Rozhovor s tanečnicí, lektorkou baletu a jógy Petrou Padriánovou

„Zajímá mě celostní přístup k lidskému tělu“

„Balet, práce pedagoga a jóga se navzájem doplňují a prolínají,“ přiznává Petra Padriánová, která tančila nejen doma, ale také v Barceloně ve Španělsku. Jako pedagožka vede baletní lekce a kurzy ve studiu V Korunách a učí také v ISMFA. Je také instruktorkou jógy. Jako tanečnice se představuje v inscenaci Já Plisecká v ProART Company.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste vystudovala na Taneční konzervatoři hl. města Prahy? Čím Vás tak zaujal, že se mu stále nějakým způsobem věnujete?

„Když mi bylo asi pět let, začala mě maminka vodit do studia bývalé primabaleríny ND Zdeňky Zabylové. Byla jsem maličká, ale dodnes si vzpomínám na její taneční sál, baletní tyče a na to, že jsem se tam cítila hezky. Potom následovala od mých šesti let baletní přípravka ND, kde jsme jako děti bývaly součástí divadelních představení. Atmosféra jeviště, zákulisí, šaten, to byl pro mě kouzelný svět… Odtamtud vedla cesta na Státní konzervatoř, tehdy byl o studium velký zájem. Takže to vše na sebe navazovalo a šlo asi o vedení osudu. Měla jsem do té doby mnoho jiných zájmů, např. hru na housle nebo zpěv, ale po přijetí na školu už na nic jiného než na balet nezbýval čas. Ptala jste se, čím mě balet tolik zaujal. Balet vnímám jako velmi ojedinělý druh umění. Po fyzické stránce jde v podstatě o vrcholový sport, ale je to především umělecká disciplína, která nabízí prostor pro tvořivost, hereckou interpretaci, hledání krásy a elegance pohybu ve spojení s hudbou. Takové propojení křehkosti a síly… Hlavní důvod, proč jsem u baletu zůstala, je ale asi to, jak se cítím, když mohu být součástí divadla. Jsem typ člověka, který není rád středem pozornosti a jeviště je asi jediné místo, kde mi to nevadí:)

Po absolvování konzervatoře jste v roce 1995 nastoupila jako sólistka baletu do Divadla J. K. Tyla v Plzni a již o rok později jste byla nominována na Cenu Thálie za roli Julie v baletu Romeo a Julie. Po třech letech jste přešla do Pražského komorního baletu. Pak jste byla v souborech Ballet Balogh Prague, Ballet David Campos, Companyia de Santa Coloma de Gramenet v Barceloně. Co Vám tyto zahraniční pobyty daly? Jaká to byla pro Vás po profesní a lidské stránce zkušenost?

„Pracovní pobyt v zahraničí je asi pro každého komplexní zkušenost, která vyžaduje vyrovnání se s novým prostředím, kulturou, jazykem, často jiným způsobem práce. Delší dobu v cizině jsem žila jen ve Španělsku. Měla jsem štěstí, že mě šéf baletu hodně obsazoval. Ve svých choreografiích často propojoval prvky baletu a moderního tance, což bylo pro tanečníky poměrně fyzicky náročné. Za ta léta, co jsem ve Španělsku žila, mi k srdci přirostla tamější kultura, jazyk, lidé a jejich mentalita…“

Vy jste také spolupracovala s André Rieu a absolvovala australské turné, Chicago, Ottava, Brusel. Jaké to bylo, být součástí takového věhlasného projektu?

„Díky turné s A. Rieu jsem se podívala na místa, která bych jinak asi nenavštívila. Do projektu mě tehdy přizval David Slobašpycký, výborný baletní mistr. Produkce v Austrálii a Americe byly opravdu velké a honosné. Pan A. Rieu mi v paměti utkvěl jako velmi přátelský a velkorysý člověk a skvělý umělec.“

V letech 2009 – 2017 jste působila jako pedagog v Tanečním centru Praha a od roku 2017 vedete baletní lekce a kurzy ve studiu V Korunách, mimo jiné učíte i v ISMFA. Pedagogické zkušenosti máte také ze zahraničí, kde jste učila v Escola de Dansa de Miren Viar v Barceloně ve Španělsku. Učíte klasický i scénický tanec, děti i dospělé. Co Vás na práci pedagoga baví? Jaký je zájem o Vaše kurzy?

„Jsem ráda, že o mé lekce a kurzy je zájem a většina klientů ke mně přichází na doporučení. Na práci pedagoga mě stejně jako ve všem ostatním baví tvořivá složka. Příprava lekcí, tvorba představení… Pracuji převážně s dětmi školního a předškolního věku a to umožňuje a vyžaduje vkládat do lekcí hravost. Děti vnímají, když milujete to, co jim předáváte, reagují především na energii radosti. Roky baletu, který v člověku podporuje perfekcionismus, není možné úplně smazat, ale mým hlavním záměrem je, aby byly děti na hodinách šťastné. Aby kromě baletních krůčků objevovaly také krásu a zákonitosti hudby a kouzlo divadla. Baví mě jim pro to vytvářet podmínky.“

Co Vás přivedlo ke spolupráci s volným sdružením tanečníků Ultra Minimal Balet?

„Přátelství s jeho zakladatelkou, choreografkou a tanečníci Alenkou Peškovou. Věděly jsme o sobě už na konzervatoři, ale spřátelily jsme se až v našem společném angažmá v Plzni. Spolupráce s Alenkou byla zajímavá, stejně jako představení Jessie s Morgiana, kde šlo o spojení baletu a hororového žánru.“

Jak začala Vaše spolupráce s ProART Company, kde tančíte v inscenaci Já Plisecká? Jak se Vám spolupracuje s herečkou a zpěvačkou Klárou Trojanovou a tanečníkem a zakladatelem ProART Martinem Dvořákem v tomto představení?

„S ProART Company jsem se pracovně potkala v minulosti skrze představení Island of no memories. Martin Dvořák mě oslovil na základě naší předešlé spolupráce pro jeho festival ProART. Znali jsme se a přátelili již od doby společného působení v PKB. Když mi před půlrokem napsal, jestli bych chtěla tančit „Pliseckou”, vůbec jsem neváhala, přestože už jsem delší dobu nechtěla vystupovat na špičkách. Spolupráce s Klárou Trojanovou a Martinem D., to je setkání s dvěma talentovanými profesionály. Martin byl při tvorbě choreografie otevřený mým a Klářiným nápadům a podnětům, což napomáhalo k tvůrčí atmosféře. Vnímám, že pro nás tři je snadné se na sebe na jevišti napojit a vzájemně se inspirovat. Jsem za tuto příležitost vděčná a z představení, které má skvělé ohlasy u diváků mám radost.“

Od roku 2017 působíte jako instruktorka jógy. Co Vás k ní přivedlo? „Jóga pro mě není jen péče o tělo skrze jógovou praxi, ale je především hluboce transformační cestou sebepoznání.“

„Vždy mě zajímal celostní přístup k lidskému tělu. Nejprve jsem se jako velmi mladá dostala k čínskému cvičení Tai-chi, které mělo v mém případě úžasný ozdravný účinek. To mi otevřelo pohled na jiný způsob práce s tělem a pohybem. Jóga je další ze směrů, který je mi hodně blízký. Správná a citlivá praxe jógových ásan a dechových cvičení je pro tělo velmi prospěšná, ale pro mě je nejdůležitější jógová filozofie a přímý efekt meditace.“

Jste tanečnice, choreografka, pedagožka, lektorka jógy. Je Vám z toho něco bližší nebo právě ta směsice všech těchto činností Vás baví stejným dílem?

„Balet, práce pedagoga a jóga se navzájem doplňují a prolínají. Jóga je například skvělá kompenzace k baletnímu tréningu, porozumění tělu pomáhá v pedagogické práci. V oblasti pracovní seberealizace je mi nejmilejší divadlo, ale myslím, že po lidské stránce mě nejvíc posouvá jógová meditace.“

A co Vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte volný čas?

„Kromě oblasti kultury a umění určitě v přírodě a s nejbližšími. Díky partnerovi jsem také objevila účinky termálních pramenů. To je skvělý způsob relaxace pro tělo i mysl.“

Petra Padriánová:

Narodila se 25. 2. 1977 v Praze. V roce 1995 vystudovala Taneční konzervatoř hl. města Prahy.

2000 – 2002 studovala nonverbální divadlo na HAMU v Praze.

1995 – 1998 sólistka baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni.

1998 – 1999 členka Pražského komorního baletu.

2000 – 2003 sólistka souboru Ballet Balogh Prague. 2003 – 2007 sólistka Ballet David Campos, Companyia de Santa Coloma de Gramenet v Barceloně ve Španělsku.

2008 – 2016 účast na divadelních projektech doma i v zahraničí.

2009 – 2017 pedagožka v Tanečním Centru Praha. Od roku 2017 nezávislá tanečnice, lektorka baletu a jógy.

Foto: Michal Košťál, Marcel Plavec, Ismail Tashpulatov       

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Zlatá Praha 2025

To nejlepší z hudební a taneční televizní tvorby

62. ročník Mezinárodního televizního festivalu je tu! Jedna z nejstarších přehlídek kultury v Evropě proběhne od 24. do 27. září v pražském Obecním domě a přinese opět to nejlepší, výjimečnou mozaiku televizní hudby, tance, divadla či řadu setkání tvůrců, interpretů i publika

Zlatý parket Zlaté Prahy

Večer plný tance, hudby, zážitků, rytmy, které vás zvednou ze židle!

I tentokrát je tu pro milovníky tance večer plný tance

Kde: Smetanova síň, Obecní dům, pátek 26. září 2025, 19:00 – 23.30, Dresscode: smart casual

Neodolatelnou atmosféru na parket vnese Tereza Prucková a Patrik Hartl, oba známí veřejnosti ze StarDance. Předvedou dvě latinskoamerická čísla, která rozproudí krev i těm nejostýchavějším

Návštěvníci se k nim poté mohou připojit na workshopy, každý si může osvojit nové kroky a rovnou je využít ve víru latino tančíren za živého doprovodu kapely Al Rivera, jejíž  členové mají  karibské a jihoamerické kořeny.

Ve druhé polovině večera přebírá taktovku swing. O styl a šarm se postarají Swing Busters, kteří rozvlní parket lehkými a hravými tanci plnými spontánnosti, jako lindy hop nebo collegiate shag. To vše za doprovodu autentického The Mole´s Wing Orchestra, jehož big bandové aranže z 30. a 40.let vnesou do večera duši zlaté swingové éry.

Počet míst je omezený –  volný vstup po předchozí rezervaci na www.zlatapraha.cz

 

Zlatá Praha dětem

Program zahájí vystoupení pražských konzervatoří, v nichž mladé talenty ukážou, jak vypadá disciplína i nadšení na profesionální úrovni. Na ně naváže dílna ND+, během které děti nahlédnou  do tajemství baletní přípravy a vyzkouší si ji na vlastní „špičky“.

Odpoledne zakončí  zábavná školička  s Terezou Pruckovou, několikanásobnou účastnicí StarDance

Odpoledne je  vhodné pro děti od 5 do 15 let.

Volný vstup s předchozí rezervací na www.festivalzlatapraha.cz

Smetanova síň, Obecní dům, pátek 26. září 2025, 16:00-18:00

 

Další taneční lákadla si také nenechte ujít. Mezi nimi jsou:

Sarkasmy, Balet Národního divadla, 26. září a 27. září 2025

Dokumenty:

Labutí jezero v aréně – anglický národní balet

Mluvit tancem – sleduje jednu sezonu Baletu ND

Principy klasického tance – za účasti hvězd Královského baletu, vzdává hold britskému fotografovi Anthonymu Crickmayovi

Afanador – Národní španělský balet

Skleněný zvěřinec – balet Johna Neumeiera

Gustavia – baletní tanečník a nejdůvěryhodnější muž královny Louisy Ulriky

Tanec z temnoty – Národní balet Ukrajiny                                        

Ballet BC – nový balet kanadského souboru z Vancouveru

Rekviem – nové dílo Angelina Preljocaje, díky 19-ti interpretům se tanec mění v rituál i oslavu života

Louskáček – anglický národní balet

Umělci z jiného světa: Gravity and other Myths – rozštěp na vrcholcích dvou lidských věží bere divákům dech a ohromující akrobat svým divokým tancem dojímá k slzám

Přerušení – surrealistické bytosti se vydávají na cestu proměny skrze tanec

Takto se hýbu – tanečnice Naia Bautista reflektuje své transgender prožitky  skrze pohyb

 

Zeptali jsme se…..

Tomáš Motl, ředitel ČT art a ředitel Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha 

 

TM: Letos vnímám na festivalu trošku méně tance než v předchozích ročnících, nevidím žádný film… Čím to je?

Tomáš Motl, ředitel: „Taneční žánr se na festivalu  samozřejmě objeví. Budou tu probíhat dvě velké akce pro veřejnost – Zlatý parket Zlaté Prahy, kde si lidé zatančí latinu i swing, to je velká příležitost. A také je tu Zlatá Praha dětem, kam mohou  přijít celé rodiny,  mohou se účastnit různých  tanečních  dílniček a čeká nás i  přehlídka tanečních konzervatoří, toto určitě bude.

Co se týče soutěžních filmů, tak já jsem naopak překvapen, že každý rok je tu mnoho kvalitních a zajímavých tanečních dokumentů a záznamů jako každý rok. Pokud hovoříme o českých předpremiérách, více se sešly české dokumenty na jiné téma, ale příští rok se určitě objeví dokumenty o tanci, o tom jsem přesvědčen.“

TM: Děkujeme a těšíme se

 

„Věřím, že festival Zlatá Praha všechny obohatí zajímavými premiérami, vystoupeními, živou atmosférou i setkáním s tvůrci. Festival ale není jen přehlídkou, je také soutěží, na níž mezinárodní porota opět udělí prestižní ceny: České křišťály, Grand Prix Golden Prague a další uznání za mimořádné umělecké výkony. Výjimečný a důstojný ráz dodá každému okamžiku festivalu jedinečné secesní prostředí Obecního domu,“ říká generální ředitel ČT Hynek Chudárek.

 

„Každý rok mě překvapí, a rovnou říkám příjemně, kolik kvalitních pořadů o tanci a hudbě ve světě vzniká. A když se v soutěži Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha každoročně objeví bezmála stovka takových pořadů, mám z toho upřímnou radost. Zároveň mě naplňuje hrdostí, že je to právě Česká televize, která jeden z nejstarších televizních festivalů světa pořádá a k zachování kulturnosti a kvality v celosvětovém měřítku takto aktivně přispívá,“ uvádí výkonný ředitel ČT art a ředitel Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha Tomáš Motl.

Na dvaašedesátém ročníku festivalu Zlatá Praha soutěží 84 snímků, z toho v kategorii Dokument 34, v kategorii Koncerty 24 a v kategorii Záznamy inscenačního umění 26. Nesoutěžních snímků je 5. Nejdelším (250 minut, Německo) soutěžním filmem je Richard Wagner: The Ring of the Nibelung – Siegfried, naopak nejkratším (29 minut, Finsko) soutěžním filmem je Gestures (Episode 2 from documentary series Conductors). Snímky do soutěže přihlásilo 12 zemí, nejvíce jich bylo z Německa (27). Z České republiky bylo přihlášeno 16 filmů a z České televize 13.

Snímky bude posuzovat mezinárodní porota v čele s Elmarem Krusem, mediálním manažerem a majitelem hudební společnosti C Major Entertainment. Za Českou republiku bude porotcem Pavel Trojan, skladatel, hudební manažer a emeritní ředitel mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Porota vybere z přihlášených pořadů vítěze ve třech kategoriích, ve kterých udělí ocenění Český křišťál. Dále zvolí držitele hlavní ceny Grand Prix Golden Prague a zvláštního uznání se dočká i autor mimořádného uměleckého počinu. Další dvě ocenění rozdají Česká televize a nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Slavnostní předávání festivalových cen se uskuteční 25. září od 20:00 ve Sladkovského sále Obecního domu a bude živě přenášeno na ČT art. Hudebními hosty večera budou vynikající houslista Josef Špaček a jeho nejbližší rodina, taktéž muzikanti.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha je místem, kde se na pracovních setkáních potkávají tvůrci, zástupci televizí a produkcí z celého světa i dvou významných organizací EBU a IMZ.

Anna Moravcová, Pražský filharmonický sbor

Dominik Kalivoda, Pražský filharmonický sbor

Letošní festivalový ročník se pyšní pestrým programem. Přináší také několik slavnostních premiér z produkce České televize. Dokument Síla hlasu: příběh Pražského filharmonického sboru provede jeho 90. sezonou s dotekem estetické noblesy a hudební hloubky, snímek Emil Viklický – Made in Jazz, nechá diváka nahlédnout do světa klavíristy, jehož práce spojuje moravské kořeny s moderním jazzovým výrazem. Premiéru bude mít také koprodukční dokument Tři sestry: 40 let na scéně.

Lou Fanánek Hagen slaví 40 let na scéně

Na festivalu osobně uvede svou novou autobiografii legendární televizní režisér Brian Large, který během své kariéry natočil více než 800 operních a koncertních představení. Pro svět spoluvytvořil fenomén Tří tenorů – Pavarotti, Domingo, Carreras – a v roce 1990 režíroval přenos jejich úplně prvního společného vystoupení v Římě. Brian Large je dvojnásobným držitelem Ceny Emmy a také například devatenáctkrát režíroval přenosy novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků. Na setkání s ním je volný vstup po předchozí rezervaci míst na www.festivalzlatapraha.cz volný vstup.

rozesmátý Dominik Kalivoda se těší na festival

Festival Zlatá Praha také uvede slavnostní premiéru nového dokumentu České televize Epoque Quartet 25 v režii Jakuba Sommera, jenž je očitým svědectvím o čtvrtstoletí invence a umělecké odvahy čtveřice muzikantů, která překračuje hranice žánrů. Bude rovněž volně přístupná po předchozí rezervaci míst na www.festivalzlatapraha.cz. V režii Epoque Quartetu proběhne také závěrečný koncert festivalu Zlatá Praha nazvaný Epoque Quartet: Bon Voyage! Multižánrový smyčcový soubor společně se svými hosty, kterými budou Jiří Lábus, Katarzia, Ondřej Ruml, Ondřej Gregor Brzobohatý, Petr Malásek, Pavel „Bady“ Zbořil, Robert Balzar, Josef Štěpánek, Lukáš Klánský, Belfiato Quintet, ukáže, že hudba je univerzální jazyk, který dovede překlenout všechny bariéry. Večer bude vysílán na ČT art. Vstupenky jsou dostupné na www.festivalzlatapraha.cz.

Ve videosále Obecního domu si budou lidé po celou dobu festivalu moci vybrat z festivalové nabídky jakýkoli soutěžní pořad ke zhlédnutí. Kromě toho také například záznamy koncertů, nejnovější světové filmy z oblasti klasiky, současné hudby, jazzu a world music, záznamy a televizní zpracování oper, baletů, divadla i představení moderního tance. Pro zájemce budou připraveny individuální projekce ve dvaceti videoboxech ve videosále v Obecním domě. Po dobu konání festivalu bude možné zhlédnout snímky i on-line na www.festivalzlatapraha.cz.

Tisková konference Zlatá Praha

 

Tomáš Motl, ředitel festivaluuzavírá: „Festival Zlatá Praha je, troufám si říct, dnes už jediným festivalem, který se zabývá žánry jako tanec, divadlo, hudba, dokumenty. Dělá ho to unikátním a prestižním. Není jen o klasické hudbě, jak si mnozí myslí, ale jde i o  pestrost,  ale když se sejdou taková tělesa jako Pražský filharmonický sbor a Tři sestry, je to různorodá sestava, z které  já mám obrovskou radost. Kvalita se objevuje i v  soutěži. Zlatá Praha znamená  mezinárodní setkávání a stane se opět  hostitelem významných institucí. Na celé čtyři dny se staneme hlavním městem světa pro tento obor.“

 

Foto: Eva Smolíková

Tiskové oddělení České televize,

Eva Smolíková

Taneční magazín

Národní divadlo se zahalí do smutku

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem vypraví Národní divadlo v pondělí 27. května 2024 ve 12:00 z jeviště historické budovy.

Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.

Vlastimil Harapes  –  biografie

“Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a života oslavovat.“ Petr Weigl, režisér

Emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes, laureát Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet, nositel titulů zasloužilý a národní umělec i řady dalších ocenění, patří mezi legendy Národního divadla. Třebaže působil v jiných uměleckých žánrech jako herec, zpěvák, moderátor a taneční pedagog, jeho jméno je trvalým synonymem Baletu Národního divadla.

Jako tanečník oplýval pohybovou elegancí, vytříbenou kulturou, muzikalitou projevu i hereckou suverenitou, oslňoval technickou bravurou s klidnou a neokázalou jistotou. Svým tanečním mistrovstvím a charizmatickým jevištním projevem se trvale zapsal do srdcí několika diváckých generací. Díky velké šíři uměleckého záběru a talentu přispěl k popularizaci oboru, nejen za to mu patří velké poděkování.

Narodil se v roce 1946 v Chomutově. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze (1965), od roku 1966 byl členem a od roku 1971 sólistou Baletu Národního divadla. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě (1968). Svou pohybovou spontánnost formoval do kultivované jevištní formy zejména bezchybnou gramatikou klasického tanečního tvarosloví.

V letech 1987–1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Od roku 1990-2002 působil ve funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Za všechny jmenujme Prince v Labutím jezeřeSpící krasaviciLouskáčkovi Popelce, titulní role v MacbethoviFaustoviFaunově odpoledniSpartakoviHoffmannových povídkách a Odysseovi, Oriona v Sylvii, Alberta v Giselle, Colina v Marné opatrnosti, Basila v Donu Quijotovi, Ivana Careviče v Ptáku Ohnivákovi, Adama ve Stvoření světa nebo Escamilla i dona Josého ve Vášni.

Skutečným milníkem v jeho kariéře bylo ztvárnění rolí Merkucia a poté i Romea v baletu Romeo a Julie (režie Petr Weigl, choreografie Miroslav Kůra) v Národním divadle roku 1971.

Mezinárodní prestižní cena Prix d’Italia 1972, udělená filmovému záznamu inscenace vyzdvihovala vedle objevné dramaturgie, režie, choreografie, také přesvědčivý taneční výkon Vlastimila Harapese. Tento mimořádný ohlas mu otevřel cestu k hostování na mnoha baletních scénách světa.

Byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (Labutí jezeroOrfeusKalevalaDuch růžeSfinx aj.). Hostoval též ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i tamní Opeře, v Tokyo City Ballet, dále ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v dalších zemích.

Jeho umělecký zájem zahrnoval jak balet, tak filmové, později divadelní herectví. Z propojení vysoké baletní stylizace a civilního hereckého projevu si postupně vytvořil svůj osobitý interpretační styl, který se proměňoval podle stylu inscenace a její obsahové výpovědi.

Stal se úspěšným filmovým a divadelním hercem. Ztvárnil hlavní role v takových filmech jako Markéta LazarováDen pro mou láskuPanna a netvorOperace mé dceryWolfgang A. Mozart a Bolero. Vystupoval v divadelních hrách Bouře a Maškaráda a objevil se i v televizních inscenacích Jak vytrhnout velrybě stoličkuJak dostat tatínka do polepšovnyDary hadího králeAnynka a Čert a v řadě dalších pořadů. V letech 1984–1986 zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 byl mezi všemi soutěžními obory absolutním vítězem. V Národním divadle se podílel na choreografii a režii baletu Popelka (1994), Labutí jezero (1996), Někdo to rád… (1994) a Mauglí (1996). Je spoluautorem libreta dětského baletu Broučci (1992). Působil jako baletní mistr Baletu ND, Státního divadla v Košicích a jako hostující pedagog na Akademii tance v Římě.

Kromě jiného se stále věnoval práci činoherce (J. Murrell – Poslední léto, J. B. Poquelin-Molière – Škola pro ženy, P. Mérimée – Kočár nejsvětější svátosti, Gustav Skála – Nevidím to černě). V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. Jeho pracovní poměr v Národním divadle skončil v roce 2009. V roce 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství. 26. srpna 2016 u příležitosti svých 70. narozenin byl uveden do Síně slávy Národního divadla.

Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024.

„Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších; je to jen promarněný čas a úsilí.“

Vlastimil Harapes ve své autobiografii (Vlastimil Harapes, Pluto 1997).

Foto: Lenka Hatašová, Jaromír svoboda

Alice Titzová

pro Taneční magazín

Rozhovor s prvním sólistou baletu ND v Praze Matějem Šustem

„Největší odměnou je pro mě potlesk diváka“

 K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.

Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?

„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.

 Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?

„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.

Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.

Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“

Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.

V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?

„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“

Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?

„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.

K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?

„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“

Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?

S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“

 Čím je pro Vás tanec stále fascinující?

„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“

Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J

Děkujeme za rozhovor

Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín