Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Studio ALTA se stěhuje do pražské Invalidovny

Proč? Celý holešovický areál se bourá !

Holešovické Studio ALTA se na konci února vystěhuje ze svých stávajících prostorů v industriálním areálu v Bubenské ulici. Jeho novým působištěm bude pražská Invalidovna, kde provozovatelé Studia ALTA získali od Národního památkového ústavu do výpůjčky celé západní křídlo.

Rozhodnutí opustit stávající prostory padlo koncem roku 2019. Provozovatelům Studia ALTA byl oznámen termín bourání celého areálu, kterým je předběžně léto 2021. Představa jakékoliv finanční investice do prostorů, které nemají dlouhou budoucnost, navíc s komerčním nájmem a vysokými poplatky je pro neziskovou organizaci tohoto typu neúnosná.

Zároveň se již v loňské sezóně několik členů týmu Studia ALTA podílelo na programu pro veřejnost v západním křídle Invalidovny prostřednictvím spolku Iniciativa pro Invalidovnu, a tak se při hledání dočasného působiště stala právě Invalidovna logickým cílem. Přesto tento objekt prostorově zcela nevyhovuje požadavkům tanečního umění a hledání dlouhodobého působiště Studia ALTA proto nadále pokračuje.

„Přesun Studia ALTA do národní kulturní památky se silnou historií je pro nás odpovědným krokem, který upevní poslání naší organizace – kultivovat lidi i okolí, vytvářet kreativní prostředí navazující na historii místa, nabízet kvalitní umělecký program v mezinárodním kontextu, poskytovat vyžití pro místní komunitu. Věříme, že naše činnost poukáže na důležitost rozhodnutí generální ředitelky NPÚ p. Goryczkové využívat část budovy Invalidovny i v budoucnu, tedy po celkové rekonstrukci budovy, ke komunitním a kulturním aktivitám,“ doplňuje Lucia Kašiarová ke společnému záměru Studia ALTA a NPÚ.

Poslední akce pro veřejnost se v halách v ulici Bubenská bude konat v sobotu 29. února. Kromě kulturního a komunitního programu se návštěvníci můžou těšit na koncert Báry Zmekové a rozlučkový večírek. Program v Invalidovně pak Studio ALTA zahájí 6. května. Zdejší akce budou vznikat v úzké spolupráci s NPÚ, který se zaměří především na komentované prohlídky a další program, který zprostředkovává historii Invalidovny veřejnosti.  Studio ALTA bude pokračovat v uvádění tanečních a divadelních představení, pořádání filmových promítání, výstav či komunitních akcí. Zároveň zde prohloubí své aktivity pro umělce a rozšíří rezidenční prostory a ateliéry. Na začátku února budou vyhlášeny otevřené výzvy na projekty, které se budou moct do oživení Invalidovny zapojit. „Od spolupráce se zavedenou organizací, jakou je Studio ALTA, si slibujeme především vytvoření kvalitního kulturního programu a zázemí pro návštěvníky, na které bychom mohli navázat i po dokončení kompletní obnovy Invalidovny,“ dodává kastelán Miroslav Indra.

Studio ALTA vzniklo před jedenácti lety jako prostor pro tvorbu a uvádění zejména tanečního umění. Postupem času se proměnilo a rozrostlo na multikulturní centrum a tvůrčí hub propojující umění a různorodé komunity. V programu Studia ALTA dominují odvážná, inovativní díla, jejichž cílem je inspirovat k angažovanosti, kreativitě, sdílení a konstruktivnímu dialogu s jinakostí, která je základem otevřené a zdravé společnosti. Studio ALTA na konci února 2020 opustí industriální haly v ulici Bubenská a od května 2020 bude své hodnoty a poslání rozvíjet v karlínské Invalidovně.

Monumentální budova pražské Invalidovny byla postavena v letech 1731 – 1737 podle plánů významného barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera na pokyn císaře Karla VI. Habsburského. Ve stejné době došlo z podnětu Dvorské válečné rady ke zřízení invalidoven v Pešti a ve Vídni. Pražská Invalidovna byla financována z prostředků soukromé nadace, jejíž vznik ustanovil ve své závěti hrabě Petr Strozzi. Ta nabyla platnosti v roce 1664, kdy byl hrabě Strozzi smrtelně zraněn. Nadace byla určena na podporu a zajištění válečných invalidů, nemohoucích a zestárlých vojáků.

Původní plány na stavbu Invalidovny byly velkolepé – půdorysu devíti čtvercových nádvoří měl dominovat centrálně umístěný barokní kostel a kapacita areálu byla stanovena na 4.000 osob s veškerým zázemím pro důstojný život vojenských invalidů. Z důvodu nedostatku financí byla nakonec realizována pouze jedna devítina komplexu. Dokončená část poskytla azyl pro téměř 1.000 obyvatel a nejvyšší doložený počet ubytovaných mimořádně dosáhl 1.400 osob. Invalidovna představovala téměř soběstačný organismus, který poskytoval svým obyvatelům vše potřebné, včetně ubytování, pravidelné stravy a ošacení. Jedním z nejznámějších obyvatel Invalidovny byl ve 20. letech 20. století i Josef Sudek, pozdější významný fotograf, který zde nafotil svůj první cyklus fotografií „Z Invalidovny“.

Tatiana Brederová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Na HAMU se otevře studium Pedagogiky tance

Nové kombinované studium tance

Po třiceti letech se na Hudební a taneční fakultě opět otevírá distanční studium – v bakalářském programu bude možné již od nového akademického roku 2020/21 dálkově studovat Pedagogiku tance. Kombinovaná forma spočívá ve víkendové výuce jednou měsíčně s intenzivním soustředěním na konci každého akademického roku. Oproti prezenční formě bude navíc nabídka obohacena o nové zaměření Taneční výchova vedle stávajících specializací Klasický tanec, Lidový tanec a Moderní a současný tanec. Novinkou také bude možnost hlásit se již přímo do jedné ze čtyř specializací.

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D.

„Reagujeme na palčivou potřebu oboru skloubit profesní praxi s dalším vzděláním,“ vysvětluje vedoucí katedry prof. Václav Janeček dlouholeté snahy o zavedení dálkového studia. „V určitém ohledu bude ale toto studium náročnější než denní forma, po studentech požadujeme velkou míru samostatnosti, je určeno pouze pro profesionály s vážným zájmem o metodické vzdělání. Vyžaduje vyzrálejší jedince, kteří mají možnost vlastní praxe a zkušenosti.“

Cílem kombinované formy studia je umožnit soustavné vysokoškolské pedagogické vzdělání aktivním tanečníkům nebo tanečním lektorům. Studentům, kteří se zároveň budou moci věnovat profesi aktivního tanečníka, a tím získávat nezbytné interpretační zkušenosti, se dostane metodicky ukotveného vzdělání v oblasti taneční pedagogiky. Uzávěrka přihlášek je již 30. března 2020.

Více informací na webu katedry tance:

https://www.hamu.cz/cs/katedry-obory/katedra-tance/kombinovane-studium/

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D.

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pokusy „Doktora Smrti“

Pavel Baroch, který přežil Osvětim – to je Mengeleho dvojče A-782

Vzpomínky kluka, který přežil Osvětim i pokusy Doktora Smrti. Kniha Mengeleho dvojče A-782 vypráví mimořádný příběh Jiřího Fišera

Mengeleho dvojče A-782. Tak zní název knihy publicisty Pavla Barocha vyprávějící příběh Jiřího Fišera, posledního žijícího dvojčete v Česku, které zažilo a přežilo koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi. Tehdy osmiletého Jirku a jeho o necelou půlhodinu mladšího bratra Josefa si tam pro své nelidské pokusy vyhlédl doktor Mengele, přezdívaný Doktor Smrt. Barochova napínavá, čtivě napsaná kniha vychází 27. ledna – na Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Vydání knihy tak připomíná výročí osvobození největšího nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, od něhož letos právě 27. ledna uplyne už 75. let. Knihu Mengeleho dvojče A-782 vydává Nakladatelství ZEĎ zaměřené na literaturu s poutavými příběhy, vyprávěnými s vědomím kořenů a historie svobodné evropské společnosti.

„Mengele chtěl, abychom ho oslovovali strýčku, ale i když si bral některé děti na kolena a hladil je, šla z něj hrůza,“ vzpomíná v knize Jiří Fišer na člověka, který jeho i bratra málem zabil, když jim dával injekce s exotickými nemocemi, a pak pozoroval, zda na ně oba reagují stejně. Mengele také zkoušel, jestli by jejich šedozelené oči nešly obarvit na „árijštější“ modré. „Stříkal mně a bráchovi do očí nějakou tinkturu, pálilo to jako čert, dostali jsme do očí dokonce infekci. Ale měli jsme štěstí, na rozdíl od jiných. Neoslepli jsme,“ říká Jiří Fišer, který nedávno oslavil své 84. narozeniny a žije v Mohelnici se svojí manželkou.

„Oba kluci měli v tom obrovském moři neštěstí opravdu několik vzácných kapek štěstí, díky nimž nakonec vyvázli,“ uvádí Pavel Baroch. „Tím, že se stali se pokusnými objekty doktora Mengeleho, který si pro své pseudovědecké experimenty dvojčata vybíral, nešli jako mnoho ostatních dětí do plynových komor na jistou smrt,“ vysvětluje. „A jak řekl sám Jiří Fišer, naštěstí byli v té skupině, kde se testy prováděly na živých dětech. A do třetice měli to štěstí, že i tyto hrůzy oba dva přežili a dočkali se konce války,“ dodává autor.

Vedle živých vzpomínek jednoho pamětníka holokaustu přináší kniha ale i další, pečlivě vybraná fakta a příběhy, doprovázené novinářsky přesnými postřehy. Pavel Baroch tak osud jednoho z přeživších zařazuje do širších souvislostí. A k dvojčatům Fišerovým přidává ještě další postavy. K těm patří třeba „dobrý člověk z Osvětimi,“ německý lékař Hans Münch nebo neznámý zachránce dětí, Čech Přemysl Pitter.

„Kniha Pavla Barocha výborně zpracovává téma holokaustu pro čtenáře, kteří o něm chtějí získat ucelenou představu a zároveň jsou zvědaví na konkrétní osud jednoho českého kluka. A Jiří Fišer, který továrnu na smrt spatřil očima dítěte, nabídl Pavlovi až fotograficky přesné vyprávění – vždycky přímé, často otřesné, ale nikdy banální. Do mozaiky poskládané z mnoha vzpomínek a historických pojednání tak kniha Mengeleho dvojče přidává další výrazný kamínek, výmluvně doplňující celkový obraz,“ říkají nakladatelé Jan Pergler a Jan Dražan.

Na sklonku horkého léta 2019 Pavel Baroch s Jiřím Fišerem památník v Osvětimi-Březince navštívili. Jiřího bratr Josef s nimi už jet nemohl, zemřel ve věku 75 let v roce 2011. Jiří Fišer znovu prošel místa, kde byl s ním, ale i s maminkou a svou starší sestrou Věrou, vězněn. Za obě pak zapálil na kolejích, vedoucí k táborové bráně, dvě svíčky – maminka a sestra totiž vyhlazovací tábor nepřežily, v jiném koncentráku předtím zahynul také otec rodiny. „Náhodné setkání se skupinkou izraelských studentů, kteří na pamětníka s dosud viditelným číslem na předloktí nevěřícně hleděli, s pohnutím vyslechli jeho příběh a na konci se s ním dojemně rozloučili, patřilo k nejsilnějším momentům, které jsem s Jiřím Fišerem zažil,“ uzavírá Pavel Baroch.

 

Mengeleho dvojče A-782, Pavel Baroch, 170 stran, cena 278 Kč. V lednu 2020 vydává nakladatelství ZEĎ.

www.facebook.com/knihyzed/

 

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN