Křest knihy světově uznávané vizážistky ALENY KLENOT

Musíme stárnout?

8.března pokřtila v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí světově uznávaná vizážistka Alena Klenot  svou knihu   ‚Jsem příliš mladá, abych zestárla‘. Datum 8. března na Mezinárodní den žen nebylo  vybráno náhodně. Autorka svou knihou vyjadřuje  obdiv všem ženám a jejich kráse. Kř tu se také účastnily kmotry –  výjimečné, úspěšné a silné  ženy – Saskia Burešová,  Stanislava Lekešová, Marie Tomsová,  Andrea Verešová, Adriena  Sobotová a  Petra Černocká.

Všechny slavné ženy se podělily o své názory na krásu a stárnutí a poté proběhla autogramiáda.


Alena Klenot žije přes třicet let v zahraničí, procestovala však celý svět. Několik měsíců žila v Asii, na Filipínách a v Hong Kongu. Navštívila Jižní Koreu a pracovala také v Austrálii. Díky svým zkušenostem získala návod na fyzickou i duševní vitalitu a mimo jiné také přehled, co se děje s ženami všude na světě, jak o sebe pečují a jaké mají názory na stárnutí.  Právě proto je její kniha výjimečná. Vychází totiž z osobních a velmi niterných zkuš eností  samotné autorky, která byla vizážistkou takových megahvězd jako je Céline Dion, Janet Jackson, Cher a mnoha a mnoha dalších. Alena byla také vizážistkou celebrit v americké verzi pořadu Stardance.

Alena říká: „Už  od začátku své kariéry sleduji ženy na všech kontinentech, a to slavné i neslavné.  Můj  koníček se stal cílevědomou prací, nyní se  zabývám ‚anti agingem‘ a ráda bych tuto osvětu předala českým ženám, protože jsem všechny své poznatky,  celou svou kariéru,  vložila do své  knihy ‚Jsem příliš mladá, abych zestárla.‘  Pro mladé ženy je moje kniha prevence, pro  ženy středního věku   je to dokončená četba, pro ženy staršího věku   je to povinná četba,  chtějí-li i po 70. narozeninách, ale i po stovce   žít  plnohodnotně. Češky jsou krásné ženy, mají to v genech, ale Američanky se opravdu snaží o sebe pečovat, je to cílevědomá práce. Češka je  roztříštěná – manžel, děti, práce, koničky,  nemá  čas sama na sebe. Američanka se o sebe opravdu umí po starat.“

Každá z krásných kmoter této knihy vyjádřila svůj názor na stárnutí. Nestárnoucí Saskia Burešová říká:  Stáří je zlozvyk, na který zaměstnaná žena nemá čas.  Dodává: „Je  důležité, aby žena byla  neustále v nějaké činnosti, ale příjemné činnosti“.

Saskia Burešová, Stanislava Lekešová, Marie Tomsová

Stanislava Lekešová připustila, že televizní vysílání a média ji přinutila  vypadat dobře. Přiznává: „Nechtěla jsem, aby  lidé říkali – „ježíši,  ta vypadá“-, když mě  potkali mimo televizní obrazovku.“

Adriena Sobotová tvrdí: „Stárneme stejně jako muži, žádná jiná tvrzení tu neplatí, jen to, že  ženy jsou hezčí.“

Marie Tomsová se ztotožňuje s tvrzením, že  krásný mladý člověk je hříčkou přírody, krásný starý  člověk je umělecké dílo. Přidala historku o své babičce, která šla v sedmdesáti letech vynést odpadky a pečlivě se namalovala se slovy: „Nikdy nevíš, za kterou popelnicí  číhá Alain Delon“.

Petra Černocká zhodnotila svůj zdravý životní styl asi takto: „U mě bude zásada zdravého životního stylu  ‚taková jako příjemná‘. Zmrzlinu jíst méně, čokoládu taky ubrat, vím, kde dělám chyby, ale  nemám disciplínu. Všeobecně platí – jíst méně, více  chodit za kulturou, aby duše měla také nějakou zábavu,  ale vlastně nevím, co je správný životní styl, moc tomu nerozumím.“ Poté už zvědavě nahlížela do knihy Aleny Klenot.

Andrea Verešová zhodnotila situaci, která možná vede naše ženy k tomu, že o sebe pečují méně. „Všechno je  velice náročné pro  úspěšné a pracující ženy. Trošku máme v genech  být dokonalé na všech polích. Snad to pramení i z dob  komunismu, kdy se očekávalo od ženy, že bude nejen pracovat, ale také bude  úspěšná matka, bude žehlit a vařit, péct, zkrátka, na jednu ženu  je toho až dost.  Přesto většina  žen to zvládala opravdu bravurně  a v zahraničí by si z nás mohly vzít příklad. Mockrát jsme my ženy  zapomínaly na sebe.  Jako bychom se styděly o sebe pečovat.  A ženy se nesmí bát o sebe pečovat.  Je-li žena  sama se  sebou spokojená, může mnohem více pomáhat a dávat více lásky všem kolem. A pomáhat, to je hlavní úděl.  Alena Klenot je obrovskou inspirací  všem ženám. Mějme se tedy rády takové, jaké jsme.“

Slova Aleny Klenot a Andrei Verešové  Taneční magazín  zaujala a pokladli jsme následující otázku:

Je-li žena krásná a úspěšná, má to v životě   jednodušší?  

Autorka knihy Alena Klenot a modelka Andrea Verešová nám ochotně vysvětlily, jak to je doopravdy …

Alena: „Já bych řekla, že to je těžší. Musí stále něco dokazovat.“

Andrea: „Já si myslím, že chytrá žena to má jednoduché. Krásné ženy  se potýkají se žárlivostí, výčitkami,  závistí. Můj manžel tvrdí, pokud bychom žily   v 18. století, tak by mnohdy, bohužel, mnoho krásných žen  skončilo na hranici jako čarodějnice.“

Proč vlastně ve své knize podněcujete ženy k tomu, aby byly  krásné, když je  jejich život potom těžší?

Alena: „Jde hlavně o to, aby byly zdravé a  vitální. Jestliže  je někdo krásný, to je samozřejmě vynikající, ale pokud není zdravý, tak může být i krásný a opravdu to  stále  není ono.“

Andrea: „Zdraví a krása,  to je často přímo úměrné. Je  dokázané, a já to mám také  ověřené, že zdravý člověk vypadá krásně, protože vyzařuje pozitivní energii a má hezkou pleť. Nemocnému člověku se všechno zrcadlí na pleti, na očích, ústech i nosu. Jednoduše tady musí být rovnováha. Leckdy se vám  někdo zdá krásný,  a ani to nemusí být dokonalý  člověk, ale je zkrátka  znát, že  něco vyzařuje, má charisma, zdraví a noblesu.“

Štěpánka Tóth Kurfiřtová, Alena Klenot, Andrea Verešová

Do kolika let se může žena udržet vitální a krásná?

Alena i Andrea: „Do sta let“!

Děkujeme a přejeme všem ženám mnoho spokojenosti, nejen k MDŽ!

Foto,video, text: Eva Smolíková

Taneční magazín

Na Martinském mlýně straší

Bojí se hlavní protagonisté dětského dnu s názvem „Kdo má rád…“ strašidel?

11.června 2016 se koná benefiční koncert a dětský den pod názvem „Kdo má rád..“ na Martinském mlýně v obci Hrádek u Trhových Svinů na Českobudějovicku.  Dětský den se bude strašidly jen hemžit. Bojí se jeho hlavní protagonisté  tajemna či strašidel?

 

Zeptali jsme se….

TM: Bojíte  se strašidel či tajemna? Jak se  těšíte na dětský den?

Martin France, zpěvák

„Já se nebojím, ale když jsem byl malý, tak jsem se strašidel bál. Mám rád tajemno, vyloženě mě láká. Napětí a adrenalin mě prostě baví.

Na dětský den se těším, snad letos vyjde počasí a všichni přijdou tak, jak mají. Doufám, že se naše očekávání vyplní, budu rád, když peníze z benefičního koncertu budou moci opět pomáhat.

DSC_0062

Sámer Issa, zpěvák

„Já se tajemných bytostí nebojím.

Do Mlýna se těším, je tam perfektní atmosféra. Baví mě spolupracovat s Martinem, vím, že to, co dělá,  má smysl.“

DSC_0020

DSC_0082

Petra Černocká, zpěvačka

„Já si myslím, že já, známá coby čarodějnice Saxana, bych měla mít přednost ve strašení. Čarodějnice je přece daleko závažnější bytost, než nějaký strašící ‚tajtrdlík‘, takže se nebojím. Těším se tam.“

DSC_0091DSC_0016

Dětský den bude plný hvězd. Můžeme se těšit na  Josefa Laufera, Petru Černockou, Yvetu Simonovou, Milana Drobného, Martina France, Marthu a Tenu Elefteriadu, Sámera Issu, Jiřího Zonygu, Michaelu Dolinovou a dokonce dorazí i pěvecká legenda ze Slovenska Marcela Laiferová. Večerní koncert moderuje Markéta Mayerová a dětským odpolednem provádí Michaela Marková.

Výtěžek z večerního benefičního koncertu opět pomůže novorozeneckému oddělení prachatické nemocnice.

Nenechte si ujít

 

Vstupenky: www.ticketstream.cz

Taneční magazín

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

„Texty a tanec, to je mazec!“

TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“

A kdy ses rozhodl být textařem?

Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

A teď už k Tvým vzorům

Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.

V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky

S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“

Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc

Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“

Jaké žánry textuješ?

Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

Co chystáš v současné době?

Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva

Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“

Děkuji za rozhovor

V porotě brněnské soutěže MISS TANEČNÍ

Foto: Eduard Parma a archiv Michala Steina

Martina Rodová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN