Již ve čtvrtek 13. září proběhne vernisáž unikátní výstavy, malířky Laury Krejsové. Kde? V literární kavárně a pivnici VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově. Autorka zaujala Karla Gotta i Meryl Streepovou!
Talentovaná mladá malířka, žačka Borise Jirků, Laura Krejsová vystavuje po delší době v Praze. Nenechte si tuto mimořádnou příležitost uniknout!
Tato umělkyně v Praze před delší dobou vystavovala v kultovních prostorách kaváren Rock Café anebo Solidní nejistota. Svá díla prezentovala i ve svatostánku České televize na Kavčích horách a zejména v zahraničí.
Zpěvák a malíř Karel Gott, obraz „Žena“ a jeho autorka Laura Krejsová
Po výstavě v New Yorku projevila o díla Laury zájem i oscarová herečka Meryl Sreepová. Ale talentovaná umělkyně zaujala i jiné umělce v dalších zemích. V Americe dokonce získala přezdívku „Frida“ podle uznávané malířky Fridy Kahlo.
Laura Krejsová je také autorkou několika románů. Asi právě proto zvolila pro nynější výstavu prostory literární kavárny nakladatelství VOLVOX GLOBATOR.
Super den 2018 – Karel Gott a štěně Sunny se v sobotu 8. září setkají v pražském Motole
Nejslavnější český zpěvák Karel Gott a nejslavnější český asistenční pes – Snídaňové štěně Sunny, se v sobotu 8. září setkají v pražském Motole.
Sunny bude promovat a Karel Gott převezme patronát a zazpívá u příležitosti veřejné promoce asistenčních psů a jejich slavnostního předávání novým majitelům – lidem s postižením. Od 10 hodin pořádá v pražském Motole obecně prospěšná společnost Helppes veřejnou promoci letošních psích studentů – asistenčních, signálních a vodících psů – Super den 2018.
Jak vyplývá z různých anket, Češi jsou národem milovníků psů. Ovšem ne každý má doma psa, který ho dokáže svléknout, rozsvítit světlo, přinést léky a třeba podat i pivo z lednice. Že je možné skutečně psy tak perfektně vycvičit ve prospěch lidí, kteří pomoc potřebují, bude možné vidět právě na sobotní akci pořádané organizací Helppes. Akcí provedou moderátoři Patricie Solaříková a Mirek Konvalina. Patronát nad letošními psími maturanty již tradičně převezmou známé osobnosti, které svým benefičním vystoupením přijdou podpořit projekt „Pomoc přichází na čtyřech tlapkách“. Kromě Karla Gotta na akci v rolích patronů vystoupí Marta Kubišová, Bára Nesvadbová, Leona Šenková, Pavel Calta, Jan Čenský, Martin France, Sámer Issa, Karel Kahovec a George & Beatovens, Jakub Kohák, Bohuš Matuš, Milan Peroutka, Miro Žbirka, Magic Alex a skupina VRock. Návštěvníci budou moci podpořit výcvik asistenčních, státem nedotovaných psů pro lidi s postižením, dobrovolným vstupným nebo zakoupením originálních reklamních předmětů.
Místo konání: Výcvikový areál Helppes, Praha 5 – Motol, Plzeňská ulice, zast. tram. Hotel Golf
Exkluzivní koncert k nedožitým osmdesátinám hudebního skladatele Karla Svobody
Událost sezóny!
Hudební divadlo Karlín připravuje exkluzivní koncert k nedožitým 80. narozeninám fenomenálního hitmakera Karla Svobody. Nejslavnější skladba Karla Svobody „Lady Carneval“ se proslavila v šestatřiceti zemích po celém světě!
Na koncertu zazpívají Karel Gott, Lucie Bílá, Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Eva Pilarová, Michal David, Daniel Hůlka, Jiří Korn, Václav Neckář, Josef Vojtek, Petra Janů, Ilona Csáková, Leona Machálková, Pavel Vítek a mnoho dalších.
Karel Svoboda ukončil předčasně svůj život v lednu 2007, koncert ale připomíná datum, kdy se narodil – 19. prosince!
Umělecký šéf divadla, Mgr. Pavel Polák se ujal scénáře koncertu, a právě tak Radan Dolejš, muzikolog , hudební historik a známý dramaturg koncertů a zábavních pořadů. Moderuje vtipný a oblíbený Libor Bouček.
Koncert bude dělen do tematických bloků, vyvrcholením koncertu bude samozřejmě blok písní nepřekonatelného Karla Gotta a závěrečná píseň všech účinkujících.
Při této příležitosti byl také namalován obraz Joe Muczka jr., který nemůžeme opomenout. Ztělesňuje genialitu skladatele, inspiraci, světlo, ale i příchuť slz, která zůstává ve vzpomínkách.
Zamyšlený výraz skladatele vyjadřuje jeho životní postoj, kdy jasně definuje všechny události kolem sebe a dívá se na svět shora. Přesně tak na něj umělci i vzpomínají.
Šachovnice na plátně vyjadřuje umělcův řád a strategii, se kterou tvořil každé své dílo a promýšlel každý následující krok, i přesto, že okolní svět tyto myšlenky vnímal jinak. Obraz je namalován v zářivých barvách, které evokují pocit štěstí, radosti a euforie právě tak, jako je přinášely umělcovy skladby do našich životů. Klavír a houslový klíč reprezentují tvorbu, houževnatost a disciplínu, bez které nelze tvořit.
Jak vzpomínají české hvězdy na fenomenálního Karla Svobodu? V čem je oslovil? Čím je doslova uhranul? Zeptali jsme se….
Helena Vondráčková
„Karel byl především melodik. Jeho písničky byly od prvopočátku zapamatovatelné, v podstatě jednoduché, ale přitom nádherné a lidé je ihned vnímali, vstřebali do sebe a pamatovali si je. V tom spočívala jeho síla. A samozřejmě i v tom, že byl pracovitý a houževnatý.
Na koncertu budu určitě zpívat „Lásko má, já stůňu“ . Zpívám ji na každém svém koncertu a lidé se mnou! To je opravdu nádherná melodie. Dále také zazní „Ještě světu šanci dej“ . A další nechám jako překvapení.“
Taneční magazín: Budete také tančit?
„Možná na skladbu „Ještě světu šanci dej“ ještě nějaký pohyb udělám… (smích)“
Pochybujete? Vždyť Váš koncert Helena „70“ byl fantastický a stepovala jste s Mistry Evropy ve stepu … Jak si udržujete kondičku?
„Cvičím, plavu, hraji tenis. Zkrátka, udržuji se. Dokonce i tančím. Snažím se být prostě fit.“
Děkujeme
TM: Jaké vzpomínky mají Václav a Jan Neckářovi ?
JanNeckář: „Karel uměl napsat melodii tak, že se „uhnízdila“ každému posluchači v paměti. Uměl napsat krásné melodie nejen pro Karla Gotta či Vaška, ale právě tak i pro Helenu Vondráčkovou či Martu Kubišovou, Evu Pilarovou a další.
„Já mám nejraději písně z jeho raného období, kdy hrál jako klavírista a varhaník v Rokoku. Jeho první hity se mi líbily asi nejvíce, protože najednou byly úplně jiné.“
Václav Neckář: „Karel byl skvělý hitmaker. Na slavnostním koncertu budu zpívat „Stín katedrál“, tuto skladbu jsme zpívali s Helenou v divadle Rokoko v roce 1966. Poprvé to bylo na premiéře 1.ledna ve hře „Čekání na slávu“, kterou napsal Jan Schneider, básník, textař a můj kamarád. Moc se na koncert těším.“
Děkujeme
TM: Proč jste obdivovala Karla Svobodu? Měl také nějaké záporné „lidské“ stránky?
Leona Machálková:
„Karel byl komplexní osobnost. Zkrátka přijdete do místnosti, je tam sto lidí, ale Karla Svobody si určitě všimnete, i kdyby nemluvil. Měl tak výraznou mimiku! Byl to hezký, zajímavý, sympatický, energický muž. Zaujal mě svou komplexností, když promluvil, všechno mělo svůj smysl. Byl to gentleman, který věděl, o čem hovoří a který se uměl vyjadřovat. Z rozhovoru s n&iac ute;m Vám všechno podstatné utkvělo v mysli. Karel Svoboda měl rád život, uměl nad malichernostmi mávnout rukou, uměl věci perfektně pojmenovat, vyřešil je a šel dál, zbytečně se nezaobíral něčím, co si to vlastně ani nezasloužilo. Uměl napsat krásnou baladu právě tak skvěle jako skladbu typu „Dlouhá bílá žhoucí kometa“.
Na koncertu na jeho počest budu zpívat píseň z muzikálu Monte Cristo (role Mercedes). Tu skladbu miluji, je krásná, takže se moc těším na její provedení se symfonickým orchestrem. Karel byl možná netrpělivý, nebo občas výbušný, ale beru to jako součást jeho osobnosti, nevidím v tom vůbec nic negativního.“
TM: Bude se na tomto velkém koncertu také tančit?
„Já předpokládám, že ano. Karel napsal spoustu senzačních, rytmických věcí, těším se na jejich novou podobu, předpokládám, že určitý posun do současného moderního soundu tady bude, takže určitě se bude i tančit!“
Tančíte při zpěvu ráda?
„Ano. Sice jsem se zpěvu věnovala více než tanci, takže v této oblasti jsem více doma, ale tančím moc ráda. Spojení tance se zpěvem, obzvláště, když si někdo dá tu práci a připraví hezkou choreografii, to mě vždycky baví. Já jsem měla to štěstí, že mi připravoval choreografie Richard Hess, Pavel Strouhal, Ladislav Beran, to jsou úžasní lidé.“
Děkujeme
TM: Jaké jsou Vaše vzpomínky na Karla Svobodu?
Pavel Vítek:
„Jen ty nejlepší! Pojil nás nejen profesní vztah, ale i kamarádství. Navíc byl u křtu mého prvního hitu „Má svůj den, má sedmnáct“ , tehdy mi prorokoval, že z té písně bude hit a ze mě bude hvězda.“
Věřil jste tomu?
„Tak napůl. Přál jsem si, aby se mu toto proroctví splnilo. Když jsme se potkali o deset let později na muzikálu ‚Dracula‘, tak mi to připomněl… Byl jsem rád, že se mu jeho proroctví splnilo. Karla vnímám jako skvělého hitmakera a současně velice blízkého člověka. Navštěvovali jsme se a nyní mám tu čest být na koncertu k jeho nedožitým 80-tinám. Jsem moc rád.“
Dokážete rozkódovat v čem spočívalo jeho kouzlo?
„Karel přišel na jeden základní recept psaní hitů pop music! Psal hity přímočaře, psal je klenutě, takže ‚rozvibrovávají‘ v lidech určité pocity. Lidé si je chtějí zpívat, jeho hity jsou průzračné. Současně jsou těžké pro zpěv, i když vypadají jednoduše, ale jsou těžké. Ne každý je může zpívat. Většinou mají poměrně velký rozsah. Karel vycházel ze spec ifické slovanské melodiky, a protože psal hity pro Karla Gotta, vyžadoval od zpěváků, aby měli velký rozsah. Za průzračnými melodiemi a průzračnými tóny se za nic neschováte, musíte je prostě průzračně zazpívat.
Má srdeční záležitost je píseň „Do věží“, kterou mi Karel Svoboda v polovině 90. let věnoval na mé první muzikálové album. Byl jsem první zpěvák po Waldemaru Matuškovi, který ji směl nazpívat. Vrátil jsem ji tím vlastně do rádií.“
Děkujeme
HDK Karlín uvede koncert KAREL SVOBODA 80 19. prosince 2018 v 19.oo hodin.
Vstupenky v běžné distribuci sítě Ticket Art, v pobočkách Čedok, v pokladně divadla a online na www.hdk.cz.
Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustilakořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanoumalířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“,„O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnostia rovněž měla úspěchy v podnikání…
Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce 1992
Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?
„Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“
„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů
Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?
„Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“
Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.
„Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“
Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?
Alžbeta Vlčková tentokrát s raketou Babolat
„V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“
Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?
„Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“
Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“
Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?
„Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“
Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu – významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.
Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:
„… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.
Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.
Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.
Později, další tanečníuměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešikaplnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.
V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.
Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.
Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.
Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.
Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.
Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“
Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.
Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ
Zpěvák a malíř Karel Gott, obraz „Žena“ a jeho autorka Laura Krejsová
