21. dubna uvedlo Studio Alta inscenaci Die Rache (Pomsta). Skupina Handa Gote (nezvyklý název tohoto uskupení snad údajně pochází z japonštiny) přinesla divákům western z česko-německého pomezí. Protože jde o vraždu, pomstu, nedlouhé představení bylo hráno v příšeří, což dodávalo některým momentům až strašidelný nádech, ostatně pro seskupení Handa Gote dosti typické, protože se rádi pohybují na „pomezí strašného a komického“. Stejně tak jako ve filmu „Tenkrát na západě“, kde se určité scény táhly nekonečně  dlouho, i zde jsou okamžiky, které se zdají být věčností.
Začátek hry poměrně zaujme: Do tmy se pomalu, velmi pomalu šourá postava v dobovém oblečení, doslova vidíme oblast Šumavy a pohraničí. Svítí si lucernou a posvítí si i na diváky, zazpívá si písničku, poměrně skvěle. Po dlouhé, dlouhé době žena bere lopatu a jistého muže zabije. Důvod neznámý. Pečlivě zahrabává tělo a celá atmosféra je dosti tíživá. Hudba je v tomto okamžiku skřípající a sténající. Jako vítr v Pošumaví. Tmavá, ponurá, děsivá atmosféra.
Posud se hra jeví jako napínavá a divák netrpělivě čeká, co bude dál.
Další žena na jevišti opět nekonečně dlouho táhne nebohé tělo z místa činu, pečlivě ho omývá, snad i důstojně pohřbívá. Nebožtík ovšem vstává, bere si klobouk a svléká se do spodního prádla. Proč? Vyrazil si snad z hrobu na vycházku? Ještě několikrát během hry tento proces zopakuje. Obléká se a vysvléká, z naprosto neznámých příčin. Je mu snad po smrti trochu přespříliš teplo? Vytápí se snad v záhrobí nad míru? Jediná příjemná věc je v této chvíli hu dební doprovod. Diváci se lehce vrtí a jejich výrazy hovoří o jistých pochybách….
Hra tady nemá spád, ani hlubší myšlenku. Není co sledovat, není o čem přemýšlet. Ke konci hry jedna z žen zastřelí tu druhou a poté i sebe. Budiž. Ale výstřel mrtvého na posledního přeživšího už dělá z dramatu trošku frašku. Diváci celkem rozpačitě tleskají. Co si myslet?
Budu-li hodnotit tuto hru očima vážného ‚recenzisty‘, potom budu pokračovat asi takto:
Handa Gote se pokusili ztvárnit pomstu, což zpočátku budilo zájem a zvědavost diváka. Naneštěstí tu nebyla žádná linie příběhu, takže divák se neměl o co opřít, aby postavám porozuměl, z názvu vyplývající příběh o pomstě není nijak propracován. Podíváme-li se na inscenaci pouze jako na ztvárnění aktu pomsty a vraždy, pak bych očekávala více rozehrát právě to drama, které se odehrává v takovýto kritický životní okamžik uvnitř člověka. Nepochopitelné okamžiky oblékání se a svlékání se a závěrečný výstřel již zavražděného, který bez jakékoliv příčiny zastřelí postavu nehrající v dramatu doposud žádnou roli, jsou rušivé a srazily tuto inscenaci s dobrým a poutavým začátkem do kategorie druhořadých až velmi špatných her.
Ovšem, podívám-li se na tuto hru očima současného diváka, proč ne? Handa Gote se opět pohybuje mezi komickým a strašidelným, což jejich záměru odpovídá. Vnímáme-li „Die Rache“ jako hru na rozhraní parodie na všechny svlékání a oblékání, které v dnešní době neodmyslitelně patří do všech inscenací, ať už se tam hodí či ne, parodii na western „Tenkrát na západě“, kde všechno trvalo věčnost, parodii na všechny krvelačné hry, potom musíme uznat, že jejich „Die Rache“ je opravdu geniální věc na současné scéně a člověk se musí v duchu smát i kdyby nechtěl. A možná právě tohle je ten pravý záměr tvůrců Handa Gote.
