Jihočeské divadlo pořád hraje

Úpravy v programu v rámci covidových opatření

Jihočeské divadlo čelí zhoršující se covidové situaci tím, že stále hraje. Ředitel Lukáš Průdek po dohodě s uměleckými šéfy všech souborů přijal rozhodnutí divadlo neuzavřít, ale přizpůsobit hrací plán tak, aby reflektoval změny související s pandemií. Tento fakt bere v potaz, že divácký zájem přetrvává. Lednová návštěvnost se stále pohybuje nad šedesáti procenty.

Únorového programu se dotkne několik změn, a to hlavně z důvodu přesunu operní premiéry komedie Slečna vdova a příprav činoherního titulu Marie a Magdalény, který jsme měli původně uvést už v prosinci loňského roku.

Diváci budou o změnách informováni prostřednictvím webových stránek, sociálních sítí Jihočeského divadla. Předplatitelé e-mailem nebo telefonicky. Pokud tyto změny budou pro diváky z jakéhokoliv důvodu neakceptovatelné, budou moci požádat o vrácení vstupného nebo o výměnu vstupenek.

Jihočeské divadlo věří, že i přes tuto nekomfortní situaci přízeň svých diváků neztratí

Soupis únorových změn:

7.2. Šípková Růženka / zrušeno

12.2. Slečna vdova / zrušeno

21.2. Mechanický pomeranč přesouváme na 22.2.

22.2. Evžen Oněgin / zrušeno – nahrazujeme představením Mechanický pomeranč

23.2. Marie a Magdalény / zrušeno

24.2. Café Groll / zrušeno

25.2. Pod sněhem / zrušeno – v teto termín uvedeme v premiéře představení Slečna vdova (předplatitelé sk. A)

26.2. uvedeme 2. premiéru Slečny vdovy (předplatitelé sk. O5)

Eva Marečková

pro Taneční magazín

Dějiny násilí

Román o znásilnění na prknech Švandova divadla (S Oskarem Hesem v hlavní roli)

Švandovo divadlo uvede Dějiny násilí, příběh o zločinu a předsudcích s Oskarem Hesem v hlavní roli

Dějiny násilí, adaptaci známého autobiografického románu Édouarda Louise, hvězdy francouzské literatury, uvede v české premiéře Švandovo divadlo. Příběh mladíka, který se stal jedné vánoční noci obětí zločinu, režíruje Tomáš Loužný patřící k nejnadějnějším tvůrcům nastupující divadelní generace. Hlavní postavu, mladého homosexuála Eddieho procházejícího trnitou cestou vzpomínek i policejního vyšetřování, hraje Oskar Hes. Muže jménem Reda, náhodného milence a násilníka, ztvárňuje Jan Grundman. Silný příběh vyprávěný z hlediska oběti je líčený jako napínavá detektivka naruby.

Premiéra –  12.  února ve Studiu Švandova divadla

„Téměř přesně před deseti lety, v prosinci roku 2012, byl tehdy dvaadvacetiletý francouzský spisovatel Édouard Louis ve svém bytě okraden, znásilněn a málem uškrcen. Zločiny spáchal muž, jehož Louis potkal na ulici poté, co se vracel z vánoční večeře,“ líčí dramaturg inscenace David Košťák výchozí impuls ke vzniku románu známého u nás nejen v queer komunitě.

Napadený se tehdy obrátil na policii. A rozhodl se o svém traumatickém zážitku mluvit. Chtěl vylíčit událost oné noci tak, jak se podle něj stala. Jenže jak to vlastně bylo? Kdo je tu vinen a čím přesně? A nakolik vyprávění oběti zkreslují a zanášejí názory, předsudky, nevyžádané rady a zraňující komentáře těch, kteří příběh znásilnění vyslechnou?

Terapie, diagnóza a především střet

Podle Tomáše Loužného, režiséra a současně i autora divadelní adaptace, lze Dějiny násilí vnímat jako osobní terapii i společenskou diagnózu. „V románu i v naší inscenaci jde mimo jiné o zásadní střety: střet dvou mužů, dobra a zla, práva a spravedlnosti, ale i o srážku různých kultur a konfrontaci odlišného nazírání na svět, na rasu, homosexualitu a menšiny vůbec,“ říká režisér loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Hlavního hrdinu hraje Oskar Hes, nejmladší člen hereckého souboru Švandova divadla. Po přesvědčivém výkonu šikanovaného hrdiny v upírské lovestory Ať vejde ten pravý tak dostává u Švandů další výraznou příležitost. „Oskarovo charisma, věk odpovídající hrdinovi i typ spojený s jistou bezelstností a čistotou z něj dělají pro roli Eddieho ideálního představitele,“ říká Tomáš Loužný. Redu, Eddieho temný protipól, hraje Jan Grundman. Ten je známý mimo jiné ze seriálu #martyisdead oceněného v roce 2020 mezinárodní cenou Emmy. Claru, Louisovu sestru žijící v zajetí úzkoprsých názorů malého města, ztvárňuje Nataša Bednářová. Jako zástupce institucí – od policistů po lékaře – uvidíme Marii Štípkovou a Davida Punčocháře.

Nemožnost žít jako dřív

Tématem násilí ve společnosti a hledáním jeho podstaty se Tomáš Loužný zabýval už ve svých předchozích inscenacích. Na jevišti je přitom dokázal zobrazit uvěřitelně a pro diváka zároveň bezpečně. „Věřím ve svého diváka a jeho vnitřní svět. Největší násilí je násilí tušené,“ je přesvědčen Tomáš Loužný. A nakolik je podle něj pro román i vyznění inscenace určující, že hlavní hrdina je stejně jako autor románu gay? „Orientace hlavní postavy je samozřejmě určující pro tento konkrétní případ. Nakonec jde ale hlavně o to, že je někomu násilím vnucena cizí vůle, že se ocitne v nebezpečí života a poté musí žít dál, jako by se nic nestalo. To ale není tak úplně možné. S tím je snadné se ztotožnit a nemusíte být gay, ani mít za sebou zrovna zážitek znásilnění,“ uvádí režisér.

K názvu titulu dramaturg David Košták dodává: „Z jedné konkrétní a ryze intimní zpovědi člověka, který prožije nejprve silnou blízkost a vzápětí čelí útoku, při němž přichází o základní pocit bezpečí a málem i o život, se postupně stávají odosobněné dějiny násilí. V nich jedinec svůj jedinečný příběh ztrácí. Ten se stává veřejným statkem. A on sám jen další položkou v policejních statistikách.“ 

Prostor pro fantazii a nalézání dalších významů nabízí i výtvarná složka inscenace. Scéně Petra Vítka vévodí lesklý bílý pokoj. Z něj se napadený mladík snaží vymazat všechny vzpomínky na útočníka, podobně jako se je snažil vytěsnit ze své paměti. Postupem času však v prostoru přibývá čím dál více lidí, kteří se k jeho případu vyjadřují, a s nimi i černých stop… Téma pošpinění a prolomení křehkých hranic osobního prostoru připomíná také použití červeno-bílé policejní pásky určené pro označení místa činu.

Kostýmy Martina Chocholouška se inspirují francouzskou chic módou. Od haute couture, citující například svůdné chlapecké modely Jeana Paula Gaultiera, se kostýmy dostávají až k ryze surrealistickým kreacím. Groteskní oblečení v podobě chodících nákupních tašek tak výmluvně ilustruje, jak zraněný Eddie vnímá okolní svět.

Naléhavost divadelní výpovědi a střet dvou kultur posílí i živě zahraná hudba skladatele Ivo Sedláčka, který pracuje i s citací kabylských motivů.

Po premiéře 12. února 2022 následuje repríza 14.2.. Na programu jsou pak Dějiny násilí 5. a 29. března.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Existuje dojem bytí?

Vše musíme mít propočítané, pojmenované, jinak to neuznáváme. Ale je to tak?

Tuto otázku si ve své stejnojmenné inscenaci klade její mezinárodně úspěšná autorka a choreografka Tereza Lenerová.  Její premiéru uvede již 13. prosince ve 20 hodin v divadle PONEC.

Nová inscenace Terezy Lenerové ve spolupráci s dramaturgem Janem Horákem volně navazuje na projekt Taxon, který vznikl společně s výtvarným umělcem Adamem Vačkářem.

​​Autorka v projektu pracuje s dřevěnými větvemi jakožto extenzí končetin. Tyto prodloužené dřevěné končetiny lze chápat jako propojení člověka s panenskou přírodou, jako něco životodárného a zároveň omezujícího a až děsivého. To, že existujeme, se učíme uvědomovat, jak vypadáme, se učíme přijímat.

„Co mě v tomto představení lákalo bylo navrátit se k něčemu více animálnímu a instinktivnímu v nás. Jsem unavená tím, jak mozek zaujímá v naší společnosti hlavní roli. Co si nedokážeme obhájit hlavou, jako by neexistovalo. Vše musíme mít propočítané, pojmenované, jinak to neuznáváme. Chtěla jsem se dotknout míst, které potlačujeme, které schováváme a jsme naučené držet pod kontrolou.“ říká Tereza Lenerová, autorka a choreografka projektu.

Tereza Lenerová vystudovala The Theaterschool v Amsterdamu. Zkušenosti sbírala nejprve jako tanečnice u různých choreografů v ČR a zahraničí. Později se jako choreografka s Einat Ganz kvalifikovala na Aerowaves Spring Forward s duetem Proměnná. Pro další experimenty spoluzaložila prostor Truhlárna, kde vytvořila svoje dosud nejúspěšnější sólo Švihla, oceněné hlavní cenou na České taneční platformě 2017 a řadou pozvání do zahraničí na prestižní festivaly. Její další dílo Nepřestávej získalo zvláštní uznání poroty na České taneční platformě 2019 a je součástí výběru Aerowaves Twenty21. V září 2021 mělo premiéru představení dis pla y, na jehož tvorbě se podílela s tanečnicí  Jitkou Čechovou.

Celý program najdete na www.divadloponec.cz

Kateřina Marková R. PereiraIvana Poláčková 

pro Taneční magazín