6. a 7. února se ve Studiu Alta uskutečnily dvě pražské premiéry projektu Marie Gourdain a Florenta Golfiera Un, který měl za cíl zkoumat tanečníkovo tělo a jeho pohyb, určovaný prostorem. V tomto smyslu šlo o skvěle zpracovanou inscenaci, kdy se píle tanečníka Golfiera a koncepce výtvarnice Gourdainové protly ve vyváženém jevištním tvaru.
Autoři Un nejsou v Česku nováčky. Golfier absolvoval brněnskou JAMU a spolu s českými kolegy se podílí na projektech, jako jsou fyzická klaunská představení Umbilicusnebo Tešlon a Frkl. Marie Gourdain zas po několika stážích do České republiky přesunula své umělecké působiště a tvoří jako animátorka a scénografka. Jejich spolupráce se v novém projektu ukázala být velmi slibnou a důslednou a můžeme jen doufat, že budou pokračovat i v dalších projektech. Zatímco fyzický herec a tanečník Golfier zápasí s vyhraničenými liniemi, přichází na možnosti, jak překonávat natažená lana a nepřekračuje čtvercový prostor na jevišti, je jeho partnerka jakoby z jiného světa. Jejich přímý kontakt je minimální, ani vzájemné pohledy nejsou časté, a přestože se pohybují většinu času několik metrů od sebe, je zachovaná hierarchie: Gourdainová mění prostorové linky převazováním a prohazováním lan na jiná místa, Golfier na nové situace reaguje.
Představení ovšem není jednotvárné, jak by se mohlo z popisu zdát. Naopak, autoři nám vyjevují stále nové principy. Například jeden z rohů pozemního čtverce se ukáže být oddělitelný – tanečník tuto pevnou část ve tvaru písmene „L“ vtáhne do svého prostoru a najednou s ní dělá kreace, při kterých téměř překonává gravitaci. To je důležitý bod, totiž že Golfierův pohybový projev (což je vidět i na jeho hbitém šlachovitém těle) je důsledně propracovaný a většinu představení jsme tak fascinováni taneční i hereckou fyzickou složkou jeho výkonu.
Inscenace se každopádně dramaturgicky rozvíjí a ze zkoumání možností pohybu v prostoru se stává již více souboj a překonávání svých vlastních možností. V poslední části se více zapojuje i scénografka a vše končí poněkud nečekaným prohozením rolí: tanečník se dostal ven ze zajetí linií a výtvarnice byla vtažena dovnitř.
Kromě zmíněných krásně zpracovaných složek, jako jsou scénografie, dramaturgie a pohybový výkon, je třeba ocenit ještě práci se zvukem, kdy na pohyb jednotlivých lan živě reagovalo zvukové ústrojí, které práci s materiálem doprovázelo. Ačkoli princip tohoto živého doprovodu zůstal skryt, inscenátoři díky němu svojí jevištní existenci znásobili i bohatými zvukovými efekty. Každé zakolébání lana, jeho přitažení, přetažení přes sebe nebo jiné jeho dotknutí bylo slyšet, a většina z těchto projevů měla odlišný dozvuk. Takovou nápaditost a bohatost jako v Un najdeme v málokteré výpravné inscenaci, to vše přitom, že Un má jen dva živé aktéry. Představení proto mohu jen doporučit a autorům popřát mnoho sil do další podobné tvorby.
