CEVICHE – světová premiéra v ALTĚ aneb Vyvrcholení divadelní noci
Každá správná noc má mít své pořádné vyvrcholení, natož ta divadelní. Za vyvrcholení té letošní (nejen pražské) divadelní lze bez nadsázky nazvat světovou premiéru improvizační performance „Ceviche“ s živou hudbou kapely Zrní v pražské ALTĚ. Uznávaná nadnárodní taneční skupina VerTeDance v choreografii venezuelského improvizačního mága Davida Zambrana ani tentokrát nikoho z diváků nezklamala.
Na industriální scéně pár desítek metrů od pražského holešovického Výstaviště, pobl& amp; iacute;ž nové lezecké stěny však divadelní noc pojali – celodenně! Již od deváté hodinny ranní jste zde mohli přijít na snídani z menu z celého světa, spolupořádanou iniciativou Hate Free Culture. Poté již čekalo menu divadelní v podání tanečního studia Light s drobnou punkovou hříčkou pro děti „Pan Brum a jeho dům“ na motivy knihy Paula Gruvese. Tu vystřídal dětský work-shop. V podvečer čekala zájemce prohlídka veškerých prostor někdejší továrny s odbornou přednáškou architekta Tomáše Meda o bývalém industriálním potenciálu a jeho využití pro kulturu. Zlatým hřebem pak byla večerní světová premiéra „Ceviche“.
Odkud pochází název improvizační inscenace? Iniciátor a choreograf Zambrano se v něm odvolává na své kořeny v latinské Americe. Jedná se totiž o tradiční latinskoamerický pokrm z ryb, jež se marinují v citronové šťávě a pak míchají s dalšími ingrediencemi. „A právě obdobně jsem pracoval s tanečnicemi i muzikanty. Chci vytvářet improvizované představení, které pohladí všechny divákovy smysly,“ uvádí propagátor nových tanečních technik Flying Low a Passing Through a choreograf ze zkušenostmi z celého světa.
Pokud bych psal recenzi na fotbalový mač, tak bych mohl směle uvést, že se jednalo o Ligu šampiónů, respektive šampionek. Jedna ze čtyř protagonistek a umělecká vedoucí studia ALTA Lucia Kašiarová je Tanečnicí roku 2012 a nositelkou CenyČeské taneční platformy 2012, další sólistka Tereza Ondrová byla Tanečnicí roku 2010, třetí ze sólistek Bára Látalová má bohaté podiové i pedagogické zkušenosti z Norska. A konečně čtvrtá vystupující Martina Hajdyla Lacová má bohaté zkušenosti s improvizací na živou hudbu, její choreografie se souborem ME-SA reprezentovala prestižní Českou taneční platformu na významných mezinárodních festivalech a sama Martina je čerstvou Tanečnicí roku 2015! Takže vlastně i ony špičkové světové fotbalové týmy trochu (hodně) připomíná nadnárodní česko-slovensko-venezuelská sestava.
Podstatnou součástí týmu je i kladenská kapela Zrní, která společně hraje již od 23. června 2001 a to stále v nezměněném složení, zpěvák a kytarista i flétnista Jan Unger, kytarista a zpěvák Jan Juklík, houslista a zpěvák Jan Fišer, zpívající baskytarista Jan Caithaml a Ondř ej Slavík ovládající bicí, akordeon, zpěv i beatbox.
„Céviche“ je neustálým sedmdesátiminutovým gejzírem choreografických nápadů, inspirace tanečnic hudbou i následné inspirace muzikantů tanečním vjemem na pódiu. Na malém prostoru jej nelze detailně popisovat.
Nesporný podíl na kvalitě představení má Katarína Ďuricová, jejíž světelný design nikdy není samoúčelnou exhibicí, vhodnědoplňuje dění v prostoru, umocňuje jej a v těch správných místech vytvoří naprosto vhodný př eděl mezi jednotllivými (sou)částmi performace.
V samotné inscenaci zaujaly i střídmé černé kostýmy, pouze lehce zdobené jemnými „diskotékově parodickými“ flitry a sukénkami. Dravě púsobily i natur nenalíčené tv&aa cute ;ře protagonistek. Nejpůsobivěji vyzněly při verbálních nekoordinovaných výkřicích a přerývan&a mp;eacute ;m dýchání. Zde navodily, ruku v ruce s kostýmy, dokonalý kontrapunkt se živočišnou Knihou džunglí, která maně diváka v ten moment napadne.
Podstatným rysem celé jevištní produkce je i scatový zpěv beze slov a finální zapojení se kapely pohybově mezi tanečnice.
„Céviche“ zejména zaujme jemným a laskavým humorem, který není divákům prvoplánově vnucován či podsouván. Kupříkladu jsou naprosto skvělé delší variované sekvence běhů pozpátku, které nesmírně citlivě parodují známá čísla z krasobruslení anebo krasojízdy. Milé pousmání navodí i variace na lesbický kontakt, který o bzvláště v tanečním prostředí dostává další rozměr. Naprosto nedostižné jsou r& amp;aa cute;doby vlezlé pokusy o kontakt s diváky, kdy protagonistky přiběhnou až před první řadu, ale dívají se pohledy skrze ně. Jak náramně si zde podaly ony estrádní „roztleskávače“ a zpěvá(č)ky vyzývající obecenstvo, aby se přidalo.
Zambrano si i chytře a protřele poradil s industriálním prostorem bez horizontu a (čtvrt)arénovým hledištěm, z nichž n aopak udělal výhodu.
Myslím, že „Ceviche“ je současně představením pro tanečníky-odborníky, ale zároveň pro běžný lid. Ta první skupina ocení brilantní provedení složitých prvků, nuance choreografie i nasazení protagonistek. Méně tanečně odborné obecenstvo – jako já – ocení (výše uvedenou) nápadistost i filosofii jednotlivých scének, práci se světly i hru kapely Zrní.
V samotném závěru musím pochválit střídmý, leč nápaditý popremiérový raut mezinárodního stylu a zejména svrchně kvašené pivo typu Red Ale na místním baru. Jak úžasné osvěžení mezi pivními ležáky jinde! Věřím, že zde nešlo pouze o mimořádnou nabídku?
Tím, že je „Ceviche“ z valné části improvizační, bude de fakto každá další repríza svým způsobem vlastní premiérou. Proto si je nenechte ujít.
