jazz – Taneční magazín

Zlatá Praha 2025

To nejlepší z hudební a taneční televizní tvorby

62. ročník Mezinárodního televizního festivalu je tu! Jedna z nejstarších přehlídek kultury v Evropě proběhne od 24. do 27. září v pražském Obecním domě a přinese opět to nejlepší, výjimečnou mozaiku televizní hudby, tance, divadla či řadu setkání tvůrců, interpretů i publika

Zlatý parket Zlaté Prahy

Večer plný tance, hudby, zážitků, rytmy, které vás zvednou ze židle!

I tentokrát je tu pro milovníky tance večer plný tance

Kde: Smetanova síň, Obecní dům, pátek 26. září 2025, 19:00 – 23.30, Dresscode: smart casual

Neodolatelnou atmosféru na parket vnese Tereza Prucková a Patrik Hartl, oba známí veřejnosti ze StarDance. Předvedou dvě latinskoamerická čísla, která rozproudí krev i těm nejostýchavějším

Návštěvníci se k nim poté mohou připojit na workshopy, každý si může osvojit nové kroky a rovnou je využít ve víru latino tančíren za živého doprovodu kapely Al Rivera, jejíž členové mají karibské a jihoamerické kořeny.

Ve druhé polovině večera přebírá taktovku swing. O styl a šarm se postarají Swing Busters, kteří rozvlní parket lehkými a hravými tanci plnými spontánnosti, jako lindy hop nebo collegiate shag. To vše za doprovodu autentického The Mole´s Wing Orchestra, jehož big bandové aranže z 30. a 40.let vnesou do večera duši zlaté swingové éry.

Počet míst je omezený – volný vstup po předchozí rezervaci na www.zlatapraha.cz

Zlatá Praha dětem

Program zahájí vystoupení pražských konzervatoří, v nichž mladé talenty ukážou, jak vypadá disciplína i nadšení na profesionální úrovni. Na ně naváže dílna ND+, během které děti nahlédnou do tajemství baletní přípravy a vyzkouší si ji na vlastní „špičky“.

Odpoledne zakončí zábavná školička s Terezou Pruckovou, několikanásobnou účastnicí StarDance

Odpoledne je vhodné pro děti od 5 do 15 let.

Volný vstup s předchozí rezervací na www.festivalzlatapraha.cz

Smetanova síň, Obecní dům, pátek 26. září 2025, 16:00-18:00

Další taneční lákadla si také nenechte ujít. Mezi nimi jsou:

Sarkasmy, Balet Národního divadla, 26. září a 27. září 2025

Dokumenty:

Labutí jezero v aréně – anglický národní balet

Mluvit tancem – sleduje jednu sezonu Baletu ND

Principy klasického tance – za účasti hvězd Královského baletu, vzdává hold britskému fotografovi Anthonymu Crickmayovi

Afanador – Národní španělský balet

Skleněný zvěřinec – balet Johna Neumeiera

Gustavia – baletní tanečník a nejdůvěryhodnější muž královny Louisy Ulriky

Tanec z temnoty – Národní balet Ukrajiny

Ballet BC – nový balet kanadského souboru z Vancouveru

Rekviem – nové dílo Angelina Preljocaje, díky 19-ti interpretům se tanec mění v rituál i oslavu života

Louskáček – anglický národní balet

Umělci z jiného světa: Gravity and other Myths – rozštěp na vrcholcích dvou lidských věží bere divákům dech a ohromující akrobat svým divokým tancem dojímá k slzám

Přerušení – surrealistické bytosti se vydávají na cestu proměny skrze tanec

Takto se hýbu – tanečnice Naia Bautista reflektuje své transgender prožitky skrze pohyb

Zeptali jsme se…..

Tomáš Motl, ředitel ČT art a ředitel Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha

TM: Letos vnímám na festivalu trošku méně tance než v předchozích ročnících, nevidím žádný film… Čím to je?

Tomáš Motl, ředitel: „Taneční žánr se na festivalu samozřejmě objeví. Budou tu probíhat dvě velké akce pro veřejnost – Zlatý parket Zlaté Prahy, kde si lidé zatančí latinu i swing, to je velká příležitost. A také je tu Zlatá Praha dětem, kam mohou přijít celé rodiny, mohou se účastnit různých tanečních dílniček a čeká nás i přehlídka tanečních konzervatoří, toto určitě bude.

Co se týče soutěžních filmů, tak já jsem naopak překvapen, že každý rok je tu mnoho kvalitních a zajímavých tanečních dokumentů a záznamů jako každý rok. Pokud hovoříme o českých předpremiérách, více se sešly české dokumenty na jiné téma, ale příští rok se určitě objeví dokumenty o tanci, o tom jsem přesvědčen.“

TM: Děkujeme a těšíme se

„Věřím, že festival Zlatá Praha všechny obohatí zajímavými premiérami, vystoupeními, živou atmosférou i setkáním s tvůrci. Festival ale není jen přehlídkou, je také soutěží, na níž mezinárodní porota opět udělí prestižní ceny: České křišťály, Grand Prix Golden Prague a další uznání za mimořádné umělecké výkony. Výjimečný a důstojný ráz dodá každému okamžiku festivalu jedinečné secesní prostředí Obecního domu,“ říká generální ředitel ČT Hynek Chudárek.

„Každý rok mě překvapí, a rovnou říkám příjemně, kolik kvalitních pořadů o tanci a hudbě ve světě vzniká. A když se v soutěži Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha každoročně objeví bezmála stovka takových pořadů, mám z toho upřímnou radost. Zároveň mě naplňuje hrdostí, že je to právě Česká televize, která jeden z nejstarších televizních festivalů světa pořádá a k zachování kulturnosti a kvality v celosvětovém měřítku takto aktivně přispívá,“ uvádí výkonný ředitel ČT art a ředitel Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha Tomáš Motl.

Na dvaašedesátém ročníku festivalu Zlatá Praha soutěží 84 snímků, z toho v kategorii Dokument 34, v kategorii Koncerty 24 a v kategorii Záznamy inscenačního umění 26. Nesoutěžních snímků je 5. Nejdelším (250 minut, Německo) soutěžním filmem je Richard Wagner: The Ring of the Nibelung – Siegfried, naopak nejkratším (29 minut, Finsko) soutěžním filmem je Gestures (Episode 2 from documentary series Conductors). Snímky do soutěže přihlásilo 12 zemí, nejvíce jich bylo z Německa (27). Z České republiky bylo přihlášeno 16 filmů a z České televize 13.

Snímky bude posuzovat mezinárodní porota v čele s Elmarem Krusem, mediálním manažerem a majitelem hudební společnosti C Major Entertainment. Za Českou republiku bude porotcem Pavel Trojan, skladatel, hudební manažer a emeritní ředitel mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Porota vybere z přihlášených pořadů vítěze ve třech kategoriích, ve kterých udělí ocenění Český křišťál. Dále zvolí držitele hlavní ceny Grand Prix Golden Prague a zvláštního uznání se dočká i autor mimořádného uměleckého počinu. Další dvě ocenění rozdají Česká televize a nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Slavnostní předávání festivalových cen se uskuteční 25. září od 20:00 ve Sladkovského sále Obecního domu a bude živě přenášeno na ČT art. Hudebními hosty večera budou vynikající houslista Josef Špaček a jeho nejbližší rodina, taktéž muzikanti.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha je místem, kde se na pracovních setkáních potkávají tvůrci, zástupci televizí a produkcí z celého světa i dvou významných organizací EBU a IMZ.

Anna Moravcová, Pražský filharmonický sbor

Dominik Kalivoda, Pražský filharmonický sbor

Letošní festivalový ročník se pyšní pestrým programem. Přináší také několik slavnostních premiér z produkce České televize. Dokument Síla hlasu: příběh Pražského filharmonického sboru provede jeho 90. sezonou s dotekem estetické noblesy a hudební hloubky, snímek Emil Viklický – Made in Jazz, nechá diváka nahlédnout do světa klavíristy, jehož práce spojuje moravské kořeny s moderním jazzovým výrazem. Premiéru bude mít také koprodukční dokument Tři sestry: 40 let na scéně.

Lou Fanánek Hagen slaví 40 let na scéně

Na festivalu osobně uvede svou novou autobiografii legendární televizní režisér Brian Large, který během své kariéry natočil více než 800 operních a koncertních představení. Pro svět spoluvytvořil fenomén Tří tenorů – Pavarotti, Domingo, Carreras – a v roce 1990 režíroval přenos jejich úplně prvního společného vystoupení v Římě. Brian Large je dvojnásobným držitelem Ceny Emmy a také například devatenáctkrát režíroval přenosy novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků. Na setkání s ním je volný vstup po předchozí rezervaci míst na www.festivalzlatapraha.cz volný vstup.

rozesmátý Dominik Kalivoda se těší na festival

Festival Zlatá Praha také uvede slavnostní premiéru nového dokumentu České televize Epoque Quartet 25 v režii Jakuba Sommera, jenž je očitým svědectvím o čtvrtstoletí invence a umělecké odvahy čtveřice muzikantů, která překračuje hranice žánrů. Bude rovněž volně přístupná po předchozí rezervaci míst na www.festivalzlatapraha.cz. V režii Epoque Quartetu proběhne také závěrečný koncert festivalu Zlatá Praha nazvaný Epoque Quartet: Bon Voyage! Multižánrový smyčcový soubor společně se svými hosty, kterými budou Jiří Lábus, Katarzia, Ondřej Ruml, Ondřej Gregor Brzobohatý, Petr Malásek, Pavel „Bady“ Zbořil, Robert Balzar, Josef Štěpánek, Lukáš Klánský, Belfiato Quintet, ukáže, že hudba je univerzální jazyk, který dovede překlenout všechny bariéry. Večer bude vysílán na ČT art. Vstupenky jsou dostupné na www.festivalzlatapraha.cz.

Ve videosále Obecního domu si budou lidé po celou dobu festivalu moci vybrat z festivalové nabídky jakýkoli soutěžní pořad ke zhlédnutí. Kromě toho také například záznamy koncertů, nejnovější světové filmy z oblasti klasiky, současné hudby, jazzu a world music, záznamy a televizní zpracování oper, baletů, divadla i představení moderního tance. Pro zájemce budou připraveny individuální projekce ve dvaceti videoboxech ve videosále v Obecním domě. Po dobu konání festivalu bude možné zhlédnout snímky i on-line na www.festivalzlatapraha.cz.

Tisková konference Zlatá Praha

Tomáš Motl, ředitel festivalu, uzavírá: „Festival Zlatá Praha je, troufám si říct, dnes už jediným festivalem, který se zabývá žánry jako tanec, divadlo, hudba, dokumenty. Dělá ho to unikátním a prestižním. Není jen o klasické hudbě, jak si mnozí myslí, ale jde i o pestrost, ale když se sejdou taková tělesa jako Pražský filharmonický sbor a Tři sestry, je to různorodá sestava, z které já mám obrovskou radost. Kvalita se objevuje i v soutěži. Zlatá Praha znamená mezinárodní setkávání a stane se opět hostitelem významných institucí. Na celé čtyři dny se staneme hlavním městem světa pro tento obor.“

Foto: Eva Smolíková

Tiskové oddělení České televize,

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Dominikou Metličkovou

„Tanec ze srdce je pohlazením pro duši“

„Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020 v Plzni,“ přiznává lektorka tance, choreografka a milovnice pohybu Dominika Metličková, která se tanci věnuje od dětství.

Tanci se věnujete od svých pěti let, když jste začala navštěvovat ZUŠ v Pardubicích a již tehdy jste se objevila na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti?

„Než jsem se dostala k baletu, začínala jsem ve třech letech s krasobruslením. V té době jsem také, díky tátovi, který byl sportovní nadšenec, začala lyžovat. S krasobruslením jsem bojovala dva roky. Nechtěla jsem dělat žádné rychlé pohyby, já jsem chtěla dělat jenom ladné pohyby. Takže po dvou letech trenérka řekla mým rodičů. „Dejte ji na balet.“ Doporučila rodičům, kam mají se mnou jít, a tak jsem se dostala k paní učitelce Demlové na balet na ZUŠ v Pardubicích, která na mne koukla a hned mne přiřadila do o dva roky staršího ročníku, protože jsem měla základy baletu právě z krasobruslení a viděla ve mně potenciál.

Na jevišti jsem se poprvé objevila v šesti letech. Velice se mi tam líbilo, nádherné kostýmy, světla, kulisy, bylo to krásné. Co si ale hlavně pamatuji je, že jsem měla respekt a zodpovědnost vůči ostatním dětem. Já už v té době měla v sobě velkou míru zodpovědnosti, že to musím zvládnout. Ta tréma a zodpovědnost mne neopustila dodnes. Vždycky, když jdu vystupovat tak mám obrovský respekt, není to tak, že bych si říkala, super, umím to, jsem dobrá, jsem skvělá. Právě naopak.“

Zájem o divadlo a tanec Vás v roce 1993 dovedl ke studiu na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, kde jste studovala jak klasický tanec (balet), tak jazz, contemporary, lidový či historický tanec. A již během studií jste tančila v baletních představeních Stavovského divadla (Louskáček, Šípková Růženka, Marná opatrnost) a v ND v Praze jste účinkovala v Labutím jezeře. Čím Vás tanec zaujal, že jste mu propadla? A splnila jste si své taneční sny?

„Na konzervatoř jsem šla z naprosto neromantických důvodů. Bylo to v roce 1993, krátce po revoluci. Před revolucí, kdo mohl cestovat, kdo měl volný pohyb? Sportovci a umělci. Když jsem se dostala na konzervatoř, tak až tam jsem baletu zcela propadla, protože tam cítíte tu atmosféru, má to specifické kouzlo, které vás oslní. Takže přijímačky jsem šla dělat s tím, že to zkusím a udělala jsem je a už na nich jsem nasála tu atmosféru a od té doby jsem se strašně těšila, že ze mne bude baletka.

Konzervatoř je ale obrovská dřina, odříkání a těžká řehole. Zoceluje člověka a romantické smýšlení o baletu se během konzervatoře ztrácí. A když skončíte konzervatoř, už se nedíváte z pohledu romantika, ale z pohledu vrcholového sportovce.

Když jsem během studia vystupovala v ND, tak to bylo vždycky euforické a být alespoň na chviličku jakoby „členkou“ toho souboru, to bylo takové zadostiučinění, taková odměna, krásný zážitek. Já vystupovala již v pátém ročníku. Tančit další role jsem ze zdravotních důvodů už nemohla a musela jsem udělat za tím tlustou čáru. Nebylo lehké se s tím smířit.“

Máte za sebou také řadu zájezdových představení po Německu a Francii (Veselá vdova, Fantom opery). S projektem Vídeňského symfonického orchestru Straussovy valčíky jste se zúčastnila turné po Číně. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to krátce po konzervatoři a pro mne jedno z nejkrásnějších období, vystupovat v zahraničí na velkých scénách. Člověk se podíval do koutů různých zemí. Největším zážitkem byl zájezd do Číny se Straussovými valčíky. Procestovat tuto vzdálenou a pro Evropana exotickou zemi bylo nezapomenutelné. Během jednoho měsíce jsme projeli takřka celou Čínu a podívali se na velmi zajímavá místa, protože nás brali i na různé exkurze. Čínské publikum je velmi vřelé a dokáží vše patřičně ocenit. Další krásné zážitky byly z turné po Německu a také ve Francii, kde jsme hráli Veselou vdovu a pikantní na tom bylo to, že jsme to měli nastudované v němčině, kterou Francouzi moc nemusí, ale nakonec se jim to líbilo.“

Od roku 2001 se věnujete lektorské činnosti a vedete taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Začínala jste na ZUŠ v Pardubicích, pak jste byla na ZUŠ v Praze-Ďáblicích a od roku 2009 učíte v Tanečním centru v Plzni. Co Vás na práci lektorky tance naplňuje a baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Začínala jsem učit na stejné umělecké škole, kam jsem kdysi chodila a pracovala jsem s dětmi a s dospívajícími. V Praze jsem pak pokračovala s dětmi a dospělým jsem se začala plně věnovat až po přestěhování do Plzně, což bylo v roce 2009, kde jsem začala učit v Centru Tance, což je velká celorepubliková škola tance. Tady začalo mé učení úplných začátečníků a amatérských tanečníků. V té době nebylo běžné jako dnes, že když se člověk rozhodne ve vyšším věku začít s nějakým tancem, má tu možnost. Tady v Plzni jsem byla v podstatě průkopnicí výuky baletu pro dospělé začátečníky. A to by člověk ani nevěřil, kolik dospělých dam si che plnit své dětské sny. I přes první nesouhlas vedení jsem do dvou let měla plné sály. Navíc tanec obecně je velmi prospěšný pro nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost. V době mého začátku působení v Plzni byl velký zájem o zumbu, byl to boom, a tak jsem se i já stala její instruktorkou a vedu jí v podstatě dodnes, jen v tanečnější verzi s názvem Fit Salsa. Je to momentálně jeden z nejoblíbenějších kurzů, protože na lekcích pálíte kalorie a vyplavujete endorfiny.

Na lektorské práci mě baví všechno. Baví mě pozorovat ten vývoj, když klientka přijde na lekci a začíná od základních kroků, jak se učí, když vidím, jak je spokojená. Přijde na lekci z práce, je utahaná, bez nálady a z lekce odchází rozesmátá, odpočatá, plná euforie, endorfinů. Klientky přijdou unavené a odchází nadšené. A to mne naplňuje.“

Věnujete se také choreografii pro taneční skupinu DDg (Diamonds Dance Group). Také děláte choreografii se speciálním přáním jako je např. svatební tanec, taneční čísla na večírky nebo přípravy na volné disciplíny na různých soutěžích krásy. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Tvorba choreografií mě bavila vždy. Je to tvůrčí práce, kde musíte zohledňovat mnoho aspektů. Stejně jako sochař pracuje s konkrétním materiálem, tak i choreograf. Přijde člověk a má speciální požadavky, ať už svatební tanec, překvapení pro novomanžela, příprava na volnou disciplínu, atd. a vy tvoříte choreografii přímo pro něj, kde musíte zohlednit všechny jeho dispozice i indispozice, hlavně, aby to na něm vypadalo dobře. Samozřejmě dělám různé choreografie i v rámci mých pokročilejších kurzů Lady Salsy a velmi ráda tvořím pro skupinu Diamonds Dance group, kterou jsem založila už v roce 2010 a vystupují na různých akcích, plesech, bálech a firemních večírcích v Plzeňském kraji. Speciální kategorií jsou pak maturitní předtančení, to je vždy velká jízda a každou choreografii beru jako velkou výzvu. Vzory jsem měla za mlada a teď, vzhledem k širokému spektru tanců, žádné nemám.“

Čím je pro Vás tanec dnes? O tanci říkáte: „Tanec ze srdce je pohlazením pro duši.“ Platí to stále?

„Platí. Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod, proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020, během covidu, což byla strašně náročná doba, a ne úplně vhodná pro tento krok, ale dnes jsem za to vděčná. Máme nové studio se sály plnými denního světla, a to jsem do té doby postrádala. Studio je pro mě takové třetí dítě. Radost z tance zde předávám dál ve svých lekcích.“

Učíte různé taneční styly od klasiky (balet), přes scénický tanec, muzikálový tanec, fit salsu, lady salsu nebo bachatu až po latinu. Který z těch všech stylů, které ovládáte, máte nejraději nebo má každý v sobě něco, co Vás obohacuje?

„Začínala jsem baletem a ten je pro mne taková ta stará láska, která nerezaví, takže se stále k němu trošičku vracím. Momentálně mne asi nejvíce naplňuje salsa. Hlavně v té lady formě, sólově pro dámy, kde si můžete jednoduchými kroky velmi rychle zatančit a mít pocit radosti. Kroky nejsou vůbec technicky náročné a dají se rychle naučit. Když přijde klientka, úplná začátečnice, má již tak po třetí, čtvrté lekci pocit, že už začíná tančit. Což je velice fajn. Opět je tu ta zpětná energie, když odchází spokojená a já mám z toho radost. S pokročilými klientkami, některé chodí ke mně již od roku 2009, děláme pak různé choreografie, se kterými pak vystupujeme na závěrečných večírcích studia nebo Benefiční taneční přehlídce pro Klárku, což je projekt, který již tradičně pořádáme s kolegyní a kamarádkou Nikol. Největším přívalem energie je pro mě Fit Salsa, což je lekce na bázi zumby, akorát s o něco složitějšími tanečními kroky, které jedou v kardiozóně, takže tělo více maká, posiluje, více se zapotí, více spálí kalorií než u lady salsy. Takže každý odchází příjemně unavený a zároveň nabitý pozitivní energií.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Moje práce je zároveň také mým koníčkem, a navíc jsem workoholik, takže když se mi zdá, že toho mám málo, tak si vymyslím novou. Nerada se nudím. Volného času tak vůbec nemám. Mám dvě děti a dcera začala před pár lety lyžovat a já se k tomu po letech vrátila. Mám ráda pohyb. A když nejsem na sále, tak jsem stále v pohybu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Metličkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou, režisérkou a tanečnicí Lenkou Vagnerovou

„Tanec si mě vybral sám“

Lenka Vagnerová sama přiznává, že si ji tanec vybral sám a ona jej následovala. Jako tanečnice byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Velice brzy začala tanec učit, a v roce 2012 založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company. Působí také jako choreografka a režisérka nejen ve své company, ale spolupracuje i s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech.

V dětství jste se věnovala gymnastice, tanci a od šesti let také baletu. Čím jste chtěla být?

„Na základní škole jsem vždy chtěla být archeoložkou. Pokud se ptáte na tanec, tak ten si mě vybral sám a já jen poslouchala a následovala. A taky hodně makala“

Táhlo Vás to na divadelní prkna?

„Ano. Od dětství tam byla fascinace tím prostředím, okouzlila mě vždy magie, která se vytvářela na scéně, moc ráda jsem chodila do divadla.“

Stala se z Vás úspěšná tanečnice a za své kreace jste byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Byla jste vyhlášená za Taneční osobnost rok 2003. Podle České taneční platformy jste se v roce 2005 stala Tanečnicí roku. Po čase jste se s aktivní taneční kariérou rozloučila. Jako tanečnice jste prošla tanečními technikami jako graham, limon, jazz… až jste se našla v současném tanci. Čím Vás zaujal?

„To nebylo ze dne na den, že by si člověk řekl, že se bude věnovat jiné „technice“. Vše byl kontinuální proces a vývoj. Čím více se člověk z různých technik naučí, opravdu se nimi intenzivně protancuje a detailně je pochopí, tím více je schopen rozklíčovat jaký pohybový slovník je ten, který jej interpretačně nebo choreograficky naplňuje. Každý tanečník by měl mít perfektně zpracované tělo, vnitřní logiku i koordinaci. K tomu všemu techniky (a ne jenom k tomu) slouží. Jsem velmi vděčná, že jsem měla tu možnost vyrůstat v době i v prostředí, kde se na kvalitu a hloubku výuky všech technik velmi dbalo. Teprve potom, až dojde k jistému poznání, může tanečník dosáhnout interpretační svobody a začít naplno hledat a experimentovat.“

Velice brzy jste začala tanec učit. A tak jste na HAMU vystudovala pedagogiku moderního tance. Pravidelně vedete workshopy a vyučujete taneční metodu „Talk though you boby“ v tanečních souborech, divadlech, školách na mezinárodním poli. Co Vás na práci pedagoga baví a proč právě techniku, která je založena na „principu těla jako loutky“? V jednom rozhovoru jste k tomu řekla: „Pochopit tělo a jeho funkčnost je zásadní v každém druhu tance.“

„Pedagogika je o sdílení, předávání, motivaci a empatii. Pokud na sále pracujete s lidmi, kteří mají zájem se něco dozvědět, osobně se posouvat, nebo prostě jen tak přijít zažít společnou práci, tak je to obohacující pro obě strany. Moji výuku bych nenazvala technikou, ale spíš metodou, nebo návodem jak přemýšlet o těle komplexněji, že tanec není pouze fyzická stránka, zažité vzorce, ale také koordinace mnoha faktorů. Interpretační kvalita není pouze v technicky dokonalém zvládnutí pohybu (to se samozřejmě předpokládá právě absolvováním již zmiňovaných technik), ale další polovina je v pochopení obrovského spektra pochodů v těle a mysli.

To vše je navíc ještě spojeno s osobností interpreta. Pokud má nedostatek pokory, tolerance a výrazné ego, tak je ten proces edukativního růstu často zablokovaný.“

V roce 2012 jste založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company a první představení, které jste uvedli, bylo Jezdci. Od té doby jste vytvořila řadu autorských představení – Panoptikum, Amazonky, Lešanské jesličky, Gossip, Riders, María de Buenos Aires, La Loba, Mah Hunt. Co Vás přivedlo k založení právě tanečního divadla? Byla to touha mít všestranný dohled nad inscenací, nejen dělat choreografii? Splnilo se Vám to?

„Lidé se mě často ptají, jaké mám mety, jaké jsem měla cíle. Neměla jsem žádné, pouze zvládnout to, čemu se věnuji na sto procent. Nemám ráda odfláknutou práci, nemám ráda věci napůl. Nechávala jsem vždy život plynout kolem sebe, pozorovala okolí, a když byl čas na nějaké rozhodnutí, tak jsem je uskutečnila. Tak to bylo i s company. Když jsem cítila, že potřebuji vytvořit představení, které mohu formovat od úplného zrodu po konec, požádala jsem o grant. Berete na sebe velkou zodpovědnost vůči týmu, divákům i institucím, které představení podpoří, ale současně získáte tou samostatností tvůrčí svobodu a pokud vy i tanečníci věříte smyslu celého procesu, tak se ta energie v inscenaci nasčítá.“

Jako choreografka působíte nejen ve své company, ale spolupracujete s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech. V ND v Praze jste dělala choreografii na představení Poe, v MDP na inscenaci María de Buenos Aires. Za své choreografie jste obdržela řadu ocenění. Čím Vás choreografii tak fascinuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Fascinuje mě lidské tělo, jeho možnosti a schopnost výpovědi beze slov. Působím v oboru již pár let, ale nikdy mě nepřestane fascinovat, jak jsou možnosti pohybového projevu pestré a nevyčerpatelné. A pak je samozřejmě ta vizualizace choreografií, k čemu slouží, jestli umí přenést konkrétní emoci nebo situaci, jak s ní pracovat v celku, v kontextu dalších složek, …, miliony otázek na které mě zajímá u tvorby sama sobě odpovědět.“

Několik let jste pracovala také v zahraničí např. ve švédském souboru Norddans. Co Vám zahraniční zkušenost dala?

„V zahraničí jsem začala pracovat velmi intenzivně už od ukončení HAMU. Nejdřív interpretačně, posléze jako pedagog a choreograf, rehearsal director. Je to jako s těmi technikami. Čím víc poznáte, tím větší nadhled, pokoru a pochopení můžete získat. Jste jen malinký článek v obrovském oceánu famózních umělců. Každému tanečníkovi, který má pocit, že už vše umí a není co dál rozvíjet, nebo je věčně nespokojený s tím co má, bych doporučila zúčastnit se konkurzu některého z velkých souborů a konfrontovat se se světem skvělých interpretů.

Každá země má jiné podmínky pro tanec, tak k tomu musíte přistupovat. O tom se vede množství debat. Ta kvalitní práce a zodpovědnost je vždy ale jen jedna, nezávisle na podmínkách. Snažím se maximálně, jak jen umím, za podmínek které máme, podporovat tanečníky v jejich rozvoji, budovat taneční žánr u nás a přibližovat náš obor divákům. Asi právě proto, že věřím, že to má u nás smysl. Nic nám nespadne jen tak z nebe, každý detail provozu souboru má za sebou kvantum práce. O to víc si každého toho malinkého detailu vážím.“

Působíte také jako režisérka – ND (Poe), MDP (María de Buenos Aires), Divadlo Minor (Sněhová královna, Robin Hood) a představení v Lenka Vagnerová & Company. Do svých projektů obsazujete tanečníky i netanečníky. Připravujete nový projekt? Na co byste pozvala k Vám do divadla?

„Nedávno jsme odpremiérovali v Praze první etapu specifického konceptu Corpo Gourmet, který vniknul ve spolupráci souborů Lenka Vagnerová & Company a Alquimia Escénica z Mexika. Toto kulturní a umělecké propojení dvou souborů, interpretů odlišných kultur, vzájemné předávání vědomostí, učení se jeden od druhého, porozumění různých světů je pro celý tým nesmírně obohacující. Po stránce umělecké, edukativní ale i po stránce provozní. Navíc žijeme v době, kdy je vzájemná spolupráce zemí velkým tématem. Na podzim 2023 chystáme premiéru pohádky v koprodukci s divadlem Minor. Na toto se nesmírně těším.“

Jste maminkou dvou dětí. Láká je také svět tance a divadelních prken?

„Nechávám jim svobodu poznávat a nasávat možnosti všeho druhu. Pokud někdo z nich bude mít sklony k divadlu, bude to jejich rozhodnutí a musí si na to věkem přijít sami.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem?

„Tanec pro mne nikdy nebude práce a taky to slovo celý život neumím vyslovit v kontextu toho, co dělám. Nikdy neřeknu „jdu do práce“ a vždy mě zarazí, když to od jiných slyším. Jsem přesvědčená, že tuto profesi musíte milovat, i když se vám stane denním chlebem. Pokud jako tanečník začnete pouze počítat hodiny a faktury, sedět s jedním prstem na zkoušce na mobilu, začnete být se sebou spokojení, tak je to slepá ulička. Samozřejmě je vše velmi individuální, záleží na konkrétním projektu, představení a lidech. O lidech to celé je.

Současně naše profese potřebuje férové ohodnocení tak, jako jakákoliv jiná profese (práce jestli chcete). Je velmi důležité podporovat řádné ohodnocení tanečníků a dalších s námi spolupracujících umělců. Snažím se o vytvoření důstojných podmínek pro tanec, které tady leta ve srovnání se zahraničím chyběly a pořád mnohdy chybí. Ta profese si to nesmírně zaslouží a potřebuje. Bez řádných podmínek nelze plnohodnotně fungovat, ani vytvářet projekty rezonující na mezinárodním poli. Jsme často zvyklí pracovat pod tlakem a ve stresu, a to by se mělo změnit. Na druhou stranu jsme také národ věčných nespokojenců. Na tom bychom také měli pracovat. Podmínky by měly být samozřejmé, pokud subjekt dosáhne potřebné úrovně. Co se ale nesmí nikdy ztratit je vášeň pro věc, vůle, respekt, poctivá práce na sále a práce na sobě samém.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S dětmi. Kdybych mohla, měla bych v druhém životě školku s obřím hřištěm J. S dětmi se cítíte upřímně, nikdo na vás nic nehraje, neexistuje tam pokrytectví, ani přetvářka, tak jako v tom našem světě. Nespokojenost u dětí má vždy opodstatněný důvod na rozdíl od dospělých . S nimi se cítím svobodně, a to je pocit k nezaplacení.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Lenky Vagnerové, Zbyněk Hrbata

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Zazpívají si Michael Kocáb a Jitka Smutná s gospelem?

V Semaforu nejen gospelové písně, ale také pop, country, šanson, blues, jazz a možná i rock

Legendární divadlo Semafor má každý z nás spojené s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou. A samozřejmě s řadou dalších slavných umělců. V roce 1999 tam zpěvačka Zuzana Stirská založila gospelový sbor Gospel Time, který postupem času přejmenovala na Fine Gospel Time. Ten v Semaforu dlouhá léta účinkoval pravidelně, v současné době už jen příležitostně. Nejbližší koncert Zuzany Stirské a sboru Fine Gospel Time v divadle Semafor se uskuteční již v neděli 26. března 2023 v 19 hodin!

„Ty, kteří dosud nenavštívili naše vystoupení, mohu ujistit, že se nejedná o religiózní záležitost. Róby, saka a kravaty nechte doma, také tento koncert bude pohodový a místy i dost veselý,“ prozradila Zuzana Stirská, která si během svého působení v Německu a na zaoceánských lodích vysloužila trefnou přezdívku „malá dáma s velkým hlasem“. V Semaforu uslyšíte nejen gospelové písně, ale také pop, country, šanson, blues, jazz a možná i rock. Některé songy budou v češtině, jiné v angličtině, tudíž si na své přijdou rovněž zahraniční návštěvníci.

Chybět nebudou ani speciální hosté, které Zuzana Stirská na pódiu vyzpovídá. Tentokrát svoji účast přislíbili herečka Jitka Smutná a hudebník a bývalý politik Michael Kocáb. Bývá zvykem, že Zuzana svoje hosty ve finále přiměje k tomu, aby si s ní a se sborem Fine Gospel Time zazpívali, nebo alespoň zatancovali. Podaří se jí to i tentokrát?!

Jestliže nemáte v neděli 26. března 2023 v 19 hodin nic v plánu, dorazte se o tom na vlastní oči a uši přesvědčit do divadla Semafor (Dejvická 688, 160 00 Praha 6-Dejvice).

Zbylé vstupenky si můžete již nyní zakoupit na pokladně divadla nebo na internetu (ZDE).

Foto – www.gospeltime.cz

Richard Sacher

pro Taneční magazín