Úplně poslední muzikál DAVIDA BOWIEHO v Praze!

Již na podzim. Na scéně divadla Komedie!

Asi nejvýznamnější poslední dílo jedné z nejvlivnějších světových hudebních osobností Davida Bowieho, muzikál „Lazarus“, se konečně představí i českému publiku. Jeho premiéry jsou naplánované na 11. a 12. října 2019 v divadle Komedie.

Česká verze nastudování vzniká v režii Mariána Amslera. V alternaci se v hlavní roli představí herec Igor Orozovič a spíše zpěvák Ondřej Ruml.

Premiérově se muzikál „Lazarus“ představil na konci roku 2015 v New Yorku. Konkrétně v Theatre Workshop. Stal se jedním z posledních děl, které dokončil Bowie před svou smrtí. Zemřel totiž 10. ledna 2016.

Poté následovalo úspěšné uvedení v King’s Cross Theatre v Londýně. Hlavní roli u obou inscenací ztvárnil herec Michael C. Hall.Ano, ten, který se proslavil mimo jiné rolí v televizním seriálu Dexter. Další uvedení Lazaruse” následovala například ve Vídni, v Düsseldorfu, Hamburku, Norimberku, Amsterdamu či v Oslu. Od konce května 2019 je na repertoáru Arts Centre – Playhouse v Melbourne a od října se na komorní muzikál „Lazarus“ může konečně těšit i Praha.

Jaká je hlavní osa muzikálu? Jde o melancholický, melodramatický příběh o samotě, sebedestrukci a potřebě lásky. Navazuje na více než čtyřicet let starý film „Muž, který spadl na Zemi“, ve kterém ztvárnil Bowie roli mimozemšťana Newtona. Téma cizince mezi lidmi zůstává, přidávají se však motivy vyhoření, závislosti a především velké potřeby návratu do čistého života, světa a duše. Kromě Newtona tak poznáváme sebevědomou Elly, které setkání s tajemným excentrikem změní život, jejího nudného manžela Zacha, černého anděla Valentina, dávného hrdinova přítele Michaela nebo „ideální pár“ Bena a Maemi. A pak je tu ještě Dívka – naděje, s níž je možné letět ke hvězdám.

Sám David Bowie napsal muzikál „Lazarus“ takříkajíc týmově. Je totiž autorem společně s irským dramatikem Endou Walshem. Kromě Bowieho starších hitů v něm zaznívají i písně z alba Blackstar, vydaného krátce před zpěvákovou smrtí.

Muzikál, který již sklízí úspěch na evropských scénách, uvedou Městská divadla pražská. A to na scéně divadla Komedie v české premiéře 11. a 12. října 2019.

Vstupenky můžete zakoupit již nyní v pokladnách Městských divadel pražských nebo on-line ZDE.

Ondřej Ruml se již těší na svou novou muzikálovou roli

HLAVNÍ OBSAZENÍ A TÝM MUZIKÁLU „LAZARUS“

Thomas Jerome Newton: Igor Orozovič / Ondřej Ruml
Elly, jeho asistentka:
Nina Horáková
Dívka:
Erika Stárková
Valentine:
Pavol Smolárik
Ben/Michael:
Michael Vykus
Maemi:
Huyen Vi Tranová
Zach:
Michal Bednář

TVŮRČÍ TÝM:

Režie: Marián Amsler
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Juraj Kuchárek
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Původní instrumentace a aranžmá: Henry Hey
Hudební nastudování: Jan Aleš
Pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková
Překlad libreta: Michal Zahálka

Foto: archiv MDP

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečky i TV v NoDu kolem 17. 11.

Má „Pravda o 17. 11.“ v něčem pravdu? Anebo ji nastoluje? Či hledá?

Přesně 17. 10. jsem měl tu čest vidět představení o 17. 11., které se samo definuje jako „závěr brakové trilogie“. Bez znalosti představení předešlých bych tento trilogický i logický závěr i záměr hodnotil veskrze kladně.

Sexteto herců, jmenovitě Michal Bednář, Martin Dědoch, Jan Hofman, Bořek Joura, Daniela Šišková a Tereza Volánková, hraje s chutí a nenásilně se na pódiu i před „televizními“ kamerami otáčí tak, jako politici v parlamentu.

Ke kladům představení patří i filmové předtáčené scény. Hra na televizi dodává představení náboj i potřebnou razanci. A to zejména v době, kdy jsou veřejnoprávní média podrobována ze všech stran neustálému tlaku.

Na vlastním scénáři je znát, že pracuje s různými zdroji. Vedle autorů scénáře Jana Tošovského a Petry Tejnorové je zde jako autor některých textů uváděn Adam Skála i anonymní „pisatel“ z DAMU. Inu, když může existovat „neznámý vojín“, proč by nemohla být alespoň část scénáře od neznámého autora?

Na průběhu divadelního večera samotného je místy znatelné, že jeden z dua scenáristů Jan Tošovský byl zároveň i dramaturgem. Místy tam totiž chyběl jiný pohled při eventuálních škrtech v textu. A jindy jsem postrádal dramaturgovy “odosobněné oči zvenčí” při dramaturgii režisérky Petry Tejnorové i představení jako celku.

Mezi stěžejní pasáže představení patřily besedy. S laskavým nadhledem parodovaly pseudointelektuální večery na veřejnoprávní ČT, ale i současné eskapády nejmenovaného ředitele nejmenované televize…

Je hra „Pravda o 17. 11.“ hrou na pravdu? Nikoli. Je generační výpovědí těch, kteří nechtějí mlčet. Někdy výpovědí klopotnou, ale o to spontánnější a pravdivější. A všem tvůrcům za ni patří velké poděkování. A poklona! S potleskem, samozřejmě.

Foto: NoD

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN