„Moje děda “ bude věda!

Divadlo NoD zahajuje novou sezónu v pátek 20. září. A to vícejazyčnou dokumentární inscenací zkoumající vliv osobních dějin na naši společnost. Představení vzniklo na základě rezidenční výzvy.

Skupina studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a Katedry nonverbálního divadla HAMU uvede v pátek 20. září 2019 v Divadle NoD premiéru inscenace s názvem „Heimatschuss“ aneb „Moje děda tvoje děda“. Vícejazyčná dokumentární inscenace zkoumá vliv osobních dějin na naši společnost. Tou zároveň zahájí Divadlo NoD novou sezónu.

Vyprávění je základní lidský nástroj, díky kterému můžeme porozumět sami sobě, naší minulosti, a tomu jak se proměňuje náš život. „Jsme různorodá skupina lidí s odlišným zázemím i způsoby narativů. Lidé z rozdílných prostředí s jinými příběhy i náboženstvím. Jsme Karolína Kotrbová, Arman Kupelyan, Zuzana Šklíbová, Karin Vápeníčková, Sára Vosobová a já,“ představuje skupinu a téma režisér inscenace Emil Rothermel.

Inscenace rekonstruuje příběhy našich rodin pomocí fotek, dokumentů a objektů. Vypráví o našich dědečcích, kteří nosili uniformy, a kteří byli lidmi v těchto uniformách biti. O mužích, z nichž jeden se léta schovával uvnitř svého gauče a druhý se střelil do vlastní nohy, aby mohl utéci z fronty. O ženách, které nad sporákem spálily cestovní pasy. Příběhy, které nám byly vyprávěny a u kterých není zřejmé, kde končí dějiny a kde začíná rodinný mýtus. Příběhy, které můžeme říct doma, ale naučili nás, že venku se o nich nemluví,“ vysvětluje podrobněji režisér.

Chceme vytvořit inscenaci o těchto příbězích a o tom, jakým způsobem jsou mezi generacemi předávány. Skrze to chceme zjistit, co pro nás znamenají tady a teď v našem současném kontextu.“ dodává dramaturgyně Zuzana Šklíbová.

Inscenace byla vybrána na základě rezidenční výzvy, kterou již pravidelně vypisuje Divadlo NoD pro nezávislé projekty autorského divadla. Vybraným projektům, které se posléze stávají součástí repertoáru Divadla NoD, nabízí divadlo prostory ke zkoušení a veškeré produkční, technické a propagační zázemí.

Premiéra: 20. září 2019 od 19.30

Reprízy: 19. října a 18. listopadu 2019

TVŮRCI: Emil Rothermel, Zuzana Šklíbová, Karolína Kotrbová, Sára Vosobová, Karin Vápeníčková, Arman Kupelyan

PRODUKCE: Kateřina Císařová, Tereza Lacmanová

Divadelní představení se koná s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti a KALD DAMU. Rezidenci poskytl spolek Naplaveno a Divadlo NoD.

Foto: NoD

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jsou média patologická?

První večer z aktivistické série Emergency Dances se uskuteční 25. 9. 2019 od 20.00 v Paláci Akropolis. A právě ponese název »Patologie médií«.

Emergency Dances je kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse.

Stav EMERGENCY je výchozí bod dialogu palčivých témat současnosti.

Choreografky Johana Pocková spolu se Sabinou Bočkovou a Denisa Musilová se svými urgentními choreografiemi zpracovávají Patologii médií. Diváci jsou provázeni tanečním jazykem stejně jako při komentované prohlídce v galerii. Díla uvádíme v premiéře a po skončení bude následovat diskuse Jak číst tanec moderovaná filosofkou a teoretičkou performance Alicí Koubovou.

To vše se uskuteční 25. 9. 2019 od 20.00 v Paláci Akropolis.

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí“

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného.

Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.

Jáma Lvová

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže, způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder.

Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a rovněž přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Ententiky

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Foto: Vojtěch Brtnický

Jakub Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pán světa a »PANTHERA«

V úterý 10. 9. a ve středu 11. 9. má v pražské La Fabrice světovou premiéru autorské představení Václava Kuneše a 420PEOPLE jménem »PANTHERA«. Exkluzívní recenze z předpremiéry.

Kouzlo předpremiéry

Osobně zrovna nemám v lásce nablýskané premiéry, kde potkáváte naprosto stejné tváře. Ale nejen na premiérách. Rovněž na výtvarných vernisážích, křtech knih… Ať již hraje na Slavii Real Madrid anebo do Prahy zavítá hokejový tým z NHL. Stále stejně se opakující typy mondénních lidí!

Naopak, předpremiéra ta má neopakovatelné kouzlo. To, pochopitelně, nechybělo ani na té „Panthery“, v pražské holešovické La Fabrice. Vyřvávání již ztemnělým sálem: „Hanko, pojď si sednout k nám!“ Focení mobily. Obdivné výkřiky uprostřed tanečních kreací. Upřímný a od srdcí znějící závěrečný potlesk. To jsou neopakovatelné atributy, s nimiž se na snobských premiérách prostě nesetkáte. …anebo pouze vzácněji.

A hlavně, vystupující nejsou tolik svázáni tradiční trémou a onou „premiérově dřevěnějící“ nervozitou.

Volná ruka

420PEOPLE je soubor, jehož je Václav Kuneš duchovním otcem (tedy, vedle Nataši Novotné, ale tu bychom označili určitě „matkou“). Má tedy určitou volnou ruku při výběru interpretů (nejen) „Panthery“. A většinou si tou volnou rukou vybral skvělé lidi „na volné noze“.

A tak měl Kuneš svou „výběrovou“ ruku šťastnou. Mezinárodní tým opravdu „nešlapal vodu“, nýbrž šlapal jako švýcarské hodinky. Vyvážené kosmopolitní spojení dravosti, zkušeností, ženského šarmu i chlapské tvrdosti a síly bylo (téměř) dokonalé.

Kunešovi by tento pospolitý tým měl určitě závidět trenér fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý. S takovouto partou by jistě neprohrál v Kosovu. Ani jinde.

Bylo jich pět

A onen sehraný tým nastoupil v sestavě: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka a Filip Staněk.

Nemá cenu zde a tady, obzvláště ještě po předpremiérovém představení, vyzdvihovat či kritizovat něčí individuální výkony. Ale bez přehánění musím uznat, že všichni ze sebe vydali maximum. A to jak po fyzické, tak po psychické stránce.

Myslím, že lichý počet tanečníků zavdává choreografovi více scénických možností. Poskytuje daleko rozmanitější možnost stavby nástupů i závěrů jednotlivých tanečních sekvencí. Dává šanci vycentrovat scény kolem stěžejní postavy, ale i další škálu neopakovatelných šancí.

Z druhé strany je ovšem relativně malý počet interpretů náročný v tom, že na pódiu může vyniknou každá drobná individuální chybička. I s tím se však 420PEOPLE vypořádali takřka s bravurou.

Procítěně? Pro sítě ne!

Václav Kuneš spíše střídmější, ale nápadité, scénické vybavení komentoval se svým pověstným nadhledem: „Hynek Dřízhal chtěl pro nás připravit inscenaci, která by byla skladná a nenáročná.“

Ano, dekorace možná, při přepravě, nezabere množství prostoru. Určitě však nepůsobila minimalisticky, natož triviálně. Naopak. Sítě skýtaly nepřeberné množství možností závěsů, předělů, světelných efektů a v neposlední řadě originálního akrobatického „náčiní“.

Navíc, i pouze zdánlivě nečinně visící boční sítě dávaly rovněž skvělou možnost prosvícení, takže díky němu se z nich na tanečním pódium proměnilo, v jednu scénu, na městskou dlažbu.

Pochopitelně, nemohu pominout stěžejní důvod sítí. Pocit zasíťovanosti. Přesíťovanosti a pocitu onoho „Velkého Bratra“. A v druhém plánu i ono bájné úsloví: „Je to blázen, hoďte na něj síť!“

Hudba „pod nohy“

Hudba Jana Šikla působila velmi silným dojmem. Byla oporou „Panthery“. Dynamizovala průběh představení. Dodávala mu nejen škály nálad, ale i filosofický podtext. Sám Kuneš si ji dlouho předem pochvaloval a označoval ji za „hudbu pod nohy“.

Václav Kuneš na mou otázku, zda byla hudba komponována na choreografii, či se někdy nechal i on inspirovat již hotovými kompozicemi odpověděl: „To jste mne teď zaskočil. Převážně byla muzika tvořena pro choreografii. Ale samozřejmě, že jsem místy použil již něco, co mne u skladatele zaujalo. Často je to takový ping-pong. Něco on skládá pro mne a jiné já použiji od něj.“

Co jsme a kam tančíme?

Panthera“ by měla být hitem letošní nové taneční sezóny. Má na to potenciál. I onen pověstný „tah na branku“.

Václav Kuneš se sice inspiroval dílem „Sapiens“. Nikoli však dogmaticky. Hledá v něm existencionální otázky, dojmy z polarity dvou světů (a nejen lidského a zvířecího!), dohady kolem lidské individuality a jejího mikrosvěta. Myslím, že se v „Pantheře“ nalezl. A věřím, že rovněž diváci tuto inscenaci 420PEOPLE přijmou za svou.

»PANTHERA«

Choreografie: Václav Kuneš

Hudba: Jan Šikl

Kostýmy: Olo Křížová

Light design: Michal Kříž

Scénografie: Hynek Dřízhal

Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka a Filip Staněk

Čas: 80 minut

PREMIÉRA: 10. 9. a 11. 9. 2019

Foto: (ze zkoušek) Pavel Ovsík a Pavel Marek

Michal Stein

(psáno z generálky 9. 9. v 19.00)

TANEČNÍ MAGAZÍN

V srdci Prahy performance »SONIC CIRCUITS«

Zajímavé výstupy performerů jsou i v galeriích a výstavních síních. Tato akce zaujme následující 38. týden v úterý 17. 9. a to přímo v Praze na Staroměstském náměstí!

Performance v úterý 17. 9. se koná v rámci doprovodného programu „SONIC CIRCUITS“, který rozšiřuje výstavu „Zvuky, Kódy, Obrazy: Akustický experiment ve vizuálním umění“ („Sounds, Codes, Images: Acoustic Experimentation in the Visual Arts) o sérii představení a akcí, které se konají buď v přednáškovém sále expozice v Domě U Kamenného zvonu, v baletním sále paláce Colloredo-Mansfeld nebo ve veřejném prostoru.

Celý program začal s předstihem již 26. března koncertem britského hudebníka a zvukového umělce Leeho Pattersona a ukončen bude audiovizuální performancí Christiny Della Giustina. Jednotlivé večery nabízejí návštěvníkům jedinečnou možnost seznámit se s mnohotvárnou tvorbou českých i zahraničních autorů. Někteří pracují se zvukem v rozměru výtvarného umění, jiní zvuk tématizují v časoprostorových, matematických, performativních, environmentálních, nebo společenských kontextech. Série „SONIC CIRCUITS“ je sonda do aktuální situace českého zvukového umění, ale i šance nahlédnout do mezinárodní scény umění.zvukového i audiovizuálního.

Kdo a co?

Luboš Fidler (* 1951) patří mezi významné postavy české alternativní hudby a zvukového i výtvarného umění. Spoluzaložil skupiny Stehlík a Švehlík, hrál v Kilhets a Amalgamu. V Malechovské sestavě Pestrá kráva a později ve Vyšším Populáru začal v 80. letech vytvářet a používat zvukové objekty (Fidlerofon). V té době hrál i v triu Janota – Fidler – Richter a MCH Bandu na basovou kytaru. S rozsáhlejšími zvukovými instalacemi (Rozechvělý hliník, Světelná partitura, Ptáci) se zúčastňoval site-specific symposií v různých lokacích Rosenheimu (D) a symposií Hermit v Plasích. S Oldřichem Janotou a Štěpánem Pečírkou, coby Společenství PAN připravuje komplexnější akusticky mapující performance (Dům umění Opava, bývalý Klášter Šternberk, Letohrádek Ostrov). Po roce 2000 se začal podílet na interaktivních výstavních projektech připravovaných Petrem Niklem (Hnízda her, Orbis pictus, Play, Labyrint světla). Se Zdeňkem Konopáskem v roce 2012 založil duo Noční pták se stálým hostem Š. Pečírkou, kde využívá mimo jiné i zvukové objekty Roletofon a Péro. S interaktivní instalací Zpívající tyče se zúčastnil festivalu zvukového umění vs. Interpretation (Praha 2016). Nejnovější projekt se jmenuje LAMA a Luboš Fidler (akustická kytara) se v něm, spolu se synem Matějem Fidlerem (hang drum), věnuje harmonicko-melodické improvizované hudbě. Žije a pracuje v Albeři. http://nocniptak.cz/

Luboš Fidler, Veronika Svobodová je potom nahoře na titulním snímku článku

Veronika Svobodová: „Ror-bu“

Ror-bu je sonická reminiscence na pobyt v rybářském domku Kråkeslottet na pobřeží norského ostrova Senja. Slovo „bu“ má v norštině různé významy: citoslovce zastrašení i prostor pro skladování haraburdí. Ror-bu je také místo k obývání a k odpočinku. V představení Ror-bu slyšíme terénní nahrávky v doprovodu dvou ruchostrojů. Křehké erupce a zamlžené šumy jsou vydávané jednoduchou mechanikou kombinací břidlicových desek, písku, kamenů, elektroniky a kontaktních mikrofonů.

Přístup Veroniky Svobodové ke zvuku prozrazuje její vazbu na divadelní scénografii, instalaci a performanci. Vystudovala Katedru alternativního a loutkového divadla na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ve své tvorbě propojuje prostor, čas a situaci. Důležitý není jen zvuk samotný, ale i způsob, jakým na scéně vzniká. Často se jedná o přímou reakci na konkrétní místa v krajině nebo v architektuře.

Termín: 17. 9. 2019 v 19.00

Lokalita: Dům U Kamenného zvonu,

Staroměstské náměstí 13/605, 110 00 Praha 1 – Staré Město

Vstupné: zdarma ke vstupence na výstavu

Vystupují: Luboš Fidler a Veronika Svobodová

Foto: Noční pták a archiv GHMP

TANEČNÍ MAGAZÍN