pohybem a hudbou. Maminka si sama přála být baletkou, ano, je to tak, a když to nevyšlo, zkusila to se mnou. Od pěti let jsem chodil do baletní přípravky, ale kromě toho jsem dělal i gymnastiku a hrál na klavír. Byl jsem živé dítě, které mělo rádo pohyb, a vedle baletu mě bavilo sportovat a objevovat nové věci. Nikdo tehdy netušil, že se balet stane mou celoživotní cestou.“

Alexandre Katsapov s Adélou Pollertovou v baletu Zlatovláska – foto Roman Sejkot

V rodném Petrohradě jste vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové. Po škole jste v roce 1993 získal angažmá na pozici sólisty ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského. A během tří let jste si zatančil Alberta v Giselle, Prince v Louskáčkovi nebo Romea i Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphidě nebo titulní roli v Petruškovi. Jak na své začátky vzpomínáte? Bylo Vám devatenáct let a stal jste se sólistou.

„Bylo to velmi intenzivní období. Najednou jsem stál na jevišti v hlavních rolích, které jsou snem každého tanečníka – Albert, Romeo, James, Petruška. Byla to obrovská zodpovědnost, ale také radost. Zpětně vidím, že to byla velká škola – nejen po stránce technické, ale i lidské, protože jsem se učil obstát v konkurenci a hledat vlastní cestu.“

Alexandre Katsapov jako Valmont – foto Martin Divíšek

Pak Vaše pracovní cesta vedla do Prahy, když jste přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese a v roce 1997 jste se stal členem souboru. A brzy také sólistou. A na naší první scéně jste si zatančil řadu krásných rolí a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace. Splnil jste si své taneční sny? Máte nějakou oblíbenou roli?

„Do Prahy jsem přišel díky nabídce Vlastimila Harapese, ano, bylo to zásadní rozhodnutí. Postupně jsem zde dostal možnost tančit téměř celý klasický repertoár. Nejbližší mi vždy byly role, které vyžadovaly i hereckou složku – třeba Ivan Hrozný, Valmont nebo postavy z děl Petra Zusky. Z posledních rolí jsem měl velkou radost z matky Simone v Marné opatrnosti nebo krále Petra v Leonce a Lena. Taneční sny se mi splnily – a možná i více, než jsem si, kdy představoval.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

S aktivní taneční kariérou jste se před časem rozloučil a ve Zlaté kapličce působíte na pozici baletního mistra. A co choreografie, zkusil jste si ji také? Vy sám jste spolupracoval s Jiřím Kyliánem (Petit Mort, Sinfonietta, Dítě a kouzla, Polní mše, Návrat do neznámé země), Matsem Ekem (Carmen), Petrem Zuskou (Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl, Déjà vu), Liborem Vaculíkem (Romeo a Julie, Ivan Hrozný, Lucrezia Borgia, Valmont) nebo Ivanem Cavallarim (Zkrocení zlé ženy).

„Nikdy jsem neměl choreografické ambice, ale vždycky jsem rád a velmi jsem oceňoval, když vznikala nová choreografie. Byla to těsná spolupráce s choreografem – někdy se tvořilo přímo na mě, jindy na alternaci, ale vždy šlo o kontakt s živým tvůrcem, který něco nového přináší. To pro mě bylo zásadní a velmi inspirativní a vždy jsem se na takovou spolupráci těšil.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

Vaše taneční umění Vám vyneslo několik ocenění jako je Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce, Cenu Thálie za titulní roli v baletu Ivan Hrozný, Cenu Divadelních novin za svůj výkon v představení Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři. Role Petruchia ve Zkrocení zlé ženy Vám vynesla nominaci na Cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky roli Jamese v La Sylphide a von Rothbarta v Labutím jezeře. A role Valmonta Vám vynesla Cenu Opery Plus. Co to pro Vás znamená?

„Ceny mě samozřejmě potěšily – Cenu Thálie, Philip Morris Ballet Flower Award, Cenu Divadelních novin i další nominace. Vážím si jich, protože jsou odrazem toho, že má práce měla smysl. Ale největší ocenění je pro mě pocit, když představení opravdu „žije“ a spojí se jeviště s publikem. To je chvíle, kdy tanečník ví, že dělá správně to, co dělá.“

Alexandre Katsapov jako Onegin s Ivannou Illyenko – foto Anna Rasmussen

Hodně se věnujete focení, o kterém jste jednou řekl: „Focení beru spíše jako koníček, ve kterém jsem našel sám sebe.“ Fotil jste také pro časopisy Harper´s Bazaar a Esprit. S Máriem Bakušem, se kterým tvoříte umělecké duo The Queens, jste nafotil kalendář baletu ND na rok 2017. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Fotografie mě přitahovala už dlouho, ale intenzivněji jsem se jí začal věnovat až během kariéry. Je to jiný způsob vyjádření – pohyb, kompozice a emoce, které znám z tance, mohu zachytit objektivem. Nejraději fotím lidi a okamžiky, které mají atmosféru. Spolu s Máriem Bakušem tvoříme umělecké duo The Queens. Pod touto značkou jsme realizovali nejen kalendář baletu Národního divadla na rok 2017, ale také řadu plakátů a vizuálů pro operu a balet Divadla J. K. Tyla v Plzni, balet v Olomouci, Pražský komorní balet, Národní divadlo v Praze, Pražskou taneční konzervatoř a mnoho dalších projektů.“

Alexandre Katsapov a R. Fišarová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejko

Co Vám dalo a jak Vás obohatilo a ovlivnilo focení tanečního dokumentárního projektu Zdenka Prokeše West Side Story ve věznici (2024), díky kterému jste navštívil dokonce třikrát mužskou věznici v Příbrami a dva dny jste strávil v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou?

„Byla to silná zkušenost. Vstoupit s tancem a uměním do prostředí, kde lidé žijí úplně jiný život, je konfrontace, která člověka hodně obohatí. Viděl jsem, že i tam tanec může mít smysl a otevřít cestu k lidskosti a emocím.“

Alexandre Katsapov a P. Hrubesová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejkot

Máte za sebou úspěšnou dráhu baletního tanečníka. Teď jste baletním mistrem. Čím je pro Vás tanec dnes? Kdybyste byl znovu ten malý kluk, vydal byste se stejnou cestou?

„Tanec pro mě zůstává součástí života. Už ho nežiji na jevišti, ale předávám dál jako baletní mistr. Co se týče otázky, zda bych se dnes vydal stejnou cestou, je to těžké říct. Když se dívám zpětně na svou zkušenost, nevím, jestli bych touto cestou šel znovu. Byla sice obohacující a dala mi spoustu možností, ale kdybych měl dnes volit, pravděpodobně bych šel jinam a zkusil něco úplně jiného.“

Alexandre Katsapov – foto Pavel Hejny

A co volný čas, jak jej rád? Co Vám říká slůvko relax?

„Relax, to je pro mě trochu jiné slovo než si mnoho lidí představuje. Nepředstavuje jen ležení na gauči nebo pobyt ve wellness – pro mě je to spíš aktivní výzva. Může to být jízda na kole s kamarádem několik dní, putování po cestách, duchovní cesta, nebo výlet do Asie, pěší turistika či pobyt někde v přírodě. To je pro mě relax „v uvozovkách“. Stejně tak si užívám chvíle s přítelkyní, kdy se jen procházíme a nic neděláme – je to pro mě cenný čas, protože ona je zaneprázdněná prací v divadle a těch chvil je málo.“

Aalexandre Katsapov s Nikolou Márovou – Raymonda – foto Diana Zehetner

Děkujeme za rozhovor

Alexandre Katsapov

Narodil se 23. dubna 1975 v Petrohradě, kde vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové.

V letech 1993–1996 byl ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského.

Od roku 1997 je v baletu Národního divadla v Praze, kde byl roku 2003 jmenován prvním sólistou. V ND ztvárnil téměř všechny role klasického a romantického repertoáru a uplatňoval se také v titulech moderního a současného tance.

Po skončení taneční kariéry v ND působí jako baletní mistr.

Věnuje se fotografování.

Jeho první manželskou byla japonská tanečnice Keiko Sakamoto.

Z druhého manželství s baletkou Nikolou Márovou má syna Maxima.

Foto: Roman Sejkot, Martin Divišek, Pavel Hejný, Diana Zehetner

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografem a šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci Janem Fouskem

„Tanec je vrcholový sport v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali“

Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje,“ přiznává dvojnásobný držitel Thálie Jan Fousek, který na scéně Národního divadla v Brně ztvárnil řadu krásných tanečních rolí, působí jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně a od roku 2022 je také šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci.

Dočetla jsem se o Vás, že jste vždy rád tancoval a od šesti let jste chodil do lidového souboru Heřmánek na ZUŠ a v deseti jste byl přijat na Taneční konzervatoř v rodném Brně. Co Vás ještě, kromě tancování, bavilo? Jaký jste byl kluk?

„Máme chalupu na Vysočině, takže mi byla příroda od dětství blízká. Běhal jsem po lese, jezdil na kole, v zimě lyže… Jakmile jsem nastoupil na konzervatoř, sjezdovky šly stranou, nechtěl jsem riskovat. Ale běhu na lyžích jsem se nevzdal. Během prvních let na konzervatoři přišla krize, chtěl jsem skončit a začít studovat práva, ale nakonec láska k tanci zvítězila a drží mě dodnes.“

Po konzervatoři jste v roce 2002 nastoupil do angažmá v ND Brno a v roce 2005 jste se stal sólistou baletu. Na scéně jste se představil v řadě krásných rolí, jako jsou např. Princ v Louskáčkovi, v Labutím jezeře, Albert v Giselle, Benvolio a Merkucio v Romeovi a Julii, Solor v Bajadéře, Don José v Carmen… Splnily se Vaše taneční sny? V čem byste si rád ještě zatančil?

„V jednom z prvních rozhovorů jsem kdysi řekl, že mým snem byl Romeo – a u toho snu to také zůstalo. Stejně tak Des Grieux v Manon. To jsou dvě role, které mě opravdu minuly. Ale přišly jiné, krásné. Tak to v životě chodí a je potřeba to tak brát. A jestli bych si rád v něčem ještě zatančil? Už ne, tuto kapitolu jsem v sobě uzavřel a neplánuji ji znovu otevřít. Jsem rád, že se mi podařilo odejít z jeviště včas. Život mi ale přináší nové výzvy, které mi umožňují ve světě tance zůstat, a já jsem za ně velmi rád.“

Za své taneční kreace jste obdržel významná ocenění – v roce 2004 jste se stal nejvýraznějším talentem roku a získal Cenu Philip Morris Ballet Flower Award. Za roli Rimauda v Úplném zatmění jste byl nominován na Cenu Thálie, kterou jste pak 2x získal za role – Smrt ve Svěcení jara a Vikomt Valmont v Nebezpečných známostech. 11x jste se stal držitelem ceny DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno. Co to pro Vás znamená?

„Každá z těch cen pro mě vždy znamenala obrovskou radost, byly odměnou, motivací a hnacím motorem do další práce. Je moc dobře, že tyto ceny existují, protože naše povolání je obrovskou dřinou, vrcholovým sportem v kabátu umění, ale bez dukátů, které byste z kapes kabátu tahali.“

Jako tanečník jste tancoval pod vedením choreografů jako jsou – Jiří Kylián, Yuri Vámos, Libor Vaculík, Petr Zuska, Caetano Soto, Jacek Przybylowicz nebo Krzysztof Pastor, s nímž jste spolupracoval také jako jeho asistent na Nebezpečných známostech (2019) pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Jak na tyto osobnosti tance a choreografie vzpomínáte? S kým byste rád ještě spolupracoval?

„Každý z choreografů Vás vždy umělecky posouvá, formuje… V začátcích to byl určitě pan Vaculík, se kterým nyní spolupracuji ve zcela jiné rovině. Nikdy mě nenapadlo, že s ním jednou budu připravovat premiéru pro svůj soubor. A vidíte, stalo se. Ivan Hrozný, kterého jsme loni uvedli tady v Moravském divadle, je toho důkazem. Stejně tak mě nikdy nenapadlo, že budu jednou asistentem Krzysztofa Pastora. Život nám přináší výzvy a je na nás, které z nich přijmeme. A s kým bych rád spolupracoval? Jako šéf baletu se všemi, kteří kolem sebe šíří pozitivní energii a jsou schopni soubor technicky i umělecky posunout.“

Sám jste se představil jako choreograf – pro Taneční konzervatoř (Adagio, Alice in Wonderland, Back to You) a ND Brno (Lidice). Jaká to byla zkušenost?

„Choreografická práce je velmi zajímavá. Baví mě celá příprava, kdy vzniká nápad, hledáte hudbu, smysl, kroky a následně pak samotný tvůrčí proces na baletním sále. Vše ale vyžaduje klid a stoprocentní koncentraci (alespoň v mém případě), a to v současné době nemám.“

Působíte jako pedagog na Taneční konzervatoři v Brně. Čím Vás tato práce naplňuje? Je to ta možnost, že můžete předávat své zkušenosti dále a vidět jak z malého dítěte vyrůstá mladý talentovaný člověk?

„Dovolil bych si jednu poznámku. Talent buď máte, nebo nemáte. A je velmi zajímavé sledovat, jak mladý člověk s talentem nakládá. Mým úkolem v roli pedagoga je talent rozvíjet, ale naučit se nedá. Je rozdíl mít dispozice a mít talent. Pokud má někdo obojí, má velkou šanci uspět. Když se Vám podaří probudit v mladém člověku zájem a důvěru, pak ta práce má smysl a přináší radost na obou stranách. V opačném případě je to vzájemné trápení. Mít radost z úspěchu druhých je krásná vlastnost…a přesně to mě na pedagogické práci baví.“

Od ledna 2022 jste uměleckým šéfem baletu Moravského divadla v Olomouci. Na jaké baletní představení byste pozval k vám do divadla a na co se můžou diváci u vás těšit?

„Ivana Hrozného jsem již zmiňoval, nejnovější uvedenou premiérou je Bolero & Carmen, které rozhodně za zhlédnutí stojí a v příští sezoně to bude taneční drama Želary autorek Zuzany Lapčíkové a Hany Litterové. Ať už ale přijdete na cokoliv, věřím, že se nudit nebudete.“

Jste tanečník, pedagog, zkusil jste choreografii a teď jste zejména šéfem baletního souboru. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší nebo ve všech jste našel něco, co Vás posouvá dál?

„Myslím, že z celého rozhovoru je patrné, že každá profese mě něčím naplňuje. A funkce šéfa baletu umožňuje i jejich vzájemné prolínání. Taneční kariéra je u konce, choreografická dráha je ve hvězdách a práce pedagoga i šéfa baletu je momentálně aktuální, baví mě a velmi naplňuje.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Na odpočinek moc času opravdu nezbývá. Nejradši jezdím na kole, zajdu do lesa na houby nebo zedničím a zahradničím na chalupě. Ideální dovolená je pro mě ale u moře – tam si umím představit i důchod 😊“

Jan Fousek

Narodil se 16. 2. 1984 v Brně, kde v roce 2002 vystudoval Taneční konzervatoř. V letech 2003 – 2008 studoval Taneční pedagogiku na JAMU v Brně.

Od roku 2002 byl v angažmá Národního divadla Brno a od 1. ledna 2022 je uměleckým šéfem Baletu Moravského divadla v Olomouci.

Od roku 2011 učí na Taneční konzervatoři v Brně.

Je držitelem řady ocenění např. Cena Philip Morris Ballet Flower Award, 2x cena Thálie, od roku 2005 získal 11x Cenu DIVA za nejlepší taneční výkon v ND Brno.

Foto: Archiv Jana Fouska

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

„Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka. A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN