Rozhovor s tanečníkem CARLOSEM

„Chci cestovat a vidět své žáky kteří pokračují v tanci“

 

 

 

 

Výuka Fit-Brasil:

Výuka Capoeira děti:

Capoeira II. Roční páskování:

1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě  v ČR? Co Vás přitahovalo?

Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR.  🙂

Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je  otevřená novým možnostem.

2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR  volba napořád?

Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě  trochu trpím.

3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?

Capoeira je především kultura, v rámci toho  existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.

4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?

Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání.  Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.

5. Co zranění při tanci? Stává se to?

To ano, zranit se dá lehce.

6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR  přece jen není žádná tradice v takových tancích.

Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí.  Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.

Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že  při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje  i  porozumění kultury. A to je pro  zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.

7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?

Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve   společnosti.  Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.

Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace  ženy  chtějí svá práva a snaží se je využívat.  Navíc capoeira má v sobě  umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.

Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a  akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi,  je  normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.

Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.

8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?

To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.

Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“.  Běžný člověk z ulice,  který chodí  1x  týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).

9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?

V capoeiře není tato diskriminace.  V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno  dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…

10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?

Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.

Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká  párty, trvající několik dnů.

11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?

Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím  a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.

12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?

Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!

Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.

13. Děláte si všechny choreografie sám?

Ano, rozhodně  sám.

14. Kde berete inspiraci?

V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…

15.  Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo  se Vám tančit a  učit? Co potom?

Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. 🙂

Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.

16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.

Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Netradiční, ale stále irská tradice

„Cítil jsem se jako farmář, chtěl jsem skončit s tancem“, říká Colin, tvůrce nového tanečního stylu.

 

 

 

 

Řekněme, že se celý svůj život věnujete  taneční tradici, té, o které většina světa nic neví.  Pak se z této  tradice  stane hit ve  velkém stylu: je tu show, jste jednou  z hvězd, a nyní o tom celý svět ví. Jedinečná tradice.  A vy. Ale jste umělec, jak pokračovat ve své  kariéře   po tomto komerčním megahitu? Opustíte hit? Spojíte ho s něčím jiným?

Colin Dunne

Představení „OUT OF TIME“ má premiéru v New Yorku v Baryshnikově uměleckém  centru, v koprodukci s irským  uměleckým  centrem. Jeho tvůrce a interpret je irský tanečník  Colin Dunne. Možná jste o něm slyšeli, vedl skupinu „Riverdance“ s Jean Butler, 1995 – 1998.

 

„Out of Time“  nemá nic společného s  „Riverdance.“ Ale oklikou vděčí za svou existenci Dunnovi a Butler. Jejich show „Tanec na nebezpečné půdě“ obdržela silnou kritiku v New Yorku  v roce 2000.

 

„Bylo to poprvé, co jsem  opravdu neuspěl v  tanci“, prohlásil Colin  Dunne, 43, ze svého domova v Limericku. Muž, který vyhrál svůj první světový šampionát ve stepu, když mu bylo 9 let,  strávil 18 měsíců po porážce tím, že se skrýval   v New Yorku, navštěvolal  různé hodiny  tance (polovina z nich byly hodiny   baletu).  „Cítil jsem se jako farmář“, říká dnes Colin se smíchem.  „Přemýšlel jsem, co dělat sám se sebou.  Nevěděl jsem, jestli pro mě třeba tanec už neskončil.“

Později také příležitostně učil v Limericku (Irsko) na univerzitě tradiční tanec. Začal konverzovat s Marií Nunan, ředitelkou školy současného tance. „Hovořili jsem o mé frustraci, coby umělce, proč  došlo k neuspokojivému výkonu. Když jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že show v New Yorku nemusela být dobrá podívaná.“

„Cítil jsem, že je tu prostor pro mě objevovat současný  tanec“, říká Dunne.

Dunne nakonec studoval u takových vlivných choreografů, jako jsou Jošiko Cuma a Yvone Rainer, a posunul sám sebe sebe mimo irské tradice.

„Yoshiko byla zvědává, proč to dělám, říká Dunne.  „Proč se chcete stát současným tanečníkem, když umíte tak brilantně  tančit? ptala se.  „Nevěděl jsem“, říká Dunne.

„Yoshiko mě povzbudila, abych se podíval na všechny možnosti světa, ze kterého pocházím“, pokračuje Dunne.  Yoshiko tvrdila, „Nemusíte nic ničit, přidávat  a možná výsledek bude více současný.“

„V konkurenčním prostředí, kde trénujete, by  horní část těla neměla reagovat vůbec,“ říká Siobhan Burke, redaktorka časopisu Taneční magazín a bývalý člen „Riverdance“, předpokládejme,  že tato pravidla  tvoří více než tradice.

Siobhan Burke nemohla  jmenovat žádné jiné irské tanečníky s tak výrazně volným  pohybem   kloubů. (I několik hodin po mezikontinentálním letu, jen při naznačení pohybu  byl Dunne ve zkušebně v centru Baryshnikov oslnivý.) Dále řekla, že byl jediným umělcem, který  úspěšně vnesl step do  moderního tance, proto tento  styl   zamířil raketově z neznáma ke slávě.

 

„Irští tanečníci mají velmi zajímavý vztah k tanci, když se podíváte do historie“, říká Jean Butler.  „Pracovat s tradiční uměleckou formou  znamená, že pohyby  se do jisté míry dědí.  A my jsme strávili náš život děláním něčeho, co lidé ignorují, nebo si z toho dělají legraci.

„Jean a Colin jsou jako lidový hrdinové“ v Irsku, řekla Laurie Uprichard, ředitelka  Dublin Dance Festival 2007 – 2011, která představila  „Out of Time“.  „Vynaložili veškeré své umění a vystoupili  před  2000 až 5000 lidí. Lidé objevili formu  tance, která nebyla do té doby  oceněna diváky.

 
Colin Dunne našel svůj prostor, kterého se dožadoval.

 
„Co je to zač – irské tance, je to tradiční tanec  nebo ne?  Nejsem obtěžkán tradicí. Jen z ní čerpám.  Tradiční tanec je takové zavazadlo, ale můžu tuhle tíhu  sbalit  a letět…  “

Autor:  CLAUDIA LA ROCCO