Rozhovor s choreografkou a držitelkou ceny Thálie Martinou Hajdylou Lacovou

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila“

Tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, to vše je držitelka Ceny Thálie za svůj výkon v unikátním představení Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová, která jako tanečnice spolupracovala s různými soubory a vystupovala často v zahraničí a je spoluzakladatelkou taneční skupiny ME-SA.

K tanci Vás přivedli rodiče, když Vás v šesti letech přihlásili na soukromou ZUŠ, kde jste se učila jak současný, tak lidový tanec jako i klasický balet a k tomu také hudební přípravu. Tanec Vás tak zaujal, že jste u něj zůstala. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?

„Běhat po sídlišti:) S nejlepší kamarádkou jsme vydávaly třídní časopis a každý pátek jsme hlásily aktuální zprávy ze života školy ve školním rozhlase. Dokud jsem nezačala studovat na konzervatoři, tak jsem o sobotách navštěvovala plavecký kurz. V zimě ráda lyžovala a každé prázdniny trávila na letních táborech.“

Ve čtrnácti letech jste zkusila štěstí na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, kde jste tanec studovala a pak Vaše cesta vedla do Prahy, kde jste na HAMU studovala pedagogiku tance. Jak vzpomínáte na svůj půlroční studijní pobyt v Belgii a na spolupráci s přední choreografkou Ann van den Broek? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„S Ann jsem spolupracovala na dvou projektech. Jeden byl veřejným výstupem divadelního workshopu, v tvorbě druhého projektu jsme vycházely z pohybového materiálu úspěšného představení Co(te)lette. Ann je energická temperamentní osobnost, jejíž choreografický slovník charakterizují pohybová gesta inspirovaná emočními stavy člověka, která komponuje do velmi přesné struktury, rytmické nepředvídatelnosti až matematického příkladu. Člověku se z toho vaří hlava i tělo. Byla to pro mě velká výzva, s něčím podobným jsem se do té doby nesetkala.“

Spolupracovala jste také s norskou choreografkou Karen Foss, která si Vás vybrala ještě coby studentku HAMU do své inscenace -Gracerunners-. Za důležitou zkušenost pokládáte šestiletou spolupráci se švýcarskou taneční skupinou DA MOTUS!. Jako tanečnice jste spolupracovala s různými soubory a vystupovala hodně v zahraničí. Jak Vás tyto pracovní pobyty v zahraničí jako tanečnici obohatily, co Vám daly?

„Ovlivnily způsob, jak se svým tělem pracuji, jak o pohybu přemýšlím, jaká témata zpracovávám. Spolupráce s DA MOTUS! byla krásná zkušenost po více stránkách. Manželé a zároveň choreografický tandem – Antonio Bühler a Brigitte Meuwly – přistupují k osobnímu životu, tak k tvorbě celostně. I když jsem byla ve Švýcarsku cizinkou a ještě k tomu všemu z východní strany Evropy, neměnilo to nic na tom, abych byla finančně ohodnocena stejně jako moji švýcarští kolegové. Navíc díky Brigitte jsem mohla na denní bázi zažívat, jak Alexandrova technika ovlivňuje nejen mé pohybové kvality, tak i vzorce myšlení. Tuto zásadní uměleckou spolupráci a osobní zkušenost s Alexandrovou technikou v procesu tvorby reflektuji v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Projekty s norskou choreografkou Karen Foss mě zase vytrénovaly v synchronních pohybově nepředvídatelných choreografiích, které po určitou dobu charakterizovaly její choreografický jazyk. Karen je velmi bystrá žena a neúnavná umělkyně se širokým sociálně – politickým rozhledem. Rozhovory s ní na témata aktuálních událostí se zrcadlily v choreografické struktuře a výsledném estetickém tvaru.“

Vaše taneční umění Vám vyneslo Cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. O Cenu Thálie jste se ucházela svým tanečním výkonem v představení L/One of the Seven a v roce 2024 jste Cenu Thálie získala za unikátní představení Bodies in Progress, v němž otevřeně sdílíte své těhotenství a mapujete proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Co to pro Vás znamená, že právě toto představení Vám vyneslo Cenu Thálie?

„Pozornost, jakou performance Bodies in Progress na sebe přitáhla, jsem popravdě nečekala. Těhotenství nebylo plánováno a několik měsíců mi trvalo novou situaci přijmout. Sžití s novou bytostí ve mně nebylo samozřejmé, hlavně v situaci, když synové povyrostli a já měla o něco volnější ruce, před sebou zajímavé pracovní výzvy a rozběhnuté studium. Najednou se to mělo všechno zastavit, posunout nebo úplně zrušit. Tvorba na  Bodies in Progress byla příležitost celou situaci zpracovat. Přijmout mé rozpínající se já a napojit se na rostoucí bytost ve mě. Projekt jsme v Česku a na Slovensku uvedli osm krát, každé vystoupení byl silný zážitek a byl umocněn tím, že se konalo v jiném prostoru, kontextu a se stále větším a těžším tělem. Úspěch v podobě Ceny Thálie vnímám jako uznání odvahy tělesně reflektovat změny svého já v tak zranitelném období života. „

Co vedlo k tomu, že jste spolu s Karolínou Hejnovou v roce 2008 založily taneční soubor ME-SA?

„Ptáte se na první desetiletí ME-SA, které se dělo díky velkému produkčnímu úsilí Karolíny Hejnové. V době, kdy ME-SA vznikla, jsme byly obě studentkami AMU, Karolína na filmové a já na taneční fakultě. Setkávaly jsme se na tanečních workshopech a trénincích. Spolu s Karolínou a další spolužačkou Hanou Kalouskovou jsme byly oslovené choreografkou Ji-Eun Lee tančit v její inscenaci Objects and Particles. Toto lidské a umělecké spojení nám přišlo smysluplné a měly jsme chuť v něm pokračovat. Založily jsme spolek, abychom na realizaci našich nápadů mohly žádat granty. První produkce byly hlavně v režii Ji-Eun Lee, ale po tom, co odešla do Anglie, jsme oslovovaly choreografické osobnosti, se kterými jsme toužily tvořit originální taneční produkce. Když se Karolína před šesti lety rozhodla přesunout do Německa, produkci platformy ME-SA převzal můj manžel, režisér a aktuálně umělecký šéf Divadla Polárka, Jiří Hajdyla. Začala se tak nová umělecká etapa platformy, ve které si znovu a znovu klademe otázky: Jaký podnět nyní probouzí tvořivou energii? Co nám v této životní etapě dává smysl?“

Nezůstala jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii. První choreografii jste si vyzkoušela již během svého studijního pobytu v Belgii, když jste vytvořila šesti minutové dílo. Jako choreografka jste podepsaná např. pod inscenace Ke zdi nebo SoloS/Part III. Co Vás baví na choreografické práci?

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila. Vždy jsem se více vnímala jako interpretka nebo pedagožka, která si ráda hraje s pohybem, zkouší nové pohybové přístupy, ráda nabízí nápady, improvizuje, tvoří. Z role choreografky jsem měla respekt, vnímala jsem velkou zodpovědnost za rozhodnutí. Obecně rozhodování se není moje silná stránka. Postupně ve mně ale rostla zvědavost po autorském vyjádření se. Při tvorbě ale potřebuji být v dialogu s dalšími umělci a umělkyněmi, u kterých si mohu dovolit být autentická a přiznávat, že prostě nevím.“

Jste tanečnice, choreografka, také jste zkusila režii (Voyerky, Ke zdi) a věnujete se také pedagogické práci a jak jste jednou řekla, učit tanec Vás baví, ale máte málo času. Pořádáte taneční workshopy?

„Workshopový formát je to, co mi momentálně vyhovuje a lze jej skloubit s rodinou, s prací v nezávislém uměleckém sektoru a častým cestováním. Aktuálně se ve svém doktorském studiu zabývám zkoumáním principů Alexandrovy techniky v tanci a plánuji uskutečnit workshopy v různých kontextech tanečního vzdělávání. Po letech nezávislého fungování, ať už v tvorbě, tancování nebo vedení workshopů, mě kontinuální pedagogická práce láká čím dál tím více.“

 A v soukromí jste maminkou tří dětí. Jak to všechno stíháte? Skloubit náročné povolání s neméně náročným posláním maminky?

„Nestíhám:-) Učím se tomu pletenci tužeb a potřeb dávat volný průběh a netlačit na sebe. Mám samozřejmě asi jako mnoho pracujících matek konstantně pocit, že ani jedné oblasti nedávám dostatečnou pozornost, jakou by si zasloužila. Jsem ale vděčná za svoji rodinu, za zdraví dětí, za respektujícího životního partnera, který nemá problém se spolupodílet na výchově dětí a chodu domácnosti. Za mé rodiče a speciálně mámu, která nám je velkou oporou v obdobích, kdy se to na nás z každé strany valí.“

 

Čím je pro Vás tanec dnes? Jak ráda trávíte volný čas?

„Tanec je dnes pro mě luxus, příležitost být sama se sebou tady a teď. V pohybu jsem zvědavá, co ještě moje tělo dokáže, kam mě vede. Téměř všechen „volný“ čas momentálně věnuji studiu a výzkumu. Když mě Jiří vystřídá u dětí, zdrhám ven – zaběhat si (někdy se spícím dítětem v kočárku), přitom si poslechnu podcast na zajímavé téma. Při přesunech s kočárkem po městě se ráda zastavím na dobrou kávu a pozoruji život v ulicích, zavolám si s kamarádkou nebo jen tak jsem.“

Děkujeme za rozhovor

Martina Hajdyla Lacová:

Pochází ze Slovenska.

Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a pedagogiku klasického tance na HAMU v Praze (2004 – 2010). V roce 2008 absolvovala půlroční studijní pobyt v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek.

V roce 2008 s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou spoluzaložila taneční skupinu ME-SA.

Jejím manželem je divadelní režisér Jiří Hajdyla.

Foto: Terezie Foitová, Vojtěch Brtnický, Lea Lovišková, Michal Hančovský 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

»HYBAJ HO« bude

Atraktivní festival se přesunuje, formou přenosů, na internet

Desátý ročník festivalu slovenského performativního umění se uskuteční v jiném termínu. V tom letošním uvedeme intermezzo – „HYBAJ Honline!“

Ochutnávky z plánovaného 10. ročníku festivalu slovenského performativního umění uvedeme online a zdarma.

 PROGRAM:

 ČTVRTEK 22. 10.


18.00 | Koncert Tomáš Vtípil & Peter Šavel | live stream z ALTY sledujte na našem Facebooku.
Rozhovor s dramaturgem festivalu Petrem Šavelem a pozdrav od Lucie Kašiarové, moderuje Jiří Šimek | live stream z ALTY sledujte na
 našem Facebooku.

PÁTEK 23. 10.

19.00 | Rozhovor s Tomášem Janypkou a Viktorem Černickým, moderuje Jiří Šimek | live stream z ALTY sledujte na našem Facebooku.


SOBOTA 24. 10.

18.00 | Rozhovor s Martinou Hajdyla Lacovou, moderuje Jiří Šimek | live stream z ALTY sledujte na našem Facebooku.


NEDĚLE 25. 10.

19.00 | mimoOs & ZDRUHESTRANY: Diaries of Touch | Záznam představení a diskuse s Tomášem Janypkou a Viktorem Černickým sledujte na našem Facebooku.
Dotek je náš základní smysl. Dotek je nebezpečný. Dotek je ohrožený.

20.15 | Rozhovory o dotyku / Sessions of Touch – individuální dotekový zážitek přes Zoom (navazuje na záznam představení) | rezervace NUTNÁ ZDE.

PONDĚLÍ 26. 10.

18.00 | Milan Tomášik: Pokrm | Záznam představení sledujte na našem Facebooku

ÚTERÝ 27. 10.

11.00 – 12.30 + 16.00 – 17.30 | Hlasový workshop s Ivanou Mer přes Zoom | rezervace NUTNÁ ZDE.
18.00 | Karen Foss Quiet Works & ME-SA: Man shape Revised | Záznam představení sledujte na našem Facebooku.


STŘEDA 28. 10.

***Program TBA***

Festival a jednotlivá představení podpořily: Ministerstvo kultury ČR, Hl. m. Praha, Statutární město Brno a slovenský Fond na podporu umenia.
Další informace o HYBAJ HOnline na: www.hybajho.cz

TANEČNÍ MAGAZÍN

Man shape revised

Co rozumíme pod pojmy mužský, maskulinní, mužnost?

17. 5. 2019 / 19.30
kf Quiet Works / ME-SA: man shape revised /Pražská premiéra

Dvojité sólo pro Daniela Račka a Martinu Hajdyla Lacovou.

Holešovické Studio ALTA uvede 17. května pražskou premiéru dvojitého sóla pro Daniela Račka a Martinu Hajdyla Lacovou s názvem man shape revised. Pod vedením norské choreografky Karen Foss v něm umělci z mnoha úhlů pohledu žasnou nad tím, čím vším může být MUŽ.

Co rozumíme pod pojmy mužský, maskulinní, mužnost? Jak vnímáme vlastnosti muže, ženy a toho, co je mezi nimi a co tyto kategorie přesahuje? Může být naše společnost prostá genderu a plná lidskosti? Taneční dílo man shape revised je tekoucí pohyb lidských těl – bez pohlaví, bez genderu, jen plný zázraku lidského bytí. Bytí člověkem. V podání etablovaných tanečníků vyzrálé generace se choreografie stává živelnou i poetickou výpovědí o tom, že člověk je víc než jen gender.

„To, co je soukromé, je soukromé. Co když to, co mě definuje, není jen gender? Pro mě existuje jen ČLOVĚK: bez ohledu na to, jakou podobu na sebe člověk vezme, v první řadě je to jeho konečné označení: je to ČLOVĚK. Kdybych si mohla vybrat, neměla bych gender vůbec žádný. Chtěla bych být vnímána jako PLNÝ NEBO PLNÁ ŽIVOTA. Odmítám být kategorizována jako muž, nebo žena. Myslím si, že jsem obojí. A víc než to. Pořád se pohybující. Těžko zachytitelná. Nikdy ne zcela pochopitelná. Nepokojně se proměňující. Nezadržujte mě. Nikomu do mě nic není – je to jasné?“ shrnuje Karen Foss své myšlenky.

Sólo tak představuje jistou frustraci, ale především i něhu a zranitelnost lidí bez ohledu na pohlaví. „Když muž ukazuje v mužském světě svou zranitelnost, dostává se do nevýhody, je lehkým terčem. V ženském světě to může být signálem toho, že není schopen převzít roli otce a ochránce rodiny. Na druhé straně je ale ve vztazích zranitelnost součástí vzájemné důvěry. Zranitelnost může znamenat, že se někdo neumí bránit – ale taky to může znamenat, že se nechce bránit a ubližovat jiným“, doplňuje Daniel Raček svůj pohled.

Dílo, které původně vzniklo jako sólo pro Daniela Račka, později doplnila Martina Hajdyla Lacová jako druhá strana a součást stejné mužské postavy. Tvůrčí tým tak vykračuje z konvenčně vnímaných kategorií a předsudků a ukazuje gender jako proměnnou, která má u každého člověka zcela autentický, vlastní projev.

Gender by mohlo znamenat být něžný…

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Od etikety k tanci

Golden Evil – představy moderní společnosti o kráse, eleganci a dokonalosti

 

 

 

22.října uvedlo pražské Studio ALTA představení Golden Evil, které přivezla norská choreografka Karen Foss. Jak píší autoři, inscenace si bere na mušku různé představy moderní společnosti o kráse, eleganci a touze po dokonalosti, a staví je do kontrastu s arogancí jako jakýmsi protipólem výše zmíněných vlastností. Jak tanečníci tyto představy ztvárnili?

golden3

Na scéně byl béžový koberec a čtyřmetrový kovový přístřešek s lustrem. Celkově poněkud dekadentní vizuál pak dotvořili čtyři interpreti, kteří přišli v dlouhých zlatých parukách. Tři tanečnice elegantně kráčející prostorem doprovodil tanečník, který se sice držel elegantní chůze, ovšem v ruce si pohrával s igelitovým sáčkem, kterým záměrně shazoval povznesenou a bohémsky vyladěnou situaci. V podobném duchu pak interpreti pokračovali, když si hráli s hlasovým výrazem slepice: jedna z tanečnic žádala ostatní, aby kvokali intenzivněji a smutně, jakoby plakaly. Absurdita takových situací kontrastovala s vážností a nadneseností, s jakou podobné scénky přehrávali. K tomu se postupně přidal také pohyb, kdy například gesta a pohybový rejstřík renesančního tance tanečníci využili k plácnutí si ve stylu „hi five“.

golden2

V podtextu takto vyladěných scén byl cítit smutek a někdy až výčitka autorů vůči dnešní době, kdy, jak v představení i slovně poukázali, postrádáme soucit. Myšlenka, že někdy etiketou zakrýváme svoji aroganci nebo, že zdvořilost může omezit naši svobodu, je zajisté jedním z nejpodstatnějších sdělení inscenace. Milé na tom je, že skrze vyobrazování situací, kdy tanečníci někdy působili jako „sloni v porcelánu“, vznikaly i velmi komické momenty. Tanečníci byli velmi dobře disponováni, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby si mohli dovolit jednotlivé klasické techniky tance „shazovat“. Celková stopáž více než hodinu a deset minut však byla t ěžko udržitelná a tak hlavní, co se dá představení vytknout je trochu vleklý rytmus v druhé polovině. I tak Golden Evil promluvilo o důležitých otázkách a je dobře, že prostory jako studio ALTA představují českému publiku významné světové autory jako Karen Foss.

golden_hexentanz_shirnk

Foto: archiv Studio ALTA

Alexej Byček