Rozhovor s Eliškou Jirsovou, tanečnicí 420people a Dekkadancers

„Ráda propojuji zpěv a tanec“

K tanci se dostala v dětském věku a sama se našla v současném tanci, který vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Kromě tance Eliška Jirsová také zpívá a velice ráda uplatňuje propojení tance a zpěvu. Je tanečnicí v company 420people, také spolupracuje s DEKKADANCERS a působí jako lektorka tance.     

Jak jste se dostala k tanci?

„K tanci jsem se dostala, když se moji rodiče rozvedli, tak jsem se přestěhovala s mamkou z Vamberka do Týniště nad Orlicí, kde vedla taneční studio trenérka Jiřina Bednářová. Jmenovalo se Smot Art a mamka mne tam přihlásila. Já jsem tam vůbec nechtěla, protože jsem se styděla a říkala jsem ji, že tohle já dělat nebudu, protože se na mne koukají lidé a mne to vadí a asi tak za týden, už jsem v tom studiu tančila o sto šest a zjistila jsem, jak moc mne to baví. Takže to byla moje cesta k tanci.“

  Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste vystudovala současný tanec. Proč právě současný tanec? Nelákal Vás klasický balet?

„Abych pravdu řekla, jak jsem začala v tom studiu Smot Art, tak tam jsme okrajově balet dělali a to mne neuchvátilo. Já jsem vždycky byla více orientovaná na divadlo, show, nechci říci kabaret, ale ta trenérka dělala výrazový tanec a to mne moc bavilo. Když jsem přišla na konzervatoř, tak jsem tam potkávala hubeňoučké baletky a říkávala jsem si, když jsem byla v prváku, že bych také chtěla být baletka, ale velmi brzo jsem pochopila, že to není cesta, kterou bych chtěla jít a doteďka jsem vděčná, že jsem šla na současný tanec.“

   Kromě současného tance se věnujete také jazz dance/modern jazz, street dance, house dance, lidový tanec a muzikálový tanec. Čím Vás zaujala právě tato směs tanečných stylů?  

„Řekněme, že mým hlavním tanečním stylem je současný tanec neboli contemporary. Klasický tanec nebo balet, lidový tanec, to jsem měla na konzervatoři, takže do jisté míry se dokážu pohybovat i v těchto vodách, nicméně to není moje nejsilnější stránka.

Já jsem nějakou dobu působila v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde jsem dělala muzikál a také jsem tak před rokem pracovala na mezinárodním projektu, který byl pro začínající umělce a to bylo založeno na urban dancers, kde jsme vlastně v tom projektu tančili lacking, breaking, puppinn, hip-hop, haus a zároveň i současný tanec a tak jsem nějak všechno propojovala a vzniklo z toho takové fusion. A kromě tance také zpívám a řekla bych, že jsem samouk a díky tatínkovi mám k tomu blízko a jsem moc ráda, že mne choreografové z company kde pracuji, dovolí uplatnit jak zpěv, tak i tanec. Takže se snažím propojovat zpěv a tanec, protože si nemyslím, že tyhle dvě věci se můžou objevovat nejenom v muzikálech, ale také, řekneme v jiných odvětvích.“

    Jako tanečnice vystupujete v projektu La Fabriky a 420people Poprvé a naposledy a v hudebně-tanečním projektu 420people a Orchestra BERG nazvaném INspiraCe. Jak se Vám tančí v těchto projektech?  

„Představení Poprvé a naposledy je řekla bych tak lehce kabaretní a zde právě tančím i zpívám a to je pro mne dar, že můžu dělat věci, které mám ráda a je to pro mne příjemný pocit. Je to takové odlehčenější. Watcher, to je také představení ve kterém tančím a také od 420people, je to hodně fyzické, čistě taneční. Je to něco úplně jiného, ale dělá mi to radost, že to můžu tančit. Pak je tady INspirCe, kterou choreografovala Sylva Šafková. To je také moc krásný taneční kousek a orchestr BERG to jsou všestranní muzikanti, takže je radost tančit na krásnou hudbu. V minulosti jsem dělala ještě představení pro 420people Pantera, a to byl úplně jiný zážitek, ačkoli se pořád bavíme o současném tanci. Každý ten kousek je originální a krásný a chovám k tomu pozitivní emoce. Kromě 420people jsem v nedávné době začala pracovat i s company DEKKADANCERS a s nimi právě dělám Poslední večeři, kde také mohu tančit i zpívat a v budoucnu plánujeme něco dalšího, ale to teď nemůžu prozrazovat.“

Působíte také jako choreografka. Co Vás na této profesi baví?

„Úplně bych se nestylizovala do role choreografky, nicméně pracuji ve studiu Contemporary, prostor pro tanec a vedu většinou kroužky pro děti, tak tady můžu využít svoje choreografické schopnosti a nikdy jsem nestavěla choreografii pro nikoho jiného, než pro sebe.  A tak jsem si vždycky stavěla svoje sólo a musím říct, že mi vyhovuje být v roli performera. Zatím nemám nějaké tendence nebo nutkání, abych tvořila vlastní věci. Nechci říci, že nechci, ale zatím na to nebyl vhodný prostor abych se cítila se k tomu vyjádřit.“

Jste také lektorkou tance. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala sama učit? Učíte malé i velké tanečníky?

„Řekla bych, že to přišlo úplně přirozeně, protože jsem se přestěhovala po ukončení konzervatoře do Prahy a samozřejmě, že když jste OSVČ, tak není úplně jednoduché žít jenom čistě z představení. Protože se občas může stát, že se představení zruší. Pořád je to takové nestabilní. A učit mi přišla skvělá věc, skvělá příležitost a jsem za to velice vděčná a vedu lekce v našem Studiu Maiselovka. Tam chodí i netanečníci, lidi starší než já, jsou to muži i ženy a je to pro mne velká radost učit i netanečníky. Protože tělo, nechci říci, že taneční těla jsou zkažená, ale přece jen, když tam přijde „civilista“, který nikdy netančil, tak to tělo je netknuté jakoukoliv technikou, takže je krásné pozorovat tu přirozenost. Ve studiu Contemporary učím improvizaci a contemporary fusion. Na tom učení vidím jedno velké plus a to je to, že když dětem nebo dospělým vysvětluji nějaké prvky, tak si je sama uvědomuji. Díky tomu, že vysvětluji, tím si vše také stále připomínám,   což je pro mne fajn a vnímám to jako plus.“

 Jak ráda odpočíváte?

„Já nesmírně ráda trávím čas se svojí rodinou, se svým přítelem, protože při mé práci jsem dost izolovaná. Za prací jsem se  přistěhovala do Prahy a všichni moji milí, mí blízcí mi zůstali v mém rodném městě. Takže při každé vhodné příležitosti utíkám z Prahy a jedu za svoji rodinou. Moc ráda vařím, peču pro moje blízké a ráda chodím na procházky do přírody.  Samozřejmě nepohrdnu dobrým filmem a pohodou, nějakou dobrou knížkou a čajem.“

Děkujeme za rozhovor   

Foto: archiv Elišky Jirsové                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografem a zakladatelem Evil Dancers Tomášem Kuťákem

„Tanec už není moje hobby, je součástí mého Já“

Tomáš Kuťák

Letos je tomu již dvacet let, co v roce 2003 založil Tomáš Kuťák taneční skupinu Evil Dancers. Sám s tancem začínal v osmi letech, ale brzy jej zájem o tanec opustil, aby jej opět po čase našel a nakonec u tance zůstal. Jako tanečník to zkusil na americké výletní lodi, vyzkoušel tanec na chůdách, zkusil klasický balet i moderní tanec a našel se v jazz dance. Tančil také v několika muzikálech. Dnes působí především jako choreograf a věnuje se pedagogické činnosti.

Narodil jste se v Náchodě, ale od dětství žijete v Praze. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk?

„Myslím, že moje dětství bylo poměrně hezké, a popravdě jsem vděčný, že jsem vyrůstal v 90. letech, podle mě to byla krásná doba pro dětství/pubertu. Já sám jsem byl hodně klidné dítě, dost jsem si vystačil sám se sebou a svojí fantazií (což ani jinak nešlo vzhledem k tomu, že jsem jedináček z rozvedeného manželství). Samozřejmě sem tam jsem trošku zazlobil, ale veskrze si myslím, že jsem byl hodné, spořádané děcko.“

K tanci Vás to nějakým způsobem vždycky táhlo. Již v osmi letech jste byl členem dětského souboru taneční skupiny ECHO, ale po roce jste toho nechal. Pak jste se na chvíli k tanci vrátil, ale naplno jste se mu začal věnovat až na střední škole, když Vás zaujal disco a scénický tanec. Velký vliv na Vás měl film Center Stage a záznam muzikálu Cats a to rozhodlo, že právě tohle chcete. Čím Vás tanec tak okouzlil, že se stal Vaším osudem?

„Obecně jsem vždy měl sklony k umění, už na základní škole mi doporučovali, abych šel studovat uměleckou školu, ale co přesně to bylo, že jsem si vybral tanec, asi nedokážu říct, prostě jsem to věděl, sice mi to chvilku trvalo, ale když se na to podívám zpětně, i přes třeba ne úplně příjemné začátky jsem se k tomu vždy nakonec zase vrátil a zkusil to znovu a znovu, kdykoliv se objevila nějaká příležitost.“

Tancoval jste na výletní lodi v amerických vodách a také v Karibiku. V období let 2011 – 2012 jste byl tanečníkem v Princess cruises v USA. Jak na toto období vzpomínáte? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Velká a zároveň strašlivá:-), bohužel náš cast si spolu moc nerozuměl, což je obecně nepříjemné v jakémkoliv pracovním kolektivu, když jste ale s těmi lidmi doslova na jedné lodi, tedy jste nuceni spolu fungovat 24 hodin denně, je to náročné na psychiku. Navíc život na lodi je sice velice pohodlný ale chyběli mi nějaké výzvy a posun vpřed, ze začátku je všechno velmi vzrušující, ale po pár měsících, kdy děláte prakticky pořád to samé dokola, jíte to samé dokola, jste pořád na těch samých místech, se to omrzí. Nicméně velká pozitiva jsem viděl v tom, že jsem mohl nahlédnout do toho, jak Američané přistupují k zákazníkům a obecně k profesionálnímu vystupování, což jsem pak začal uplatňovat v rámci svojí taneční skupiny.  A  pak je tu samozřejmě cestování a možnost strávit půl roku v Karibiku, plavat s delfíny a rejnoky a tak dále, na to samozřejmě vzpomínám rád.“

Vyzkoušel jste také tanec na chůdách, když jste byl krátce v Londýně, kde jste absolvoval stáž ve studiu Pineapple. Zkusil jste také klasický balet, moderní tanec a našel jste se v jazz dance. Proč právě tento styl si Vás získal a čím?

„Opět to byl prostě pocit, zkoušel jsem mnoho tanečních stylů, prakticky vše co se v té době dalo najít, a bavilo mě to, ale něco mi chybělo. Pak jsem jedno léto byl v Praze na workshopu scénického tance a jednu hodinu jako záskok měla Petra Daňhelová, která v té době učila právě jazz dance, a prostě mě to strhlo, bylo to něco, co mě opravdu naplňovalo a něco co jsem v tanci hledal, když se na to podívám zpětně, asi každý taneční styl je nějakým způsobem o vyjádření sebe sama a svojí osobnosti, proto asi různí lidé tíhnou k různým tanečním stylům a mě na jazzu baví ta energie a šmrnc, který do toho člověk může/musí dát.“

Jako tanečník jste se objevil v muzikálech Drákula, Angelika, Golem, Kleopatra a sólo jste tančil v muzikálu Pokrevní bratři. Vystupujete jako tanečník v nějakých projektech? V čem byste si rád zatančil a s kým?

„Momentálně se už více profiluji jako choreograf a lektor než jako tanečník. Nemám tedy žádnou stálou scénu, kde bych vystupoval. K čemu bych se určitě vrátil hned, byla krvinka v Drákulovi, jsem nesmírně vděčný, že jsem tuto roli mohl tančit, považuji ji za svoji osudovou a i proto jsem po Drákulovi s muzikály skončil, věděl jsem, že nic „lepšího“ (myslím tím lepšího pro mě)  už nikde nečeká. Určitě bych se nebránil ještě si někde zatančit, ale asi nemám vysněný projekt, roli, spíš by to prostě muselo být něco, co mě nadchne a co budu chtít dělat.“

Coby asistent choreografa jste se podílel na řadě muzikálů – Láska je láska, Tři mušketýři a vytvořil jste choreografii pro mnoho populárních zpěváků (Olga Lounová, Xindl X, Kamila Nyvltová, Jim Feguson …) V jednom rozhovoru jste řekl, že Vás tvorba choreografií naplňuje. Co Vás na tomto nelehkém procesu nejvíce baví?

„Tady bych Vás opravil, nebyl jsem asistent choreografa na třech mušketýrech!, naopak jsem ale zchoregrafoval sám několik muzikálů, konkrétně Mýdlový princ, Funny Girl v Opavském divadle, Muzikál Shrek a muzikál Robinson.

Co mě na tomto procesu baví, je opět těžké říct, prostě je to něco, co do mého života patří a co jsem brzy pochopil, že prostě mám dělat. Je pravda, že je to náročné především ve smyslu toho, že člověk musí být kreativní prakticky na povel, a ne když má zrovna náladu, ale pokud se sejde dobrý tým lidí a to jak tanečníků, tak i autorů, je to velmi naplňující pocit, mít tu příležitost uvádět svoji vlastní představu do reality a vidět pak fyzicky svoji práci na jevišti, jak baví diváky. Plus jsem asi vždycky věděl, že nechci být „jen“ tanečník, vždycky jsem měl potřebu a touhu mít nějakou zodpovědnost a „pozici“ 🙂

Letos je tomu již dvacet let, co jste v roce 2003 založil taneční skupinu Evil Dancers. Co Vás k tomu vedlo? Připravujete k tomuto výročí nějaký projekt?

„Původně jsem měl velké plány, nicméně Evil Dancers zaznamenali v létě pár zásadních změn, a díky tomu se popravdě stále rozhoduji, co a jak udělat nebo neudělat, takže se asi necháme překvapit.“

Vystudoval jste pedagogiku tance na JAMU v Brně a vyučujete v tanečních studiích jako Taneční škole Hes a Dance Perfect a právě v Dance Perfect jste jako tanečník začínal. Učení se věnujete již od svých devatenácti let. Jaký je o Vaše taneční lekce zájem?

„Já doufám, že stále dostatečný:-), samozřejmě svůj největší vrchol pomyslné slávy už mám za sebou a jsou teď jiní, mladší a momentálně tzv. „in“ lektoři, ale, i tak mám dojem, že na mých lekcích je stále dostatečný počet tanečníků.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volného času?

„V tuto chvíli už bych ji nenazval koníčkem, na to už je příliš velkou součástí mého života, už je prostě součástí mě. Ve volném čase si rád dojdu zacvičit do fitka, poslední rok jsem si dost oblíbil saunování, mám rád filmy, jsem rád s přáteli a rád spím 😀

Ale popravdě bych rád více svůj volný čas trávil opravdu jako volný čas, protože velice často skončím u nějakých „povinností“, které je třeba dodělat, jako jsou kostýmy, e-maily, fakturování, vymýšlení tréninků apod.“

Tomáš Kuťák:

Narodil se 12. 1. 1984 v Náchodě.

Vystudoval pedagogiku tance na JAMU v Brně.

Je zakladatelem a hlavním choreografem taneční skupiny Evil Dancers, kterou vede od roku 2003.

Vyučuje Jazz dance v tanečním studiu Dance Perfect a taneční škole Hes.

Foto: Archiv Tomáše Kuťáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor s tanečníkem 420people a pedagogem Filipem Staňkem

„Tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze dosáhnout?“

Filip Staněk

 „Tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí,“ přiznává tanečník Filip Staněk, člen 420people, který se realizuje také jako pedagog, vede taneční lekce a vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body, jejímž cílem je být univerzální tréninkovou metodou, pro veřejnost i pro profesionály. 

Od mala jste se hodně věnoval sportu, ke kterému Vás vedli rodiče a zkusil jste jak tenis, tak dokonce i horolezectví. Jak jste se dostal k tanci?

„Jsem ze sportovně založené rodiny. Hodně jsme lyžovali a, jak zmiňujete, vyzkoušel jsem si mnoho sportů. Vždy mě to ale táhlo k tanci, k umění obecně, mám pocit, že odjakživa. První, co si vybavuji, je obdiv k Michaelu Jacksonovi, kterého jsem v dětství napodoboval. Pak přišly taneční kroužky a nakonec – nebo vlastně na začátek – konzervatoř. Studium tance a baletu bylo to, co jsem hledal, po čem jsem toužil. A nemýlil jsem se, tanec mi poskytl šťastné mládí.“

Na ostravské Janáčkově konzervatoři jste studoval jak klasický tanec, tak později i herectví, také loutkoherectví a o prázdninách step. Uvažoval jste o herecké profesi? Co Vás přivedlo ke stepu?

„Vystudoval jsem tanec a herectví, součástí toho druhého byl i předmět loutkoherectví, který mě velmi bavil. Když mi bylo asi třináct, starší spolužáci chodili na hodiny stepu, kam jsem ale ještě neměl přístup. Jednou jsem se tam šel podívat a zeptal jsem se učitele, jestli bych nemohl chodit. Souhlasil, a tak jsem se začal učit stepu. Po několik let jsem se mu věnoval docela intenzivně. V létě jsem pak pravidelně jezdil na různé taneční školy, workshopy, baletní i stepové. Herectví jsem si ve škole přibral po čtyřech letech (taneční studium je osmileté, herecké čtyřleté). Respektive, chtěl jsem přejít z tance k herectví a trochu tajně udělal talentové zkoušky. Jenže se to rozkřiklo a z tanečního mě nechtěli jako kluka pustit. Nakonec vymysleli, že bych mohl studovat obojí. Byl jsem takový první pokusný králík, nikdo přede mnou to nikdy nezkusil. Bylo to náročné, jakmile jsem se v tom ale naučil chodit, šlo to. Když jsem byl vyčerpaný, řekl jsem na tanečním, že mám herectví, na hereckém, že mám tanec, a šel jsem do hospody. O herecké profesi jsem nikdy vážně neuvažoval, nemám pro ni vlohy ani zápal, tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí.“

Po škole jste nastoupil do baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Sněhurka a sedm trpaslíků, Giselle, Mrazík), kde jste byl pět let. Pak jste na dva roky odjel do Monaka, kde jste působil jako instruktor tance a fitness. Pak jste se do Čech vrátil a od roku 2017 jste tanečníkem v 420people (The Watcher, Máj, INspiraCE, Ever). V jednom rozhovoru jste řekl, že tím, že tančíte v této company, jste si splnil sen. A co role, splnil jste si své taneční sny? 

„Ano i ne. V divadle v Ostravě jsem měl skvělé příležitosti i role. Ale po zranění páteře jsem si uvědomil, že v klasickém baletu nikdy nebudu světovou hvězdou a s ničím menším jsem se nemohl spokojit. Taky mi došlo, že současný tanec je tím, k čemu celý život tíhnu a co mi i lépe jde. Napnul jsem všechny síly, abych se dostal do nějakého zahraničního souboru; mým snem bylo vždycky tančit v zahraničí. Absolvoval jsem desítky konkurzů, nikdy to však nevyšlo. Když jsem nakonec sebral odvahu zkusit to na volné noze a nastoupil do 420people, byl to splněný sen. 420people mi splnilo všechny touhy, o nichž jsem v taneční kariéře mohl snít: spolupráci se Sidi Larbi Cherkaouim, cesty do zahraničí – do Japonska, prvotřídní kolegy, od nichž jsem se mohl učit a sdílet s nimi jeviště. A taky velkou tvůrčí svobodu, která mi chyběla. Až ona pro mě znamenala výrazný umělecký rozvoj a nalezení vlastního výrazu. Abych pravdu řekl, někdy se mi ale po velkém divadle a jevišti, bouřlivém potlesku po náročné klasické variaci zasteskne.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Převážně obživou a radostí. Myslím, že tanec má ohromný potenciál, přesto je umělecky i společensky opomíjen. Jsem přesvědčen, že tanec může nabídnout něco, co nedovede žádný jiný druh umění ani aktivity. Jak pasivnímu divákovi, tak aktivnímu adeptovi. Na jednu stranu je magický, vzrušující, nenahraditelný, na druhou ale vysoce náročný, k jeho ocenění je potřeba dlouhá léta tříbit vkus, zcitlivět vnímání. Možná i proto je opomíjen; lidé chtějí věci rychle, snadno a navíc takové, které přinášejí kvantifikovatelný, viditelný užitek. Bližší je mi určitě současný tanec.“

Během Vaší rekonvalescence, když jste nemohl ze zdravotních důvodů tančit, jste začal psát povídky, nejdříve jen na své webové stránky Povídky z pod fousu a psaní Vás velice bavilo a v roce 2020 Vám vyšla prvotina Křehká struna. Připravujete další knížku?

„Ano, literatura je mou láskou. Od dětství stále něco sepisuji, deníky, příběhy, komiksy. Jsem neukojitelný čtenář. Když jsem byl zraněný, dva roky bez pořádné práce, potřeboval jsem umělecký přetlak nějak ventilovat, zkusil jsem se psaní věnovat vážněji. V průběhu let vzniklo několik povídek, z nichž většina vyšla v knížce Křehká struna. Psaní beru docela vážně a je to něco, čemu bych se rád věnoval. Kromě kratších textů, které píšu pro různá internetová média, mám v plánu i něco většího. Bude ale potřeba si ještě trochu počkat.“

Kromě tance a psaní se realizujete jako pedagog. Pořádáte workshopy a vyvinul jste vlastní pohybovou metodu Smart Body, která nás učí vnímavosti k vlastnímu tělu i k okolí. Cílem je najít radost a svobodu v pohybovém projevu. Co Vás přimělo k tomu, vytvořit právě tuto pohybovou metodu „chytrého těla“? Jaký je o Vaše pohybově-taneční kurzy zájem?

„S učením tance jsem začal hned po škole, vedl jsem kurzy pro veřejnost v Ostravě, nyní mám své taneční lekce v Praze. Začínal jsem kopírováním mých tanečních vzorů a postupem času se vykrystalizoval jak taneční styl, tak pedagogická metoda. Citlivou a autokorektivní zkušeností. Obojí je sepnuto mým pohledem na pohyb a tanec obecně. Toto sepnutí, jakýsi filosofický náhled tance, pohybový slovník a zároveň metodu, jsem nazval smart body. Jednak abych se od ostatních kurzů odlišil, jednak abych sám sebe přinutil principy, kterým věřím, formulovat a dále rozvíjet. Smart body nevzniklo ze dne na den, ale spíš postupným vývojem. Co se mi líbilo a fungovalo, ze všech tanečních i mimo tanečních systémů, s nimiž jsem přišel do styku, jsem ukradl, co se mi nelíbilo, jsem vyhodil, co mi chybělo, jsem přidal. Smart body je otevřený, stále se měnící koncept, který si klade za cíl být univerzální tréninkovou metodou, jak pro veřejnost, tak pro profesionály. Mechanismy a techniky, které používá, mají pak doufám přesah i do běžného života.

O kurzy je docela zájem, zejména pak o intenzivní workshopy. Ne všichni ale u pravidelného tréninku vydrží, přece jen nejde „jen“ o bezmyšlenkovité tancování, smart body klade na tanečníky vyšší nároky. Kdo vytrvá, je – věřím – náležitě odměněn.“

A co choreografie, neláká Vás?

„Ne.“

Dočetla jsem se, že studujete filozofii na FF UK v Praze. Co Vás přivedlo k tomuto studiu?

„Nejspíš literatura. Čím více čtu, tím víc mám pocit, že ničemu nerozumím. Politice, vztahům, životu, sobě. Jsem ambiciózní člověk, který rozumět chce, ale nedůvěřuji autoritám, vše si musím vyzkoušet a promyslet sám. Hledal jsem, kde bych mohl najít nějaké odpovědi. Motal jsem se kolem univerzity několik let, chodil neoficiálně na přednášky, četl jak o život. Ale chtělo to systematický kontext, strukturu a hlavně bič, abych se do toho ponořil závazně a naplno. Jako tenkrát před dvaceti lety v případě konzervatoře, následovat instinkt bylo správné rozhodnutí, filosofie byla přesně tím, co jsem hledal. Odpovědi sice stále nemám, spíš více otázek, ale alespoň se cvičím v tom, pokoušet se je artikulovat. Filosofie a tanec jsou podle mě skvělou kombinací, jak ze sebe vychovat nadčlověka, kterým se chci stát. Ovládat mysl i tělo, tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze v psychofyzické rovině dosáhnout? A holky říkají, že ta kombinace je i sexy.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Umíte odpočívat?

„Nikdy jsem neuměl rozlišovat mezi prací a koníčky. Čemu se věnuji, mě zajímá i baví, naštěstí mě to i jakžtakž živí. Lidský čas i síly jsou omezené, nevidím důvod, proč obojím mrhat kvůli něčemu, co mi nedává smysl.

Odpočívat samozřejmě umím. Jsem líný člověk, v podstatě kavárenský povaleč. Kdyby bylo po mém, sedím jen v kavárně a od rána do večera si čtu. Jenže něco mě bůhvíproč pořád žene dál. Chci dobře vypadat, musím cvičit, chci rozumět, musím přemýšlet a číst, chci umět tohle a tamto, musím tomu zkrátka obětovat úsilí a čas. A tak jsem v neustálém rozporu. Ale vím, že nevzdělaný, chudý a obézní bych si ten odpočinek moc neužil.“

Filip Staněk:

Narodil se 4. 10. 1989 v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (2002 – 2010). Pět let tančil v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od roku 2017 je tanečníkem 420people. Působí jako pedagog, pořádá taneční a pohybové workshopy. Vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body. Je trenérem v 3D Fitness Gym. Je autorem povídkové knihy Křehká struna.

 

Foto: Archiv Filipa Staňka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci Marikou Mikanovou

„Tanec je objevování geniality v jednoduchosti“

Marika Mikanová

Balet ji okouzlil již v dětském věku a netrvalo dlouho a úplně mu propadla. Na scéně si zatančila řadu krásných rolí a jako tvůrčí typ našla uplatnění také v choreografii, od roku 2019 je Marika Mikanová uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

Baletu se věnujete od svých šesti let, když jste začala navštěvovat soukromou Baletní školu Jána Nemce. Čím Vás balet tak zaujal a jak jste se k němu dostala?

„Popravdě, když jsem nastoupila v necelých šesti letech k úžasnému panu Nemcovi J příliš jsem toho o baletu nevěděla. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila jak na to, co se ode mě vlastně chce. Přistupovala jsem k tanci trošku jako ke sportu. Ale velice brzy jsem pochopila, nechala se vtáhnout, nechala se okouzlit a nenávratně propadla múze Terpsichoře. K prozření mi velice pomohl balet Louskáček v choreografii George Balanchina, kterého mi maminka půjčila na kazetě tehdy ještě ve videopůjčovně. Seděla jsem u videa jako přilepená a shlédla ho snad desetkrát. Samozřejmě následovalo zhlédnutí Louskáčka (naživo) v Národním divadle (Klárku tehdy tančila Tereza Podařilová) a poté mnoho dalších baletů. Doslova jsem tanci propadla a byla posedlá. Cvičila jsem každý den, i o letních prázdninách.“

V letech 2000 – 2008 jste studovala na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste nastoupila do baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde jste se představila v řadě rolí a byla jste např. Madame de Volange v Nebezpečných známostech, služebnou Nanette v Marii Antoinettě /Markýz de Sade, Mary Wigman (Harald – Hvězda se vrací!), Štěpka (Petrolejové lampy), Eva (Gazdina roba), Malý princ ve stejnojmenném baletu. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte?

„Nejvíce jsem si užila Evu v Gazdině robě a pak také Štěpku v Petrolejových lampách. Obě role byly hodně založeny na herectví a obě měly velice silný dramatický příběh, který jsem pokaždé prožívala (a také si užívala) na dvě stě procent. Navíc mě ohromně bavil vývoj obou postav během představení. Například Eva v Gazdině robě choreografky Aleny Peškové, musela být na začátku představení rozverná, divoká, nespoutaná… a na konci zničená a nešťastná žena, která nevidí jiné východisko ze situace, než smrt. Pamatuji se, jak jsem s tou divokou a rozvernou Evušou na začátku trochu bojovala a nedokázala se odvázat tak, jak si choreografka přála. Ale snad, doufám, jsem to tam nakonec dotáhla a byla dostatečně odvázaná a divoká jak bylo potřeba. Každopádně to byla nádherná role, na kterou moc ráda vzpomínám.“

Na své domovské scéně jste se uplatnila také jako choreografka a tento obor jste vystudovala na HAMU. Vaše první choreografie vznikla na píseň Radůzy Jedem, a jmenovala se Tramvaj. Jako choreografka jste podepsaná pod Dům Bernardy Alby, Café Reicheiberg nebo Jekyll a Hyde. Co Vás přivedlo k choreografii?

„Vždycky jsem měla přirozenou touhu tvořit. Už od dětství jsem ráda vymýšlela představení a tvořila jednotlivé choreografie. Ve druhém ročníku na konzervatoři jsem v rámci hodiny scénické praxe, když nám onemocněla profesorka, připravila se spolužáky minimalistickou desetiminutovou Spící krasavici. Když na to teď zpětně vzpomínám, tak si uvědomuji, že tam jsem poprvé pocítila radost a euforii, že dokážu vézt a inspirovat lidi. Protože, co si budeme povídat, ne všem spolužákům se chtělo pracovat, když měli možnost mít volnou hodinu…

V profesionálním divadle potom právě přišla ta první zkušenost s Radúzou a následovala větší příležitost Café Reichenberg a to mě nakoplo dát si přihlášku na HAMU a uvažovat o kariéře choreografky. Miluji tu práci. Vždycky se cítím po své premiéře celovečerního představení maximálně vyčerpaná a mám pocit, že už nedokážu vymyslet ani krok, sun, krok. Ale ten pocit trvá jen krátce a zase se brzy začnu těšit na nový projekt.“

Jednou jste řekla, že Vás hodně ovlivnila choreografka Alena Pešková, která byla také uměleckou šéfkou baletu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a po jejím odchodu jste na tuto pozici, v roce 2019, nastoupila Vy. Jak se v této roli cítíte? Co je Vaší pracovní náplní? Máte ještě čas na choreografování?

„Ano, Alena mě opravdu velice ovlivnila. Tančila jsem pod jejím vedením deset let, takže myslím, že je nevyhnutelné, aby mě ovlivnila. A jsem za to moc ráda, tvorby Aleny Peškové si nesmírně vážím.

Role šéfky baletního souboru mě moc baví. Musím říct, že stále víc a víc, protože samozřejmě už jsem zkušenější a v jistém ohledu také odvážnější. Jsem ráda, že si Liberec drží svou kvalitu a stále ji zvyšuje. Navíc v souboru je vybudovaná příjemná, až skoro rodinná atmosféra, a proto jsem velice šťastná, když mohu vytvářet choreografii právě pro náš soubor. Každého z tanečníků dobře znám a tu spolupráci vnímám pozitivně. Doufám, že to tak vnímají i tanečníci. Cítím se být velkým patriotem libereckého baletu a mám s ním i velké plány. Práce to je samozřejmě náročná, cítím zodpovědnost nejen za tanečníky a jejich pracovní podmínky, prosperitu a profesionalitu, ale samozřejmě také za spokojené obecenstvo a ideálně vždy vyprodané hlediště.“

Na co byste pozvala k Vám do divadla?

„To je těžká otázka. Na všechno! Každé představení je jiné, každé je jedinečné. Liberec si oblíbil Mauglího. Ten je neustále vyprodaný, což je opravdu velká radost. Dále titul , což je kombinované představení dvou odlišných a zároveň podobných příběhů, plné emocí a taneční virtuozity, po dlouhé době opět s orchestrem Divadla F. X. Šaldy. A nyní vypouštíme do světa baletní pohádkový poklad skladatele Oskara Nedbala Princezna Hyacinta, který se zaměří na naše nejmladší diváky.“

Co Vás na tanci stále baví, když se na něj díváte jako tvůrce, divák občas i pedagog, když už sama nejste interpretem?

„Vášeň, příběh, prožitek, virtuozita, překračování možností, objevování geniality v jednoduchosti.“

 V soukromí jste maminkou dvou synů. Vedete je také umění?

„Starší syn mého manžela je duší i tělem sportovec, fotbalista. Na balet chodí rád a moc nám fandí, ale aktivní zapojení myslím nehrozí J. Mému synovi Dominikovi budou v létě dva roky. Zatím netuším, jakým směrem se vydá, ale ráda bych ho vedla k lásce k umění obecně. Jestli bude mít talent na tanec… uvidíme. Nikde není psáno, že by se musel věnovat baletu, že ano. Je tolik úžasných tanečních stylů… Zatím, když mu pustím klasickou hudbu (milujeme s manželem například Šostakoviče), tak sleduje, poslouchá, ale více se neprojevuje. Asi je třeba k tomu Šostakovičovi dozrát J.“

Patříte mezi lidi, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Rozhodně patřím mezi šťastlivce, kteří mají práci jako koníčka. Když chci vypnout od divadla, respektive spíš od tance, vyrazíme pro změnu třeba na činohru, někdy i do kina. Miluji cestování, přírodu, čtení a hlavně mít kolem sebe rodinu a dobrou společnost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Mariky Mikanové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín