TANUM

Nová komunikační platforma Asociace tanečních umělců ČR s odbornou veřejností a představiteli státní správy

Asociace tanečních umělců České republiky (ATU ČR), profesní organizace, která sdružuje taneční instituce a individuální umělce, dlouhodobě napomáhá rozvíjet taneční umění v ČR a zlepšovat ekonomické a sociální podmínky umělců v této sféře. Nyní ATU představila nový projekt TANUM (TANeční UMění), který se zabývá těmi nejpalčivějšími současnými problémy tanečního žánru. Nový projekt, který byl podpořen Norskými fondy, poběží až do konce roku 2023.

Klíčové aktivity projektu se zaměřují na zpracování prostorové a finanční analýzy potřeb a podmínek pro výkon umělecké práce v rámci nezávislé taneční scény ČR versus veřejně zřizovaných divadel s baletními soubory. Dále na zpracování analýzy a definici Statusu profesionálního umělce. V neposlední řadě pak na posílení dovedností a kompetencí jednotlivých členů Asociace tanečních umělců ČR, což bude realizováno formou webinářů, vzdělávacích seminářů a odborných workshopů (za účasti zahraničních expertů). K podpoře spolupráce členů Asociace tanečních umělců ČR a členů Strategického týmu z regionálních kulturních center a následné komunikaci s představiteli veřejné státní a regionální správy ČR bude sloužit nová komunikační online platforma TANUM.

„Jako Asociace tanečních umělců České republiky považujeme za nutnou otevřenou diskuzi o současné kritické situaci a podfinancování oboru tanečního umění. Pokud nechceme nezávislé taneční soubory a umělce nechat napospas prohlubující se kulturní a ekonomické krizi, rádi bychom pokračovali v diskuzi o hledání společného řešení,“ vysvětluje Linda Svidró, předsedkyně Asociace tanečních umělců České republiky„Je naší ostudou, že nemůžeme vyhovět opakovanému intenzivnímu volání po narovnání finančních podmínek pro oblast tance a pohybového divadla v grantových systémech MHMP a MKČR. Nemáme argumenty, jak vysvětlit, že nepodpoříme zaměstnanost v tanečních souborech stejně, jako tomu je v činoherních divadlech. Je přitom neoddiskutovatelným faktem, že tanec a nonverbální umění jsou významnými reprezentanty pražského umění z hlediska nezbytné kvality a diverzity živého umění včetně kulturní turistiky a zahraniční reprezentace Prahy.“

„Od Statusu profesionálního umělce si slibujeme zajištění základních společenských a existenciálních jistot pro všechny pracovníky v kultuře a zároveň tolik potřebnou emancipaci tance napříč všemi uměleckými obory,“ doplňuje Pavel Knolle, místopředseda Asociace tanečních umělců ČR.

Podrobnější informace o novém projektu najdete na webové stránce: www.atucr.cz.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Igorem Bezdieniezhnykhem

„Okouzlilo mě, jak stepaři tvoří nohama rytmus“

Stepař Igor Bezdieniezhnykh patří mezi nejlepší ve svém oboru. Step ho v dětství okouzlil na vystoupení, hned pak se na něj přihlásil a od té doby ušel velký kus cesty. Dnes stále aktivně stepuje, step i velmi intenzivně vyučuje. Během své kariéry se zúčastnil na pět desítek mistrovství, na nichž získal celou řadu titulů. Tím posledním je bronzová příčka z mistrovství Evropy, které proběhlo v polovině června.


Igore, jak jste se vlastně dostal ke stepu a k tanci obecně?

„Se stepem jsem začínal už jako dítě. Bylo mi jedenáct let. Nejdřív jsem se ale věnoval lidovému tanci, zkoušel jsem i společenský tanec a hip hop. Když jsem na jednom představení zjistil, že můj trenér vyučuje také step, byl jsem nadšený. Do stepu jsem se totiž během chvilky zamiloval. Úplně mě okouzlilo, jak stepaři tvoří nohama rytmus. Na to jsem tehdy koukal doslova s otevřenou pusou a hned po vystoupení jsem začal přemlouvat rodiče, aby mě na step přihlásili. Nebylo to ale tak jednoduché, můj tehdejší trenér měl skupinu pokročilejších tanečníků, kteří už ve stepu soutěžili, a úplné začátečníky v ní nechtěl. Rodiče ho snad tři měsíce přemlouvali, ať to se mnou alespoň zkusí a on nakonec souhlasil. Dal mi ale jen jednu šanci – měl jsem přijít na lekci a zvládnout to, co dělají ostatní. Neměl jsem tehdy na té zkoušce ani vlastní stepařské boty, půjčili mi tam nějaký starý model dámských bot a dodnes nerozumím jak je to vůbec možné, nicméně tu hodinu jsem zvládl perfektně. Za čtyři nebo pět měsíců jsem pak začal soutěžit i já.“

To byl moment, kdy jste si řekl: tohle je moje cesta?

„V podstatě ano, tehdy to všechno začalo. A pak ještě samozřejmě po účasti na mých prvních velkých soutěžích, ať už to bylo první mistrovství Ukrajiny, mistrovství Evropy či mistrovství světa. Na světové klání jsem jel hned po devíti měsících od chvíle, kdy jsem se stepem začal. Nasával jsem tam atmosféru, seznamoval se s lidmi a pocítil velkou touhu patřit k těm nejlepším. Uvědomil jsem si, jak moc mě step baví a řekl si: jdu do toho a budu dál pracovat na maximum.“

Musí se vlastně se stepem začít stejně brzy jako s baletem?

„U stepu není žádná věková hranice. Nepotřebujete mít „rozsah“ kyčlí tak, jak je to u baletu. Samozřejmě pokud ho máte, je to výhodou, můžeme ho využít v nějaké choreografii nebo soutěžním čísle, ale na věku jako takovém u stepu nezáleží. Žádné speciální předpoklady nejsou nutně třeba. Stačí mít jen vnitřní cit pro rytmus, trochu rozumět hudbě a umět počítat do osmi (směje se). Začít můžete kdykoliv. Stepují malé děti i dospělí lidé, v našem studiu máme i čtyřleté děti. Důležité je, aby člověk po první hodině odcházel s pocitem štěstí, že něco zvládl a dokázal a měl tak chuť rozvíjet se a pokračovat dál. Dobrému lektorovi by se tohle mělo dařit.“

Odkud pocházíte a co Vás přivedlo do České republiky?

„Narodil jsem se v Kremenčuku na střední Ukrajině. Před lety jsem jezdil často po Evropě po různých stepařských workshopech a několikrát jsem byl i v Praze. Tady jsem se od kolegů dozvěděl o konzervatoři Taneční centrum Praha. To bylo v roce 2011. Správný stepař by měl umět nejen step, ale i jiné taneční styly. Je dobré mít určitě alespoň základy baletu, moderny a jazzu. Šel jsem tedy hned na přijímací zkoušky na konzervatoř a k mé radosti jsem dostal okamžitou odpověď, že mě berou. Byla to pro mě skvělá příležitost naučit se i jiné druhy tance a dál se rozvíjet. Konzervatoř jsem úspěšně absolvoval a nyní tam step vyučuji.

V tanečním umění je obecně v současné době jeden problém, a to nedostatek chlapců – tanečníků. Je to paradox, kluci se drží tak nějak dál od tohohle umění a je to vážně velká škoda. Neměli by se bát zkusit taneční svět, můžu potvrdit, že je nesmírně zajímavý a i jevištní zkušenost je něco neuvěřitelného. Jsem moc rád, že jsem se dokázal v cizí zemi etablovat, vystudovat konzervatoř, osvojit si klasický tanec i modernu. Dnes se nebojím jít na jeviště, pokračuji dál ve své stepařské kariéře, mám spoustu zajímavých nabídek…“

V České republice je hned několik stepařských škol. Mají Češi step rádi?

„V Čechách je teď o step opravdu zájem. Každoročně přibývá lidí, kteří se mu chtějí věnovat, a každý rok máme opravdu velké množství zájemců, kteří by chtěli se stepem začít. Někteří z nich chtějí mít step jen jako hobby, nechtějí soutěžit. U mě v mém studiu Dr.Tap je většina dětí, které zatím nesoutěží, ale chtějí vystupovat na různých představeních, ukázat se na jevišti… V Tap Academy, což je mé domácí studio, s nímž spolupracuji už asi osm let, máme naopak spíš soutěžní děti. No a na konzervatoři Taneční centrum Praha, kde také učím, jsou studenti, kteří se stepařskými čísly běžně vystupují. Vedu tu dva ročníky. Teď v červnu jsme měli několik představení, například ve Stavovském divadle či v Divadle Hybernia.“

Má každá země jiný styl (něco jako školy klasického baletu…francouzská, italská, ruská…)? Nebo se od sebe jednotlivé školy vůbec neliší?

„Tady záleží na tom, zda se jedná o step soutěžní nebo nesoutěžní. Ten soutěžní se určitě v jednotlivých zemích liší, rozdíly tam jsou. Porota na soutěžích hodnotí tři oblasti – stepařské dovednosti, choreografii a kostýmy. Hodnotí se to podobně jako ve sportu. Třeba americká škola má tendence dělat velké show, kladou důraz na piruety, rozsahy, různé točky. Skvělá je i švýcarská stepařská škola, ti mají perfektní techniku, výborná je italská škola a mohl bych jmenovat dál. Nesoutěžní step je pak úplně jiná oblast, tam ukazujete step jako umění, nezáleží na oblečení, nebere se to jako sportovní disciplína. Já sám se sice snažím svým žákům techniku vštěpovat, ale zároveň vnímám jako důležitý určitý balanc mezi technikou, kostýmem, výrazem a choreografií.“

Jakého oceněni si nejvíc vážíte?

„To je těžká otázka (usmívá se). Ano, mám samozřejmě nějaké tituly, jsem vicemistrem světa ve stepu, mistrem světa ve formacích, vicemistrem světa v battlu. Tyhle tři tituly jsou pro mě zatím asi ty nejdůležitější. Každopádně pokaždé, když nějaké ocenění dostanu, mám pocit, že mám kam jít dál, že ten nejdůležitější titul ještě nepřišel. Naposledy jsem získal v polovině letošního června bronzovou medaili na mistrovství Evropy. I z tohoto ocenění mám velkou radost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Igora Bezdieniezhnykhoviče 

Mgr. Johana  Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s režisérem Josefem Kačmarčíkem

„Děsil jsem se zpěvu a pohybu na jevišti“

I když pochází z herecké rodiny, o herectví neuvažoval. Našel se v režii, kterou vystudoval na DAMU. Již během studií režíroval scénická čtení, coby profesionální režisér začínal v MD Kladno. Dnes spolupracuje Josef Kačmarčík s několika divadelními scénami a také s rozhlasem. K divadlu, které zná od mala, patří také tanec, který jej, jak sám přiznává: „Láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem.“

Pocházíte z herecké rodiny a herectví se věnoval, kromě Vašich rodičů, také dědeček a Váš strýc a divadlo znáte od mala. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí plném herců? O herectví jste, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, ale neuvažoval. Čím jste chtěl být?

„Pro mě to bylo přirozené, protože kolem divadla se opravdu točila skoro celá rodina. A já to prostředí měl vždycky rád, připadalo mi, že je v něm živo a že se pořád něco děje. Zvlášť v Ostravě byla (a dodnes je) divadelní komunita hodně výrazná.

Já jsem si ale nikdy nepřipadal jako člověk, který by měl stát na jevišti, navíc bych se děsil zpěvu a pohybu. A zajímaly mě i jiné věci, takže jsem v dětství chtěl být paleontologem, pak se nápady střídaly… a nakonec jsem šel na gymnázium, abych mohl rozhodnutí co nejvíc odkládat.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl pro divadelní režie na DAMU, kterou jste studoval v ročníku Jana Buriana? 

„Myslím, že rozhodující faktory byly dva – jednak jsem jezdil na přehlídky uměleckého přednesu, jednak jsem nastoupil při střední škole jako uvaděč do Švandova divadla. Tyhle dvě aktivity mě dostaly k divadlu jinak než jako dítě herců, a já zjistil, že to prostředí nechci opouštět.

Režie mi přišla bližší než herectví, lákala mě možnost od počátku určovat, kterým směrem inscenace půjde a jaká témata otevře. Ale všichni mě ujišťovali, že se na tento obor na DAMU na poprvé nebere, takže jsem šel k přijímačkám vlastně na zkoušku, abych v příštích letech věděl, co očekávat. A dostal jsem se. K tomu jsem ještě nastoupil na Mediální studia na FSV UK, ale záhy jsem si ověřil, že se chci věnovat divadlu. Připadalo mi zábavnější zkoušet v prostoru, než sedět v přednáškovém sále.“

Již během studií jste režíroval scénická čtení, se studenty jste zrežíroval hru Perseidy, kterou jste uvedl v Retudě. První režii v profesionálním divadle jste měl v Městském divadle Kladno Tlustý prase. Co je Vám bližší? Režírovat scénická čtení nebo divadelní hry?   

„Scénické čtení je pro mě zajímavý mezikrok mezi textem a inscenací – vyžaduje, myslím, jiný režijní přístup než inscenace jako taková, umožňuje větší míru zcizení, která je dána už tím, že herci mají text v rukou. V něčem se podobá spíš rozhlasové hře, protože text je dominantní složkou. Ale samozřejmě, že režírovat inscenaci je „víc“  – taky je možné ji déle zkoušet.

Zajímavou zkušeností byla pro mě práce na textu Davida Giesselmanna „O klucích aneb Jsem kuchta!“, kterou jsem nejprve režíroval jako scénické čtení v rámci Zlomvazu a pak v ostravském Studiu G jako inscenaci. A projevilo se, že je potřeba mít naprosto jiný přístup, inscenace vyžaduje daleko jasnější vykreslení situací, postav, a také propracovanější práci s prostorem.“

 Od té doby jste coby režisér podepsaný pod řadu inscenací na různých divadelních scénách. Připravujete novou inscenaci? Na co byste čtenáře pozval do divadla?

„Mě teď čeká především práce rozhlasová, aktuálně pracuji na rozhlasovém muzikálu pro Rádio Junior Vlkův sen o cestě na měsíc. Ale určitě bych pozval na inscenaci Lidé, místa, věci na Malé scéně plzeňského DJKT, která netradičně pracuje s prostorem blackboxu a umožňuje divákům vidět herce skutečně zblízka a dostat se (obrazně) do děje. Ale také na chebského Odyssea, zmiňované ostravské O klucích či na pražské inscenace. A především zvu samozřejmě kamkoliv do divadla, protože situace po covidu je pro mnoho scén složitá a divadlo za to myslím stojí.“

Hodně spolupracujete s rozhlasem, kde jste inscenoval rozhlasové hry nebo čtení na pokračování. A co filmová nebo televizní režie?

„Nikdy jsem o ní reálně neuvažoval. To sice tolik ani o rozhlase, ale přece jenom bych řekl, že i díky zkušenosti s recitací mi byla práce s textem vždy blízká. A dnes jsem za práci v rozhlase extrémně šťastný.

U filmu mám velký respekt k technologii, takže mi vždycky připadalo, že to ani dělat nemůžu. Ale samozřejmě, že by mě lákalo to alespoň vyzkoušet, protože filmové médium je fascinující. Zatím se nic nerýsuje, tak se aspoň často snažím hrát si s filmovými principy na divadle – a to mě baví taky.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že Vaši rodiče měli 50 procentní úspěšnost, když Vás odrazovali od herectví. A co dnes, nemáte někdy chuť si něco sám zahrát? 

„Ano, u divadla jsem, ale herec nejsem, tak bych to viděl tak 50:50. A chuť samozřejmě občas mám, když například na zkoušce nuceně něco zaskakuji, láká mě to a působí to hrozně jednoduše. Jenomže ono to vůbec jednoduché není – a jsem přesvědčený, že bych na to neměl. I díky čtyřleté zkušenosti na Vyšší odborné škole herecké, kde se snažím herectví vyučovat, si znovu a znovu uvědomuji, jak je to náročná profese a že ji rozhodně nemůže dělat každý. A že se vlastně nedá naučit.“

A co tanec? Ten Vás nikdy nelákal?  

„Mě tanec láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem. Ode všech slyším, že mám velmi specifický styl tance, takže na profi kariéru by to asi nebylo. Plus mám taky montovanou páteř. Ale přítelkyně, která studuje fyzické divadlo na JAMU, se mi snaží dávat nějaké rady, tak se třeba aspoň na rekreační úrovni zdokonalím“.

Na pohádce Bob a Bobek, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni na Malé scéně, jste spolupracoval s Vaší maminkou Apolenou Veldovou. A co s tatínkem? 

„S tatínkem jsem zatím spolupracoval pouze v rozhlase. A musím říct, že byť oba rodiče mám jako herce rád, uznávám je a všechny spolupráce mezi námi byly v pohodě, snažím se propojování osobních a pracovních vztahů spíše vyhýbat. Připadá mi, že je to většinou spíš překážka než pomoc.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Co Vám říká slůvko relax?

„Nejsem úplně dobrý time-manager, takže chvíle volna jsou často opravdu pouze chvíle. Ale rozhodně trávím rád čas s kamarády, ideálně na pivu, rád si vyjedu na kole, klidně někam do hor, vezmu psa na procházku do lesa, nebo si zajdu do sauny, do kina… no a často člověk stejně skončí na představení v divadle.“

 Josef Kačmarčík

Narodil se 2. března 1992 v Ostravě jako syn herců – Apolena Veldová (1964) a Milan Kačmarčík (1967). Dědeček Josef Velda (1930 – 1994) byl člen činohry ND v Praze. Strýc Martin Velda (1958) se věnuje dabingové režii.

Josef vystudoval divadelní režií na DAMU.

Jako režisér spolupracuje s různými divadly jako – Vršovické divadlo MANA (Víra? Láska! Naděje!), Divadlo Aqualung (Pravda), Studio G (O klucích aneb Jsem kuchta!), Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Lidé, místa, věci), Západočeské divadlo v Chebu (Odysseus) a s rozhlasem 

Foto: Archiv Josefa Kačmarčíka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Losers na Nebesích

Muzikál spojující akrobacii, píseň, herectví a tanec! A to všechno „tak nějak vede“ Jiří Korn!

30.května měl novodobý muzikál s názvem Nebesa premiéru v Anežském klášteře. Hned na úvod je nutno říci, že naše prestižní novocirkusová skupina Losers Cirque Company si našla svou letní scénu v krásném prostředí plném zeleně a prostoupeném duchovní energií i kouzlem staré Prahy – v zahradách Anežského kláštera.

 

A tady se začíná odvíjet dojemný příběh – pozůstalí se loučí s mrtvou  za zpěvu   Maranatha Gospel Choir.  Už to samo je celkem nebeský duchovní zážitek, zvláště, vydaří-li se počasi a paprsky zapadajícího slunce osvítí scénu.

Zápletka příběhu je celkem jasně  srozumitelná – mrtvý přijde do nebes, zde je „tak nějak“ nějaký šéf (Jiří Korn, Petr Jeništa), trošku nováčka  zaučí, aby pochopil, o co jde, (no, říkala  jsem si, jestli se  andělé  učí provádět  tyto akrobatické triky, pak tedy rozumím, proč na nás smrtelníky na Zemi zase nemají tolik času, že…) a každý anděl má svůj úkol – svého smrtelníka na Zemi, o kterého se stará. 

Jenže ouvej. I andělé mají své starosti. Tomuto nově příchozímu není nebeský řád až tak po chuti, přesně tak, jako lidem není po chuti systém v jejich úřadu, třeba.  Náš nováček se vzpouzí a rozpoutá něco jako revoluci v nebi, ostatní se přidají a na Zemi se situace radikálně projeví. Malý konec světa.  Lidé umírají, protože je nikdo nechrání. Nebeský šéf zuří a věci se začnou  dít… 

Smrtelník, do kterého se anděl zamiloval, je mrtvý, sice přichází za andělem do nebes, protože náš anděl opravdu miluje, jenže…. v tom okamžiku odchází na Zem znovu jako smrtelník a naopak je chráněn tímto nováčkem andělem…. Láska jako taková se tedy nekoná, má zkrátka svou nebeskou  formu a zejména je třeba dodržovat určitou pracovní morálku a nedělat zbytečný povyk a  revoluci v nebi…

Petr Horníček, principál souboru Losers Cirque Company, spojil síly  s taneční skupinou 420People a  pěveckým sborem Maranatha Gospel Choir.  Jak už jsme naše čtenáře  informovali, vzniklo dílo dosud nevídané a nevyzkoušené –  každý z umělců se musel přiučit něčemu, co mu blízké není.  Akrobaté tanci a zpěvu, tanečníci zase akrobacii a zpěváci tanci a to je zatraceně těžké.

Pokud jde o muzikál jako takový, je třeba vyzvednout hned několik faktů. Kostýmy – hned při úvodu,  jsou překvapivě ukryté u stropu, coby nebeská opona zpočátku – je to velice efektní moment, kdy se ze smrtelníků stávají andělé, inu, každý máme nějakou dvojí funkci na tom světě. Dokonce i během muzikálu samotného hrají kostýmy svou roli – kapuce dole či nahoře vyjadřuje svou vlastní myšlenku.

Losers také využili celkem nový akrobatický prvek, který doposud diváci neviděli, zde je užit jako trest pro anděla, který způsobil v nebi tolik halasu a problémů….  (velká zavěšená tyč, na které jsou předvedeny různé akrobatické prvky).

Oproti tomu dole na Zemi se strhlo jiné strašné divadlo. Během cesty metrem skupina útočníků napadla cestujícího, týrali ho, mučili, než za zoufalého posledního zpěvu opravdu zemřel.  Tady se tvůrci  ujali velice citlivě a zároveň bez skrupulí tématu, které je nám všem dobře známé. Stane-li se něco závažného, lidé raději dělají, že nic nevidí. Proč musí někteří tak bolestivě umírat?  Opravdu musíme být tak lhostejní? Opravdu není možné s kriminalitou nic udělat? Umělecké ztvárnění této hrozné smrti působí na člověka opravdu strašlivě, protože tanec a hudba zesilují emoce. Na zločin v kriminálních filmech jsme prakticky každý večer zvyklí, ale takto živě pozorovat brutalitu některých našich  spoluobčanů,  nahání opravdu husí kůži. A kromě toho, celá scéna je více než výborně zvládnutá, atˇ už herecky, tak choreograficky či akrobaticky. Prvky bojového umění a tanečního či herectví jsou dokonale promíchané, navíc hluboká,  hrůzubudící myšlenka zanechá v diváku mrazivý dojem, který pravděpodobně hned tak nezapomene, pokud je vnímavý.

Filozofické hraní si s faktem, „jak to vlastně celé s životem  je???“ je také silný a úsměvný zážitek. Ani šéf Nebes totiž přesně neví, proč andělé občas zachrání „feťáka, který chce spáchat sebevraždu“ a „tátu od rodiny“ nechají zemřít. Ale – jak už to bývá i sám Velký šéf říká – „To se musíš, anděli, zeptat nahoře ve Vesmíru, ale víš co, nech to být..“ Inu, jestli nám nahoře andělé takto řádí a mění pravidla, máme my na Zemi právě to, co máme, o tom nemůže být žádná další diskuse.

Jiří Korn akrobaty obdivuje a jak potvrdil principál Petr Horníček,  chodíval pravidelně  na zkoušky své kolegy podpořit. Nutno dodat, že k této roli se výborně hodí, jeho  životní vyzrálost dává důvěryhodnost jeho nebeskému  skeptickému tvrzení a bezmocnosti,  jeho chování i zlobení se s neposlušnými anděly.

Pokud jsme hovořili s Petrem Horníčkem před uvedením muzikálu, nikdo vlastně přesně nevěděl, zda se propojení žánrů povede, či ne. Ale – POVEDLO SE!  A na výbornou!

Přesně tak, jako jsme u Losers zvyklí, že každé dílo je trochu jiné, trochu nové, i tentokrát divák žasne, má se na co dívat, má co obdivovat, o čem přemýšlet.  

Ani tady by možná nebylo dobré zůstat jen u tohoto formátu, i když je unikátní, krásný, dechberoucí, opravdu vydařený, ale divák už jaksi pořád dychtí po tom, s čím zase ti Losers přijdou příště…. Company sama si na sebe ušila pěkný bič!

A tak na závěr –  souboru  nynějšího divadla „Bravo!“  musíme jen zahřmět BRAVO!

Foto: Zuzana Bonisch  

 Text: Eva Smollíková 

Taneční magazín