Štítek: kultura

Právě nyní – 3. března – oslaví sedmasedmdesáté narozeniny. Jmenuje se Vlado Milunić a je autorem mnoha pozoruhodných projektů v Čechách i v zahraničí. A shodou okolností i jeho kolega spoluautor Tančícího domu, americký architekt a interiérový designér Frank Owen Gehry slavil osmdesáté deváté narozeniny nedávno – přesně 28. února (ve stejný den jako já anebo slavný architekt Otto Rothmayer).

Když jsem Vlada Miluniće navštívil v jeho ateliéru na adrese „V jámě 10“ v centru Prahy 1, dýchlo to tam na mne dávnou taneční atmosférou. Ve třicátých letech minulého století zde totiž bývávalo varieté a nad ním veřejný dům. Dnes už muziku, tanečníky a zpěváky, oponu i židle nahradily projekty a fotografie, ale pódium zde stále zůstalo… A pan Milunić se také navíc vzorně a láskyplně stará i o venkovní dvorek tohoto domu.

Jaký jste má vztah k tanci jako takovému?

„Chodil jsem, snad jako každý mladý muž do tanečních. Vzpomínám, že tenkrát do sálu na Karlově náměstí.“

A odtamtud to k Tančícímu domu opravdu není daleko…

„K projektu Tančícího domu mne však přivedl nikoli tanec jako takový, nýbrž zejména můj vztah k sametové revoluci.“

Zajímalo by mne, jak jste se dal dohromady s Frankem Gehrym? Rozhodlo i to, že jste ve svých nových vlastech měli oba podobné osudy přistěhovalců?

„Ten barák jsem měl v hlavě dlouho. Bydlel jsem totiž s rodiči a třemi sestrami hned vedle. V domě Václava Havla, od význačného architekta Osvalda Polívky. O stavbě v proluce, která vznikla válečným bombardováním. Začínal jsem jednat již s tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství. Když se později objevil holandský investor, tak chtěl, abych spolupracoval s nějakým světoznámým architektem. Nejdříve přicházelo v úvahu i jméno Jeana Nouvela. Ten však odmítl. A později realizoval jiný projekt U Anděla. Nakonec padlo jméno Franka Gehryho. Poprvé jsme se setkali v Ženevě a hned bylo vidět, že to mezi námi bude klapat! Časem jsme opravdu mezi sebou měli velice pěkný pracovní vztah.“

Jsme tedy (nejen) všichni tři ve znamení ryb… Máte vztah k vodě?

„Jako ryba určitě. V mládí jsem vesloval. Úspěšně jsem se účastnil i slavného závodu ,Pražské primátorky´. Rád i plavu. Chodíval jsem dřív často do bazénu v sokolovně u Riegrových sadů. Ale také do jiného v centru Prahy, v ulici Na poříčí v budově YMCA. Avšak já k té vodě tíhnu i jinak. Před projektem Tančícího domu jsem důkladně prozkoumal i stavebně historický vývoj nábřeží kolem dnešního Jiráskova mostu. A koneckonců i můj aktuální projekt má vztah k vodě – konkrétně k Labi. Pracuji totiž na přístavním a turistickém centru na hranicích s Německem.“

Vraťme se k Tančícímu domu. Vymyslel jste i tu jeho vlastní „taneční“ ideu?

„Tak autorem té bezprostřední myšlenky Ginger a Freda je Frank Gehry. Ten dům měl být zejména určitou alegorií sametové revoluce. Měl být i vyšší s dvoupatrovou věží, ze které by byl vidět Vyšehrad, kostel svaté Ludmily na náměstí Míru. Také by vedle skýtala terasu s kavárnou. Původně jsme v projektu zamýšleli též podzemní parkoviště (s vjezdem z Jiráskova náměstí). Rovněž mělo být podzemí Tančícího domu propojeno tunelem s vltavskou náplavkou.“

To je škoda, že se nepodařilo nakonec dotáhnout i tyto skvělé a potřebné nápady, jako je podzemní parkoviště a tím pádem Jiráskovo náměstí bez stojících aut!

„Máte pravdu, to je jistě škoda. Mne však ze všeho nejvíc mrzí, že ten dům neslouží kultuře. Projektovali jsme jej jako centrum pro umělce. Koncertní prostory, zkušebny, výtvarné galerie, kavárny… Prostě, je to velká škoda. Nejen Pražané si určitě zasloužili mít takové centrum kultury ve středu města.“

Ale nyní se v Tančícím domě koná výtvarná výstava Josefa Lady!

„To je sice dobře, ale stále tam, bohužel, nepoměrně vítězí kanceláře a hotel nad kulturním vyžitím.“

Chápu, jistě i naši čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU by tam zašli čas od času rádi na taneční představení.

„No vidíte. A k tomu účelu jsme ten dům vlastně původně také projektovali.“

Vlastně jednu z výstav jste v Tančícím domě inicioval i Vy…

„Když tento dům od nizozemské bankovní a pojišťovací společnosti zakoupil podnikatel Skala, požádal mne jeho management, abych uvnitř uspořádal výstavu o genezi celého projektu. Vystavil jsem tam rozličné modely v různých časových fázích projektu. Přinesl jsem spoustu nákresů, fotografií… Dokonce i korespondenci s Frankem Gehrym. Pokud jsem měl čas, tak jsem tam i provázel návštěvníky… Nakonec jsem však zjistil, že tím spíše dělám reklamu panu Skalovi a nikoli našemu domu jako takovému…“

Tančící dům je pro Vás takříkajíc ikonou i vlastně prokletím…

„Lhal bych, kdybych řekl, že mi řada věcí nebyla líto. Častokrát jsme nebyli s Gehrym uváděni jako rovnocenní spoluautoři. I můj honorář byl třicetkrát nižší než Gehryho! Rovněž mi není jedno, že Magistrát Prahy i jiné instituce vydávají řadu propagačních materiálů se snímky Tančícího domu na titulu, aniž se nás kdo vůbec zeptal.“

Je zajímavé, že máte za sebou mnoho projektů pro rozlišné sociální skupiny. Třeba v Praze – Modřanech dům dětí a mládeže, ubytovny studentů, ale i domy seniorů.

„Snažím se vždy vycházet z toho, pro koho je projekt určen a také jej skloubit s okolním charakterem přírody.“

Ve Vašem ateliéru mne zaujaly i projekty rozhleden…

„Rád se jim věnuji. Inspirují mne. Mám rád ty historické i některé z nových. Koneckonců i součástí toho mého nejčerstvějšího projektu u Labe poblíž Hřenska je rozhledna.“

Tak i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU přeji dobrý rozhled a mnoho dalších nekonvenčních projektů.

Při odchodu z ateliéru Vlada Miluniće mne zaujal žlutý tenisák mezi fotografiemi, články, dopisy a zejména všemi těmi fantaskními projekty. Připomnělo mi to, jak jsem zhruba před čtvrt stoletím trénoval Vladovu dceru Ester tenis. Dnes již je dávno také architektkou. Po tatínkovi.

Michal Stein

Foto: archiv Vlada Miluniće

Ilustrace: © Peter Balhar (z nové knihy Tomáše Vícha „NÁMĚSTÍ SAMETOVÉ REVOLUCE“)

TANEČNÍ MAGAZÍN