Vizuálně-pohybová výprava za hrdinou dneška

Představení „Růžový samuraj“ choreografky Jany Burkiewiczové čeká první repríza v Praze, v La Fabrice   

V pondělí 28. června se do pražské La Fabriky vrací představení „Růžový samuraj / Příběh zuřivého větru“ souboru Burki&com. Taneční gesamtkunstwerk hledající nového hrdinu v režii a choreografii Jany Burkiewiczové se bude hrát před diváky poprvé od úspěšné premiéry v září 2020. V příštím roce pak proběhne jen v několika blocích.

Téma hrdinství je v kontextu posledních měsíců ještě aktuálnější než kdy dříve. A právě na hledání archetypu i konkrétních podob hrdinů stojí představení „Růžový samuraj“ souboru Burki&com, které se s otevřením divadel znovu vrací do La Fabriky. A čeká ho teprve první pražská repríza. V následující sezóně se pak bude hrát – pro svou scénickou i taneční náročnost – vždy v několikadenních blocích, které proběhnou pouze třikrát do roka. Představení, v němž vystoupí sedm performerů, spojuje současný tanec, prvky nového cirkusu, fyzické divadlo, zpěv, hudbu i výtvarné prostředky do jednoho působivého celku.

Autorka Jana Burkiewiczová více jak půl roku zkoumala s pomocí pedagogů a 304 dětí v 11 školách od Prahy po Beskydy pojem hrdinů v současném světě. Jejich příběhy, kresby, slohové práce a další aktivity se staly základem pro „Růžového samuraje“.

Bylo fascinující pozorovat, jak nám z desítek dětmi jmenovaných a naprosto rozdílných hrdinů pomalu vyrůstá jediný příběh. Příběh, v němž se vracíme k základním principům příběhu a ke každodenním situacím, které všichni prožíváme. Jako by hrdinství nebyl nějaký dar nebo mimořádná schopnost, ale pouhé samozřejmé lpění na základních hodnotách,” vysvětluje autorka Jana Burkiewiczová.

Jana Burkiewiczová zapojila do „Růžového samuraje“ i špičky současného produktového či módního designu. Za kostýmy z recyklovaných materiálů stojí designérka Petra Ptáčková, jejíž oblečení se prodává v Paříži i Los Angeles. Maska pro velké finále s „Růžový samurajem“ vznikla z použitých dětských autosedaček.

Za minimalistickou scénografií, která využívá hry se světlem a zapojení netradičních objektů, stojí jeden z nejvýraznějších designérů současné české scény, Maxim Velčovský. 

Výjimečná je také skupina performerů, kdy se v sestavě Burki&com objevují například poprvé dva kmenoví tanečníci švédských Norrdans Hanna Nussbaumer a Viktor Konvalinka, mezi jiným zakladatel Dekkadencers a někdejší sólista baletu Národního divadla. Vedle nich stojí dva talentovaní mladí tanečníci Eduard Adam Orszulik a Michal Toman, první je student pražské HAMU a druhý čerstvý absolvent současného tance na bratislavské Vysoké škole múzických umění.

Za pozornost stojí i trojice hudebníků, kteří jsou součástí živé produkce, písničkář Dominik Zezula (post-hudba, Děti mezi reprákama), bubeník Michal Budinský (Lazer Viking) a operní pěvec Libor Kasík.

Autorem scénické hudby je Jiří Konvalinka (Vložte kočku, Mutanti hledaj východisko), skladatelem árie uznávaný slovenský skladatel Slavo Solovič.  

Do příprav se zapojil stran animací i filmový režisér a animátor Tomáš Luňák (Alois Nebel).

Představení uvádí Burki&com za podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy, Prahy 7 a Státního fondu kultury. Koproducent Uffo Trutnov.

 

Foto: Kateřina Barvířová a Vojtěch Brtnický

Helena Novotná

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»LA MAR« nově a v ALTĚ

Obnovená premiéra počátkem listopadu. Zcela v novém obsazení. Ve „švédském“ provedení.

DANA PALA CREATIVITY company představuje taneční inscenaci „La Mar“ ve zbrusu novém nastudování! V díle na motivy pohádky H. Ch. Andresena „Malá mořská víla“ se představí Hanna Nussbaumer (AUS & SWE) a Viktor Konvalinka (CZ). Choreografii Dany Pala, ve které je hlavním tématem vztah mezi mužem a ženou, můžete vidět v pražském Studiu Alta v Holešovicích. Premiéra v novém obsazení se zde uskuteční 8. listopadu 2019 v 19.30.

Inscenace pokračuje v linii prolínání tance se scénografií a diváci mají možnost vidět pečlivou choreografickou práci s rozličnými elementy na scéně. Dílo je doprovázeno originální hudební kompozicí Jiřího Lukeše. Inscenace byla roku 2017 oceněna v Šanghaji na festivalu Dance Stages. Nyní ji nově nastudují tanečníci z profesionálního švédského souboru Norrdans.

Choreografka Dana Pala, která tvoří hlavně v České Republice, Španělsku a Německu vede mimo jiné také taneční školu moderního tance v Mělníku u Prahy. Hlavní myšlenkou její tvorby je vznik tanečních projektů, workshopů a propojení různých uměleckých disciplín z oblasti současného tance, hudby, scénografie, architektury i multimediálních technik.

Viktor Konvalinka (tanec)Po absolvování Pražské taneční konzervatoře se stal členem Českého národního baletu, kde byl v roce 2006 jmenován sólistou. Vystupoval jako sólista v klasickém repertoáru, moderních baletech a současné choreografii. Během svého působení zde nastudoval mnoho děl renomovaných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Ohad Naharin, Mats Ek, Jiří Pokorný, Jacobo Godani, Youri Vamos, Petr Zuska, Jan Kodet a mnoho dalších. V roce 2009 založil taneční company DekkaDancers. V roce 2015 získal za své vynikající sólo v „Decadance“ Ohada Naharina v Národním divadle, cenu Thalia v kategorii „Tanec a pohybové divadlo“. Od roku 2015 působí v taneční company Norrdans.

Hanna Nussbaumer (tanec) Po maturitě na Ecole Ballet School v Sydney v Austrálii v roce 2013 promovala v Londýně na Rambert School of Ballet and contemporary dance. Během svého pobytu zde měla příležitost spolupracovat s Rambert Dance Company. Poté pokračovala v magisterském studiu na London School of Contemporary Dance. V roce 2013 nastoupila na praxi v dánském tanečním divadle. Do Norrdans nastoupila v lednu 2015. Nyní tančí na volné noze a spolupracuje například v ČR s Janou Burkiewiczovou.

Foto: Andrea Barcalová 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou DAGMAR ZÁZVŮRKOVOU

„Nebojte se svých snů, běžte jim naproti“

Zpěvačka, herečka, moderátorka, ale i pantomima, to všechno k Vám patří. Co je tedy Vaše profese?

„Věděla jsem od malička, že budu zpěvačka, to bylo na prvním místě. Fakt, že jsem šla studovat pantomimu,  představuje  spíše „moc  hezký úlet“. Já jsem chtěla jít na jakoukoliv  múzickou školu nebo  na akademii, ale na muzikálové  herectví mě nevzali. Tenkrát mi Dana Hlaváčová  řekla: „Zkus pantomimu na HAMU, je tam step, akrobacie, jazyky, máš tam všechny věci, které  tě  baví,  i tu tvou vysněnou hudbu.  Tak  jsem to zkusila a oni mě vzali. Vedoucí katedry, Boris  Hybner dobře věděl, proč tam jsem. Bylo mu jasné,  že nebudu nikdy mimka, která bude dělat bílou pantomimu, ale věděl,  že si tzv. „vyďobu své třešinky z dortu“, které  využiji ve svých představeních.“

Jak se dá spojit  zpěv a akrobacie? Nelekla jste se?

„Vůbec ne, původně jsem také koketovala s atletikou. Sprinty a krátké tratě byly pro mě zajímavé. S tělocvikem jsem neměla vůbec žádné problémy, naopak. Jsem velmi sportovní typ, vesluji,  chodím cvičit, takže bez pohybu si život neumím představit.“

Touha zpívat byla ve Vás nebo Vás rodiče museli nutit? 

„Rodina mě nikdy do ničeho nenutila. Řekla bych spíše,  že  měli  strach, abych se vůbec uživila nebo prosadila. Opravdu to byla má vnitřní touha, narodila jsem se s tím, přihodilo se mi to:).  Cítím to jako skutečné poslání, kterému musíte naslouchat, nebo aspoň měla byste. Nechávám se vést svým hlasem.

Souhlasím s tím, že je těžké prosadit se. Navíc v tomto šíleném spěchu a v povrchní době. Vůbec nezávidím těm, kteří se právě rozhodli být součástí ‚šoubyzového maratonu‘. Jdu si svojí cestou. Herečka Jitka Sedláčková to dobře pojmenovala – „Dášo, ty jsi takový solitér“. Pokud se člověk pro zpěv skutečně  zrodil,  tak nepotřebujete konzervatoř. Na jevišti či pódiu to poznáte. Tím ale nechci snižovat důležitost studia daného oboru. Sama jsem studovala soukromě herectví, také zpěv ale i akademii múzických umění a obohatilo mě to. Dana Hlaváčová mi kdysi řekla: „Postav se na jeviště!“ Tak  jsem tam stála  a nevěděla jsem, co mám dělat, ale Dana řekla: Jo,jo, je to dobrý, ty tam jsi.“  Opravdu to asi takhle je.“

Zpěváci jsou někdy plni obav o své hlasivky.  Udržujete se nějak? 

„Nejsem typický zpěvák, který se úzkostlivě bojí o svůj hlas. Když jsou ta šílená horka v létě, ráda používám klimatizaci, a to asi hlasivkám moc nepřidá.  Nikdy jsem neslyšela, že by někdo z mých kolegů například pil syrová vajíčka, jak se občas říkává, ale v naší šatně je na každém stolku Vincentka a té já věřím. Točila jsem svoji píseň „Jazzového anděla“ a byla jsem lehce nastydlá. Dala jsem si pár loků a během dvaceti minut jsme mohli točit dál.

DSC_0293

Vy nechcete  zpívat operní árie.  Proč ?

„Nebyla bych dobrá operní zpěvačka.   Studovala jsem sice u skvělého operního pěvce Jaroslava Horáčka  klasický zpěv, tehdy jsem měla mlado dramatický soprán. Ale neměla jsem dostačující materiál na tento obor.  Vždy ke mně patřilo spíš klaunství a humor. Moje koncerty jsou takové kabarety s tématem, který mě v daný koncert a dobu právě zajímá.  Pro mě je podstatné  mít  ve svých show humor. Důležitý je repertoár, texty, melodie. Jsem spíše šansonová písničkářka. Těší mě zpětná vazba s publikem.“

Máte zajisté také vztah k tanci. Který styl je Vám blízký a kterému byste se raději vyhnula?   

„Tanec obdivuji a také všechny, kteří ho dělají. Nejvíce ze všech obdivuji baletky a vrcholové sportovce.   Je to něco neskutečného, co všechno musí udělat  pro svou profesi. Každý den tréninky, každý večer představení, někdy i ‚dvoják‘. Soukromý život jde velmi často stranou. Celé dny trávíte v baletním sálu a pilujete pozice, které jste už dělali asi tisíckrát…. Když  vidím Michala Štípu, který  je dennodenně na sále, a další špičkové tanečníky, tak se hluboce skláním. Balet je velká dřina a je  jen pro opravdu vyvolené.  Myslím, že tanec je důležitý pro všechny, alespoň setkání s ním na jakékoliv úrovni . Je to řeč těla a jeho kultivace.

Miluji balet a jsem věrný divák. Naposledy jsem byla  v ND na představení  „Sólo  pro tři“. Bylo to absolutně úžasné a obdivuhodné. Mám ale ráda i autorská představení a jsem velkým fanouškem choreografky a zároveň režisérky Jany Burkiewiczové. Jana je prototyp ženy, která má v sobě šmrnc, zvládá naprosto úžasně řeč těla, navíc vyjadřuje něco, čemu rozumím. Je to moje kolegyně,  bydlely  jsem spolu na ‚intru‘.Vzpom&i acute;nám si, jak jsme snily o svých uměleckých dráhách. Nyní se nám to krásně propojilo a rády se podporujeme. Navštívila jsem její představení „Divočina“ a ještě teď to ve mně rezonuje.

Mám také ráda street dance. Bohužel můj talent nenasvědčuje tomu, abych se něčím takovým zabývala :)))) Když jsem byla v Karlínském divadle, chodila jsem do baletu.   Balet  mi nešel, ale dalo mi to nějakou kultivaci těla a jistý řád. Ovšem,  kdyby mě někdo pozval do Stardance, tak jdu okamžitě. Je to obrovská výzva a já mám výzvy ráda.“

ichni účastníci Stardance se shodují na tom, že je to velmi náročné….

„Určitě ano, ale vůbec by mi to nevadilo. Ráda se zapotím a „makám na sobě“. Těší mě probouzet  svoje schopnosti i neschopnosti. Pracovat na tom, co vám není zcela přirozené, je zážitek, práce i radost.”

Tančila  jste také aktivně kromě zmíněných baletních tréninků?

„No,   já jsem taková komická vložka.  Každopádně pohybu se nebráním, mám tanec ráda. Jsem typ zpěvačky, na kterou  musí mít choreograf hodně času. Jana Burkiewiczová kdysi pro můj koncert připravila choreografii na tango. Tančila jsem s Danielem Bičem, který mezi námi už bohužel není. Byl to krásný člověk a tanec s ním  byl pro mě úžasný zážitek. Nikdy jsem neměla pocit, že to je pro něj ztráta času, nijak se neposmíval, když mi něco hned nešlo. Byl to gentleman, který miluje svoji ženu, má krásnou dceru, a o to víc jsem si ho vážila.

Studovala jsem pantomimu na Hamu. Chtěla jsem odblokovat svoje pohybové komplexy a otevřít svou tajnou skříňku, kde možná nějaká ta osobní výpověď skrze pohyb byla… Pantomima mi opravdu pomohla. Měli jsme na škole improvizace,  techniku pohybu, step, akrobacii.“

Máte tedy blíže ke sportu než k tanci? 

„Určitě,  sport a akrobacie mi byly blízké,  ale tančit před lidmi mi nebylo příjemné, styděla jsem se.. Nemám taneční paměť.  Obvykle choreografové zopakují sestavu a všichni ‚jedou‘.  No, tak mně to musí zopakovat stokrát,  potom se ale chytnu a jedu s ostatními 🙂 “

DSC_0390_binstant-1

Jednou jste řekla, že nahá byste nevystupovala.  Pořád to platí?  Jak tedy vnímáte nahé scény v současném tanci? 

„Když je nahota opodstatněná, chápu to. Pokud ale má herec bez jakéhokoliv důvodu vyjít nahý hned v první scéně, tak takovou roli bych hrát nechtěla. Není mi to ale příjemné ani jako divákovi.“

Jak jste se dostala k  moderování?

„ Jednou mě oslovila kolegyně, abych za ní moderovala jednu akci a jelikož to byla disciplína, kterou jsem nikdy nedělala, naučila jsem se to jako roli. Měla jsem body, podle kterých jsem jela a pak jsem reagovala na účinkující a nakonec jsem si to i užila. Nemám příliš ráda improvizaci, ale ani moderátory bez humoru. Obdivuji noblesní humor Marka Ebena, nebo Karla Šípa.“

Ráda cestujete. Jaký typ dovolené vybíráte? Poznávací, pobytové, lyžařské? 

„Já nelyžuji, ale sáňkuji. Takže to je bezpečnější. Zrovna nedávno  moje kolegyně, která je výborná lyžařka,  skončila se třemi šrouby v koleni, protože ji agresivní jezdec srazil.

Cestování miluji, bez toho bych nemohla být. Koupím si letenku, dojedu do destinace,  půjčím si auto a objedu zemi, ve které zrovna jsem. Každý rok jsem jezdívala do Říma na prázdniny, tam jsem byla s přáteli, mluvila jsem jen italsky a chodila do italské školy. To samé dělám i v Anglii, tam mám také spoustu přátel.

Jsem kosmopolitní typ, ale  také velký patriot České republiky, nedokázala bych  se odstěhovat.

Také mám  ráda dovolené, kde mohu využít jazyky.“

Využíváte latinu? 

„Ano, když jedu  do Itálie a prohlížím si  vítězné oblouky či  staré domy, tak nápisům  někdy i rozumím :)). Latina je základ, který využívám v ostatních jazycích.“

Jak relaxujete?

„Nejsem typ, který rád leží. Víceméně ani relaxovat neumím, jsem velmi hyperaktivní. Chodím na dlouhé procházky se svým psem, beru si zápisníček a píšu si texty.  Když skládám písničky, vždy si vše  nahraji,  pouštím do sluchátek a inspiruji se podněty zvenku. To je asi pro mě největší relaxace. Ráda se podívám na hezký film. Když mám volno,  těší mě veslovat.“

DSC_0136B_instant

Jak jste začala s veslováním?

„Snila jsem o tom, že budu veslovat. Když jsem šla kolem veslařského klubu, probíhal tam právě nábor veslařů. Ale! Brali jen děti do 15-ti let. Trenér „Navy“ řekl, jestli mi ještě nebylo 15, tak můžu nastoupit. Řekla jsem tedy, že mi je 14 a půl /bylo mi 29 let/. Odpvěděl: „Tak to Vás ještě můžeme vzít! Měl smysl pro humor,  to bylo báječné a od té doby vesluji, amatérsky. Jsem nadšená veslařka bez vysokých ambicí. Na vodě si přemýšlím, jaké budou další texty, paradoxně nabíjím energii, postava se mi trošku zlepšuje, záda nebolí… Nejsem typ baletky, takové té opravdu hubené holky, mám chlapeckou muskulární postavu.   Lidé mi  říkají, jak jsem hubená, těší mě to, ale  já na sobě tvrdě pracuji.“

Máte ještě čas na  nějaké další sporty?

„Chodím na střelnici střílet, bruslím, hraju tenis.“

Hudbu tvoříte sama?

„Ano, teď ano – mám takové období –  dělám na nové písni.  Když mám svoji hudbu,  vím přesně,  k čemu se  bude vztahovat text. Ale spolupracuji i s muzikanty ze své kapely, to  je úžasná inspirace.“

I texty si píšete sama? 

„Ano, už se přestávám bát i v tomto ohledu. Začínám si psát vlastní texty.  Teď jsem dopsala novou písničku Pampelišky.“

Zdá se, že jste si všechno splnila, Vaše aktivity by stačily na dva či tři životy. Máte ještě nějaké sny? 

„Mám hodně snů. Co nejhoršího  pro vás může Bůh udělat?  Splní vám všechna přání. Ale já mám několik snů a kdoví jestli je všechny stihnu prožít. Když si nějaký splním, vzápětí si vymyslím další.

Fotila jsem například diář, ale nechtěla jsem být jen modelka s našpulenými rty.  Mám ráda témata –  hlubší smysl. Tak jsme si s hat designerkou Libkou Safr vymyslely diář žen, kterým chceme vzdát hold. Oslovila jsem skvělou make up artist a vlásenkářku z Národního divadla, Markétu Šilarovou, ko stymérku Blanku Látalovou a začaly jsme vybírat ty správné ženy :), např. Emu Destinovou, Coco Chanel či  Fridu Khalo. V každé fotografii je dole v rámečku citát dotyčných dam a pod fotkou je v kostce popsaná, co jistá krasavice dokázala a v čem byla vyjímečná.

Pro sny člověk musí něco udělat. Říkám lidem: „Nebojte se svých snů, běžte jim naproti.“

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Markéta Riedl

Výprava do divočiny, ale i do lidské duše

Co pro nás znamená v dnešní době les? Divočina? A máme ji také v duši? Takovou otázku si kladla Jana Burkiewiczová ve své hře „Divočina, marnivost ptačích per“

 

Jana Burkiewiczová přichází  se svým představením „Divočina“, které bylo k vidění na prknech divadla Ponec již podruhé. Hra  je tancem situací, textů a obrazů, ale hlavně velkou výpravou do divočiny v našem každodenním životě.

Máte rádi les? Co pro dnešního člověka vůbec v této uspěchané době znamená? A potřebujeme ještě něco takového jako je chození do lesa? Nebo můžeme spokojeně přežít v současné civilizaci, což je vlastně betonová divočina?

Na začátku představení si rodina vypráví o lese. Názory se opravdu různí.

60

„Okamžitě řekni, proč máš rád les!?“

„Mám ho rád, protože to tam voní.“

„Ani nevím, proč ho mám rád, v dětství jsem tam vyrůstal, trávil jsem tam hodně času, když jsem do něj vstoupil o pár let později, nepoznával jsem ho.“

„Mám ráda les, protože je tam ticho, klid, málo lidí a dává mi energii, je tam svoboda.“

.. „je strašidelný.“

„Mám ho rád, protože je zelený, dobře se tam dýchá, jsou tam jahody a maliny“.

„Vyrůstal jsem na vesnici, ale les byl blízko, mám ho rád“.

„Je živý, žijí tam spousty zvířat, jsou tam houby a zadarmo! Při mé stařecké hamižnosti jsem rád.“

„Nemám ho ráda, mám ráda město.“

„Mám ho rád zdálky, rád se na něj dívám a u toho popíjím tam, kde nejsou mravenci, klíšťata a komáři.“

„Já mám rád pláně, mohou být zasněžené či travnaté, ale les je takový zatuchlý.“

„Les je teď trendy, co? Je divné, že je trendy něco, co je normální. Ale co ty děcka, co nikdy nepotkaly zvíře?“

Divák se ocitá  v lese…a  něco, či někdo na něj „bafne“….

Pozorujeme zvířata, pasou se, nebo spolu bojují (jako rekvizita postačí židle, představující paroží, jinak se představení obejde téměř bez rekvizit), rvačky, pády (této úlohy se opět perfektně zhostili členové skupiny Losers.)

Návštěvník si prochází lesem, „bříza, buk, vůně, krmelec, houba – nesbírat, neanalyzovat, nemyslet..“, říká si.  Samozřejmě nemyslet.  Vždyť do lesa přece chodíme odpočívat. Blaženě bezmyšlenkovitý stav mysli, pohyb a dost kyslíku je přesně to, co člověka nabíjí energií.

Jiná dívka vypráví o své duši, zřejmě by ráda meditovala, či si „uklidila“ ve své duši.  „Zářivé slunce,  sníh, uvolnění, takový ventil!“

Znovu se ocitneme  v lese, kde se stmívá, mezi zvířaty probíhá boj,  v kratičkém okamžiku proběhne vše – námluvy, páření, smrt. Anebo také neproběhne – „Samička odlétá, je těžké necítit se pokořen, když dáte to nejlepší ze sebe a nestačí to“, běduje sameček.  Během vrkání a lákání partnerů se báječně baví nejen diváci, ale i samotní umělci.

A nyní – divočinu máme každý i sám v sobě.  Shon, zmatek, jeden mluví přes druhého, lidé se vzájemně neposlouchají. Jedna z postav během tohoto chaosu říká, že jí doktor doporučil chodit do lesa. Ale dříve než to dokáže, zešílí, zdá se.

Na divočinu svítí, umělci se choulí v jednom klubku, všechno začíná i končí.

Představení „Divočina“ pobaví, potěší, přesto nenásilně nutí diváky zamyslet se nad způsobem našeho života a přece jen v nás hlodá otázka, zda máme jako lidstvo opravdu rádi les?

60_257

Eva Smolíková

Taneční magazín