Dlouho, dlouho spím

Když vás nějaký divadelní kus uspí, tak to většinou bývá pro divadlo jako takové nepříliš lichotivé. Když se však na pódiu hraje o spánku, narkolepsii i legendární mýtické postavičce „Sandmanovi“, tak ke spánku máte blízko – i přes vysokou kvalitu a uměleckou úroveň představení.

Přesná polovina května přinesla v experimentálním divadelním prostoru NoD při klubu Roxy premiéru Lindy Duškové a jejího kolektivu pod názvem „Sandman“. Šlo vskutku o pozoruhodné představení. Námětem i formou.

Kdo to je Sandman? Jeho kořeny bychom nalezli v romantické povídce Ernesta Theodora Amadea Hoffmanna „Der Sandmann“. Je v ní popisován jako zlověstná postavička písečného mužíka. Jeho určité charakteristické motivy si vypůjčil i legendární dánský pohádkář Hans Christian Andersen. V jeho dílech se však jedná o kladnou postavičku skřítka Oleho. V českých překladech jeho děl nazvanou „Ole Zavřiočka“. Ten pomocí kouzelného písku uspává děti a těm hodným, které nezlobily, přináší příjemné sny. Naopak ty zlobivé nechává spát dlouho a tvrdě, aby nerušily rodiče.

V novodobější historii na Hoffmanna a Andersena navázal v roce 1959 východoněmecký loutkář a animátor Gerhard Behrend. Ten vytvořil figurku s bradkou, zdrobněle nazývanou „Unser Sandmännchen“. Ta uváděla dětské pořady ve východoněmecké televizi. Obdobně jako český „Večerníček“. Pro velký ohlas si pak tyto pořady převzala do repertoáru i západoněmecká televizní stanice ARD. Titulní melodie tohoto seriálu byla použita v českém filmu Tomáše Vorla „Pražská pětka“ , konkrétně u povídky „Skřítek“.

V moderní historii se „Sandman“ objevuje v hraných filmech „Sandman – Muž z pohádky“ režiséra Nico Hofmana, ale i hraných filmech Petera Liusiho. Vznikly i dva animované filmy pod totožným názvem „The Sandman“. Ten starší natočil Paul Berry roku 1991 a ten modernější bratři Qayové v roce 2000. Tato mýtická postavička je však stále legendární díky komiksové sérii Neila Gaimana a Stana Leeho. V českých pohádkách v televizi a rozhlase se jeho vzor zobrazoval prostřednictvím televizního „Hajáska“ a rádiového „Hajaji“, který měl dokonce v Kodani svého strýčka „Ole Zavřiočka“.

 

Linda Dušková při svém režijním uchopení Sandmana vycházela spíše z komiksové polohy. Linda však byla, kromě režie, navíc scenáristkou celého nezvyklého představení, které diváky nejen vtáhlo do světa snů, představ a úniků, ale i nabudilo k přemýšlení. Z celé autorské inscenace vyčníval, vtip, nadhled, ale zároveň i nenásilná touha převést diváka někam jinam. Do světa fantazie, nadhledu i pohádkových rozměrů. K tomu velice citlivě napomáhala dramaturgie Natálie Preslové, ale rovněž spíše jednoduší (avšak úderná) scéna Adriany Černé, světelný design Lukáše Jíry a hudební dramaturgie Vojtěcha Vávry. Za zvláštní zmínku stojí pohybová spolupráce Pavola Kršiaka. Pro diváka je na první pohled markantní, že k jejímu zrodu docházelo v symbióze s režisérkou Lindou Duškovou.

Herecké výkony bych v tomto případě hodnotil spíše jako týmovou práci. Nechci tím ani omylem naznačit uniformní šeď, či nevýraznost. Naopak, promyšlenou režijní práci, kde každá postava pečlivě zapadala do soukolí celé inscenace. Kateřina Dvořáková s Hedvikou Řezáčovou, stejně jako jejich mužské protějšky Pavel Neškudla a Valentin Verdure vytvořili sdělný, kompaktní tým, který měl tah na branku. A uměl i branky vsítit! Místy vynikala Hedvika Řezáčová, ale nikdy ne na úkor celkového dojmu. Ačkoli nešlo o ryze taneční produkci, herci se zde ukázali jako pohybově zdatní. A chvílemi až akrobatickým směrem.

I když někdy býváme k autorským projektům zdrženliví či kritičtí, „Sandman“ Lindy Duškové si zaslouží pouze chválu. Režisérka prokázala, že byla osobitou i vnímavou žačkou Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky a že ne nadarmo uspěla i na velice náročné divadelní scéně ve Francii.

 

MICHAL STEIN

Foto: NoD

TANEČNÍ MAGAZÍN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *