Štítek: Režisérka

Tanečky i TV v NoDu kolem 17. 11.

Má „Pravda o 17. 11.“ v něčem pravdu? Anebo ji nastoluje? Či hledá?

Přesně 17. 10. jsem měl tu čest vidět představení o 17. 11., které se samo definuje jako „závěr brakové trilogie“. Bez znalosti představení předešlých bych tento trilogický i logický závěr i záměr hodnotil veskrze kladně.

Sexteto herců, jmenovitě Michal Bednář, Martin Dědoch, Jan Hofman, Bořek Joura, Daniela Šišková a Tereza Volánková, hraje s chutí a nenásilně se na pódiu i před „televizními“ kamerami otáčí tak, jako politici v parlamentu.

Ke kladům představení patří i filmové předtáčené scény. Hra na televizi dodává představení náboj i potřebnou razanci. A to zejména v době, kdy jsou veřejnoprávní média podrobována ze všech stran neustálému tlaku.

Na vlastním scénáři je znát, že pracuje s různými zdroji. Vedle autorů scénáře Jana Tošovského a Petry Tejnorové je zde jako autor některých textů uváděn Adam Skála i anonymní „pisatel“ z DAMU. Inu, když může existovat „neznámý vojín“, proč by nemohla být alespoň část scénáře od neznámého autora?

Na průběhu divadelního večera samotného je místy znatelné, že jeden z dua scenáristů Jan Tošovský byl zároveň i dramaturgem. Místy tam totiž chyběl jiný pohled při eventuálních škrtech v textu. A jindy jsem postrádal dramaturgovy „odosobněné oči zvenčí“ při dramaturgii režisérky Petry Tejnorové i představení jako celku.

Mezi stěžejní pasáže představení patřily besedy. S laskavým nadhledem parodovaly pseudointelektuální večery na veřejnoprávní ČT, ale i současné eskapády nejmenovaného ředitele nejmenované televize…

Je hra „Pravda o 17. 11.“ hrou na pravdu? Nikoli. Je generační výpovědí těch, kteří nechtějí mlčet. Někdy výpovědí klopotnou, ale o to spontánnější a pravdivější. A všem tvůrcům za ni patří velké poděkování. A poklona! S potleskem, samozřejmě.

Foto: NoD

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Cikán jako Vinnetou

Herec Martin Cikán a stále jeho populárnější kolegyně Julie Ščurková jsou největšími lákadly na netradiční inscenaci scenáristky a režisérky Terezy Volánkové, která bude reprízována 18. ledna 2018 na scéně NoD.

Na scéně Studia superhrdinů, tedy malé scéně pražského experimentálního divadelního studia NoD, se odehrávaly reprízy představení s všeříkajícím názvem „Vinnetou“.

Celá zábavná inscenace vhodná svou jevištní prezentací pro děti i dospělé vznikla pod režijní taktovkou Terezy Volánkové. Původně v rámci workshopu se studenty 2. ročníku katedry loutkářství DAMU. Hrála se v divadelních prostorách DAMU Damúza a nyní i na prknech NoDu.

Neobvyklá nadhledově pojatá inscenace pracuje s prvky ploškového loutkoherectví, stínového divadla i nástiny muzikálu. Respektive spíše s parodií na muzikál. Režisérka navíc pracuje s téměř filmovými střihy, jež supluje stahování opony.

Kladem představení je živá hudba Kateřiny Císařové. Dramaturgie se opírá o převzaté písničky Petra Rezka a Lenky Filipové. Diskutabilní je scénické muzika. V první části spíše bicí darbuky, které mají evokovat indiánské tam-tamy. Tato náhrada však není ideální. Originální tam-tam zní koženěji a temněji než užitá darbuka, která naturel představení spíše odvádí směrem k Indii či jinému orientu. Dále užitá kytara již v české mentalitě vyvolává onu očekávanou „Ameriku“.

Samotný Vinnetou v režii Volánkové je gejzírem nápadů, pointovaných gagů i slovních fórků. Od pojídání čokoládových indiánků bandity až po prošívanou, propocenou, promaštěnou a ještě další pro… oponu. Ta má evokovat zřejmě použité sportovní spodní prádlo „rybano“ a tak narážet na roli Ribany. Při jejím nadměrném stahování přímo před očima diváků to však již balancuje na hranici estetična. Navíc, časem jde již o manýru. Představení jako takové postrádá pevnější divadelní tvar. A zřejmě i tvrdší dramaturgovu ruku a jeho účinnější; pero.

Pod scénářem je podepsána režisérka Tereza Volánková s Karlem Mayem a kolektivem. S nápaditou scénou si pohrál Mikoláš Zika. V titulní roli Vinnetoua se představuje Martin Cikán, Old Shatterhanda si zahrál Ladislav Karda. V roli Nšo-Či se blýskla známá Julie Ščurková, kterou si filmoví diváci jistě pamatují z Bajkerů. Úsměvné je obsazení Inčučuny ženou – Natašou Mikulovou. Ribanu však nehrál muž, ale Lumíra Přichystalová. Zlosyna Santera ztvárnil Jan Strýček. V epizodních rolích se pak představují Dominik Migač, Anita Gregorec a hudebnice Kateřina Císařová. O produkci se stará Karolína Soukupová.

Vinnetou podle Zvolánkové je příjemnou hříčkou, která však nepřekračuje mantinely studentského humoru. Možná bude milým dětským zákuskem, který odvede ty nejmladší ze světa tabletů, mobilů a her k dřevnějšímu humoru. Otázkou je, nakolik je dnešní nejmladší generaci známa Mayova volná předloha? Nebude tak spíš pro generaci rodičů?

Možná, že největší radost z této inscenace budou mít Lenka Filipová, skladatel a textař Pavel Žák a dědicové textaře Zdeňka Rytíře, že jim za každé představení přibydou na kontě tantiémy za jejich zpívané písničky? Ale nezatracujme toto milé snažení. Koneckonců, sami se můžete přesvědčit v NoDu na nejbližší repríze 18. ledna 2018.

 

Foto: NoD, Michal Balner

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak se moří revizoři?

Mladá, talentovaná režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii

 

 

Režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii „Jak se moří revizoři“
Mladá talentovaná režisérka, kterou má divák spojenou s celovečerním snímkem Šťastná (lovestory z prostředí showbyznysu jak ho neznáme), přichází s novým titulem. Tentokrát je cílem obecenstvo pobavit. Už sám název „Jak se moří revizoři“  napovídá, že se můžeme těšit na salvu vtipných scének ve svěžím tempu. Cílem je nejen pobavit, ale skrze lehkou satiru i poukázat na nešváry naší společnosti.

Obyčejná maloměstská rodina,  jako je každá druhá. Ale možná se její  členové nebezpečně podobají vám či vašemu okolí…. Prožívají sociální problémy dnešní doby, charakteristické pro jednotlivé skupiny. Otec zažívá krizi středního věku, pokukuje po dívkách a nechá se svést Annou  Kulovanou.  Je  vlastně tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem. Přesto  mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy. Matka ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. Dcera je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde, neví, kterého kluka dříve sbalit. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci současně  a posouvání hranic, co všechno muži vydrží. Syn je grázlík, spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží v kariéře kriminálníka.

Komedie o jedné malé rodince s velkými plány nabídne atraktivní herecké obsazení. Hlavní postavy ztvární naši přední herci Dana Morávková a Petr Batěk. Těšit se můžete také na Ladislava Ondřeje či Annu Kulovanou. A známá jména se skrývají i pod mini roličkami. Jednu z nich si „střihla“ například naše známá modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Zeptali jsme se …..

Režisérka Eva Toulová

TM: „Kde jste vzala inspiraci  k Vašemu novému filmu?

Eva Toulová: „Snažila jsem se vycházet z každodenních reálných situací. Tvořila jsem takovou rodinu, aby byla obyčejně  česká a každý divák si v ní našel to své. Doposud jsem dělala samé dramatické věci, proto jsem zatoužila pro změnu  udělat  něco komediálního.“

TM: Podle jakých kritérií  jste vybírala herce pro své postavy?

Eva Toulová: „Nedělali jsme žádné rozsáhlé castingy, většinou jsem herce znala z dřívější spolupráce. Nejdříve jsem nevěděla, kdo bude hrát roli revizora, hledání bylo komplikované, ale potom zasáhla náhoda a bylo mi naprosto jasné, že Petr Batěk.“

TM: Čekáte, že film osloví spíše  běžného diváka, či náročnějšího diváka?

Eva Toulová: „Primárně se  snažíme zaměřit na ‚main stream‘, ale nechci klesnout k nějaké povrchní komedii. Snažím se, aby postavy uznávaly  také morální hodnoty.“

Děkujeme

Taneční magazín

 

 

Zeptali jsme se….

Herečka Dana Morávková

TM: Jak vnímáte svou postavu a filmovou rodinu, podobáte se trošku v něčem této „normální rodince“?

Dana Morávková: „Ne,  já vůbec ne. Mám sice také syna, ale hodného syna, navíc tady mám děti dvě. Představuji ekonomku, ale o hercích je všeobecně známo, že mají problémy s matematikou a s čísly.  Ale od toho je herectví herectvím, aby se člověk převtělil do úplně jiné figury, než je on sám…“

TM: Jaké máte dojmy z natáčení a jak  se Vám spolupracuje s režisérkou Evou Toulovou?

Dana Morávková: „Eva je velmi milá, skromná, něžná žena, tak doufám, že natáčení  proběhne bez problémů.   Zatím máme za sebou jen pár natáčecích dní, větší díl práce  máme  ještě před sebou.“

TM: „Přejete si, aby to byl „trhák“?

Dana Morávková: „Přála bych si, aby to byl poctivý film a abychom všichni odvedli poctivou práci.  Žádná jiná očekávání ani přání nemám.“

 

Děkujeme

Taneční magazín

 

A co říká „revizor“ Petr Batěk?

„Mám velkou radost, že můžu pracovat na tak poutavém příběhu, jehož scénář mě zaujal hned na první přečtení.“

Film přichází do kin na jaře roku 2018. Diváku, těš se na správnou komedii!

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín, Blue Productions

 

Lešanské jesličky podle Lenky Vagnerové

La Fabrika představuje „Lešanské jesličky“ v podání Lenky Vagnerové a její Company opravdu netradičně. Mimo samotné Lenky Vagnerové má na tom lví podíl i legendární představitel filmového největšího z pierotů, herec a režisér Vladimír Javorský. Mimo režijní a dramaturgické spolupráce zde také netradičně ze záznamu interpretuje (spolu s Karolínou Baranovou) Hrubínův text…

Básnický opus Františka Hrubína „Lešanské jesličky“ byl již filmově, respektive televizně, zpracován roku 1983 režisérem Jiřím Bělkou. Jednalo se však víceméně spíše o klasickou recitaci básně ve stylizovaných kulisách. Koncem letošního roku došlo i k premiéře baletně divadelní verze v podání Lenky Vagnerové & Company. Symptomatické pro spolupráci pražských tanečních scén je, že celý program byl nastudován a připraven ve studiu ALTA, ale premiéru měl na nedaleké scéně (pouze tři stanice tramvají daleko) La Fabrika. A věru, tentokrát se může jednat o taneční událost roku 2016.

lesanskejeslicky3

Tanec, muzika i recitace

Velkým přínosem pro Lenku Vagnerovou a její Company je konkrétně pro „Lešanské jesličky“ spolupráce s hercem a režisérem Vladimírem Javorským. Ten se na této inscenaci nepodílel pouze režijně, ale podstatnou měrou rovněž dramaturgicky. Více než doprovodnou složkou se stala i hudba osvědčeného divadelního autora Ivana Achera.

Vyznění muziky však není pouze záležitostí samotné kompozice. Živočišnost a dravost ji dodal zpěv uznávané Lenky Dusilové a sóla na akordeon i heligonku Jany Vébrové, jinak známé jako zpívající harmonikářky ze severočeského větrného mlýna.

Nosným prvkem celých „Lešanských jesliček“ je pochopitelně komponovaný a aranžovaný pohyb. Velkou tíhu inscenačních záměrů Lenky Vagnerové na sobě nesou tudíž tanečníci: Andrea Opavská, Fanny Barrouquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček a Michal Heriban. Každý z nich se snaží na jevišti vžít co nejlépe do vizí realizačního týmu, ale výkon Andrey Opavské z nich o nepatrný d ílek ční výše.

Výrazný náboj „Lešanským jesličkám“ dodávají scénografické nápady Anny Vránové, ve spojitosti s kostýmy Michala Heribana i Andrei Vagnerové. Světelný design Michala Kříže má místy i dějotvornou funkci. A v neposlední řadě tentokrát musím zmínit i s celým dílem velmi konvenující a svébytné fotografie Michala Hančovského. Ty tentokrát nejsou, jako často v případě jiných divadel, pouze výtvarně dokumentární záležitostí , ale svým smyslem pro drobnokresbu a vyzdvihnutí detailu rovnocenným výtvarným prvkem celého projektu.

Jelikož se jedná o jevištní provedení básnického díla, nechybí zde ani stylizovaná recitace Hrubínova díla v podání Karolíny Baranové a samého Vladimíra Javorského.

lesanskejeslicky4

Originálně a subjektivně

Hodinová inscenace je doslova nabita choreografickými a inscenačními nápady. Jak se samotná iniciátorka, autorka koncepce a spolurežisérka Lenka Vagnerová vyznává, chce předat divákům poselství, jak na ni dříve „Lešanské jesličky“ působily.

Subjektivní ráz celé inscenaci má dodat i deformovaná reprodukce recitovaných pasáží a pravidelný praskot, záměrně připomínající staré ohrané gramofonové desky.

Choreograficky a režijně nelze celé inscenaci nic vytknout. Jednotlivé postavy jsou nejen pohybově, ale i dějově motivicky prokomponovány. Hudba i světelný design umocňují patřičně emoce i zvýrazňují dějovou linku.

Otázka tkví spíše v dramaturgické rovině. Neschází „Lešanským jesličkám“ určitý kontrapunkt jemné venkovské poetiky a nostalgie? Celá inscenace se spíše monotonněji line  v tvrdě na dřeň otevřené interpretaci Hrubínova díla.

V hledišti mně tak maně přišlo na mysl v prvním plánu, že v Lešanech je bývalá vojenská základna a nyní vojenské muzeum. Přestože chápu určitou paralelu se zimní náladou, předvánočním časem a silou výpovědi Hrubínovy básně, stále mi tam schází určitá mezipoloha. Kontrast. Nebyla by pro tento styl interpretace třeba vhodnější Hrubínova báseň „Jobova noc“?

lkesanskejeslicky2

Myslím, že inscenace dokázala a prokázala nový a neotřelý autorčin pohled. Jistě vzbudila a ještě vzbudí množství otázek. A tak tomu má v případě uměleckého díla být. Závěrem chci konstatovat, že se mně osobně líbí, jak soubor naplňuje název „Company“. Ačkoli se jedná o prvotřídní sólisty, tak na pódiu dokazují, že jsou plnohotnotným a jednotným týmem.

lesanskejeslicky1

Michal Stein

FOTO: Michal Hančovský (Lenka Vagnerová & Company)

Taneční magazín