20 000 židů pod mořem na dobrodružné cestě divadelními příběhy
NoD a klub Roxy oslavili v říjnu své 25. narozeniny. V rámci těchto oslav diváci zhlédli skupinu s neotřelým názvem – ‚20 000 židů pod mořem‘, kterou tvoří Alžběta Nováková, Tanita Yankova, Pavla Sedláčková, Václav Zimmermann, Eliáš Jeřábek, Ladislav Karda a Jáchym Sůra.
Skupina umělců se rozhodla jít si svým vlastním směrem, během svého představení vstupují do cizích scénografií, které se pojí s jinými divadelními příběhy a přímo před zraky diváků tvoří zcela nový příběh. (Tvrdí, že nemají předem vůbec nic domluvené). Musíme připustit, že scény, které se odehrávají před našima očima, jsou opravdu těžko uchopitelné, pokud jde o hodnocení. A nesmírně zábavné.
Představení začíná tím, že se dveře pomalu otevírají, jedna postava vchází a začíná cvičit, další skupinka lidí sedí u stolu, a hrají podivnou hru s ještě podivnějšími pravidly, u které hlasitě křičí. Zdá se, že se přetahují o bundu. Další dívka přichází poněkud nezvyklým způsobem, vyleze z pod stolu se slovy: „Dobrý den“ a připojí se také ke hře. Hra má tato pravidla: Kdo vyhraje, rozejde se s partnerem či partnerkou, pokud s někým chodí či žije a kdo je sám, ten si někoho najde. Jedna z dívek říká svému příteli: „Rozejdu se s tebou.“ Ten jí odpovídá: „Vždyť ty jsi nevyhrála!“
A těchto mikroscének je představení plné, takže divák se stále usmívá. Další příklad: „Jsi jako můj bratr“. „Já jsem tvůj bratr, jenom mám jiného otce.“
On romanticky: „Vzpomínáš, jak jsem se tě poprvé dotknul? Bylo to čelo nebo brada? Ona: „Třetí brada.“
Běžící pás tvoří jednu z mála kulis, proč tam je, nevíme, ale hodí se do scénky, kdy jeden z herců říká: „Tady za těmi dveřmi je chřestýš“ a všichni spěchají k pásu a běží a běží. Několik postav na pásu. Prý tak budou silnější…
Jedna z nejkouzelnějších scének ukazuje pár, který má mezi sebou intimní poměr. Zvonek drnčí. „Dobrý den, přišla jsem opravit kotel.“ Jeden ze zmíněného z páru rychle odpovídá: „Tak kotel je na střeše, tak běžte.“ Opravářka: „A to je nahoru nebo dolů?“
Na střeše se ale potkává již s jiným opravářem. A milostné hrátky se rozjíždí. Mezi tím se mezi ně vklíní třetí opravář. První opravář směrem k vetřelci: „Vy jste tady nový?“ Poté opravářka sleze, zvoní znovu u dveří, nikdo neotvírá, pár je zaměstnán sám sebou. Žena k dalšímu opraváři: „Já jsem přišla opravit kotel, oni už tady nebydlí?“
A přece jen mi to nedá, musím zmínit ještě alespoň dvě krátké scénky, aby si čtenáři dokázali udělat dokonalou představu.
U stěny stojí chlapík a čeká. Přichází k němu druhý a opře se o stěnu stejným způsobem. „Jak čekáš?“ „Čekám stejně. Mám čekat jinak?“ a pokrčí druhou nohu. Přibíhá třetí a také čeká, jenže zapomněl na co. Se slovy „už jsem si vzpomněl“ mizí ze scény.
Dívka vynalézá nový způsob podnikání v taxislužbě: „Jedinečnost její služby spočívá v tom, že lidé musí na místo dojít pěšky a poté dívce za taxi zaplatí.“
Během hry možná jeden ze zúčastněných vysvětluje, jak vznikl název této skupiny umělců – 20 000 židů pod mořem. „Toto náboženství se vyskytuje pod mořem“.
Na závěr sledujeme neopakovatelný tanec se židlemi a houpajícím se lustrem, který se popsat nedá, ten musíte jen zažít. Zpěv, který se ozývá k tanci, je nepřeslechnutelný a nezapomenutelný.
Z uvedených ukázek je patrné, že představení je nabité vtipnými scénkami. Přestože si divák chvílemi klade otázku, zda se neocitl v ústavu pro duševně choré, koutky úst se mi roztahují do úsměvu ještě dlouho poté, když jdu po ulici domů. Tahle povedená partička umělců dovedla absurdní situace k naprosté dokonalosti. Kdo chceš, odsuzuj tento jejich styl, ale jedno se upřít nedá: baví se herci i diváci po celou dobu představení a mé hodnocení je vlastně plné superlativů.
Eva Smolíková
Foto: NoD
Taneční magazín
