Cirkusové umění teoreticky

Divadelní ústav Zbigniewa Raszewského ve Varšavě pořádá konferenci zaměřenou na akademický výzkum cirkusu. Velmi zajímavá témata. Proběhne vůbec vzhledem k okolnostem?

V polském akademickém prostředí nepředstavuje cirkus, jako takový, etablovaný předmět studia. Navzdory významu této umělecké disciplíny pro středoevropskou kulturní historii je tam cirkus obvykle předmětem okrajového bádání.

Nejčastěji bývá na polské akademické půdě cirkus zmiňován v rámci teorie populární kultury, divadelních studií či antropologie scénického umění. Tato konference si proto klade za cíl zaměřit se na témata, spojená výlučně s fenoménem cirkusu. Kupříkladu historií a významem cirkusu ve střední a východní Evropě, analýzou cirkusového jazyka, vztahem cirkusu k filmu, tanci a sportu, analýzou cirkusového publika a další problematikou.

Konference se má uskutečnit od 6.do 8. května 2020 v Divadelním ústavu Zbigniewa Raszewského ve Varšavě.

Témata konference:

Cirkus: archaičnost dnes a proto-modernita při narození moderny

Cirkus v perspektivě mediální archeologie

Nepsaná historie cirkusu ve střední a východní Evropě

Cirkusová mikrohistorie, místní příběhy, osobní příběhy

Cirkusová institucionalizace, sociální cirkusová historie

Filozofické cirkusové úvahy, cirkusová metafora v jazyce filozofů

Cirkusové jazyky a formy (prostor, hudba, obraz)

Úspěchy vědy a techniky v cirkusu, cirkus a myšlenka pokroku

Cirkusová divadelnost – cirkus v divadle

Cirkus při narození filmu, současný tanec,cirkusový kabaret a sport

Cirkus jako archiv motivů a citátů pro literaturu, divadlo, výtvarné umění, film, komiks, reklama atd.

Cirkusové náboženské kořeny, cirkus a rituál

Politické ideologie v cirkusové aréně: cirkus a národní myšlenka, koloniální dobytí, fašismus, cirkus v období komunismu.

Counterkultura a nový cirkus, cirkus jako kritické umění.

Cirkus jako prostor nostalgie, přestupků, panoptiky

TANEČNÍ MAGAZÍN

Šance i pro tanečníky! Tři nebo šest měsíců v Ženevě

Velká příležitost pro umělce všech oborů. Čtěte:

Rezidenční program Embassy of Foreign Artists vypisuje výzvu pro umělce a kulturní profesionály, kteří mají zájem o tříměsíční či šestiměsíční rezidenční pobyt v Ženevě.

Embassy of Foreign Artists

V letošním roce je program zaměřen na pět tematických okruhů, a to „umění a občanství“, „umění a věda“, „umění a historie (zkoumání archivů), „umění a teritorium“ a „komiks a ilustrace“. Program v délce tří či šesti měsíců je určen pro umělce a umělkyně působící v oblasti scénického a výtvarného umění, tance, hudby, literatury a designu, a další kulturní profesionály (kurátory, architekty, designéry aj.). Rezidence nabízí ubytování, pracovní prostory a měsíční grant ve výši 1 200 švýcarských franků. Vybraní účastníci si musí hradit cestovní náklady a pojištění z vlastních zdrojů.

Uzávěrka pro odeslání přihlášek je 15. května 2019.

Bližší informace jsou dostupné zde.

http://www.eofa.ch

TANEČNÍ MAGAZÍN

Kdo chce být hrdina, ať se přihlásí!

Útrapy komiksových hrdinů

12.prosince uvedlo Divadlo  NoD premiéru pod názvem „Osamělost komiksových hrdinů“. Jak název  napovídá,  trošku jsme nahlédli do života a běžných starostí superhrdinů. Pozorovali jsme stesky a strasti Supermana (Martin Cikán), Batmana (Jan Strýček), Catwoman (Lumíra Přichystalová) a Hulka (Láďa Karda).

Kdo by si  alespoň jednou nepřál být hrdina? Nebo být krásný, bohatý, slavný… Ale jak  svůj úděl prožívají ti, kterým všichni závidí? Jsou šťastní?   Jsou především výjimeční, dá  se  tedy říct, že se rozhodně nezačlení do běžné společnosti. V přírodě jsou tyto tzv. „bílé vrány“ klovány a vyháněny ze společenství svých druhů.  A právě  osamělost  je hlavním trápením našich hrdinů. Nemají se komu svěřit, však  by také  jejich staroste m  stejně nikdo nerozuměl,  nemají běžný partnerský vztah, kdo by vedle  nich žil?  A stačil by vůbec  běžný smrtelník naplnit jejich představy o partnerství?

„Normální lidé“ sní o tom (tento fakt je doložen jistou americkou studií), že jsou superhrdiny a hrdinové zase sní o tom, že jsou „normální lidé“. Také by rádi zkusili jít na procházku do lesa, prožít úplně obyčejný  partnerský vztah, ale jak se to proboha dělá?

Dívky chtějí být úspěšné a krásné. Catwoman krásná je, v slušivém latexovém kostýmu, statečná a silná. Jenže kdo by s ní žil?  Ve skutečnosti mají muži z takovýchto žen strach. Možná je rádi pozvou na večeři či….. ale žít s nimi? Catwoman nemůže najít partnera. Maminka na  ni neustále naléhá, prý její kamarádky  jsou už dávno těhotné  a Catwoman takový tlak samozřejmě  rozčiluje. Rozhodne se, že se s někým seznámí. Jenomže partneři, kteří si na ni troufnou, nejsou ledasjací. Kde by také  ti „normální“ vzali odvahu?  Nechtějí mít vedle sebe ženu, ze které mají permanentní pocit méněcennosti. Samozřejmě, že naproti ní sedí nakonec Batman, který předstírá obyčejného člověka. Zápletka, která kouzlí úsměvy na tvářích diváků, je velmi umělá  a komická, ale  přesto ji psal život sám. K silné ženě přijde zase jen odpovídající protějšek. Jejich vztah ale neklape. „Ráno je ultramegatrapné“…, konstatuje Catwoman.  Prý potřebuje někoho, kdo je víc jako ona. Nevnímá, že Batman je právě jako ona.  Krásné Catwoman neklape žádný vztah. I když nakonec zůstává v jednom svazku, sp íše z povinnosti, není šťastná, jak cítíme z jejích slov – „Nechci o tom mluvit“.  Proč  tedy ženy sní o tom, že jsou krásné a přitažlivé?

Batman už nechce za nic na světě být hrdinou. Chce být obyčejný.  Chce jít do lesa na procházku, na fotbal, mít také volno. Chce skončit se super životem. Pořídil si psa. Jenže, jak se ukáže, neumí se o něj starat. Z jeho prokletého hrdinského života ho vysvobodí až padouch největší – louže. Batman uklouzne, poraní si míchu a vede zcela nový život. A vlastně – není vůbec horší. Vcelku hořké zjištění, ale přesto se tak mnozí úspěšní mohou cítit. Vždyť dnešní super úspěšný člověk musí neustále  pracovat jako stro j. Kolečkové křeslo je vlastně odpočinkem. Proč tedy tolik toužíme být úspěšní?

Jak slyšíme z úst nešťastného Supermana, být super není super. Neustále se pokouší spáchat sebevraždu, ale nemůže ani normálně zemřít.  Když už je úplně na dně, naloží mu ještě Batman své povinnosti, protože končí s kariérou superhrdiny.  Zoufalý Superman ví, že zákonitě ten, kdo je  na konci svých sil, obdrží  ještě nějaké ty problémy navíc.  Proč tedy chceme být výkonní a super?

Oproti těmto třem superhrdinům je tu Hulk, který se pokouší být klidný. Jenže stačí fronta na poště…. Během hry sledujeme jeho úsilí, jak se naučit zachovat klid. Postřehy ze života jsou podány jak jinak než výstižným způsobem – v okamžiku, kdy už si myslíme, že jsme něčeho dosáhli, stojíme zase na začátku…. Myslím, že v posledním zlostném výbuchu Hulka nejeden divák najde sám sebe. Hulk také navštíví kurz s Mistrem, kde se snad konečně dozví, jak se ovládat. Trošku  rad, které účastníci samozřejmě dobře zaplatí, uchop í Hulk po svém a stává se také velkým Mistrem.  Dráhu Hulka  sleduji s potutelným úsměvem, mimo jiné je tu „Mistrně“  podáno, jak kvalitní výrobky v současné době na planetě Zemi máme, i  superhrdinové se nestačí divit.  A totéž platí o mnohých „Mistrech“ a přednášejících.

Představení je doplněno vstupy robota r2d2. Zvesela a ladně se pohybuje po scéně, až člověk zatouží mít něco takového doma. Jeho zvuky jsou překládány do titulků. Dvojice robotů, kteří vypadají, jakoby právě dorazili  ze Starwars, se starají o hudební vsuvky.

„Osamělost komiksových hrdinů“ režiséra Janka Lesáka  (spolupráce na scénáři -Tomáš Plhoň) je zábavná hra, plná trefných  poznámek a postřehů od první sekundy až do poslední. Jediné, co mi bohužel během hry trošku vadí,   je užívání  příliš mnoha vulgárních slov. V některých okamžicích jsou vulgarismy na místě, někdy jsou už zbytečné a v ostatních ohledech jinak  kvalitní hru shazují. Ráda bych také vyzvedla, že „postelové scény“ byly vkusné, zábavné a vypověd ěly vše potřebné bez zbytečné nahoty, které je v dnešní době divák už přesycen. V zásadě komická hra je plná hlubokých podtextů, které jsou spíše tragické, posloucháme-li pozorně. Inscenace  také obsahuje mnoho úsměvné kritiky naší současné společnosti. Je určitě dobré, poukáže-li tvůrce na různé nešvary, které se nám denně dějí, ale nemáme ani čas o nich přemýšlet. Být si jich vědom a smát se jim, je možná ten nejlepší způsob, jak je vymýtit.  Bohužel se domnívám, že drtivá  většina diváků, kteří tento kus zhlédnou, bude jen nevěřícně kroutit  hlavou, protože  nebude mít ani tušen&iacu te; o pravdivosti pocitů, které osamocení úspěšní prožívají. A pomyslím-li na typickou lidskou vlastnost – neschopnost pochopit druhé,  ohodnotí problémy úspěšných jednoznačně: „No jo, chudáci, ti už neví, na co by si stěžovali! Co by ještě chtěli?…“ Anebo hloubku tohoto zábavného a poučného představení nezaregistrují  vůbec.

Ale možná  se mýlím. Rozhlédnu-li se kolem na konci představení, v hledišti to vře, diváci bouří a já tleskám, až mě bolí ruce.

Eva Smolíková

Foto: NoD, Roxy

Taneční magazín

Dlouho, dlouho spím

Když vás nějaký divadelní kus uspí, tak to většinou bývá pro divadlo jako takové nepříliš lichotivé. Když se však na pódiu hraje o spánku, narkolepsii i legendární mýtické postavičce „Sandmanovi“, tak ke spánku máte blízko – i přes vysokou kvalitu a uměleckou úroveň představení.

Přesná polovina května přinesla v experimentálním divadelním prostoru NoD při klubu Roxy premiéru Lindy Duškové a jejího kolektivu pod názvem „Sandman“. Šlo vskutku o pozoruhodné představení. Námětem i formou.

Kdo to je Sandman? Jeho kořeny bychom nalezli v romantické povídce Ernesta Theodora Amadea Hoffmanna „Der Sandmann“. Je v ní popisován jako zlověstná postavička písečného mužíka. Jeho určité charakteristické motivy si vypůjčil i legendární dánský pohádkář Hans Christian Andersen. V jeho dílech se však jedná o kladnou postavičku skřítka Oleho. V českých překladech jeho děl nazvanou „Ole Zavřiočka“. Ten pomocí kouzelného písku uspává děti a těm hodným, které nezlobily, přináší příjemné sny. Naopak ty zlobivé nechává spát dlouho a tvrdě, aby nerušily rodiče.

V novodobější historii na Hoffmanna a Andersena navázal v roce 1959 východoněmecký loutkář a animátor Gerhard Behrend. Ten vytvořil figurku s bradkou, zdrobněle nazývanou „Unser Sandmännchen“. Ta uváděla dětské pořady ve východoněmecké televizi. Obdobně jako český „Večerníček“. Pro velký ohlas si pak tyto pořady převzala do repertoáru i západoněmecká televizní stanice ARD. Titulní melodie tohoto seriálu byla použita v českém filmu Tomáše Vorla „Pražská pětka“ , konkrétně u povídky „Skřítek“.

V moderní historii se „Sandman“ objevuje v hraných filmech „Sandman – Muž z pohádky“ režiséra Nico Hofmana, ale i hraných filmech Petera Liusiho. Vznikly i dva animované filmy pod totožným názvem „The Sandman“. Ten starší natočil Paul Berry roku 1991 a ten modernější bratři Qayové v roce 2000. Tato mýtická postavička je však stále legendární díky komiksové sérii Neila Gaimana a Stana Leeho. V českých pohádkách v televizi a rozhlase se jeho vzor zobrazoval prostřednictvím televizního „Hajáska“ a rádiového „Hajaji“, který měl dokonce v Kodani svého strýčka „Ole Zavřiočka“.

 

Linda Dušková při svém režijním uchopení Sandmana vycházela spíše z komiksové polohy. Linda však byla, kromě režie, navíc scenáristkou celého nezvyklého představení, které diváky nejen vtáhlo do světa snů, představ a úniků, ale i nabudilo k přemýšlení. Z celé autorské inscenace vyčníval, vtip, nadhled, ale zároveň i nenásilná touha převést diváka někam jinam. Do světa fantazie, nadhledu i pohádkových rozměrů. K tomu velice citlivě napomáhala dramaturgie Natálie Preslové, ale rovněž spíše jednoduší (avšak úderná) scéna Adriany Černé, světelný design Lukáše Jíry a hudební dramaturgie Vojtěcha Vávry. Za zvláštní zmínku stojí pohybová spolupráce Pavola Kršiaka. Pro diváka je na první pohled markantní, že k jejímu zrodu docházelo v symbióze s režisérkou Lindou Duškovou.

Herecké výkony bych v tomto případě hodnotil spíše jako týmovou práci. Nechci tím ani omylem naznačit uniformní šeď, či nevýraznost. Naopak, promyšlenou režijní práci, kde každá postava pečlivě zapadala do soukolí celé inscenace. Kateřina Dvořáková s Hedvikou Řezáčovou, stejně jako jejich mužské protějšky Pavel Neškudla a Valentin Verdure vytvořili sdělný, kompaktní tým, který měl tah na branku. A uměl i branky vsítit! Místy vynikala Hedvika Řezáčová, ale nikdy ne na úkor celkového dojmu. Ačkoli nešlo o ryze taneční produkci, herci se zde ukázali jako pohybově zdatní. A chvílemi až akrobatickým směrem.

I když někdy býváme k autorským projektům zdrženliví či kritičtí, „Sandman“ Lindy Duškové si zaslouží pouze chválu. Režisérka prokázala, že byla osobitou i vnímavou žačkou Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky a že ne nadarmo uspěla i na velice náročné divadelní scéně ve Francii.

 

MICHAL STEIN

Foto: NoD

TANEČNÍ MAGAZÍN