Chybí dostatečný počet zájemců!
Těšíme se na Vás
Monika 776646069, Mousou a bubenici
Klasický titul v novém přepisu i osobitém režijním zpracování nabídne ve Švandově divadle chystaná inscenace Krysař podle starodávné saské legendy
Je jiný, je tajemný a je tady. Krysař. Povolali ho, aby zbavil město krys. Jsou původci všech těžkostí obyvatel. A on to udělá. Svojí písní vede krysy na jistou smrt. Všem se uleví a krysař půjde dál. Alespoň tak to vždycky bylo. Ale co když tady tomu bude jinak? Jak utichá ševelení krys i krysařova píseň, vystupují jiné zvuky. Krysař je tady a nic před ním nelze skrýt…
Jedno z vrcholných děl české prózy 20. století, Krysař Viktora Dyka, dodnes vybízí umělce k různým pojetím i výkladům. Ve Švandově divadle ho uvidíme jako „hru na motivy příliš živé legendy“: se strhujícím příběhem, magickou atmosférou a překvapivým hereckým obsazením. Krysaře tu totiž ztvární žena, herečka Klára Cibulková. „Bytost, ani žena ani muž. Krysař je bytost, která znepokojuje, má pro okolí zvláštní přitažlivost,“ říká režisér Dodo Gombár. „Je to někdo, kdo mnohem víc než jen „vyhání krysy“, obnažuje podstatu těch, které potkává ;. Zároveň nás k přemýšlení o obsazení Kláry Cibulkové vedl už Viktor Dyk, který píše o tom, že Krysař má mimořádně jemné až ženské ruce, téměř ženské pohyby. Tím své okolí irituje, nutí k podivné ostražitosti, ale i otevřenosti. Chtěl jsem tímto rozhodnutím vnést do inscenace paradox a přirozené, nedivadelní, napětí,“ dodává režisér.
V dalších rolích účinkují Réka Derzsi, Jacob Erftemeijer, Marek Pospíchal, Alena Štréblová, Luboš Veselý, Miroslav Hruška, Bohdana Pavlíková, Martina Krátká, Eva Josefíková, David Punčochář, Petra Buchta ad. Dramaturgyní a autorkou divadelního přepisu je Martina Kinská, jejíž autorská hra Pankrác ´45 patří ve Švandově divadle k nejúspěšnějším titulům této i minulé sezóny.
Je krysařovo zvláštní nadání a jeho skrytá síla druhem vyvolenosti, nebo jde spíš o prokletí? Proč ho znepokojují lidé, které by dříve minul bez povšimnutí? A co když byly krysy jen okaté alibi pro to, co se v lidech rodilo dávno předtím? I tyhle otázky položí už brzy Krysař v pražském Švandově divadle.
Premiéra ve Velkém sále je naplánována na 5. listopadu 2016 v režii Doda Gombára.
Již třiapadesátý ročník mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha se stal pro Michala Steina zamyšlením i k celkové spolupráci České televize jako veřejnoprávního média s tanečními subjekty. Zhodnotil i frekvenci a proporcionalitu přenosů, dokumentů a rozhovorů s tanečními osobnostmi na jednotlivých kanálech České televize. A zároveň se poohlédne do historie Zlaté Prahy…
Vlastní televizní festival Zlatá Praha mám rád. Před lety jsem na něm byl několikrát akreditován jako novinář. Miloval jsem atmosféru nabitého „Pakulu“, jak se Paláci kultury tenkrát již samozřejmě říkalo. A hlavně – tu možnost vybrat si z desítek projekcí. Potkat neformálně i pracovně stovky lidí z televize i filmové branže.
Vybavuji si zajímavé a produkčně náročné setkání v roce 1988, kdy se na jednom pódiu střetli představitelé televizních detektivů. Všem vévodil Yver Renniér jako komisař Moulin. Byl tu německý Derick, tedy jeho představitel Horst Tappert a také Mark McManus interpret anglického detektiva Taggarta. A samozřejmě, že nechyběl „český hlas“ populárního komisaře Moulina v osobní přítomnosti Miroslava Moravce!
Když se ledy pohnuly, účastnil jsem se Zlaté Prahy i aktivně. Na jejím sedmadvacátém ročníku jsem jednak režíroval vnitřní televizní okruh v Paláci kultury a ještě jsem si navíc pro festival připravil a spoluodmoderoval jednu besedu. A ne ledasjakou! Na Zlatou Prahu jsem tenkrát, díky tomu, že jsem o ni složitě publikoval již za totality, přivedl legendární operní zpěvačku, hvězdu světové velikosti a léta „první dámu“ newyorské Metropolitní opery Jarmilu Novotnou.
Od té doby jsem na festivalu paradoxně nepůsobil. Sledoval jsem zpovzdálí výměny jeho ředitelů či stěhování z Vyšehradu na Malou Stranu a pak na Žofín a potom ještě přes půl rameno Vltavy do Národního divadla.
Letos mne na Zlaté Praze zaujala, mezi jiným i spolupráce s nadací zámku Liteň. Právě toho zámku, na němž žila se svým manželem Jiřím Daubkem legendární operní zpěvačka Jarmila Novotná, již jsem osobně krátce před její smrtí († 1994) propojil se Zlatou Prahou.
Výstava Eriky Bornové ve Špálovce
Posedlost, ať už jde o vášeň uměleckou nebo čistě soukromou vášeň mezi mužem a ženou – to je téma výstavy Eriky Bornové, jejímž tématem jsou mecenáši, mecenášky a ženy-umělkyně, které byly často současně partnerkami významných a slavných mužů. V Galeri Václava Špály se tak po boku malířských „portrétů“ Alexandra Brandejse, Antonína Veitha, Josefa Hlávky a Sidonie Nádhernévytvořených technikou akrylu na plátně objevují i další postavy známé z dějin umění. Z barevného polystyrenu je vytesána třeba francouzská sochařka Camill e Claudel nebo malířky Georgia O’Keeffe, Toyen či Frida Kahlo. A svoje místo tu má i madame de Pompadour: žena známá zejména jako milenka Ludvíka XV. byla totiž i všestranně talentovanou umělkyní a ve své době i osvícenou uměleckou donátorkou…
„Fenomén posedlosti je pro mě zajímavý ze dvou pohledů: zajímá mě jednak posedlost umělce svojí prací, ale i mecenášova posedlost umělcovou tvorbou. Proto jsem vytvořila portrétní cyklus významných nežijících mecenášů a zároveň řadu podobizen umělkyň, které byly svou prací posedlé,“říká Erika Bornová. Ta se ve svém malířském a sochařském díle ča sto věnuje právě postavení a údělu žen v současnosti a minulosti. Silnými mužskými figurami je ostatně ona sama obklopena i ve svém soukromí: jejím manželem je významný český malíř Tomáš Císařovský, jejím otcem byl známý ilustrátor, malíř, kreslíř a animátor Adolf Born. Erika Bornová však už dávno zvolila vlastní cestu: vytváření soch z lehkého polystyrenu se systematicky věnuje jako jediná z našich výtvarných umělkyň i umělců už od konce 90. let.
„Polystyren je můj neoblíbenější materiál,“ říká Erika Bornová. „Strukturou připomíná mramor, ale zároveň mi dává velkou svobodu – jako jediný ze všech sochařských materiálů mi umožňuje, abych mohla tesat sochy v nadživotní velikosti, a pak si je ze svého ateliéru v šestém patře i sama odnášet,“ dodává umělkyně. Většinu plastik – vyřezaných pilou, nožem a skalpelem – pak jemně koloruje a doplňuje je vlasy, bižuterií, umělou tr&aacu te;vou, husím peřím nebo rybími šupinami. „Lidé si občas myslí, že sochat z polystyrenu musí být hotové utrpení, protože při řezání vydává příšerné zvuky, ale není to pravda. Když víte, kam říznout a jak do něj zakrojit, je to krásně tichá a povznášející práce,“ říká sochařka.
Erika Bornová (nar. 1964) patří k nejvýraznějším českým umělkyním silné generace 80. let 20. století. Sochařka je také osobitou malířkou a ilustrátorkou. Její díla obývající zázračný prostor mezi skutečností a snem jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie Praha, Alšovy jihočeské galerie, Wannieck Gallery, na zámku Mikulov a také v mnoha kolekcích soukromých domácích a zahraničních sběratelů.
