Rapový muzikál z New Yorku

Miřenka Čechová v příběhu z newyorského metra

Miřenka Čechová jako Mckenzie Tomski v rapovém muzikálu z New Yorku

 Divadelní soubor Spitfire Company uvede 7. května od 20:00 v Paláci Akropolis premiéru rapového muzikálu Miřenky Čechové a Martina Tvrdého (známého jako hudebník Bonus) Miss AmeriKa. Příběh z newyorského metra sleduje cizinku Mckenzie Tomski ve velkoměstě, které jí skýtá nejrůznější emoce od zamilovanosti přes okouzlení a údiv až po stav vystřízlivění. V symbolickém prostoru podzemní dráhy rozehrává Miřenka Čechová příběh o americkém snu i o novém druhu samoty a odcizení, které s sebou přináší digitální věk. Projekt vychází ze stejnojmenné knihy Miřenky Čechové, jež vyjde v červenci 2018 v nakladatelství wo -men. 

Rap, stand-up comedy, tanec či slam poetry, to vše obsahuje rapový muzikál Miřenky Čechové a Martina Tvrdého. Stejně jako samotná kniha, i její divadelní verze vypráví příběh přistěhovalkyně Mckenzie Tomski (Miřenka Čechová) zamilované do amerického velkoměsta, pro které ovšem sama navždy zůstává cizincem. Představení o životě na Manhattanu se díky fotografiím Vojtěcha Brtnického nebo komiksu malajského kreslíře Chin Yewa stává multimediálním zážitkem.

Když jsem žila v New Yorku, vznikla postava Mckenzie Tomski, která vychází nejen ze mě, ale i z příběhů těch, co si sní svůj americký sen, že ‚to jednou dokážou‘. Je to pohled těch neprivilegovaných, žijících v šedé zóně, těch, co se v Americe nenarodili, ale odešli tam proto, aby mohli začít znovu. Mckenzie je tedy pro mě určitý filtr, kterým nahlížím skutečnost, je bezprostřední, naivní, umíněná. V momentě, kdy si nasazuji paruku, osvobozuji se od sebe samé. Mckenzie je zírač, fascinovaně se prodírá novou kulturní džunglí a učí se její pravidla, uvědomuje si, že se svojí východoevropskou morálkou a etikou, toho v ‚novém světě‘ příliš nezmůže,“ vysvětluje performerka Miřenka Čechová.

Newyorské metro, kam je celý rapový muzikál Miss AmeriKa zasazen, je jednou z nepostradatelných součástí města. Obsahuje totiž několik symbolických rovin. Je místem, ve kterém se přirozeně potkávají lidé různých společenských vrstev. V tomto prostoru neustálého pohybu, ve stínu a na cestě k vyhoštění ze země Mckenzie Tomski vzpomíná na své prvotní okouzlení městem s ironickým, hravým, ale i nekompromisním humorem.

„Miss AmeriKa vědomě reflektuje New York, nebo určitý pocit z New Yorku, i v použité formě: Multižánrová hudba, ve které je slyšet ozvěna hip-hopových beatů, ale i jazzu a avantgardní newyorkské scény nebo post-punku. Miřenka se pohybuje od recitace poezie, přes říkanky a rozpočítadla, zběsilé automatické texty, stand-upové vyprávění až po rap nebo zpěv. Mysleli jsme na beatníky, rapery, i na děti se švihadly. Je to syntéza mnoha různých stylů, barev, žánrů a prostředků spojená v neustále překvapující a měnící se proud slov, zvuků, myšlenek a obrazů. Je to eklektický postmoderní hudební a noisový deník se silnou stopou alternativního rapu,“ dodává Martin Tvrdý aka Bonus.

Kniha Miřenky Čechové Miss AmeriKa, ze které představení čerpá, vychází v nakladatelství wo-men v červenci letošního roku. Obsahuje 60 povídek, které doplňují fotografie Vojtěcha Brtnického a komiks malajsijského kreslíře Chin Yewa. „Knihu Miss AmeriKa si pro sebe definuji jako fiktivní literárně-obrazový dokument. Ale lidé i příběhy v ní m ají reálné předobrazy. A tak je tenhle dokument možná až moc opravdový. O to intenzivněji se bude konzumovat,“ říká Barbora Baronová z nakladatelství wo-men.

Miřenka Čechová je jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla, působící jak v Česku, tak v zahraničí. Po absolutoriu na Taneční Konzervatoři v Praze v oboru klasický balet, vystudovala paralelně DAMU (Alternativní divadlo) a HAMU (Nonverbální divadlo). Během studia získala prestižní Fulbrightovo stipendium na American University ve Washingtonu DC. Jako performerka má na svém kontě více než 18 celovečerních inscenací, jež mnohá, většinou autorská, získala významná zahraniční ocenění, např. S/He is Nancy JoeThe Voice of Anne FrankAntiwords a další. Jako režisérka a choreografka v ytvořila více než deset celovečerních inscenací, často v zahraničních koprodukcích, např. Sniper’s Lake (v koprodukci s Baerum Kulturhaus v Norsku), Krevety á la Indigo (podpořené rezidencí v Brollin Schlos v Německu), FAiTH (podpořené rezidencí v Atlas Performing Art Center ve Washingtonu DC), Vernisáž (v produkci New Music Theater ve Washingtonu DC),  Lessons of Touch spolu s Jiřím Bartovancem, Vivisectic (v Center for Performance Research v Brooklynu a v Gibney Dance, New York). Její poslední režie patří operní produkci Opera and the French Revolution, pro níž byla oslovena americkým barokním orchestrem Opera Lafayette. Věnuje se též pedagogické činnosti, přednášela na několika amerických univerzitách a nepravidelně vede předmět Autorská tvorba na HAMU. Je spoluzakladatelkou divadelních skupin: Spitfire Company a Tantehorse a mezinárodního festivalu Nultý bod.

 

 

 

Předprodej: goout.net/cs/divadlo/miss-amerika/gkavc

Více informací najdete na www.spitfirecompany.cz a www.palacakropolis.cz

 

Fotografie: Vojtěch Brtnický

 

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Hvězda KARLA GOTTA odhalena!

Odhalení Hvězdy Karla Gotta v Chodníku slávy HD Karlín

8.března  přijel Karel Gott do Hudebního divadla Karlín, aby se zúčastnil odhalení své  Hvězdy v Chodníku slávy HDK. Tím se zařadil  mezi takové hvězdy  jako je  Eduard Tichý, zakladatel divadla, americký skladatel John Kander (autor hitu Franka Sinatry New York, New York, muzikálu Cabaret, Chicago či Curtins – Vraždy za op onou), s ir Tim Rice (autor mj. Jesus Christ Superstar) nebo  skladatel Frank Wildhorn (muzikály Jekyll a Hyde, Carmen, Bonnie a Clyde).

Karel Gott se tu sešel společně s producenty, autory a hlavními představiteli muzikálu Čas růží. V  muzikálu zní výhradně hity právě Karla Gotta. Odhalení hvězdy proběhlo v souvislosti s 1. výročím světové premiéry tohoto muzikálu.

Sláva to byla veliká, Karel Gott byl skutečně dojatý, Sagvan Tofi, který vytvořil scénář k muzikálu Čas růží se zdál spokojený, houf novinářů se téměř nevešel do sálu  a  blesky jejich  fotoaparátů  oslepovaly všechny přítomné.

Karel Gott se brzy rozloučil a my jsme položili Sagvanu Tofi pár krátkých otázek:

Podle čeho jste vybíral písničky do muzikálu Čas růží? Byly to Vaše oblíbené?

„Ne, ne. Já jsem potřeboval, aby příběh dával  smysl, takže jsem vybíral písně podle textu, ale i podle toho, jak byly úspěšné, zda se jednalo o hity nebo ne.“

Co na to říkal Karel Gott? Podílel se na výběru písní?

„Zajímalo ho, o čem ten příběh je, to byla vlastně ta nejdůležitější věc, proč se to celé uskutečnilo. Ale do výběru písní nezasahoval.“

Čekali jste, že to bude taková „pecka“ a  bude se v Karlíně odhalovat Hvězda Karla Gotta?

„Ne, to jsem tedy vůbec nečekal. Věděl jsem, že to bude dobré. Když tvoříte  muzikál na písničky Karla Gotta, můžete to dělat a máte to odsouhlasené, tak jsem  věděl, že to tady může zůstat dlouho a možná navěky. Ale  nevěděl jsem, že budeme odhalovat Hvězdu Karla Gotta. Myslím si, že Karel si ji opravdu zaslouží.“

Kterou píseň zpíváte v muzikálu Vy?

„Zvonky štěstí.“

Jak se cítíte v písničkách Karla Gotta? Máte z nich strach?

„Já v tom muzikálu  naštěstí moc nezpívám, jsem herec. Když už já zazpívám, tak  je to spíše legrace. Myslím, že by Karel Gott nebyl rád, kdybych zpíval jeho písničky vážně… (smích).

Takže se v nich asi necítíte  dobře?

„Ne, to tedy ne,  v žádném případě, to vůbec není myslitelné…(smích)

Hvězda v Chodníku slávy HDK a Sagvan Tofi – Foto Miroslav Malec

Děkujeme za rozhovor

Foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

Nejúspěšnější muzikál všech dob v Praze!

Vyprodáno. Přidává se další představení. To je West Side Story v Praze! A v originální verzi!

 

Ke 100.výročí geniálních tvůrců (Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse)  klasického díla West Side Story se podařilo poprvé přivézt americkou produkci do ČR. A tak ve dnech 23. -26.března mohli nadšení diváci zhlédnout toto dechberoucí dílo v Kongresovém centru Praha. Přivézt do Prahy muzikál West Side Story nebylo jednoduché, říká pořádající JVAgentura, ale podařilo se a úspěch je odměnou. Naštěstí máme v Praze grandiózní Kongresové centrum, protože všechna naše divadla jsou příliš malá. Některá světová divadla pojmou až  5000 návště vníků. 

Je to obrovská  show, jejíž příprava trvá 4 – 5 dní.  Potřebovali jsme 7 kamionů! Organizátoři pořádající JVAgentury dodávají,  že se o tento projekt snažili asi dva roky a další krásné show by měly brzy přijít také na řadu. Takže těšme se.

 

Český divák zná filmovou verzi příběhu o dvou znepřátelených partách Tryskáčů a Žraloků. Vlastně  světlo světa nejdříve spatřila divadelní hra, až poté film. Současní tvůrci se dosti drží původní verze z roku 1957, snad náboj a energie současné show jsou jiné, ale scény zůstávají.

Inscenace je hraná v anglickém originále, ale české titulky jsou  po obou stranách jeviště, texty jsou vtipné, vytvořené z oficiálního přebásnění Jiřího Joska.

V Praze máme mnoho muzikálů, které se těší u diváků velké oblibě, přesto WSS je jiný a stojí za zhlédnutí. Ostatně už vidět americké účinkující, zejména jsou-li černé pleti, působí na  nás novým nezvyklým dojmem.

Choreografie vycházející z původní koncepce Jeroma Robbinse se ujal Joey McKneely. Naše oči potěšila dokonalá sehranost souboru. Hudební režisér, skladatel, dirigent a pianista Donald Chan říká, že američtí tanečníci jsou lépe trénovaní než evropští, protože v Evropě není tolik show. V Americe se tanečníci snadněji učí své řemeslo, hodnotí rozdíly mezi muzikálovými umělci Mr. Chan. (Hudební díla, která režíroval D. Chan, patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším dílům amerického hudebního divadla, namátkou jmenujme Phantom of the Opera, The Pirates of Pe nzance, Kiss of the Spiderwoman).

Proč se vlastně stal tento muzikál tak úspěšný? Hlavní myšlenkou  příběhu je láska, připomínající Shakespearova Romea a Julii, což je téma, které zůstane velmi přitažlivé a stále aktuální navždy. Navíc to vše je podbarveno příjemnou hudbou, choreografií a dobrým herectvím, míní Donald Chan.

Důvody, proč je muzikál tak úspěšný, spočívají podle mého názoru především také v tom, že příběh obsahuje vše, co člověk podvědomě považuje v životě za důležité a vzrušující – lásku, bitky, zábavy, dobrodružné úniky před policajty, (kdo je vlastně zločinec a kdo dobrák?) a to vše podané mladými krásnými lidmi, kteří navíc rychle a zbytečně ztrácí svůj život v nesmyslném boji. Sledovat, jak se party hochů baví, chvástají, řeší si své problémy pěstmi a dívky, které se hašteří mezi sebou anebo si špitají o prvním rande, je pro diváka prostě zábavn&aac ute; podívaná, každý si rád vzpomene na své začátky života a první poznávání lásky.

Hlavní myšlenka muzikálu  je prostinká – ukazuje život chlapců v New Yorku, někteří jsou přistěhovalci, ale déle usazení, tudíž se už počítají mezi Američany a další (v tomto případě) Portorikánci si teprve zvykají na  nový život, některým je smutno, jiní jsou nadšení. Jedno mají ale všichni společné – nenávidí ty z druhé skupiny. Jenže mezi těmito dvěma nesmiřitelnými skupinami jsou dva lidé, mezi kterými přeskočí jiskra a chtějí spolu zůstat navždy. Jejich touha překonat všechny nástrahy osudu je dojemná, právě tak písně, kterými své city vyjadřují. Ale nemilosrdný osud zasáhne – z lásky, která měla přetrvat věky, je náhle noční můra, z milence je vrah. Snad i to láska odpustí, přece jednou se někde najde místo, kde budou tito lidé spolu šťastní, i když společnost jim neodpustí nikdy, to vědí. Ale nebylo jim přáno ani to. Pouliční gangy se pomstí stylem smrt za smrt.

Muzikál má výbušnou, životem pulzující  energii, spousty emocí, vše vyjádřené pohybem, dravými, ale i  půvabnými choreografiemi, jednou představujícími divokou rvačku, podruhé cituplnou noc.  Možná, že český je divák, zvyklý na poněkud jemnější témata, kde drama je spíše skryté uvnitř člověka. Otevřený boj, vytažené nože a zbraně přece jen nepatří k našemu běžnému standardu, a v tom je právě tento muzikál naprosto odlišný od těch českých. Člověk současně cítí, že je pravdivý, protože tento život k Americe v našich představách z filmů  neodmyslitelně jaksi patří.

Melodie také nemusí každému českému divákovi připadat zrovna nejcituplnější, protože i na tomto poli platí, že jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Ovšem, zpěv v podání Jenny Burns a Kevina Hacka nás také rozesmutní, také rozechvěje. Oba se své role zhostili s perfekcionismem Američanům vlastním.

Na otázku, zda Jenna Burns  vložila něco nového do svých písní, nebo jsou jen převzaté z původního muzikálu odpovídá: „Nechci jen kopírovat, jsem unikátní osoba  a chci být jiná. Vždy se snažím dávat do díla trošku něco nového, ať už dělám cokoliv. Už i z toho důvodu,  že jsem jiná osoba, musí  ten výsledek všeobecně být jiný, než byl tenkrát.“ Nutno dodat, že zvonivému, průzračnému hlas a citu v písních Jenny Burns se nedá vůbec nic vytknout.

Kevin  Hack, který zaujme nejen svým herectvím, hlasem, procítěným zpěvem, a půvabnou tváří, překvapí i svými tanečními dovednostmi, neboť u tak dokonale tvarovaného a vysportovaného těla, byste čekali spíše  dovednosti v oblasti sportu či bojových umění. Kevinovi ale nechybí vůbec žádná dovednost a nad to výborně vypadá. Komu čest, tomu čest. Kevin  Hack má za sebou několik významných rolí i několik muzikálů, byl nominován na Cenu NJACT a na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (za kapitána Billyho Pierce v the Civil War). Kevin říká: „I přestože mám za sebou již několik zkušeností  z muzikálů, nesmírně si vážím a raduji se z toho, že mohu hrát ve West Side Story“.

Téměř dětská tvář dalšího hlavního protagonisty Daniela Russella ostře kontrastuje s jeho zkušenostmi, Daniel hrál hlavní roli v muzikálu Billy Elliot na turné po USA a v Austrálii, navíc se objevil již ve dvanácti letech v muzikálu West Side Story  na Floridě. Pokud mu připomenete  jeho dětskou tvář, hrdě prohlásí: „Je mi dvacet!“. A mnohé dívky mají právě rády tyto věčné chlapce, proto by si Daniela Rusella neměly nechat ujít.

Tak jako je celý příběh plný akce a nenechá diváka chvilku vydechnout, právě tak rychlý je i konec, bez zbytečných průtahů a patosu, což ještě více zesiluje dojem z pomíjivosti života a zbytečně ztracených lidských životů hlavních hrdinů příběhu.

Všichni protagonisté byli v Praze  poprvé, oproti tomu Donald Chan již navštívil Prahu několikrát. Podle jejich vlastních slov se do Prahy  doslova zamilovali, i když neměli právě hodně času si ji  podrobně prohlédnout.

Soubor  dále pokračoval do Bratislavy, na kterou jsou opravdu zvědavi.

A nám nezbývá než jim popřát hodně zdaru.

Velký dík patří pořádající agentuře JVAgentura, která zprostředkovala tento světově proslulý muzikál i českému publiku a  přejeme jí hodně úspěchů v dalším úsilí potěšit české milovníky umění  mezinárodně uznávanými díly.

 

 

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Rozhovor se známou fotografkou a spisovatelkou SÁROU SAUDKOVOU

„Tancuji podle hudby a nálady.“

Málokomu se podaří, že je jeho jméno v tom dobrém smyslu slova i jeho značkou – prezentací. Sára Saudková patří k těm nemnoha šťastným jedincům. Fotografka, spisovatelka, ne tak dávno i odvážná moderátorka pořadu televize Nova „Peříčko“ – a v současné době taky několikanásobná maminka na skoro plný úvazek.

A právě Sáru Saudkovou jsem požádal o několik odpovědí na otázky s taneční tematikou:

 

Vzpomínáte ještě, kdy jste udělala své první taneční krůčky?

Patrně na nějaké takové té roztomile pitomé školní besídce, kde nás nutili do křečovitých postojů a my se všichni svíjeli hanbou a studem a ze všeho nejraději jsme chtěli zdrhnout pryč.“

Asi teď tedy bude bezpředmětná otázka, zda jste chodila do tanečních?

Ne. Nechodila. A dokonce se tomu povedlo uniknout i mým dvěma sestrám. Byla v tom jistá vzdorovitá rebelie nedělat to, co se od nás žádá a očekává. Navíc mi v té době připadalo strašně trapné, jak se holky navlékaly do těch děsivých tanečních šatů. I ty docela hezké v nich vypadaly jako obludy.“

Přejděme od šatů k tanci, vyhovoval Vám nějaký styl či druh tance?

Žádný konkrétní. Já velmi ráda tancuji a řekla bych, že dobře, ale tancuji s vášní a s radostí, ale zejména spontánně. Tancuji podle hudby a nálady, ne podle tanečních kroků a předpisů.“

Vedete nějakým způsobem k tanci své děti?

Ne !!! Nechávám to plně na nich. Zatím k tomu mají přirozený odpor. Nejspíš ty geny…“

Který tanec  obdivujete z pozice diváka?

Tango. Ale při něm bych snad byla raději v pozici tanečnice. U toho se vážně nedá sedět a dívat se.“

Které taneční představení anebo muzikál (vzpomínám, že jste i před časem vystavovala v divadle Hybernia, zaslíbeném muzikálu) Vás v poslední době zaujaly a proč?

Nemám ráda muzikály. Ale ráda bych někdy zažila takovou ,poctivou irskou dupárnu´, tím myslím irský tanec v nefalšované irské hospodě pozdě do noci.“

Vypravíte se někdy do divadel i na klasický balet?

Ne. Až na jednu výjimku – už ,pradávno´ jsem viděla vystoupení holandského královského baletu v režii Jiřího Kiliána. A to bylo něco. Fascinace přirozeným pohybem, nezkrouceného klasickou baletní školou. To byla oslava těla a radosti z tance!“

Jistě jste fotografovala tanečníky a tanečnice?

„Ráda vyžaduji taneční gesta a polohy, jsou velmi vášnivé a srozumitelné. Ale vzhledem k tomu, že fotografuji klasickou technikou, musí to být statické pózy ve stylu ,nehýbat, zaostřuji, fotím!´ Portrétovala jsem před lety Vlastimila Harapese a je pravdou, že tanečníci znají bravurně své tělo a tělo naopak poslouchá je. Hezky se s nimi pracuje. A taky nemají stud, ostatně se nemají za co stydět. Tělo je vlastně jejich pracovním nástrojem.“

Co Vám tedy říká tanec obecně jako výtvarnici?

Když je přirozený, a nikoli uměle vykřečovaný na efekt, pak je to pastva pro oči i pro duši. A pro fotoaparát jakbysmet.“

A na čem v současné době pracujete? Záměrně se neptám pouze na fotografování…

Tkám na dvou stavech. Dopsala jsem totiž další knihu pro dospělé ,Zpocená záda´. Pustím se do pokračování ,Půlnočních pohádek´, ty vyšly vloni v Albatrosu a velmi se líbí a čtou. A konečně zase zalézám do fotokomory. Takže si tak vesele střídám psaní s fotografováním a moc mě to baví.“

Kde uvidíme Vaše nejbližší výstavy?

Tu nejaktuálnější v květnu v Ženevě. Na podzim v Chebu a příští rok v italském Udine, na mezinárodní výstavě ,Ženy ve fotografii´. Jsem opravdu poctěna, že tam v té úžasné společnosti světových fotografických es budu reprezentovat naši zemi.“

Děkuji za velmi upřímný rozhovor

 

 FOTO: SÁRA SAUDKOVÁ

Michal Stein

Taneční magazín