Film s požehnáním kardinála Duky

TANEČNÍ MAGAZÍN se pravidelně věnuje článkům o lidech, kteří úspěšně překonávají nástrahy nemocí či těžkých zranění. Tím druhým příkladem byl nedávný rozhovor s tanečnicí a choreografkou Martinou Henrichovou. Za prvním příkladem nás zavede mladá režisérka Eva Toulová. I jí už představil TANEČNÍ MAGAZÍN v samostatném rozhovoru. A vydáme se společně s ní až do Španělska.

Camino na kolečkách“ byl nevídaný a nesmírně fyzicky náročný projekt šestatřicetiletého Jana Duška postiženého roztroušenou sklerózou a tím pádem upoutaného na invalidní vozík. Ten se odhodlal (spolu se svým devítiletým synem Jendou), zkušeným poutníkem Petrem Hirschem a dalším týmem – režisérkou Evou Toulovou, Petrem Slavíkem, Vítem Kohoutem, Tomášem Lénárdem a Michalem Černým, absolvovat uznávanou pouť z Logroňa do Santiaga de Compostela. Současně jde i o název dokumentárního celovečerního snímku pod režijní taktovkou Evy Toulové.

Jedním z významných patronů cesty bylo i České velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Oficiální přání panu Duškovi i souputníkům osobně poslal rovněž přední český velkopřevor Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenic. A zejména – na cestu všem požehnal samotný kardinál Dominik Duka, kterého tento nezvyklý počin nesmírně zajímal.

Jan Dušek se podle dostupných informací stal prvním Čechem, který na invalidním vozíku překonal vzdálenost přes šest stovek kilometrů svatojakubské cesty. Do Santiaga de Compostela dospěli všichni za devětadvacet dobrodružných dnů. Mají za sebou přes šest set třicet kilometrů cesty. Kolikrát komplikovaným složitým terénem. Invalidní vozík velmi často i přenášeli přes skalnaté i jinak neprůjezdné úseky. Doslova na vlastní kůži překonávali nejroztodivnější výkyvy počasí. Od lijáků až po tropická vedra. Dostali se i na nejvýše položené místo své španělské cesty – Cruz de Ferro. To se tyčí v tisíci pěti stech metrech nadmořské výšky. Bez nadsázky lze konstatovat, že Jan Dušek prověřil odolnost a výdrž elektrického vozíku. Nejen to. On totiž větší část cesty byl nucen (pro obtížnost terénu) absolvovat na vozíku manuálním, s přídavným předním kolečkem a taženým na lanech.

Ve čtvrtek 8. června se Janu Duškovi splnil jeho odvážný se. Po měsíčních strastích a dobrodružstvích se zúčastnění dočkali odměny – stanuli v cíli camina. Před katedrálu svatého Jakuba, patrona všech poutníků. Pan Dušek všem poděkoval za cestu. Společně se pak zúčastnili poutní mše svaté. Jan Dušek se pomodlil za příznivější průběh své nemoci a vzpomněl na lidi s tímto onemocněním. „Děkuji pánu Ježíši Kristu a přátelům, že jsem mohl vykonat tuto pouť jako důkaz skutečnosti, že na vozíku život nekončí.

Nakonec se celá výprava dopravila na břeh Atlantického oceánu. Do Fisterru, rozléhajícího se necelých devadesát kilometrů od Santiaga západním směrem. Do míst, jenž byly za středověku považovány za konec světa.

Režisérka Eva Toulová a kameramani Tomáš Lénárd i Vít Kohout, kteří putovali spolu s Honzou Duškem, natočili cestou velké množství materiálu, ze kterého se dokončuje dokumentární film „Camino na kolečkách“. Ten bude ještě letos na podzim uveden do kin. „Distribuovat nám jej bude v kinech po celé ČR Panonia entertainment. Konkrétně od října 2017. Nebude se jednat o multiplexy, nýbrž běžná kina (tedy nikoli pouze klna klubová či ARTkina),“ vysvětluje režisérka Eva Toulová.

A dodává: „Ke spolupráci na projektu jsem se dostala tak, že jsme se kdysi potkali poprvé s Petrem Hirschem. V divadle Kámen na vernisáži mé výstavy obrazů. Tím jsme se seznámili. Tenkrát jsem byla ještě studentkou FAMU. Během pár let jsme se několikrát setkali. On mi jako herec zahrál epizodní roli v mém celovečerním debutu ,Šťastná´. A já jemu na večeru poezie malovala báseň, kterou on napsal a přednášel.“

Ale konkrétněji k cestě Jana Duška. „A právě on mě po letech oslovil s tímto ambiciózním projektem. Ačkoli se osobně specializuji spíš na film hraný, než na dokument, ale tento projekt byl opravdu mimořádný. Stejně tak, jako hlavní aktér Honza Dušek. Můžu říct, že na to, že se jednalo o poměrně náročné a dlouhodobé natáčení, tak probíhalo, díky důsledné přípravě, nečekaně pohodově. J á sama jsem ušla celou trasu přes šest stovek kilometrů poctivě pěšky. Abych se tím více vcítila do pozice pravého poutníka. Musím prozradit, že pro jakýkoli případ jsme měli v záloze doprovodné natáčecí auto. Nesmím zapomenout na skvělého kameramana Tomáše Lénárda i jeho asistenta Vítka Kohouta. Měli jsme k dispozici tak pokročilé technické zázemí, že jsme mohli natáčet za jakéhokoli počasí a v jakýchkoli podmínkách. Včetně dronu. Jediné, v čem jsme byla trošku přísnější bylo, že celá výprava měla neutuchající tendenci mávat na dron pokaždé, když jsme z dronu točili. To jsem vyřešila trošku radikálněji – utrhla jsem pokaždé místní bodláčí a začala jím přes mávající ruce šlehat a do konce výpravy se to perfektně všichni odnaučili,“ dodává se smíchem Eva Toulová.

Nezbývá než se těšit na podzim. Popřát filmu mnoho diváků a všem obdobně postiženým, aby se jim stal Jan Dušek příkladem a inspirací.

Foto: EVA TOULOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

Jak se moří revizoři?

Mladá, talentovaná režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii

 

 

Režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii „Jak se moří revizoři“
Mladá talentovaná režisérka, kterou má divák spojenou s celovečerním snímkem Šťastná (lovestory z prostředí showbyznysu jak ho neznáme), přichází s novým titulem. Tentokrát je cílem obecenstvo pobavit. Už sám název „Jak se moří revizoři“  napovídá, že se můžeme těšit na salvu vtipných scének ve svěžím tempu. Cílem je nejen pobavit, ale skrze lehkou satiru i poukázat na nešváry naší společnosti.

Obyčejná maloměstská rodina,  jako je každá druhá. Ale možná se její  členové nebezpečně podobají vám či vašemu okolí…. Prožívají sociální problémy dnešní doby, charakteristické pro jednotlivé skupiny. Otec zažívá krizi středního věku, pokukuje po dívkách a nechá se svést Annou  Kulovanou.  Je  vlastně tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem. Přesto  mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy. Matka ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. Dcera je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde, neví, kterého kluka dříve sbalit. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci současně  a posouvání hranic, co všechno muži vydrží. Syn je grázlík, spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží v kariéře kriminálníka.

Komedie o jedné malé rodince s velkými plány nabídne atraktivní herecké obsazení. Hlavní postavy ztvární naši přední herci Dana Morávková a Petr Batěk. Těšit se můžete také na Ladislava Ondřeje či Annu Kulovanou. A známá jména se skrývají i pod mini roličkami. Jednu z nich si „střihla“ například naše známá modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Zeptali jsme se …..

Režisérka Eva Toulová

TM: „Kde jste vzala inspiraci  k Vašemu novému filmu?

Eva Toulová: „Snažila jsem se vycházet z každodenních reálných situací. Tvořila jsem takovou rodinu, aby byla obyčejně  česká a každý divák si v ní našel to své. Doposud jsem dělala samé dramatické věci, proto jsem zatoužila pro změnu  udělat  něco komediálního.“

TM: Podle jakých kritérií  jste vybírala herce pro své postavy?

Eva Toulová: „Nedělali jsme žádné rozsáhlé castingy, většinou jsem herce znala z dřívější spolupráce. Nejdříve jsem nevěděla, kdo bude hrát roli revizora, hledání bylo komplikované, ale potom zasáhla náhoda a bylo mi naprosto jasné, že Petr Batěk.“

TM: Čekáte, že film osloví spíše  běžného diváka, či náročnějšího diváka?

Eva Toulová: „Primárně se  snažíme zaměřit na ‚main stream‘, ale nechci klesnout k nějaké povrchní komedii. Snažím se, aby postavy uznávaly  také morální hodnoty.“

Děkujeme

Taneční magazín

 

 

Zeptali jsme se….

Herečka Dana Morávková

TM: Jak vnímáte svou postavu a filmovou rodinu, podobáte se trošku v něčem této „normální rodince“?

Dana Morávková: „Ne,  já vůbec ne. Mám sice také syna, ale hodného syna, navíc tady mám děti dvě. Představuji ekonomku, ale o hercích je všeobecně známo, že mají problémy s matematikou a s čísly.  Ale od toho je herectví herectvím, aby se člověk převtělil do úplně jiné figury, než je on sám…“

TM: Jaké máte dojmy z natáčení a jak  se Vám spolupracuje s režisérkou Evou Toulovou?

Dana Morávková: „Eva je velmi milá, skromná, něžná žena, tak doufám, že natáčení  proběhne bez problémů.   Zatím máme za sebou jen pár natáčecích dní, větší díl práce  máme  ještě před sebou.“

TM: „Přejete si, aby to byl „trhák“?

Dana Morávková: „Přála bych si, aby to byl poctivý film a abychom všichni odvedli poctivou práci.  Žádná jiná očekávání ani přání nemám.“

 

Děkujeme

Taneční magazín

 

A co říká „revizor“ Petr Batěk?

„Mám velkou radost, že můžu pracovat na tak poutavém příběhu, jehož scénář mě zaujal hned na první přečtení.“

Film přichází do kin na jaře roku 2018. Diváku, těš se na správnou komedii!

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín, Blue Productions

 

Rozhovor s režisérkou EVOU TOULOVOU

Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí

Jaké klady a zápory  nese  povolání „režisér“ ?

“Z celého natáčení  rozhodně nejvíce   miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je  režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden  film.  A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen  30 dní. Někdy  spolutvořím scénář, pokud  ho nepíšu rovnou celý, ale  hlavně jsem  u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se  sponzory,  což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají  jako  nevýhody režisérské profese.“

Jste velice mladá, bylo pro Vás  těžké  vyrovnat se zkušeným kolegům?

„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání  a náhled na věci kolem je u  dvacetiletého  člověka  úplně jiné. Já jsem se  zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně  pro mě  hledání témat pro  natáčení bylo mnohem těžší.“

eva-toulova-2
Foto archiv Eva Toulová

Respektovali Vás kolegové, když jste  před ně předstoupila  jako mladá režisérka?

„Musím říct, pokud už se jednou natáčení  zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také  snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se  na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké  arogantní hvězdičky se  zvláštními požadavky.“

Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak  těžké je vybudovat si  kariéru herečky.  Je  to opravdu tak těžké  prodírat se hereckým světem?

„Opravdu je  těžší uplatnit se  v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí  moc, dělá se jich třeba jen  20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama  pro producenty. Pokud už  se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“

Režisérů je méně a herců je nadbytek?

„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch,  kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A  to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně.  Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to  zkusí,  ale časem možná přejdou na jinou profesi.“

Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce,  spíše zklamání  nebo se jim jejich  touhy mohou  vyplnit?

„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU  je dobrý start, tedy  nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na  DAMU je ale velmi těžké.  Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto  je  přebytek vycházejících studentů z DAMU.“

Může  si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se  svobodně rozhodnout?

„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala  nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud  dělám svůj projekt, což ale  znamená hledat  si  sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“

Která témata lidi nejvíce  zajímají?  Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?

„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“  –  to je pubertální brak  a  stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je  dobrý. Nejoblíbenější jsou  ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“

Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?

„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to,  co se děje uvnitř  dívky.“

Je pravda, že nejtěžší je  natočit komedii?

„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“

Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to?  Co potom?

„Stal se mi opak. V  jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“

DSC_0199

Jak vnímáte tanec jako profesi? 

„Bydlela  jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna  z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala  v 6 hodin  ráno, vrátila se  o půlnoci, strhaná,  rozsvítila  si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu  dřela. Dnes už  tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec  je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník  a všechno, co jste dělali, je pryč.“

eva-toulova-1
Foto archiv Eva Toulová

Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink,  jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec  schopni před touto konkurencí  obstát?

„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec  studovat do Evropy,  to už je něco, studenti  musí udělat  pro to všechno.  U nás panuje jiný přístup,  jednou se cvičí,  jednou  se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící  snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“

Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné.  Jsou vůbec Evropané  uzpůsobení  na tento obrovský výdej energie? Máme  zdraví a sílu něco takového  vůbec  vydržet?

„Třeba by bylo i   zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské  tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“

Evropané jsou  pohodlnější a lenošnější?

„Přesně tak.“

Nemáme tedy šanci před východními národy?

„To je těžké říci.  Fandím Čechům,  ale pokud  bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi,  tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“

Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?

„Já si myslím, že ano. Jsem velmi  ráda, že žiji v zemi, kde  emancipace je. Nevidím  důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži,  i když občas se to ještě stává. Vlastně se  zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co  mě naučila paní Chytilová. Nutila  nás zpracovávat témata, která  jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích,  nemohu do toho dát tolik.“

Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?

„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení.  To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych  tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte,  až vyroste, můžete se  sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje  ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když  se tedy už  rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je  vychovávat.“

Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho  maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je  to správné pro děti? Nebere jim to dětství?

„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale  možná spíše okolí.  Média na nás  působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí  a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví.  Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti,  i přesto, že  ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To  je špatná varianta.“

Píšete  scénáře?

„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat  a psát scénáře. Malba a  psaní mi připadá  jako dobré propojení tvorby.“

Měli by se mladí lidé věnovat psaní?

„Určitě je  dobré, aby někdo psal. Člověk poznává  sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše,  dává do toho sám sebe, nějakou  svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také  dobré.“

Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?

„To není.  Je to dané i tím, že  dnes se všeobecně  málo čte.“

Slýcháváme  názory mladých lidí, že potřebují  jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?

„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni  anglicky a  připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní  kulturu  a kořeny. Vůbec to  nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování  mi vadí.

Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou  strčilo do kapsy, norské  děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale  abychom museli být tak světoví, že se  vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá  nesmyslné.  Čeština je jeden  z nejkrásnějších  jazyků.“

Jak  trávíte svůj volný čas?

„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň  by  byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě.  U nás na jižní Moravě je  krásné prostředí,  v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.

Podle  rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum  dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli  jen jednou  na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody,  mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“

DSC_0200

Chodíte třeba na diskotéky?

„Chodím,  po každém natáčení.  Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě  připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji  tanec za  jeden z nejlepších prostředků  pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková