Autor: Martina

Festival současného pohybového umění se letos vydá po stopách architektů Pragera a Santiniho

11. ročník KoresponDance

Mezinárodní festival současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu KoresponDance vstupuje do svého 11. ročníku. Největší site-specific přehlídka současného pohybové umění v České republice uvádí každoročně v letním období prestižní české i zahraniční umělce v tematickém prostoru v Praze a o několik dnů později na své hlavní základně ve Žďáru nad Sázavou. Tamní zámek, ulice města a další veřejná prostranství s jedinečným geniem loci se stávají jevištěm tanečního a cirkusového umění a ožívají i za přispění veřejnosti. Program festivalu opět láká na rozmanitá performance, komunitní projekt, filmové projekce, hudební show, workshopy či diskuse a především na spoustu zábavy a letního povyražení. Bavit se budou také rodiny s dětmi.

Pražská část KoresponDance letos zavítá 27. června do CAMP – Centra architektury a městského plánování a poté se přesune do Žďáru nad Sázavou, kde se ve dnech 13.–17. července uskuteční jeho hlavní část. Svou interdisciplinaritu letos projeví skrze téma „Architektura a krajina“. Pražský festival oslaví 100. výročí narození významného architekta Karla Pragera, žďárský program se pak ponese ve jménu velikána Jana Blažeje Santiniho a jeho 300. výročí úmrtí. Festival pořádá Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA.

„Tentokrát vyjádříme souvislost mezi tancem, cirkusovým či pohybovým uměním a architekturou a ukážeme, že i tak zdánlivě vzdálené obory si můžou být velmi blízké a dokážou zrodit nové umělecké formy. Vzdáme hold nejen dvojici významných architektonických osobností českých dějin, ale poukážeme také na odlišnost jejich vizí, čím architektura může být. Pro pražský program bude určující spojení s Pragerovým myšlením, jako je geometrie a architektura jako objekt. Program ve Žďáru bude naopak spojený s myšlením Santiniho, a tedy vlivem architektury na krajinu,“ nastiňuje program 11. ročníku festivalu jeho ředitelka a současně ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA, Marie Kinsky a dodává:

„To se budeme snažit publiku zprostředkovat ve formě vystoupení, projekcí, workshopů a diskusí. Návštěvníci si užijí mnoho tuzemských a především zahraničních site-specific a in-situ projektů, z nichž mnohé budou u nás uvedeny vůbec poprvé. Opět připravíme komunitní projekt významně větších rozměrů, než jsme byli doposud zvyklí, hojně bude zastoupen street dance a všeobecně program ve městě.“

REQUIEM – LA MORT JOYEUSE – Conception & chorégraphie : Béatrice Massin – Assistée de Maud Pizon et Wu Zheng – Avec
: Mathieu Calmelet, Rémi Gérard, Marion Jousseaume, Mylène Lamugnière, Léa Lansade, Philippe Lebhar, Clément Lecigne, Claire Malchrowicz, Enzo Pauchet, Lucas Réal, Damien Sengulen, Nicola Vacca – Musique : Requiem Mozart, Danzon n° 2 Arturo Marquez – Création costumes : Olivier Bériot assisté de Corinne Pagé et de Marine Lefèbvre – Création lumière : Emmanuelle Stäuble – Création vidéo : Yann Philippe assisté de Claire Willemann – Création sonore : Emmanuel Nappey – Régie générale : Boris Molinié – Au Théâtre de Saint-Quentin-en-Yvelines, scène nationale – Le 7 novembre 2022 – Photo : Benoîte FANTON

Do Prahy i do Žďáru letos zavítá řada zvučných uměleckých jmen a uskupení, které přinesou pestrý program. Pražská představení budou laděna do street dance a nového cirkusu, na festivalu ve Žďáru pak bude zastoupen neméně špičkový program napříč žánry.

Diváci v Praze se mohou těšit zejména na street dance a nový cirkus díky účasti belgické skupiny Circumstances, francouzských Compagnie Monad a pozoruhodného čínsko-nizozemského street dancera Ruben Chi. Součástí odpoledního programu budou rovněž workshop a moderované diskuse s umělci po představeních.

Žďárský KoresponDance nabídne prvotřídní vystoupení, což jistě zaručí návštěva francouzské tanečnice, choreografky a performerky Beatrice Massin s ansámblem Cie Fetes Galantes. Vedle představení Requiem bude dalším jejich horkým želízkem v ohni spolupráce s populárním hudebním uskupením Collegium 1704 v impozantním prostředí poutního „Santiniho“ kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Neméně lákavé bude vystoupení ceněné experimentující performerky a akrobatky Elišky Brtnické, v němž sehrají prim architektonické objekty.

Diváky dále potěší taneční či cirkusové formace Collectif La Méandre, Manolo Alcantara, Marta & Kim nebo BeInternational. Kristián Mensa se svou soutěží KoresponDance Battle zavítá poprvé do Žďáru. Program z Prahy si opět zopakují tanečník a choreograf Ruben Chi i žongléři Compagnie Monad. Na míru festivalu vznikne speciální komunitní projekt Ferst Dadler kráčí.

Vedle workshopů a diskuzí pro odborníky i laické nadšence či hudebních show hlavní program dále doplní tradiční dětská představení projektů Škola tančí a Tvořivý tábor pro děti i dospělé.

Předprodej vstupenek na festival ve Žďáru nad Sázavou bude zahájen zhruba v polovině května, vstup na pražskou část bude volný. Bližší informace jsou průběžně zveřejňovány na www.korespondance.cz a na sociálních sítích.

f @korespondance        ig @Festival Korespondance     ytb Festival Korespondance

 KORESPONDANCE

KoresponDance je mezinárodní festival současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu a největší site-specific festival současného tance v České republice. Každý rok na začátku července otevře KoresponDance dveře zámku Žďár nad Sázavou desítkám umělců a tisícovkám návštěvníků a všem zprostředkuje fantastický zážitek se současným uměním té nejvyšší světové úrovně. Těšit se můžete již na jedenáctý ročník, který opět přivítá nepočítaně umělců z mnoha zemí.

Od roku 2009 je festival na české scéně, od roku 2013 na zámku.

KoresponDance je vůbec prvním outdoorovým festivalem tance v České republice. Formovat se začal v roce 2009 v rámci projektu KoresponDance Europe, který dal příležitost k uměleckému rozvoji více než stovce choreografů z několika zemí. Od roku 2013 je na scéně festival tak, jak ho známe dnes, tedy největší site-specific festival současného tance u nás, zároveň jediný festival současného tance v regionu Vysočina a především festival, který dlouhodobě a naprosto jedinečně pracuje s publikem.

Řada představení je připravována speciálně pro festival a odehrávají se tak ve světové premiéře.


KoresponDance přináší unikátní spojení genia loci barokního zámku se současným uměním, díky koncentraci celého programu do jednoho areálu vytváří opravdovou festivalovou atmosféru, a nejen zastřešuje sérii představení, zcela stírá dělící linii mezi umělci a publikem, kteří se všichni setkávají na centrálním prvním nádvoří, a v neposlední řadě uvádí neopakovatelná site-specific díla, která pozvané skupiny na zámku připravují i tři týdny před zahájením festivalu.

Na festivalu se již během jeho prvních sedmi ročníků objevili umělci z pěti kontinentů a osmnácti zemí.

KoresponDance je výjimečný i programem, který každoročně pečlivě skládá jeho zakladatelka Marie Kinsky se svými spolupracovníky. Žďár nad Sázavou už přivítal hvězdy, jako jsou Dominique Boivin, Paco Decina, Béatrice Massin, Jordi Galí, Joseph Nadj, skupiny Barely Methodical Troupe či Foco alAire producciones a zapsal se do paměti představeními Něžný bagr, Contigo, La Cosa a mnoha dalšími.

Zažijte tanec, zažijte zámek.

Festivalový program zve i na prohlídky expozic a interaktivního multimediálního Muzea nové generace, zároveň často otevírá běžně nepřístupné prostory jako sklep či uzavřená křídla.

Organizátorem festivalu je nezisková organizace Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA.


Barbora Dušková

pro Taneční magazín

Legenda českého umění v Galerii NoD

Jiří Černický – Reálné vize orákula

Vernisáž sólové výstavy přední postavy českého vizuálního umění posledních desetiletí, současného malíře, multimediálního umělce a performera Jiřího Černického Reálné vize orákula, proběhne v úterý 9. 5. 2023 od 19:00 v Galerii NoD:

Galerie NoD
Jiří Černický
Reálné vize orákula
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 9. 5. 2023, 19:00
Výstava potrvá do 4. 6. 2023

Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se ze série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty.

Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které – ač zůstávají pouhými návrhy – mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

NoD, Taneční magazín

Festival tanečních filmů

8. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů v Kině Světozor

Bienále Festival tanečních filmů se letos koná po osmé a proběhne v sálech pražského Kina Světozor od 11. do 13. května 2023

  1. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů, tzv. dance for camera, sestavené výběrem z 234 přihlášených snímků z celého světa. Výběr toho nejlepšího se tak bude ucházet o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Festivalový program přinese také unikátní záznam choreografií z Pařížské opery a několik dokumentů přibližujících fascinující choreografické osobnosti. Nebude chybět ani oblíbený kurátorovaný blok věnovaný tanci a reklamě.

Letošní ročník festivalu odstartuje první kolekce dance for camera filmů sestavená výběrem snímků z celého světa, které se ucházejí o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Během celého festivalu mohou diváci svým hlasováním rozhodnout o vítězi výběrem ze tří programových bloků soutěžních filmů.

Hlavní opening festivalu je pozváním do Pařížské opery. Inovativní záznam Créer Aujourd’hui přinese pohled za oponu tvorby současných taneční tvůrců – Sidi Larbi Cherkaouiho, Damiena Jaleta, Tess Voelkerové a Mehdi Kerkouche. Toto absolutně unikátní filmové zpracování odhalí tvorbu těch nejúspěšnějších choreografů okem kamery jako partnera přímo z jeviště Pařížské opery, kde se představí i současní hudebníci. (Woodkid).

Program přinese dále dokument Ailey – citlivý bohatý portrét geniálního choreografa Alvina Aileyho (1931–1989). Ailey přivedl do bílého umění baletu černošské tanečníky s jejich živelnou tělesností a emocionalitou a zároveň svými strhujícími choreografiemi zprostředkoval hodnoty afroamerické kultury – gospel, blues, ale také půvaby všednodennosti i černošské spirituality. Ve filmu Ailey hovoří o svém životě a tvorbě prostřednictvím zrekonstruovaných zvukových nahrávek pořízených v posledním roce jeho života. Jako Afroameričan a gay se Aily prosadil ve společnosti, jež ho chtěla ze všech sil vyloučit.

Dalším výjimečným snímkem festivalu bude dokument Overtour, který přiblíží originální uměleckou a výzkumnou práci italské choreografky a performerky Silvie Gribaudiové, která se zaměřuje na taneční tvorbu se ženami staršími 60 let. Film plný humoru, odvahy a života. Silvie se opakovaně vrací do Prahy i jako performerka a vystoupí živě s premiérou díla Grand jeté na festivalu Tanec Praha 7. a 8. června v Divadle Ponec.

Festival nabídne také první českou i mezinárodní premiéru dokumentu Václav Kuneš: Od 420PEOPLE k 42+PEOPLE režisérky Slobodanky Radun o proměně těla a duše tanečníka. Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE má za sebou úspěšnou mezinárodní kariéru i tvůrčí cestu a diváci budou mít možnost poprvé vidět její filmové zpracování.

Nebude chybět ani kurátorský výběr Best of, který nabídne excelentní taneční filmy ověnčené festivalovými cenami, chválou kritiků – to nejlepší ze světové taneční kinematografie v podobě filmů Hofeshe Schechtera, Philippa Decouflého, Sofie Laplane a premiéru filmu Miřenky Čechové a Terezy Vejvodové – Lady M.

Vyvrcholením festivalu bude vyhlášení vítězů soutěže a předání Hlavní ceny festivalu a Ceny diváků. Součástí slavnostního večera bude oblíbený kurátorovaný blok Tanec a reklama. Nejlepší reklamní filmy a videa z posledních let jsou často dílem renomovaných režisérů a choreografů. Zkrátka: umění a komerce v kreativním objetí.

O udělení Hlavní ceny festivalu v podobě křišťálové koule, která je tradičně dílem prestižního českého sklářského designéra Františka Jungvirta, rozhodně mezinárodní porota. V porotě zasedne Ágota Harmati, ředitelka filmového festivalu Moovy v Kolíně na Rýnem, režisér a scénárista Tomáš Hubáček, pedagog JAMU a Jana Návratová umělecká režisérka FTF.

Aneta Jochimová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Eliškou Jirsovou, tanečnicí 420people a Dekkadancers

„Ráda propojuji zpěv a tanec“

K tanci se dostala v dětském věku a sama se našla v současném tanci, který vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Kromě tance Eliška Jirsová také zpívá a velice ráda uplatňuje propojení tance a zpěvu. Je tanečnicí v company 420people, také spolupracuje s DEKKADANCERS a působí jako lektorka tance.     

Jak jste se dostala k tanci?

„K tanci jsem se dostala, když se moji rodiče rozvedli, tak jsem se přestěhovala s mamkou z Vamberka do Týniště nad Orlicí, kde vedla taneční studio trenérka Jiřina Bednářová. Jmenovalo se Smot Art a mamka mne tam přihlásila. Já jsem tam vůbec nechtěla, protože jsem se styděla a říkala jsem ji, že tohle já dělat nebudu, protože se na mne koukají lidé a mne to vadí a asi tak za týden, už jsem v tom studiu tančila o sto šest a zjistila jsem, jak moc mne to baví. Takže to byla moje cesta k tanci.“

  Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste vystudovala současný tanec. Proč právě současný tanec? Nelákal Vás klasický balet?

„Abych pravdu řekla, jak jsem začala v tom studiu Smot Art, tak tam jsme okrajově balet dělali a to mne neuchvátilo. Já jsem vždycky byla více orientovaná na divadlo, show, nechci říci kabaret, ale ta trenérka dělala výrazový tanec a to mne moc bavilo. Když jsem přišla na konzervatoř, tak jsem tam potkávala hubeňoučké baletky a říkávala jsem si, když jsem byla v prváku, že bych také chtěla být baletka, ale velmi brzo jsem pochopila, že to není cesta, kterou bych chtěla jít a doteďka jsem vděčná, že jsem šla na současný tanec.“

   Kromě současného tance se věnujete také jazz dance/modern jazz, street dance, house dance, lidový tanec a muzikálový tanec. Čím Vás zaujala právě tato směs tanečných stylů?  

„Řekněme, že mým hlavním tanečním stylem je současný tanec neboli contemporary. Klasický tanec nebo balet, lidový tanec, to jsem měla na konzervatoři, takže do jisté míry se dokážu pohybovat i v těchto vodách, nicméně to není moje nejsilnější stránka.

Já jsem nějakou dobu působila v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde jsem dělala muzikál a také jsem tak před rokem pracovala na mezinárodním projektu, který byl pro začínající umělce a to bylo založeno na urban dancers, kde jsme vlastně v tom projektu tančili lacking, breaking, puppinn, hip-hop, haus a zároveň i současný tanec a tak jsem nějak všechno propojovala a vzniklo z toho takové fusion. A kromě tance také zpívám a řekla bych, že jsem samouk a díky tatínkovi mám k tomu blízko a jsem moc ráda, že mne choreografové z company kde pracuji, dovolí uplatnit jak zpěv, tak i tanec. Takže se snažím propojovat zpěv a tanec, protože si nemyslím, že tyhle dvě věci se můžou objevovat nejenom v muzikálech, ale také, řekneme v jiných odvětvích.“

    Jako tanečnice vystupujete v projektu La Fabriky a 420people Poprvé a naposledy a v hudebně-tanečním projektu 420people a Orchestra BERG nazvaném INspiraCe. Jak se Vám tančí v těchto projektech?  

„Představení Poprvé a naposledy je řekla bych tak lehce kabaretní a zde právě tančím i zpívám a to je pro mne dar, že můžu dělat věci, které mám ráda a je to pro mne příjemný pocit. Je to takové odlehčenější. Watcher, to je také představení ve kterém tančím a také od 420people, je to hodně fyzické, čistě taneční. Je to něco úplně jiného, ale dělá mi to radost, že to můžu tančit. Pak je tady INspirCe, kterou choreografovala Sylva Šafková. To je také moc krásný taneční kousek a orchestr BERG to jsou všestranní muzikanti, takže je radost tančit na krásnou hudbu. V minulosti jsem dělala ještě představení pro 420people Pantera, a to byl úplně jiný zážitek, ačkoli se pořád bavíme o současném tanci. Každý ten kousek je originální a krásný a chovám k tomu pozitivní emoce. Kromě 420people jsem v nedávné době začala pracovat i s company DEKKADANCERS a s nimi právě dělám Poslední večeři, kde také mohu tančit i zpívat a v budoucnu plánujeme něco dalšího, ale to teď nemůžu prozrazovat.“

Působíte také jako choreografka. Co Vás na této profesi baví?

„Úplně bych se nestylizovala do role choreografky, nicméně pracuji ve studiu Contemporary, prostor pro tanec a vedu většinou kroužky pro děti, tak tady můžu využít svoje choreografické schopnosti a nikdy jsem nestavěla choreografii pro nikoho jiného, než pro sebe.  A tak jsem si vždycky stavěla svoje sólo a musím říct, že mi vyhovuje být v roli performera. Zatím nemám nějaké tendence nebo nutkání, abych tvořila vlastní věci. Nechci říci, že nechci, ale zatím na to nebyl vhodný prostor abych se cítila se k tomu vyjádřit.“

Jste také lektorkou tance. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala sama učit? Učíte malé i velké tanečníky?

„Řekla bych, že to přišlo úplně přirozeně, protože jsem se přestěhovala po ukončení konzervatoře do Prahy a samozřejmě, že když jste OSVČ, tak není úplně jednoduché žít jenom čistě z představení. Protože se občas může stát, že se představení zruší. Pořád je to takové nestabilní. A učit mi přišla skvělá věc, skvělá příležitost a jsem za to velice vděčná a vedu lekce v našem Studiu Maiselovka. Tam chodí i netanečníci, lidi starší než já, jsou to muži i ženy a je to pro mne velká radost učit i netanečníky. Protože tělo, nechci říci, že taneční těla jsou zkažená, ale přece jen, když tam přijde „civilista“, který nikdy netančil, tak to tělo je netknuté jakoukoliv technikou, takže je krásné pozorovat tu přirozenost. Ve studiu Contemporary učím improvizaci a contemporary fusion. Na tom učení vidím jedno velké plus a to je to, že když dětem nebo dospělým vysvětluji nějaké prvky, tak si je sama uvědomuji. Díky tomu, že vysvětluji, tím si vše také stále připomínám,   což je pro mne fajn a vnímám to jako plus.“

 Jak ráda odpočíváte?

„Já nesmírně ráda trávím čas se svojí rodinou, se svým přítelem, protože při mé práci jsem dost izolovaná. Za prací jsem se  přistěhovala do Prahy a všichni moji milí, mí blízcí mi zůstali v mém rodném městě. Takže při každé vhodné příležitosti utíkám z Prahy a jedu za svoji rodinou. Moc ráda vařím, peču pro moje blízké a ráda chodím na procházky do přírody.  Samozřejmě nepohrdnu dobrým filmem a pohodou, nějakou dobrou knížkou a čajem.“

Děkujeme za rozhovor   

Foto: archiv Elišky Jirsové                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín