Festivalový rozhovor s PETREM POLOU, uměleckým ředitelem festivalu Malá inventura:

„Zrcadlíme nezávislou divadelní tvorbu v Praze“

TANEČNÍ MAGAZÍN připravil téměř v předvečer osmnáctého ročníku úspěšného festivalu Malá inventura rozhovor s člověkem, co se jeho týká jeho programu a náplně, asi nejpovolanějším. Jeho uměleckým ředitelem PETREM POLOU. Přibližme si teď s ním blíž tuto divadelní přehlídku nezávislých souborů:

Blíží se divadelní festival Malá inventura, který organizuje kulturní organizace Nová síť. Tak se nabízí otázka, co bylo dříve: „slepice a nebo vejce“? Nová síť nebo Malá inventura?

Malá inventura letos slaví osmnáctiny a má tak před Novou sítí zhruba roční náskok. V každém případě festival i neziskovka mají za sebou řadu vývojových fází a domnívám se, že lidé stojící u založení by je dnes úplně nepoznali“

Který výtvarník je autorem nepřehlédnutelného loga a prezentace festivalu s kuřetem?

Autorem je svérázný výtvarník a grafik, který vystupuje pod uměleckým jménem Kakalík. Jeho žluté kuře je s festivalem už asi sedmým rokem.“

Jak vznikal první ročník festivalu? Na kolika scénách probíhal?

Historií festivalu znám jen zběžně, nebyl jsem u jeho založení. Původně vznikla Malá inventura z iniciativy spolku Motus, který provozoval (a dodnes provozuje) divadlo Alfred ve dvoře. V prvním ročníku šlo o prezentaci pěti představení, která na této scéně vznikla. A proto i ten název Malá inventura.“

Předpokládám, že se ty scény každým ročníkem rozrůstaly. Jakým způsobem je vybíráte? Pamatuji i třeba udergroundové prostory bývalé tiskárny na Letné…

Před dvěma lety jsme se rozhodli udělat trochu odvážný krok. Festival se rozrostl do současné podoby, kdy rámcově reprezentuje nezávislou autorskou tvorbu v Praze. Prostory v Praze vznikají a zanikají. Některé scény jsou spojené s festivalem téměř po celou jeho historii. Ty vznikající scény monitorujeme průběžně během roku. V posledních letech se nově přidaly např. Divadlo X10, po svém přesunu do centra města, Petrohradská kolektiv ve Vršovicích nebo Cross Attic v Holešovicích.“

Je složité zvládnout festival paralelně probíhající na několika scénách i logisticky? Máte na to nějaký originální recept?

Zárukou hladkého průběhu je sehraný tým a dlouholetá spolupráce s většinou festivalových scén. Nepřestává mě překvapovat, s jakou důsledností dokážou členky (máme téměř ženský kolektiv) týmu zpracovávat obrovský objem informací, které se na ně hrnou ze všech stran. Zejména ředitelka festivalu Adriana Světlíková a produkční hlavního programu Tereza Rybová svým výkonem připomínají superženy. Můj obdiv nicméně patří všem kolegyním a kolegům, kteří drží festival na uzdě.“

Jakým způsobem festival, předpokládám postupně, získával renomé u diváků, odborníků i potenciálních účastníků.

Tak pokud se ptáte tímto způsobem, zřejmě si už určité renomé vybudoval (smích). Těžko ale na tuto otázku odpovědět z mé pozice. V posledních letech se snažíme festival nějak výrazněji strukturovat, dát mu jednotlivé sekce a zvýšit přehlednost prezentovaného programu. Domnívám se, že to je zásadní, protože na rozdíl od jiných festivalů, jeho dramaturgie není například nějak tematicky zaměřená. Rovněž rozsah festivalu se za poslední dva roky zdvojnásobil. Není to však důsledek pro dnešek tak běžného megalomanství. Pouze sledujeme hlavní cíl festivalu, tedy relevantně zrcadlit nezávislou divadelní tvorbu v Praze, která je nesmírně bohatá. Zdá se, že to funguje. Profesionálům z Čech i zahraničí festival slouží jako místo, kde se mohou porozhlédnout po stavu českého nezávislého divadla a vybrat si představení, pro běžného diváka je to pozvánka zažít divadlo jinak, svěže, vytrhnout se ze zaběhlých kolejí.“

Máte nějaký univerzální klíč k výběru inscenací, souborů?

Obávám se, že žádný klíč není a nemůže být. Pochopitelně bych mohl vyjmenovat nějaká kritéria jako jsou inovativnost, jedinečnost v rámci domácí divadelní tvorby, schopnost zaujmout mezinárodní publikum, ale i jistá přenositelnost z důvodu snahy o další uvádění v ČR i zahraničí. Ve výsledku však do výběru vstupuje více jemnějších odstínů, které není možné shrnout do nějakého univerzálního klíče. Důležitá je například i vyváženost celého programu, tedy jak už jsem zmiňoval, že festival nereprezentuje jednotlivé kusy, ale tvorbu, která vznikla za uplynulý rok a reflektuje nějakou širší situaci.“

A to tedy objíždíte ta předvybraná představení?

Samozřejmě, jinak by to nešlo. Pochopitelně nelze vše stihnout naživo, takže určitou, menší část inscenací vidíme pouze ze záznamu.“

Nedílnou součástí Malé inventury je i slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA. Jak jste k němu dospěli?

Ceny Česká divadelní DNA vznikly relativně nedávno. Udílí se od roku 2012, vždy jednou za dva roky. Vznikly z potřeby upozornit na nezastupitelnou práci, kterou vykonávají jednotliví tvůrci a aktéři nezávislé scény, projevit jim úctu a veřejně je ocenit. V situaci, kdy jsou umělci, tvořící většinu nezávislé scény, na volné noze a stavěni na periferii i z hlediska celkového kulturního provozu marginalizovaní, tak je to vhodný způsob, jak je povzbudit. Zároveň však i vyslat společnosti jasný signál.“

Kdo laureáty cen DNA vybírá? Jak se případná komise shodne?

Oceněné vybírá užší vedení Nové sítě ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť, kteří jsou poradním hlasem. Opět je to podobné jako v případě dramaturgie Malé inventury, zde ještě více s ohledem na potřebu vytvářet prostor pro spolupráci v kultuře, což je i hlavním posláním Nové sítě. A jak to už bývá, někdy je výběr snazší, jindy to skřípe…“

Uvažujete, v rámci festivalu, i o nějakých „kulatých stolech“ či besedách pro divadelní odborníky, respektive šéfy souborů?

Festival má sekci Industry, která nabízí prohlídky scén s jejich dramaturgy, pravidelný sobotní bazar projektů nebo například diskusi o progresivnější formě dramaturgie v různých regionech České republiky. Nezapomínáme ale ani na ostatní diváky, kteří se třeba chtějí po vybraných představeních setkat s tvůrci a podělit se o svou zkušenost.“

Jak vycházíte vstříc divákům? Vzpomínám si, že jste v minulých ročnících i nějak organizovali přejezdy mezi divadelními scénami.

Můžeme diváky uklidnit, že program sestavujeme tak, aby navazující představení bylo možné stihnout. V několika málo případech, kdy je to opravdu natěsno, nabízíme nějakou formu přepravy.“

Také se festivalu účastní i „Váš“ soubor Anička a letadýlko. Jak se dokážete „rozdvojit“? Nepoukazují někdy jiní, že se sám festivalu aktivně účastníte?

Divadlo Anička letadýlko je součástí letošního programu. Nicméně uvádělo své představení na festivalu dlouho před tím, než jsem na něm začal spolupracovat. Takže, v tomto necítím nějaké tenze. Nadto, v těchto nemnohých choulostivějších případech se většinou vzdávám posledního slova při výběru do programu.“

Na co speciálně byste Vy, jako aktivní divadelník (nikoli pouze z pozice organizátora), na letošní ročník diváky pozval?

To je vždy těžká otázka. Jako aktivní divadelník, bych musel zmínit jen jedno. Takže zůstanu spíš u toho organizátora. Řekněme, že z pozice kritického diváka, mě letos nejvíce překvapila ,Maryša (mlčí)´, ,Medúza´, ,Nepřestávej´, ,Aluminiová královna´, ,Virtual Ritual´, ,Šest příběhů o vzniku a zániku´, ,Tumor: Karcinogenní romance´, ,Zmrzačení´ anebo ,Press Paradox´…“

Z tiskové konference MALÉ INVENTURY, po Petrově levici sedí ředitelka festivalu Adriana Světlíková

A který soubor bylo (nejen pro letošní ročník) historicky nejsložitější na festival přemluvit?

Naštěstí přemlouvat nemusíme a doufám, že to tak zůstane i do budoucna.“

Tak nejen to Vám přejeme jménem čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU i do dalších ročníků festivalu!


Závěrem krátce představujeme zmiňovanou NOVOU SÍŤ:

Nová síť již šestnáctým rokem podporuje živé umění a spolupráci v kultuře. Jako otevřená kulturní organizace propojuje regiony ČR s Prahou i zahraničím, posiluje komunikaci mezi veřejnou správou a jednotlivými aktéry kulturního života, usiluje o decentralizaci, rozvoj a kultivaci občanské společnosti v ČR. Hlavními projekty Nové sítě jsou ČESKÝ KULTURNÍ NETWORK NOVÁ SÍŤ, festival nového divadla MALÁ INVENTURA, kulturní platforma mezi Prahou a Berlínem PRALIN a nový projekt na podporu rezidenčních pobytů ART-IN-RES.

 

Foto: Markéta Bendová a archiv Malé inventury

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Lesk a bída ekologické udržitelnosti

Jak pořádat festival ekologičtěji?

Video Pár rad, jak pořádat festival ekologičtěji:

 

Fotodokumentace z diskuse – kredit © Vojtěch Brtnický, Pražské Quadriennale: https://drive.google.com/drive/folders/151ia47ttfxhQzHzNL2cDvZ5TZhGa3ard

Lesk a bída ekologické udržitelnostiPražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru na konci listopadu zorganizovalo panelovou diskusi pod názvem Lesk a bída ekologické udržitelnosti: možnosti a limity zodpovědnosti k životnímu prostředí při pořádání mezinárodních festivalů, které se zúčastnilo 81 zástupců ze 46 organizací se zájmem o téma ekologické zodpovědnosti nejen z oblasti kultury. Na základě konkrétních zkušeností a reakcí odborné veřejnosti vytvořilo PQ ve spolupráci s výtvarníkem Kakalíkem video prezentující humorným způsobem Pár rad, jak pořádat festival ekologičtěji.

Pozvání do diskuse přijali zástupci významných kulturních akcí (4+4 dny v pohybu, Designblok, Lunchmeat, MFDF Ji.hlava, Signal Festival a Společnost Jindřicha Chalupeckého), kteří se při své činnosti snaží na téma zodpovědného přístupu k životnímu prostředí reagovat ať již v praktické produkční rovině nebo také hodnotovým nastavením či přímo uměleckým tématem. Téměř každý prošel nějakou katarzí od dobrého úmyslu a osobního nasazení, přes rozčarování nad nejrůznějšími mýty, po pesimistické úvahy, zda má celé snažení smysl. Pro všechny bylo do značné míry úlevou zjištění, že v tom nejsou sami. Se stejnými problémy se potýkají i ostatní, někteří méně či více podle typu organizace, míry regulace či výše rozpočtu. Přizváni byli také zástupci odborné veřejnosti (Aliance pro energetickou soběstačnost, Augiášův chlév, Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, Institut cirkulární ekonomiky) a zástupci státní správy a samosprávy (Fond na podporu umenia, Institut umění – Divadelního ústav, MHMP a MČP7). Cílem akce bylo nejen sdílení zkušeností a inspirace příklady dobré praxe, ale také zpětná vazba relevantním subjektům.

První panelový blok byl zaměřený na praktické kroky při realizaci kulturní akce (přístup k výrobě a likvidaci dekorací, nakládání s odpadem, občerstvení a gastro nádobí, doprava a cestování), druhý, více ideový, se věnoval hodnotovému nastavení při organizaci akce a komunikaci vůči publiku (propagace, ekologický přístup kulturních akcí, merch, osvěta, možnosti vykoupení uhlíkové stopy) a třetí propojil organizátory se zástupci státní správy a samosprávy (grantová politika, nastavení smluvních závazků, kritérií pro výběrová řízení, pozitivní motivace aj.).

Součástí konference byla také burza inovativních nápadů, které nabízejí udržitelná řešení. PQ 2019 vytvořilo pro své návštěvníky ve spolupráci se společností Sodastream pitný režim s cílem omezit plastové lahve. Organizátoři se rovněž zamysleli nad smyslem udržitelnosti upomínkových předmětů a rozhodli se spolupracovat s místními značkami jako je Bohempia či Papelote a návštěvníkům nabídnout šetrnější a kvalitnější produkty.

Společnost Augiášův chlév, která se zabývá managementem odpadů, vyvrátila několik mýtů, např. že plast v porovnání s bioplastem není ten největší nepřítel. Naopak, je-li PET dobře a ideálně lokálně recyklován, je zajímavou surovinou pro další využití. Účastníci dostali také zajímavé tipy na jednorázové nádobí ze šetrných materiálů a dozvěděli se jakých chyb se při třídění odpadu vyvarovat.

Právě různé mýty a deziluze reflektuje video, které na základě této diskuse vytvořil výtvarník Kakalík. Video se snaží humorným způsobem poukázat na různá úskalí při produkci kulturních akcí s ohledem na ekologické dopady a inspirovat organizátory, aby svůj boj za lepší planetu nevzdávali.

Účastníci diskuse:

4+4 dny v pohybu (Markéta Černá)

Aliance pro energetickou soběstačnost (František Marčík)

Augiášův chlév (Štěpán Suchochleb)

Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy (Jana Dlouhá)

Designblok (Adéla Hlavatá)

Fond na podporu umenia (Gabriel Hushegyi)

Institut cirkulární ekonomiky (Barbora Kebová)

Institut umění – Divadelní ústav (Martina Pecková Černá)

Lunchmeat (Václav Kovář)

MFDF Ji.hlava (Luboš Slovák)

PQ (Marie Kašparová, Pavlína Šulcová)

radní hl. m. Prahy pro kulturu a cestovní ruch (Hana Třeštíková)

radní MČP7 a zástupce Komise Rady hl. m. Prahy pro udržitelnou energii a klima (Jiří Knitl)

Signal Festival (Matěj Vlašánek)

Společnost Jindřicha Chalupeckého (Veronika Čechová)

Foto: Vojtěch Brtnický

Lucia Horňáková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

100 let diplomatických vztahů Japonska a České republiky

Festival japonského filmu láká na bubenickou show, divadlo kjógen i den plný zážitků!

Japonsko a Česká republika letos oslavují 100 let od navázání vzájemných diplomatických vztahů. Na přelomu července a srpna bude v Tokiu olympiáda. To jsou dva pádné důvody, proč právě letos poznat Zemi vycházejícího slunce. Jedinečnou příležitostí je Festival japonského filmu a kultury EIGASAI 2020, který proběhne 20. –26. ledna v pražském kině Lucerna.
 

Festival japonského filmu zahájí 20. ledna japonský velvyslanec v ČR Kaoru Šimazaki a zároveň tak otevře rok oslav stoletého výročí spolupráce Japonska s Českou republikou. Festival přináší osm premiérových filmů s českými titulky, ale také elektrizující bubenickou show z Okinawy, geniální komedii kjógen v češtině, výstavy a v rámci sobotního Japonského dne workshopy zdarma pro celou rodinu.

„Výběrem filmových děl Eigasai nabízí jedinečný vhled do myšlení současné japonské společnosti. Divákům představí metropoli Tokio, odlehlý venkov, sociální i rodinné vztahy. Na dětské diváky čeká novinka japonské animované tvorby „Rudolf a Mnohouš“. Přinese i ohlédnutí za olympiádou v Tokiu v roce 1964 a famózním úspěchem Věry Čáslavské. Velmi specifickým je pak čerstvý dokument o vlivu jaderné havárie ve Fukušimě na tradiční kulturu – a o tom, jak i takový problém lze překonat,“ říká Ondřej Hýbl, předseda Česko-japonské společnosti a pořadatel festivalu, s tím, že letošním mottem festivalu je heslo Když nemůžeš, přidej. S ohledem na olympiádu si tak dovolujeme citovat Emila Zátopka, jehož životní krédo je zároveň skvělou parafrází japonského rčení Když sedmkrát upadneš, po osmé vstaň.

Poznejte Japonsko všemi smysly!


Zvláštní událostí je sobotní Japonský den, zaměřený na rodiny s dětmi, který se koná v sobotu 25. ledna, a na nějž je vstup zdarma. „Zájemci se pod vedením japonských lektorů mohou seznámit s kaligrafií, origami, hrou šógi, okinawským tancem, ikebanou či bubny taiko. Také budou moci okusit japonské speciality. Živé umění pak budou na jevišti reprezentovat komedie kjógen, japonský tanec či speciální hosté, kteří na festival míří až z nejjižnějšího cípu Japonska a předvedou okinawské bubny taiko,“ přibližuje bohatou náplň Japonského dne Ondřej Hýbl.

Pořadateli festivalu jsou Česko-japonská společnost, Velvyslanectví Japonska v ČR, The Japan Foundation a Palác Lucerna. Díky široké podpoře je vstup na Japonský den zdarma, vstupné na jednotlivé filmové projekce činí 100 Kč.

Informace o zlevněných permanentkách, kompletní program festivalu a další informace najdete na www.eigasai.cz

Ve dnech 19. – 22. února bude festival pokračovat i v Plzni. 

 

Zuzana Rybářová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Prestižní cena CLIO AWARD

Kreativci se poměřovali s těmi nejlepšími ve svém oboru. Oceněna kreativní kampaň Báry Prášilové pro TANEC PRAHA!

Prestižní cena CLIO AWARD pro Báru Prášilovou a Comtech_Can za kreativní kampaň pro festival TANEC PRAHA 2019!

Kreativní kampaň pro festival TANEC PRAHA 2019 z dílny fotografky Báry Prášilové a agentury COMTECH_CAN získala bronz v prestižní světové soutěži CLIO Awards. Ve světě reklamy je CLIO AWARDS jednou z nejdůležitějších událostí. Kampaň festivalu TANEC PRAHA 2019 se dočkala mimořádného uznání už letos v dubnu, kdy v rámci udělování kreativních cen ADC Awards / Louskáček získala zlato v kategorii fotografie. Navíc se její videa z téže dílny dostala do magazínu Shots. 

„Když si vzpomenu, jak jsem před rokem celý koncept vymýšlela a po večerech kreslila pod lampičkou…a pak zpovzdálí sleduju, jak se kampani daří na druhé straně zeměkoule, tak mi to pak dodává motivaci se přenést i přes ty momenty, které v mé profesi zas tak zalité hollywoodským sluncem nejsou,“ komentuje ocenění Bára Prášilová.

Soutěž Clio Awards byla založena v roce 1959 k oslavě tvůrčího mistrovství v reklamě. Oceňuje nejlepší světové počiny na poli reklamy, designu a komunikace.

Touhou každého kreativce je poměřovat se s nejlepšími ve svém oboru. Jak na domácí tak i mezinárodní scéně. A snem je potom v tomhle soupeření uspět,“ říká kreativní ředitel agentury COMTECH_CAN Roman Číhalík a dodává: „Já ocenění přijímám s pokorou a motivací pro další práci, která se dá dělat vždy lépe než si dokážeme v daný okamžik představit. Věřím, že když je člověk důsledný, otevřený a pokorný, tak přijde další úspěch. Věřím v úspěch týmu, který je víc než jednotlivec. A v tomto projektu se sešel excelentní tým. Díky za to, díky všem.“

Na vzniku klíčových vizuálů a video spotu se podíleli:

Advertising Agency: COMTECH_CAN

Creative Director: Petr Vlasák, Roman Číhalík

Art Director: Bára Prášilová, Roman Číhalík

Photographer / Director: Bára Prášilová

Copywriter: Petr Vlasák

Kameraman: David Markovič

Hudba Floex (Tomáš Dvořák) – spolupracující m.j. s Terezou Hradilkovou

Tanečníci: Markéta Jandová, Zuzana Havrlantová, Adam Orszulik, Jan Razima

Postprodukce – Tomáš Chabrus Hájek

Styling – Milina Havrlantová

Hair styling – Aneta Slavíková (Salon Petra Měchurová)

Produkce Tanec Praha z.ú.

Designer: Eduard Čaniga, Manuel Prada

Account manager: Kateřina Klementová

Mezinárodní festival TANEC PRAHA patří ke klíčovým akcím, jimiž se může Česká republika chlubit. Nejvyššího ocenění dosáhl ke svému 25. výročí, kdy byl v posledním roce programu EU Culture (2013) vyhodnocen na 1. místě se 100% bodovým hodnocením mezi 236 festivaly všech žánrů v EU. V novém programovém období byl v prvním hodnocení EFA (European Festivals Association) jediným českým Laureátem EFFE Label (Europe for Festivals – Festivals for Europe). V oblasti umění znamená TANEC PRAHA totéž co Pražské jaro v hudbě nebo MFF Karlovy VaryFFE Label ve filmu, konstatují nejen zahraniční experti.

Za 30 let festivalu TANEC PRAHA jsme vyzkoušeli spolupráci s různými inspirativními kreativními týmy a vždy hledali cestu, jak přiblížit mimořádnost tanečního umění co nejširší divácké obci. Motto ,Zvědavost je šance na zážitek‘ vyplynulo z bouřlivých diskusí o tom, co českého diváka láká, jaké bariéry musí překonat, aby učinil ,krok do neznáma‘, jak otevřít brány vlastní fantazii. Letos se to povedlo skvěle a já za to děkuji jak Báře Prášilové a kreativní agentuře COMTECH_CAN, tak obětavému týmu Tance Praha a zapojeným umělcům, jejichž práce nebyla ani trochu lehká,“ dodává Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha.

A TANEČNÍ MAGAZÍN pouze nemůže než negratulovat!

                                                                                                                                                             

 Více na www.tanecpraha.cz

 Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN