Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Pozor! Velký taneční souboj divadel Praha začíná!

Tanečníci a herci z osmi pražských divadel se připravují na svůj velký taneční souboj

Zatímco v Západočeském divadle v Chebu probíhá  nácvik tanců (o kterých čtenáře pravidelně informujeme) na finálový večer,  v Praze se tréninky  17. ledna teprve odstartovaly. Na tiskové konferenci ve Švandově divadle se sešli autoři projektu Roztančené jeviště  Martin Šimek a Tereza Řípová, Tereza Kostková, která k tanci neodmyslitelně patří a bude toto klání moderovat, členové poroty a samozřejmě herci a tanečníci, kteří si vylosovali své tance. Tereza Kostková říká: „Jsme rádi, že se média zajímají také o divadlo, měli jsme strach, že nebude z jejich strany  žádný zájem, když nejde o televizní show.“  Ale opak byl pravdou a novináři se sešli v hojném počtu.

Jak jsme již své čtenáře informovali, v Praze se bude o vítězství ucházet osm divadel: Dejvické divadlo, divadlo Semafor, Divadlo v Celetné, X10-Strašnické divadlo, divadlo Broadway, Divadlo na Vinohradech, Divadlo v Rytířské a divadlo Kalich.

Z každého divadla je vyslán jeden herec či herečka a 10. března proběhne ve Švandově divadle velké finále.

Každý pár zatančí  jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec.  Na tiskové konferenci bylo rušno, zúčastnění se vzájemně popichovali, kdože tedy má ten nejtěžší tanec a rychle  „odpadne“.

Mezi porotci uvidíme známé tváře, Veroniku Lálovou, Danielu Drtinovou, Danu Morávkovou aj. Finálový večer moderují Tereza Kostková a Libor Bouček.

Zeptali jsme se….

Veronika Lálová,  člen poroty

Vy jste byla mnohokrát  v roli  soutěžící (Veronika vyhrála první místo ve Stardance)  i porotkyně. V které roli se cítíte  lépe?

„Tak to je docela těžká otázka, protože každá z těchto dvou rolí  má nějaké krásné pozitivum. Coby  tanečnice se cítím samozřejmě velmi dobře, protože tančím už od 7 let,  ale i role porotce mě opravdu zaujala. Ačkoliv ‚neporotuji‘  dlouho,  myslím si, že Souboj divadel Praha bude super soutěž.“

Jste přísný porotce nebo přimhouříte oči?

„Jsem  hodný porotce, ale samozřejmě také trošku přísný. Např. v Mladé Boleslavi jsem byla v porotě jediný profesionální tanečník  a musela jsem tedy i profesionálně zhodnotit tance,  techniku párů atd.“ Teď se skutečně  těším na všechny  výkony, nejvíce mě vždycky  zaujme, co z toho páru vlastně cítím, jakou energii…, už se nemůžu dočkat….“

Zeptali jsme se….

 

Tereza Kostková, moderátorka 

Dobře znáte taneční soutěže z televize i z divadla. Jaký je rozdíl mezi  tancem v televizi a v divadle? Jaké výhody a nevýhody přináší tato dvě rozdílná prostředí pro tanečníky?

„Divadlo i televize mají svá vlastní  specifika, je tu rozdílnost, která přináší jiný přístup účinkujících. Jestli bychom to nazvali  výhodou či nevýhodou, to asi závisí na individuálním postoji.  Živý přenos je extrémně autentický, ale v televizi jste skutečně podřízeni kamerám, střihu, požadavkům velkého  týmu lidí, který  musíte respektovat velice  pokorně. Je to výhradně kamera a režisér, kdo vede úhel pohledu,  vy jste jenom součástí v&sca ron;eho dění. V tom svém malém,  velmi omezeném prostoru potom máte svou svobodu.  Divadlo je  jiným způsobem autentické, má o něco větší benevolenci, pozornost vlastně udržuje účinkující osoba,  ať už moderátor nebo tanečník.  Samozřejmě dřina, kterou tanečníci musí odvést při vystoupení, ta bude asi stejná, tanci musí věnovat stejný díl energie tam i tam.  Přesto divadlo ještě přidává něco, co neumím popsat, to je druh chemie,  kterou televize nemá. Na druhé straně zase divadlo nemá takový mediální dopad,  není kolem toho tolik „načinčanosti“ a světel, ale má jistý punc opravdovosti. I přesto, že se  divadlo všeobecně považuje za něco, c o je „jako“,  paradoxně vůbec není „jako“,   ono je opravdové.  Ale to, co je nejdůležitější – soutěž je živá  a teď,  lidé ji  prožívají a stmeluje je to,  a to je stejné  v divadle i v  televizi.“

Dáváte přednost televizi  nebo divadlu?

„Baví mě pracovat v obou prostorech, v divadle i v televizi  moderuji  i hraji, přitom respektuji, co mi každý ten prostor umožňuje,  ne,  že bych něco záměrně volila. Tančila  jsem v televizi, moc  mě  to těšilo a pak jsem překvapeně sledovala, co to tam  kamera nasnímala, protože televize ještě umí ‚čáry a kouzla‘,  takže je to takové magické. A  divadlo má zase pro mě  takovou duševní magii.“

Zeptali jsme se…..

Tereza Řípová, tanečnice, organizátorka Roztančeného jeviště

Jak hodnotíte letošní průběh  soutěží? Je  to vůbec fyzicky zvládnutelné?

„Nedá se zvládnout trénovat se všemi, časově by to nebylo vůbec reálné,   museli jsme delegovat jeden taneční pár pro Cheb  a v Praze má každý herec svého tanečníka nebo tanečnici.“

Daří se doposud všechno podle Vašich představ?

„Ano, zatím jsme nadšení, všechno probíhá dobře a jenom doufám, že se vydaří  i finálové  večery.  Mladá Boleslav dopadla výborně,  diváci si večer moc užili, dokonce jsme měli ohlasy, že byl ještě o trošičku lepší než první ročník.  Závěr soutěže v Chebu je už   27. ledna a všichni se na  výsledek těšíme.

Na závěrečný galavečer v Praze  jsme skutečně  zvědaví,  účastníků je tam nejvíce a není to tak jednoduché.“

Máte nějaký tip na vítěze?

„Zatím jsme vůbec neviděli páry spolu trénovat, takže ani my organizátoři  žádný  tip opravdu nemáme.“

(Martin Šimek potutelně: „No, přece mě!“J )

Soutěžící páry v Praze si vylosovali tyto tance:

Jaromír Nosek + Libuše Hybšová (Divadlo v Rytířské) – Slowfoxtrot + Samba

Lucie Černíková + Jakub Necpál (Divadlo Semafor) – Valčík + Rumba

Šárka Vaculíková + Ondřej Borský (Divadlo na Vinohradech) – Quickstep + Jive

David Gránský + Zuzana Šťastná (Divadlo Broadway) – Quickstep + Cha Cha Cha

Jakub Gottwald + Tereza Šimáčková (X10 – Strašnické divadlo) – Slowfoxtrot + Rumba

Milan Peroutka + Tereza Řípová (Divadlo Kalich) – Tango + Jive

Tereza Rumlová + František Kopecký (Divadlo V Celetné) – Waltz + Paso Doble

Klára Melíšková (ze zdravotních důvodů odstoupila, zatím není známo jméno její náhradnice) + Martin Šimek (Dejvické divadlo) – Waltz + Samba

Na závěr večera  jsou vyhlášena také tři místa – třetí místo – vítěz tipovací soutěže,  druhé místo – divácký vítěz a první místo hlavní vítěz.

Vstupenky na finálový večer můžete zakoupit na: www.svandovodivadlo.cz

Příjemnou zábavu!

Text, foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

 

ALTA bude zkoumat plynutí času a relativnost věku

Studio ALTA v roce 2018 oslaví 10 let své existence a bude proto ve svém programu zkoumat věk a čas z různých úhlů

Studio ALTA bude ve své desáté sezoně zkoumat plynutí času a relativnost věku

Studio ALTA v roce 2018 oslaví 10 let své existence a bude proto ve svém programu zkoumat věk a čas z různých úhlů. Mládí a stáří, minulost a budoucnost, zkušenost i naivita – jakým způsobem se s těmito pojmy vyrovnávají čeští i zahraniční umělci různých generací?

Historie coby subjektivní interpretace minulosti je cenným nástrojem chápání naší současnosti. Může stejně tak posloužit budoucnost? Tuto otázku si klade slovenská umělkyně Petra Fornayová ve své inscenaci Hra na budoucnost_Subjective Future. Tento fiktivní divadelní dokument nahlíží z pozice budoucnosti na současnost, která se tak jeví zcela jiná. V inscenaci se setkávají čtyři umělci z různých uměleckých disciplín – tance, divadla, výtvarného umění a filmového dokumentu, a vytvářejí tak koláž našich představ a strachů. Českou premiéru uvede Studio ALTA 18. ledna.

Další premiéra 29. ledna se naopak zaměří na zkoumání relativnosti věku. Autorský pohybově vizuální projekt Báby je sondou napříč letokruhy. Dvě mladé ženy (Anne-Francoise Joseph a Kateřina Dvořáková) se zde vyrovnávají se svým starým já a hledají, co je mladého ve staroušcích.

Jedním z vrcholů sezony ve Studiu ALTA bude premiéra česko-slovensko-německého tanečního „retro“ projektu Nostalgiáda, který vzniká pod vedením choreografa Karla Vaňka. Tato životopisná dokumentární inscenace, kterou Studio ALTA uvede 23., 24. a 25. března, propojí tanečníky starší generace – Slovenky Martu Polákovou a Annu Sedláčkovou a Češku Moniku Rebcovou. Projekt vzniká k 60. narozeninám Karla Vaňka a symbolicky ho vrací s jeho tvorbou z Německa zpátky domů do Čech. Stěžejní linií je nostalgie jako taková, jako fenomén, jako strategie, či jako poezie.

Téma věku se zrcadlí i v netradičním formátu ALTA by, který již druhým rokem nabízí možnost osobního setkání s umělci pobývajícími v ALTĚ. Mají v rukách dramaturgii jednoho celého večera a mohou si s ním udělat, co uznají za vhodné – prezentovat sebe, své přátele, oblíbené umělce, popovídat si či povečeřet s diváky… Svého večera se 9. února ujmou zkušení umělci – tanečnice Andrea Miltnerová a light designér Jan Komárek a v květnu naopak ta vůbec nejmladší generace – děti z Dětského studia Altík. Přijďte se nechat překvapit, jaké touhy, zkušenosti, osobní zákoutí se s  ;vámi rozhodnou sdílet!

Konfrontaci mladistvého nadšení i zkušenosti nabídne i druhý dubnový víkend – v netradičních prostorách průjezdu mezi divadlem a kavárnou se představí „enfant terrible“ francouzské taneční scény Jean Gaudin s dílem Everything Is Nice Paradise (13. dubna), na kterém se mimo mezinárodního uměleckého týmu podílí i pěvecký sbor čítající členy od pěti do sedmdesáti let. Druhým projektem v průjezdu bude Corridor Piece mladičkých tvůrců Billyho Mullaneye (USA) a Nielse Weijera (NL), který Studio ALTA uvede 14. dubna ve společném večeru s Lˈamour čerstvých absolventů JAMU.

Vrchol sezony ve Studiu ALTA pak bude na podzim – v září bude věnovaných 10 dní oslavám 10ti let existence Studia ALTA a v říjnu diváky čeká již devátý ročník festivalu slovenského současného tance HYBAJ HO!

Stěžejní body:

–          Česká premiéra inscenace Hra na budoucnost Petry Fornayové 18.1.

–          Premiéra inscenace Báby Anne-Francoise Joseph a Kateřiny Dvořákové 29.1.

–          Premiéra inscenace Nostalgiáda Karla Vaňka 23.3.

–          Hostování zahraničních umělců Jeana Gaudina (FR), Billyho Mullaneye (USA) a Nielse Weijera (NL) 13. a 14.4.

–          A samozřejmě podzimní oslavy 10 let ALTY a devátý ročník festivalu současného slovenského tance HYBAJ HO!

 

 

Tatiana Brederová

Taneční magazín