Nikdo není opuštěnější než andělé. Trpělivě čekají, ale nikdo nepřichází…
Zrychlený srdeční tep, sucho v ústech, pocení kůže. Nová inscenace trojice mladých tanečnic zkoumá širší psychologickou a fyziologickou bázi studu.
Nebeská clowneska. Nikdo není opuštěnější než andělé, strážci u nebeské brány. Trpělivě čekají, ale nikdo nepřichází. Ticho. Čas plyne. Jsou zbyteční. Musí se nějak zabavit.
Na Slovensku vzniká festival NEON, nová tradice elektronické scény
Na Zlatých Píscích se připravuje 24. -25. června festival elektronické a taneční hudby.
Na Slovensku se bude konat nultý ročník velkolepého festivalu elektronické hudby NEON, který začíná v Bratislavě, na Zlaté Písky v pátek 24.června a vyvrcholí v sobotu 25. června 2016. Na dvou stageích živě vystoupí legendy elektronické scény spolu s vycházejícími hvězdami za mixážním pultem . Hlavními headlinery budou světová taneční legenda, anglická skupina Underworld a britské seskupení Above & Beyond. Předprodej dvoudenních vstupenek začíná v pátek 12. února v síti Eventim. Informoval o tom jeden z organizátorů akce Matouš Budiak.
Pro fanoušky elektronické hudby, klubové scény a tanečních párty máme tip na začátek oslavy léta. Pořadatelé sdružení pod značkou NEON připravují na Slovensku nultý ročník velkolepého festivalu elektronické hudby, který začíná v klidové zóně hlavního města, na Zlaté Písky v pátek 24. června a vyvrcholí v sobotu 25. června 2016. Na dvou stageích živě vystoupí legendy elektronické scény spolu s vycházejícími hvězdami za mixážním pultem, které již ve světě začínají míchat pořadí žebříčků. Lákadlem je i n toto několik LIVE vystoupení elektronických kapel. Hlavním headlinerem na festivalu NEON bude světová taneční legenda, anglická skupina Underworld s exkluzivním živým koncertem v rámci letního středoevropského turné, při příležitosti vydání nového alba „BarbaraBarbara, we face of shining future „. Druhým ohlášeným headlinerem je britské seskupení Above & Beyond, které patří k nejvlivnějším elektronickým skupinám současnosti. Mladou krev bude zastupovat půvabná žena za pultem, DJ–ka, producentka a nová velká hvězda současnosti, Nora En Pure. Švýcarka, žijící v Jihoafrické republice, přináší nový pohled na prolínání žánrů </ strong> elektronické scény a je považována za jednu z nejinovativnějších producentů posledního roku. Pořadatelé věří, že Nora En Pure bude pro slovenského fanouška příjemným překvapením a nezaostane svým výkonem za legendami. Právě naopak, bude se chtít představit v co nejlepším světle. Předprodej dvoudenních vstupenek začíná v pátek 12. února v síti Eventim nawww.eventim.sk nebo prostřednictvím prodejních míst.
Jeden z organizátorů akce Matouš Budiak říká: „Pro prvních zájemce nabízíme limitovaný počet lístků za lákavou částku 49 Eur, třeba se proto pospíšit s rezervací, nabídka je kapacitně omezena. Cena se bude postupně zvyšovat. Pro náročnější fanoušky, kteří si chtějí užít atmosféru z těsné blízkosti, je k dispozici Fan Festival Pass v hodnote99 Eur. V ceně je zahrnut vstup do odděleného sektoru před hlavním stagi se samostatným barem a dárek – tričko z limitované kolekce NEON.V této části bude kapacita omezena, abychom zajistili fa & sca ron; Ikom komfort, za který si zaplatí. VIP Festival Pass je určen pro nejnáročnější a bude se prodávat za cenu 199 Eur. VIP vstupenky jsou značně limitovány počtem, abychom zaručili opravdovou exkluzivitu a zážitek. K dispozici je samostatné parkování a vchod, sektor při stage vyčleněn pouze pro VIP hosty, s vyvýšenou platformou s výhledem, welcome drinky, VIP bar, gastronomie atričko NEON. Dalších účinkujících, jakož i doprovodný program budeme průběžně představovat. „
Juraj Volentics, zástupce značky NEON dodává: „Naší snahou je zužitkovat dlouholeté zkušenosti z elektronické scény a připravit na Slovensku elektronický festival evropského formátu, jaký si fanoušci dlouho přáli. Projekt NEON je koncipován tak, aby byl srovnatelný se špičkovou zahraniční produkcí elektronického hudebního žánru. Jde o spojení technického pokroku, audiovizuálního umění za podpory evropské špičky v oblasti ozvučení a laserové show, tanečních výkonů, inovativního dramaturgického a produkčního přístupu a marketingových aktivit. “
Poukazuje také na to, že tvůrci festivalu NEON stojí za úspěšnými formáty, jako byl legendární Beautiful Things, spoluvytvářely taneční pořad DanceExxtravaganza, a pokračovali v projektu NEON, který v létě vyvrcholí dvoudenním festivalem. Kombinace těchto prvků a samozřejmě emocionální zážitek pro úzce profilovanou komunitu fanoušků, na jaký dosud nebyla zvyklá, ale i spolupráce s top profesionály na Slovensku v oblasti zvuku, světel, efektů a vizualizaci, jsou důvody na vzniknovej tradice na domácím trhu.
„Cílem je, aby měla událost v letní programové nabídce své stále místo. Momentálně je elektronická scéna na špici zájmu, což dokazují čísla největších světových festivalů. Ty, které se zaměřují na samotnou elektroniku, každoročně nabírají vyšší počty zájemců. Naší vizí je, abychom konceptem vyplnili díru, která je na scéně, protože na Slovensku funguje velká komunita, která odchází za podobnými akcemi do sousedních zemí. Rádi bychom se zařadili mezi respektované festivaly. V této fázi příprav mohu oznámit jednu z idejí, kterou je el egantné propojení hudby s uměním ve stylu Urban Art či Street Art. Naší snahou je zapojit šikovných mladých lidí, kreativců, vizuálních umělců a vůbec artistů, kteří by rádi představili své umění, šikovnost a dát prostor jejich kreativitě. Tímto vyzýváme talentovaných lidí, kteří by rádi předvedli své umění. Stačí, když nám napíšou více o sobě, blíže představí své nápady, případně pošlou ukázky práce. Přihlásit se mohou přes náš facebook profil NEON Official, „přibližuje J. Volentics.
Skupinu Underworld založili v roce 1980 Karl Hyde a Rick Smith, proslulí zejména jedinečnými live koncerty. Vznikla přejmenováním skupiny Freur. Proslavil jejich hit „Born Slippy NUXX“ z filmu Trainspotting, ze kterého se prodalo více než milion kopií. Příchodem nového člena, mladého techno DJ-a Darrena Emersona přicházejí do tvorby taneční rytmy a směřují do klubova párty. Nové album má být vydán v březnu tohoto roku vymezené bude během léta na vybraných místech. DJ seskupení Above & Beyond, které je 16 let na scéně, tvoří členové, výborní producenti Jono Grant, Tony McGuinness a Paavo Siljamäki. Singl „Volume One“ je zařadil mezi hvězdy, hráli ho Pete Tong, Paul Oakenfold, Paul Van Dyk a další. Underworld remixovali skladby pro Madonnu, získaly ocenění a úspěchy profesionální obce, významné umístění v hudebních žebříčcích a magazínech. Hudební producentka Nora En Pure, dokáže s lehkostí spojovat různorodé, odlišné hudební štýly.V současnosti je stále více obsazována na pódia světových festivalů. Zaměřuje se hlavně na ,, Indie Dance „a ,, Deep House“ a jako uznávaný DJ-ský talent jinovatkou tek odhaluje jemný, nekonvenční pocit vzrušení na tanečních pódiích po celém světě. Jeden z jejích největších hitů obsahuje remix Daniela Portman ,, Khaveri „z roku 2010, první release, který měl obrovskou odezvu u všech globálních hráčů a nastartoval její kariéru producenta.
Více na www.neonevent.sk a www.facebook.com/neondancevent
Taneční magazín
Sólové představení L / One Of The Seven A. Petroviče a M.H. Lacové zkoumá podstatu „smrtelného hříchu“ touhy
Slovenský choreograf Andrej Petrovič se po deseti letech v zahraničí, kde působil především ve slavné Akram Khan Company, vrací na české a slovenské scény s provokativním projektem, který převádí na jeviště tématiku sedmi smrtelných hříchů. Premiéra prvního ze sedmi sól – L / One of The Seven –, které zkoumá motiv touhy a chtíče, se uskuteční 15. a 16. března v divadle PONEC. V roli zosobněné touhy se představí Martina Hajdyla Lacová, zakladatelka souboru ME-SA a držitelka ocenění Tanečnice roku 2015.
L jako „Lust“ – touha, vášeň, rozkoš, smilstvo. Vztahuje se k čemusi za hranou, k extrému. Petrovič staví na jeviště jedinou bytost – ženu, jejíž žízeň stěží může být uhašena. Královnu, která se propadá do hlubin vlastní neschopnosti spočinout, zklidnit se, zastavit se, a zároveň odolat svým přáním a tužbám. Sebedestrukce se stává vědomou volbou.
Petrovič a jeho tvůrčí tým provedou diváky intenzivní cestou vášně, uspokojení, ukájení, výčitek, tíhy i možného trestu. Jedním z inspiračních zdrojů projektu se mimo jiné stala představa pekelného kruhu z Dantovy Božské komedie, v němž krouží největší milovníci dějin (Kleopatra, Helena, Paris, Tristan). Trest odpovídá povaze jejich provinění: „Ustavičná pekelná vichřice / strhává duše, cloumá jim i, hází, / jedny o druhé tře ty hříšnice.“
Jakkoli dnes shledáváme umístění Heleny Trojské do Pekla jako příliš přísné a poplatné Dantově době, Dante byl vynikajícím znalcem lidské duše a toho, co jí zmítá. Zdá se však, že zkoumání podstaty touhy nebylo tehdy tak aktuální jako dnes, kdy je touha hnacím motorem a principem společnosti.
Kredit:
Koncept a choreografie: Andrej Petrovič
Tanec: Martina Hajdyla Lacová
Kostým: Maroš Baran
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Ben Frost
Vnější oko: Karolína Hejnová, Markéta Perroud
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Za podpory: MHMP, MKČR, Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec, ALT@RT
Andrej Petrovič je absolventem Taneční konzervatoře v Banské Bystrici, kde také po studiích nastoupil do studia tance Zuzany Hájkové. Spolupracoval s Martou Polákovou, Editta Braun Company (Salcburk), Fatou Traore (Brusel) či Jean Abreu Dance Company. Je absolventem magisterského studia na VŠMU v Bratislavě. Od roku 2007 je členem Akram Khan Company. Tančil v představeních Bahok, Vertical road, Confluence a na úvodním ceremoniálu Olympijských her v Londýně. Od roku 2012 působí v souboru jako repetitor a asistent choreografa.
Martina Hajdyla Lacová vystudovala Konzervatórium J. L. Bellu v Banské Bystrici a Akademii múzických umění v Praze, obor Pedagogika tance. Během studií spolupracovala s mnohými českými a slovenskými choreografy (Marta Poláková, Mirka Eliášová, Šárka Ondrišová, skupina Debris) i ze zahraničními tvůrci (Ji-Eun Lee, Karen Foss, Ann van den Broek, Maya M. Carroll). Od roku 2010 působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze. Kombinuje práci a tvorbu v domácím pražském prostředí se spolupracemi v zahraničních souborech. V Praze jí momentálně nejvíce zaměstnává domovská skupina ME-SA, kterou založila společně s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou před pěti lety, a soubory VerTeDance a NANOHACH. Ve Švýcarsku pracuje se souborem DA MOTUS! a v Norsku s choreografkou Karen Foss. Její autorské sólo bylo v roce 2012 nominováno na cenu pro Taneční inscenaci roku 2012. V roce 2015 získala cenu pro Tanečnici roku za výkon v Super Naturals.
ME-SA
Skupina ME-SA vznikla v roce 2008. Funguje jako otevřená platforma, která kombinuje autorské projekty se zvaním hostujících choreografů jak z československé, tak mezinárodní taneční scény. V roce 2013 se ME-SA poprvé dostala na seznam tzv. “Priority Companies” sítě Aerowaves, a to díky projektu Much More Than Nothing choreografického dua Peter Šavel / Stano Dobák. Soubor získal třikrát nominaci na “Taneční inscenaci roku”. V roce 2015 získala Martina Hajdyla Lacová, jedna ze zakladatelek ME-SY, ocenění “Tanečnice roku” za svůj výkon v představení SuperNaturals, dalším projektu souboru, který je na prestižním seznamu Aerowaves, tentokrát pro rok 2015. ME-SA pravidelně uvádí své projekty na významných festivalech, např. Spring Forward, TANEC PRAHA, ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA, APAP/NYC ad.
Taneční magazín
„Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí“
„Z celého natáčení rozhodně nejvíce miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden film. A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen 30 dní. Někdy spolutvořím scénář, pokud ho nepíšu rovnou celý, ale hlavně jsem u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se sponzory, což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají jako nevýhody režisérské profese.“
„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání a náhled na věci kolem je u dvacetiletého člověka úplně jiné. Já jsem se zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně pro mě hledání témat pro natáčení bylo mnohem těžší.“
Foto archiv Eva Toulová
„Musím říct, pokud už se jednou natáčení zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké arogantní hvězdičky se zvláštními požadavky.“
„Opravdu je těžší uplatnit se v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí moc, dělá se jich třeba jen 20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama pro producenty. Pokud už se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“
„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch, kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně. Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to zkusí, ale časem možná přejdou na jinou profesi.“
„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU je dobrý start, tedy nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na DAMU je ale velmi těžké. Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto je přebytek vycházejících studentů z DAMU.“
„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud dělám svůj projekt, což ale znamená hledat si sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“
„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“ – to je pubertální brak a stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je dobrý. Nejoblíbenější jsou ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“
„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to, co se děje uvnitř dívky.“
„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“
„Stal se mi opak. V jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“
„Bydlela jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala v 6 hodin ráno, vrátila se o půlnoci, strhaná, rozsvítila si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu dřela. Dnes už tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník a všechno, co jste dělali, je pryč.“
Foto archiv Eva Toulová
„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec studovat do Evropy, to už je něco, studenti musí udělat pro to všechno. U nás panuje jiný přístup, jednou se cvičí, jednou se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“
„Třeba by bylo i zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“
„Přesně tak.“
„To je těžké říci. Fandím Čechům, ale pokud bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi, tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“
„Já si myslím, že ano. Jsem velmi ráda, že žiji v zemi, kde emancipace je. Nevidím důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži, i když občas se to ještě stává. Vlastně se zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co mě naučila paní Chytilová. Nutila nás zpracovávat témata, která jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích, nemohu do toho dát tolik.“
„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení. To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte, až vyroste, můžete se sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když se tedy už rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je vychovávat.“
„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale možná spíše okolí. Média na nás působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví. Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti, i přesto, že ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To je špatná varianta.“
„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat a psát scénáře. Malba a psaní mi připadá jako dobré propojení tvorby.“
„Určitě je dobré, aby někdo psal. Člověk poznává sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše, dává do toho sám sebe, nějakou svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také dobré.“
„To není. Je to dané i tím, že dnes se všeobecně málo čte.“
„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni anglicky a připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní kulturu a kořeny. Vůbec to nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování mi vadí.
Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou strčilo do kapsy, norské děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale abychom museli být tak světoví, že se vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá nesmyslné. Čeština je jeden z nejkrásnějších jazyků.“
„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň by byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě. U nás na jižní Moravě je krásné prostředí, v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.
Podle rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli jen jednou na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody, mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“
„Chodím, po každém natáčení. Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji tanec za jeden z nejlepších prostředků pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“
