Výstava Jiřího Votruby v Národním divadle představí lásku i svody v globálním světě

„Globální firmy k nám mluví řečí lásky: tvrdí, jak jsme výjimeční a jak moc nás milují. Soupeří o nás a slibují odměny za věrnost. Ale všichni víme, že za tím vším stojí zcela přízemní obchod“, říká Jiří Votruba

Od 1. do 30. září ožije videogalerie v budově Nové scény Národního divadla výstavou známého malíře, grafika a ilustrátora Jiřího Votruby s názvem „Male/Female“. Autor se v ní dotýká svého oblíbeného tématu krásy, lásky, svodů i lidské jedinečnosti v globalizovaném světě. Komorní výstavu tvoří barevné prostorové figury ze série Globální Portrét, z nichž některé představí výstava vůbec poprvé. Placaté, komiksově pojaté lidské postavy vyřezané z plastu, Votrubova oblíbeného materiálu, doplní videoprojekce autorových obrazů z cyklu Příliš mnoho lásky. V nich umělec využil mimo jiné kousky z prázdných obalů a tub, posbíraných ve své koupelně. Výstava umístěná v mezipatře mezi přízemím a divadelní kavárnou bude otevřena od pondělí do pátku od 9 do 24 hodin, o víkendu od 11 do 24 hodinVstup je zdarma.

Klid, pohoda, jemný humor a perfektní cit pro detail, které vyzařují z malířovy harmonické osobnosti, se odrážejí i v jeho rozsáhlém díle.  Vystudovaný inženýr-stavař dal už v polovině 80. let svému původnímu povolání vale a pustil se na nejistou, ale dobrodružnou dráhu malíře a ilustrátora. Umělec s originálním rukopisem, známý také svými vynikajícími knižními ilustracemi, od té doby vystavoval už ve více než šedesáti zemích světa. Vždy miloval jasné, radostné barvy, které nechává působit v plných plochách.

O své současné výstavě Jiří Votruba říká: Globální firmy k nám mluví řečí lásky: tvrdí, jak jsme výjimeční a jak moc nás milují. Soupeří o nás a slibují odměny za věrnost. Ale všichni víme, že za tím vším stojí zcela přízemní obchod. Téhle účelové, masově nabízené lásky je dnes, myslím, po celé planetě až příliš – a přesto se znovu a rádi necháváme svést,“ uvádí autor, v jehož tvorbě se často objevuje právě motiv srdce, symbol nejsilnějšího lidského citu.

Od USA po Japonsko

Jak dále uvádí kurátor výstavy Male/Female Martin DostálV díle Jiřího Votruby cítíme ohlas amerického pop-artu, spotřební kultury a módního světa s jeho značkami a vyfintěnou estetikou, ale i komiksů, které jsou v některých zemích, jako jsou Japonsko, USA či Francie, důležitou součástí národní vizuality“. Plošné cítění a zvýrazněná kontura podle kurátora zároveň odkazuje na tradici japonských dřevořezů.

Právě v zemi vycházejícího slunce jsou Votrubovy vtipné obrazy, kresby a plakáty velmi populární – Jiří Votruba zde už mnoho let vytváří vizuální podobu hned několika významným festivalům zaměřených na klasickou hudbu. V rámci pražského Národního divadla umělec spolupracuje s Dětskou operou Praha, pro kterou navrhuje originální výpravu.

Male/Female, 1.-30.9. 2017 ve videogalerii na podestě Nové scény Národního divadla, Národní 4 – Praha 1, otevřeno po-pátek 9-24.00, so-ne 11-24.00, vstup zdarma

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Taneční magazín

Zrcadlo umění v Pardubicích

Pardubice jsou známy jako město dostihů, perníku, ploché dráhy, dobrého hokeje a také kvalitního tance. Profesionálního i amatérského. A to se projevilo i o minulém prodlouženém víkendu od osmého do jedenáctého června 2017. A hned přímo v ulicích!

Prodloužený druhý červnový víkend přinesl do ulic a na náměstí centra východočeské metropole Pardubic desítky vystoupení řady poloprofesionálních i amatérských uměleckých souborů. A také mnoho tance. Moderního folklórního i uměleckého.

Zrcadlo umění“ probíhalo v Pardubicích od čtvrtka 8. června do neděle 11. června. A jeho úkolem bylo přivést do ulic města odrazy a střípky neprofesionální kultury. Tato převážně nesoutěžní přehlídka (výjimkou byla pouze pěvecká soutěž dětských zpěváků „Pardubický skřivan“) přinesla do ulic města perníku stovky vystoupení a prezentací řady sólistů a souborů.

Zrcadlo umění“ probíhalo na pardubické Třídě Míru, Perštýnském náměstí a Machoňově pasáži. Ale žily jím i ostatní ulice centra tohoto města. Jeho součástí byla i premiéra muzikálu„Anna, sny a tma“ a nastudování muzikálu „Výlet“ renomovaného skladatele a textaře Dana Fikejze (syna textařky Jiřiny Fikejzové) místními neprofesionálními umělci. Celý festival obohatil Pardubice i jeho obyvatele a návštěvníky.

Zrcadlo umění“ v Pardubicích přilákalo i tisíce zahraničních (převážně slovenských) návštěvníků Mistrovství světa mužů a žen v hokejbalu. A to šlo pouze o jeho jarní část. Nezbývá se než těšit na tu letní, podzimní a zimní!

Foto: Irena Fialová

Taneční magazín

 

Tomáš Absolon a Jan Horčík rozehrávají vztah písma a obrazu v Galerii NoD

Galerie NoD otvírá 31. května 2017 výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka

 

Galerie NoD

Tomáš Absolon & Jan Horčík

Plakaat

1.- 25. 6. 2017

Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž: 31. 5. 2017, 19:00

Architektura: Jakub Jansa

Galerie NoD otevře 31. 5. 2017 od 19:00 autorskou výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka. Výstava je tvůrčím dialogem mezi médiem malby a doménou designu písma. Oba autoři společně s kurátorem výstavy Pavlem Kubesou a architektem výstavy Jakubem Jansou rozehrávají v prostoru Galerie NoD nenápadnou instalační hru, která smývá a tematizuje hranice malby a písmenného gesta, stejně tak jako vztah výstavních exponátů a informační, propagační grafiky. Výstava potrvá do 25. 6. 2017.

Tomáš Absolon platí za jednoho z výrazných představitelů současné mladé nefigurativní malby. Rozvíjí vlastní úsporný vizuální jazyk inspirovaný intuitivním vnímáním různých zákonitostí na hranicích matematiky, sémiotiky a širšího kulturního vědomí světa „sítě“. Absolonovy obrazy jsou často vícevrstevnaté a ploché zároveň, v prostorově nespecifikovaných plánech pozadí a popředí se objevují malířsky jinak pojatá planární gesta či ostré linie, někdy fungující i jako reminiscence jakési plakátové estetiky. Jan Horčík se zase etablov al jako již nepřehlédnutelný typograf, který zásobuje mezinárodní prostředí současného grafického designu elegantními a „šťavnatými“ designy nových písem, která rozvíjí svou rafinovanost jak v „headlineových“ nápisech či logotypech, tak v různých kaligrafických a volně modifikovaných, až experimentálních písmových formách.

Tomáš Absolon a Jan Horčík netvoří žádnou uměleckou dvojici. Absolona a Horčíka pojí spíše určitá senzitivita, podobné smýšlení a pozornost k příbuzným jevům, týž zájem o prozkoumávání možností těchto fenoménů, který vychází z  jejich společné „knihovny inspirací“. Toto sdílené „nalazení“ je dovádí k vzájemnému tvůrčímu dialogu mezi doménou písma a médiem obrazu.

Iniciačním momentem jejich spolupráce jsou různé rozvahy nad charakterem vizuální kultury v širším společenském prostředí (městem a jeho vizuálními systémy počínaje, grafickým designem plakátové formy konče), ale také zaujetí povahou písma jakožto nástroje a estetického objektu zároveň. Písmo můžeme v určitém kontextu chápat jako platformu pro demonstraci a rozvíjení bazálních estetických principů. Písmo, coby konkrétní design vizuálního grafického systému reprezentujícího přirozený jazyk, je výsledkem konstrukce elementárních linií a geometrických tvarů ve vzájemných vztazích a poměrech do propracované kresebné kompozice různě pojatých tahů glyfů (tj. konkrétní grafická realizace písmenného znaku) a „prázdného místa“ okolo nich. Takováto kompozice může být podrobována aplikaci celé škály estetických termínů (např. vyváženost, ladnost, jemnost), tzn. stává se předmětem estetického hodnocení. Navíc se jím stává v týchž kvalitách, v níž evaluujeme díla vizuálního umění (tj. v kvalitách jakými jsou linie, barva, tah, tvar, kompozice, ad.). Oblasti typografie a malířství tak můžeme chápat jako dva způsoby tvorby v rámci jedné domény vizuálních, estetických formálních kvalit.

Podobně pak i v rámci projektu Plakaat se rozehrává vztah ztvárnění písmene a obrazu-malby. Inspirační tok obou autorů zde plyne po obousměrných trajektoriích, kdy se vždy určitý výstup (obraz, glyf, formální či obsahová idea) jednoho autora stává předmětem pro volné znovu-uchopení a přepracování autorem druhým. Tento vztah však není možné chápat jako ryze kauzální a zpětně vysledovatelný. Jednotlivé vstupy jsou často mnohem více spíše „impulsem“, motivací k volné tvorbě, nežli nějakou pevnou formální „předlohou“.

Přesto se zde v komparaci některých konkrétních obrazů Tomáše Absolona a plakátu Jana Horčíka odkrývá zajímavý posun, „chvění“, které vzniká na vibrujících hranách obou střetávajících se médií. Současná písmová tvorba se téměř výhradně odehrává v prostředí digitálních grafických softwarů, které tak logicky předurčují charakter glyfů především v jejich „vektorové“ přesnosti ad infinitum, nesměrných možností detailů v tahu, stínování a náběhů liter, vizuální identičnosti různých jejich provedení napříč digi tálními zobrazovacími zařízeními. Oba autory však zajímá mnohem více jakýsi moment rukodělnosti, odchylky aktuálního provedení od ideálního vzoru glyfu, okamžik, kdy glyf pomalu přestává být písmenem/grafémem (tj. základní, nedělitelnou složkou psaného jazyka) a stává se mnohem více gestem, ať už kresebným, tak malířským a nabývá tak právě autonomního charakteru estetického znaku, který referuje pouze k sobě samému a svému formálnímu vyhotovení. Některé z Horčíkových „abeced“ se vydávají právě tímto směrem, tematizují materialitu a praktické provádění konkrétních náp isů (jako například v designu písma Joe182 vycházejícího z praxe nástěnných nápisů markerem),  rozvíjejí kaligrafické principy (viz například font Oasis) a zavádějí tím do fontů prvky ručního psaní. Volné zpracovávání Horčíkových glyfů v některých Absolonových plátnech pak dovádí toto gesto k jeho malířské manifestaci. Tomáš Absolon rozvolňuje písmovou formu do ryzí obrazové kompozice vycházející z potřeb a principů budování současného obrazu. Kontura písmena se rozmývá a výsledná obrazová symbolika osciluje na hranici označování a neoznačování vůbec. Tenze, která zde vzniká, je tak základním interpretačním motivem v rovině divácké percepce: pozorovatel se oddává volné hře těkavých významů osnované vizualitou děl. Pevným bodem celého procesu pak zůstává potěšení z této vizuální hry.

Pavel Kubesa

Taneční magazín

 

Honza Onder si zatančil s „taekwondisty!“

Celorepublikové závody talentové mládeže byly tentokrát zpestřeny tanečním uměním

Ve dnech 13.-14.5. 2017 se konaly v Ostravě celorepublikové závody talentové mládeže. Nástupy sportovců zpestřil svým tanečním uměním oblíbený Jan Onder, tanečník a choreograf, který neodmyslitelně patří k pořadu  Stardance. Jan Onder vytvořil choreografie, kterými mladí sportovci zahájili své bojové umění  a zapůsobili tak i na porotu.  Jak to celé dopadlo?

 

Zeptali jsme se mistra taekwon-do Martina Zámečníka

TM: Jak Vás napadlo spojit   tanec a boj? Inspiroval jste se snad u divochů….

Martin Zámečník: „Ne,ne. Chtěl jsem, aby nástupy a odchody sportovců byly jedinečné. Tanec a boj jsou velmi rozdílné oblasti. Zkrátka jsem chtěl, aby ladnost pohybu kontrastovala s tvrdostí boje.“

TM: Nastoupili tancem jen junioři nebo i dospělí?

„Zatím jen děti a mládež, ale taneční nástup je naplánován i s dospělými. Děti to opravdu velmi těšilo, protože Jana Ondera znají ze Stardance, takže bylo pro ně radostné, že někdo takový je přišel trénovat.“

TM: Jak jste to vnímal Vy?

„Byl to jednoznačně přínos. Každý nový přístup je přínos pro pohybový rozvoj cvičících, cizí osoba oživí trénink. Děti to motivovalo k lepším výkonům, jednoznačně.“

TM: Zapůsobili soutěžící na  rozhodčí?

„Všeobecně to byl zajímavý nápad, ale některé věci jsme nedokázali nacvičit. Pro  sportovce byly některé pohyby  úplně nové, takže vypadali trošku prkenní. Nemělo to tedy takový efekt, jaký by to mělo mít. Na Mistrovství to má přeci jen nějak vypadat a potřebujeme ještě  cvičit.“

TM: Jak se Vám, bojovníkovi, spolupracovalo s tanečníkem?

„Byl jsem překvapený, že Jan  Onder přijel jen tak bez přípravy a tvořil choreografie přímo na místě. Měl jsem z toho strach. Jednalo se asi o šest nástupů.  Ale profesionalita Jana Ondera mě přesvědčila. Všechno dopadlo lépe, než kdyby choreografie měl dopředu připravené. Výsledkem našeho snažení  jsou zlaté medaile, všechny týmy skončily na medailových pozicích, dvě byly zlaté. Jsem spokojený. Opět jsme se stali nejúspěšnějším střediskem talentové mládeže v ČR.“

Děkuje za rozhovor a přejeme, ať se Vám dobře bojuje i tančí

 

 

Zeptali jsme se Jana Ondera…..

 

TM: Jak se tančilo se sportovci?

Jan Onder:

„Byla to  moc milá práce, těšilo mě to, opravdu.  Taekwondisté jsou nesmírně pracovití, byl jsem překvapený, jak jsou zdatní.  Samozřejmě, že nejsou zvyklí na tanec, ale jsou kreativní, bavilo mě to.

 

I  tanečníci jsou srdečně zváni Mistrem Martinem Zámečníkem na tréninky!  A  taekwon-do samozřejmě  není jenom pro kluky!

Více na: www.tkd.cz

 

Foto: Taekwon-do klub ITF, Eva Smolíková

Video: Taekwon-do klub ITF, Jan Onder 

Taneční magazín