Snil jste o dráze úspěšného režiséra?
„Ne, nikdy.“
Nikdy Vás to ani nenapadlo?
„Ne. Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře. Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“
Četl jste v dětství a během dospívání knížky?
„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou literaturu.“
Tvořil jste si či vymýšlel vlastní příběhy?
„To ne, jen jsem je četl, bavilo mě to a něco jsem třeba četl i víckrát. Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“
Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?
„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“
Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?
„Teď je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek, člověk si je kupuje a často netuší, co v nich je. Když tady byla cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas otevřu nějakou dětskou knížku a čtu takové nesmysly, až nabývám dojmu, že ji museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský, F. Hrubín a J. Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“
Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich konkrétně líbilo?
„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom, že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat. Je v nich obsažen paradox života, který v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal dokázal dát dohromady.“
Jste nejuznávanější českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?
„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem nevymýšlel, všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“
Vybral jste si tedy příběhy, které byly Vašemu srdci blízké ?
„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“
Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?
„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že nebudu dělat nic vážného, protože mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“
Vždyť život také není jen komedie…
„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“
Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“
„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy, tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk uměl.“
Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?
„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “
Porovnáme-li tři profese – filmový režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?
„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“
Za minulého režimu jste také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?
„Mou tvorbu zakazovali po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského divadla, který po Evropě hledal režiséry. Zhlédl v Praze spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“
Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?
„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“ Jsem pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.
Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad nějakého svého následovníka?
„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“
Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?
„Jedno to není, protože ocenění posiluje sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky spíše věc náhody. Filmy se totiž nedají měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý film vzniká v jiném prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha festivalech, a proto to dobře vím. Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho jsem měl v životě dost.“
Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?
„Praha. Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a to, kam patřím, to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“
Kde berete energii na svou tvořivou práci?
„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“
Nemáte splín, když nepracujete?
„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno. Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“
Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?
„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“
Žijete neobyčejný život. Jak relaxujete? Chodíte do přírody, sportujete?
„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“
Sportovat je zdravé.
„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“
Vy byste tedy opravdu nesportoval?
„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“
Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…
„Mě to obtěžuje. Fitko k životu nepotřebuji.“
Co třeba plavání?
„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“
Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….
„Když někoho mrzí život, tak ať si je dělá.“
Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?
K hudbě mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“
Chodíte do divadla na balet?
„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný stále. Hudba inspiruje.“
Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?
„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom byli všichni stejní.“
Šel byste soutěžit do Stardance?
„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku před pár lety, tak ano. Zkusil bych to, bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného. Ale vypadl bych v prvním kole. Byl jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“
Děkuji za rozhovor
Foto: Eva Smolíková, archiv České televize, archiv Jiří Menzel
Eva Smolíková
