EIGASAI 2023 v Kině Lucerna

Festival japonského filmu – Neviděné Japonsko

Už 16. ročník japonského filmového festivalu Eigasai s podtitulem NEVIDĚNÉ JAPONSKO bude ve dnech 20. – 25. 2. hostit pražské Kino Lucerna. Od pondělí do soboty divákům představí skryté fenomény Japonska a přinese oblíbené workshopy, kde si budou moci návštěvníci sami vyzkoušet ryze japonské dovednosti.


“Prostřednictvím filmů se snažíme Japonsko a jeho kulturu přibližovat všem zájemcům v České republice již 16 let. Letos jsme filmy vybírali tak, aby divákům představily ty aspekty japonské kultury, které nejspíše neuvidí, ani když se sami do Japonska vypraví. Vše ne zcela vyjevené, skryté, podporuje naši představivost. Tradiční japonská kultura s tímto konceptem vědomě pracuje a zesiluje tak zážitek účastníků jak představení, tak třeba i čajového obřadu. Navíc úplně celé Japonsko se podaří zcela procestovat i málokterému Japonci. Film nám ale dává šanci přemisťovat se v prostoru i čase, kam nám je jen libo. Odtud se zrodil motiv letošního festivalu Neviděné Japonsko,“ přibližuje Ondřej Hýbl, předseda Česko-japonské společnosti, která je organizátorem festivalu.

Letos festival Eigasai uvede 7 filmů a Japonskem diváky provede od mrazivého severu po tropické ostrovy Okinawa, historicky pak od doby samurajů až po žhavou současnost.

S hlavním hrdinou úvodního snímku Země Ainuů (20. 2.) se diváci budou moci do hloubky seznámit s kulturou původních obyvatel Japonska, dnes žijících na severním ostrově Hokkaidó, ale také si uvědomit, jak těžké je uchovat tradice vlastního národa, zejména pokud nejste součástí majoritní společnosti.

Snímek Zabíjení (21. 2.) nás zavede do života róninů – samurajů bez pána na sklonku 19. století. Tradiční výchova mladé samuraje stále vede k hrdinské smrti, ale doba i společnost se překotně mění. Ve filmu Krok (22. 2.) se přesvědčíme, že vychovávat dceru jako single otec je v Japonsku extrémně těžké, i když se vám okolí snaží pomáhat.

Mnoho středoškoláků zakládá hudební skupiny, ale málokdo má takový nedostatek talentu, jako ústřední trojice animovaného filmu pro dospělé diváky Správnej sound (23. 2.). Jedná se o naprosto unikátní filmový počin vytvořený metodou rotoskopie, realizovány prakticky jediným člověkem v průběhu 7 let, který až s těžko představitelnou věrností vykresluje atmosféru japonského rocku počátku 21. století. “Snímek je tím nejlepším, co minimalistické pojetí mangy může divákovi v tom nejlepším nabídnout. Z filmu přímo dýchá atmosféra letních hudebních festivalů,” dodává Ondřej Hýbl.

Na ostrov Honšú nás zavede film Sanka: Horští tuláci (24. 2.) Svobodní kočovníci se potulovali krajinou, sbírali dřevo, lovili a pomáhali na polích i v Japonsku. Dnes je už ale jejich byť pouhá existence zapomenuta. Společně s přírodou ustoupili ekonomickému rozvoji Japonska a jinak, než právě ve filmu, je již poznat nemůžeme. Vyvrcholením festivalu pak bude sobotní produkce filmu Omývání kostí (25. 2.) Ten nás zavede na japonské nejjižnější souostroví Okinawa a představí nám tamější pohřební obřad senkocu. Tato rozlučka se členem rodiny se zde dle tradice koná až několik let po jeho skonu. Ale i toto velice dojemné a intimní rodinné setkání může vyústit ve sled nečekaně vtipných událostí. Pro dětské diváky jsme přichystali animovaný film Školačka lázeňskou (26. 2.). Jediná se již tradičně o to nejlepší z japonského anime pro děti. Dívka školou povinná spravuje za pomoci strašidel a duchů tradiční termální lázně. Všechny filmy budou s českými titulky a ve většině případů půjde o jejich jediné uvedení v ČR.

Pestrý doprovodný program:

Workshopy, divadlo, koncert, origami, kaligrafie a výroba talismanů pro štěstí

Součástí letošního programu bude také Japonský den, a to v sobotu 25. 2. od 10 do 17 hodin. Divákům přinese Divadlo kjógen, bubenickou show, taneční vystoupení, ale i rukodělné workshopy v Galerii Lucerna. Zájemci se budou moci naučit skládat origami, vyzkoušet si psaní kaligrafie štětcem nebo výrobu talismanů pro štěstí. Většina workshopů bude zdarma a na stáncích bude k ochutnání i japonské jídlo.

“Do Japonska se sice již cestovat dá, ale pořád jsou možnosti dost omezené. Festival naštěstí letos už nic neomezuje. Japonsko v Praze si tak můžeme užít všemi smysly. Přijďte do Lucerny, Japonsko projedeme od severu k jihu. Třeba vás to bude inspirovat, kam při návštěvě země vycházejícího Slunce směřovat své kroky, uzavírá Ondřej Hýbl.

Informace k účasti a systém rezervací na workshopy najdete na www.eigasai.cz, Japan.cz, kinolucerna.cz

Aktuální informace můžete sledovat na https://www.facebook.com/eigasaicz

 Klára Poskočilová, Zuzana Rybářová 

 pro Taneční magazín

Divadlo Continuo slaví 30 let své činnosti

Desítky inscenací a projektů, v ČR i zahraničí

Divadlo Continuo letos slaví 30 let od svého založení. Za dobu třicetiletého působení vytvořil soubor několik desítek inscenací a projektů jak v ČR, tak v zahraničí. V září zve soubor diváky k setkání na akcích a představeních v rámci festivalu 30 let Divadla Continuo, který se koná od 19. do 24. září v divadle Archa, Ponec a X10 v Praze. Workshopy, konference, divadelní představení, koncert a výstava fotografií – to vše pro své příznivce Continuo chystá.

Divadlo Continuo je mezinárodní divadelní soubor založený v roce 1992. Práci Divadla Continuo je prakticky nemožné žánrově zařadit. Ve svých projektech propojuje pohyb, tanec a fyzické herectví s postupy loutkového divadla, živou hudbou a výraznou výtvarnou stylizací. Toto vše pak vytváří nezaměnitelnou poetiku jednotlivých inscenací.

Soubor Divadla Continuo pro své diváky přichystal týden oslav třicetiletého výročí působení na české a mezinárodní divadelní scéně. Ve spolupráci s Divadlem Archa, divadly X10 a PONEC – divadlo pro tanec a řadou dalších institucí připravuje festival 30 let Divadla Continuo.

Během festivalu uvede inscenace ze současného repertoáru Please Leave a Message, Poledne, Hic Sunt Dracones a MONSTRUM and here I am blind.

„Neplánujeme však běžné reprízy těchto inscenací, ale přizveme k nim významné osobností světového divadla, které hrály důležitou roli pro formování základních tvůrčích principů souboru v jeho začátcích“, vysvětluje umělecký vedoucí souboru Pavel Štourač.  „Pozvání přijali Roberta Carreri, herečka Odin Teatret z dánského Holstebro a Lezsek Madzik, režisér a umělecký a umělecký vedoucí souboru Scena Plasticzna KUL z polského Lublinu“, dodává Pavel Štourač. Dvojici významných divadelníků doplní Jaroslav Gorbaněvský, syn Natálie Gorbaněvské, jedné z protestujících proti okupaci Československa na Rudém náměstí v srpnu 1968 a autorky knihy Poledne, která se stala inspirací pro stejnojmenné představení souboru. Každý z těchto významných hostů se pak objeví v krátké cameo roli v jedné z inscenací.

Diváci se dále mohou těšit na výstavu fotografií, která je provede tvorbou souboru od jeho počátků až po současnost. Výstavu desítky českých divadelních fotografů připravuje Divadlo Continuo ve spolupráci s kurátorkou Denisou Šťastnou, teatroložkou Divadelního ústavu IDU se specializací na divadelní fotografii. Vernisáž výstavy a také zahájení festivalových oslav se koná 19. 9. v divadle Archa od 18:00.

Divadlo Continuo během doby svého působení spolupracovalo s řadou českých i zahraničních hudebníků. Ti se setkají 23.9. ve 20:00 na jednom pódiu při společném koncertu v divadle Archa. Mezi jinými vystoupí Ridina Ahmedová, Longital nebo Čankišou.

V průběhu festivalového týdne se budou konat i další akce jako jsou workshopy pro studenty či setkání s hosty festivalu. Institut umění – Divadelní ústav pokřtí během festivalu publikaci Divadlo a svoboda, která připomene fenomén české alternativní polistopadové scény a práci souborů, které z této vlny vznikly a ovlivňují divadelní práci u nás dodnes.

Ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Ústavem pro studium totalitních režimů pořádá Divadlo Continuo v sobotu 24. 9. od 17:30 v Divadle Archa veřejnou konferenci Divadlo a politika. Konference se mezi jinými zúčastní i Jaroslav Gorbaněvský a Sarah Fajnbergová, dcera Viktora Fajnberga, dalšího protestujícího ze srpna 1968 či Adam Hradílek z ÚSTR. Moderování se ujme Michaela Stoilova, rusistka a překladatelka, spoluautorka knihy Za vaši a naši svobodu.

Program festivalu:

PONDĚLÍ 19. 9. 2022

18:00 – Vernisáž divadelních fotografií – Divadlo Archa

ÚTERÝ 20. 9. 2022

16:30 – Slavnost Divadla a svobody – Divadlo X10 – křest knihy Divadlo a svoboda kolektivu IDU

20:00 – MONSTRUM, and here I am blind, inscenace Divadla Continuo – PONEC – divadlo pro tanec

STŘEDA 21. 9. 2022

20:00 – Please Leave a Message, inscenace Divadla Continuo, cameo: LESZEK MĄDZIK – Divadlo X10

ČTVRTEK 22. 9. 2022

20:00 – Hic Sunt Dracones, inscenace Divadla Continuo, cameo: ROBERTA CARRERI – Divadlo Archa

PÁTEK 23. 9. 2022

18:00 – Setkání s hosty festivalu – Divadlo Archa

20:00 – KONCERT 30 LET – Divadlo Archa

SOBOTA 24. 9. 2022

17:30 – Konference Divadlo a politika- Divadlo Archa

20:00 – Poledne, inscenace Divadla Continuo, cameo: JAROSLAV GORBANĚVSKÝ – Divadlo Archa

Festival se uskuteční za podpory Ministerstva kultury České republiky, Hl. m. Praha, Státního fondu kultury a ve spolupráci s Institutem umění – Divadelní ústav, Knihovna Václava Havla a Ústavem pro studium totalitních režimů

Zuzana Bednarčiková

pro Taneční magazín

Festival Menteatrál 2022

Festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením

Menteatrál – festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením,  29. – 31. 7. 2022
Poslední červencový víkend se opět setkají v Neratově v Orlických horách divadelní soubory pracující s lidmi s mentálním postižením. Festival Menteatrál i letos nabídne divadelní představení, koncert, letní kino, tančírnu pod širým nebem, tematické diskuze a workshopy. Letošní ročník proběhne od pátku 29. 7. do neděle 31. 7. 2022
MgA. Zuzana Čtvrtníková
pro Taneční magazín

Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Filipem Martinským

„Tanec je kreativita a svoboda“

Filip Martinský

„Tanec je pro mne hlavně kreativita a svoboda,“ přiznává tanečník a choreograf Filip Martinský, který rád vše střídá, experimentuje a dodává: „Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.“ Má rád role energické, charakterové, role, které hýbou dějem nebo role, kde může pracovat s výrazem a gesty.“


V dětském věku jste na rodném Liptově tancoval v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo. Co Vás ještě bavilo a jak na toto období plného tance a pohybu vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

Od malička jsem byl umělecky založený. Navštěvoval jsem výtvarku, kde se projevil můj zájem o abstrakci, fascinovaly mne barvy a různé techniky… věnoval jsem se také folklornímu tanci a na základce jsem později ještě recitoval a zpíval.

Na období v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo mám nádherné vzpomínky ze soutěží, zájezdů či plesů… tam vznikla ta nejkrásnější a nejsilnější přátelství, která trvají dodnes. V tanečním klubu jsem našel vše, co jsem v tom věku hledal – pohyb, hudbu, kostýmy, barvy – absolutně kreativní prostředí, prostě stvořeno pro mne. A právě v tomto klubu jsem začal dělat také své první soutěžní choreografie a později také učit mladší generaci tanečníků.

Neměl jsem jednoznačnou představu, čím chci být… umělecký směr si mne našel a odmala mne k tomu vedl, kde jsem dnes. … (smích)

Jak se kluk ze Slovenska, od Tater, ocitl na Pražské taneční konzervatoři?

„Studia jsem začal na konzervatoři na Slovensku, a protože jsem byl přehnaně ambiciózní a netrpělivý, přihlásil jsem na konkurz do muzikálu Romeo a Julie, kterou organizovala francouzská produkce na tour po Číně a Taiwanu. V náročném výběrovém konkurzu jsem obstál a tak jsem coby šestnáctiletý vycestoval za svými prvními profesionálními zkušenostmi. Již tehdy jsem si uvědomil, že chci na sobě pořádně „zamakat,“ zlepšit techniku, rozšířit si obzor, a k tomu potřebuji kvalitní vzdělání, podnětné prostředí plné výzev, někoho, kdo se mi budě věnovat a nasměřuje mne. Díky tomu, že mne již pár let individuálně vedl Pavel Ďumbala, napadla mě právě Praha. Vše jsem si sám vybavil, vytelefonoval a už jsem jen řešil přestup. Představa, že bych mohl studovat v Praze a přitom ve chvílích volna pracovat s panem Ďumbalem, byla pro mě v té době neskutečně motivující.“

   

 V 16 letech jste absolvoval s pařížským muzikálem Romeo a Julie půlroční turné po Číně a Taiwanu. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„To bylo jako sen a dodnes nechápu, jak se to všechno podařilo, vždyť jsem měl pouze 16 let. Dalo mi to mnoho, především zkušenosti s hraním, s autenticitou výrazu, práci s gesty, také jsem si všímal, jak funguje management, který byl na vysoké profesionální úrovni a dnes mohu říci, že to byla úžasná zkušenost. A poznávání nových krajin a kultur, bylo vždycky mým velkým snem a tak se to začalo propojovat.“

Kromě konzervatoře jste absolvoval taneční workshopy v Belgii, Itálii, Indii nebo Thajsku, taneční kurzy – Vaganova Summer Intensive v Barceloně, Summer Intensive Batsheva Dance Company v Izraeli a Darii Klimentové (2017 a 2018).  Čím Vás kurzy a workshopy obohatily a uvažujete, že byste také pořádal vlastní taneční kurzy? 

„Začínal jsem v kreativním prostředí a vždycky jsem byl zvědavý, rád jsem všechno zkoumal, poznával nové věci. Taneční kurzy a workshopy mi daly možnost cestovat nejen do nových krajin, ale především zkoumat různé techniky tance, ať již moderního a současného tance spojeného s improvizací anebo přímo pozorovat rozdíly výuky klasické techniky a možnosti její kombinace z pohledu různých pedagogů nebo slavných tanečníků z celého světa. A tím jsem spojil tzv. příjemné s užitečným.  (smích)

Nad organizováním tanečních kurzů jsem ještě nepřemýšlel, ale umím si to v budoucnu představit. Věřím ale, že vše v životě má správné načasování, takže někdy v budoucnu určitě ano.“

Během studií jste se zúčastnil několika mezinárodních tanečních soutěží. Třetí místo jste obsadil na Mezinárodní baletní soutěži v německém Mnichově, druhé na Mezinárodní choreografické soutěži v Polsku a první místo v Plzni v roce 2018, kde jste získal také cenu za současnou choreografii (The Century). Co to pro Vás znamená?

„Každého potěší, když je jeho práce oceněna, je to krásné zadostučinění. Tanec ale není sport a tak jej nemůžeme ohodnotit spravedlivě a v číslech a proto jsou všechny taneční soutěže velice subjektivní. Každý porotce má vlastní vkus, vlastní zkušenosti, přichází z jiného prostředí, takže hned několik odlišných faktorů. Často je to také o kontaktech a sympatiích nebo … také jakousi nastavenou hierarchií institucí.

Proto pak časem pochopíte přísloví: „Cesta je cíl…“ Mne si již vícekrát stalo, že jsem se tvrdě a vytrvale připravoval na nějakou soutěž, kdy byla příprava tak únavná a zdlouhavá, pod tlakem, cílená na úspěch, že když pak to vytoužené ocenění dosáhnete, které společnost oficiálně ocení… necítíte vlastně nic… jen prázdno. Usmíváte se a víte, že to není jen o této chvíli. Je to úplně v pořádku, protože to všechno potřebné jste již zažili po cestě… zjistíte, že na tom „vrcholu“ nic speciálního nenajdete… a někdy se to také nepodaří… ale vy cítíte, že se všechno to důležité stalo cestou.“

Po škole, od roku 2019 působíte v alternativním tanečním souboru Lenka Vágnerová and Company, kde tančíte např. v představení Panoptikum. Jako tanečník působíte také v baletu v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Byl jste sólistou Pražského komorního baletu. Věnujete se klasickému tanci, což je balet, současnému tanci, alternativnímu umění, vaši specialitou jsou vysoké skoky. Čím je pro Vás tanec? Je vám bližší klasický tanec, nebo Vás to táhne k alternativnímu umění? Nebo máte nejraději, když to můžete střídat? A co role, jaké rád ztvárňujete?

„Působení v souboru Bohemia Balet bylo při studiu velice osvěžující. Pan Slavický, ředitel konzervatoře, umí přesně podchytit talent a následně s ním individuálně pracovat. V souboru jsme měli možnost spolupracovat s různými choreografy a přitom jsme cestovali po České republice a všechno mělo své kouzlo.

Tvorba díla je vždycky výpovědí konkrétního autora, který v něm vyjadřuje své pocity, názory, představuje svůj vkus… pro mě je to svoboda, tehdy se cítím nejvíce sám sebou… musíte cítit, že máte světu co říci, odevzdat. Když já tvořím dílo, tak jej tvořím pro konkrétního tanečníka nebo tanečníky, snažím se podchytit jejich osobnost a jejich silné stránky a tehdy může vzniknout něco skutečně originálního. Často je to intuice, kterou se řídím při své tvorbě.

Co se týče mým plánů, tak krátce před příchodem pandemie covidu, mne přijali do souboru Borisa Eifmana v St. Peterburgu, kde jsem pobyl pouze měsíc, a měl jsem tam nastoupit jako sólista. Bral jsem to jako významný kariérní krok, který se ale kvůli vízům nepodařilo zrealizovat a následně vyhlášení nouzového stavu, až úplné zastavení spolupráce s Ruskem, kvůli invazi na Ukrajinu.

Jenomže umělec nemůže stagnovat a právě v té době vznikla iniciativa, abych vytvořil svoji první celovečerní performaci Machinácie. Toto představení mělo premiéru na Liptově pod Tatrami díky Hory Doly (alternativní prostor) a následně byla repríza v Bratislavě. Do projektu jsem pozval dvě performenky, s nimiž se znám řadu let a věděl jsem, že nám to bude na jevišti fungovat a to Melánii Ondrejíčkovou a Kristínu Kollárovou. Další repríza nás čeká v září a to v Detvě v Domě umění… a pracujeme na dalších možných reprízách v Praze a v Košicích.

Po škole jsem měl možnost dva roky působit současně ve třech institucích a ještě k tomu jsem hostoval v Bohemia Balet, bylo to velice obohacující období, ale vyžadovalo si to obrovskou časovou a osobní disciplínu. Je to především o komunikaci a stanovení si priorit. Jsem ale velice vděčný, že vedení všech tří institucí mi to fungování akceptovalo.

Tanec je pro mne jednoznačně kreativita a svoboda, jako by Ruth st. Denis řekla. „Tanec vnímám jako komunikaci mezi tělem a duší, jako vyjádření toho, pro co je těžké najít slova.“

Já stále balancuji mezi čistou klasikou – baletem a absolutní alternou. Klasický tanec je základem pro vyjádření pohybu každé formy pohybového umění, bez toho se neobejde… také mne fascinuje neoklasika, čisté tvary a hraní s plasticitou pohybu nebo občasnou deformací póz.

Rád to vše střídám, experimentuji, neumím si momentálně představit, že bych se věnoval pouze jedné formě umění. Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.

 Já mám nejraději role, které jsou energické, charakterové, nebo které hýbou dějem. Z klasického repertoáru je to např. Rothbart z Labutího jezera, Abderachman z Raymondy nebo velice rád „skočím“ – tzv. „španělák“ z Labutího jezera nebo z Louskáčka. To jsou role, kde mohu pracovat s výrazem a gesty nebo s úplnou explozí energie a vyjádřením mužnosti.

Co se týká současného tance, tak právě práce s Lenkou Vágnerovou byla pro mne jednoznačnou volbou hned po škole, nakolik pracuje s osobností performenů a její divadelní pohybové ztvárnění v divácích zanechá esenci. Ztvárnění několika rolí v představení Panoptikum, které Lenka „ušila“ přímo na mne jsem si velice užil a mohl jsem se do těch rolí ponořit.

Ještě mám několik malých snů, co se týká – neoklasických – současných světových choreografů, v jejichž choreografiích bych si rád zatancoval nebo zkoumal jejich pohybový slovník. Uvidíme, zda se mi to v budoucnu splní.“

Jako rodák ze Slovenska již několik let žijete a pracujete v Čechách. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? A jak to máte s jazykem?

„V současné době jsem v Mexiku na tour s baletem Labutí jezero pod záštitou Národního divadla Bulharka z Varny… a tak opět cestuji a experimentuji. (smích)

Domov mě velice chybí a krásu našim majestátních Tater jsem si začal uvědomovat, až když jsem odešel poprvé na půl roku do Číny. Představa, že jsem tak daleko od domova a následně ten pocit, když se vrátíte a ten Baranec a Kriváň (kopce ve Vysokých Tatrách) tam na vás stále čekají, tak ten pocit je nádherný. Jedno ale vím – moje srdce je doma v Tatrách, ale duše chce zpět do Prahy, kam se plánuji v budoucnu vrátit.

Mluvím česky a anglicky a z těchto jazyků jsem, i přesto, že jsem Slovák, maturoval. Dorozumím se také rusky a trošičku i francouzsky.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat?

„Přiznávám, že jsem se dlouho neuměl pouze fyzicky regenerovat. Vypnout ale „hlavu“ bylo náročnější – umění to najít… Již několik let se věnuji meditaci a józe, ale opravdu vědomě mentálně odpočívat nebo lépe řečeno, žít, jsem začal (když to řeknu paradoxně) až během covidu. Tehdy jsem si uvědomil skutečné hodnoty v životě, změnilo to zcela moje fungování a myšlení. Protože jsem nemohl tancovat, učil jsem pouze on – line klasický tanec. Byl jsem doma v Tatrách a začal jezdit na kole, chodit na túry, postupně běhat maratóny, dělat skialping, bivakovat pod holým nebem, zamiloval jsem se do našich hor. Bylo to pro mne potřebné období, tělo mělo stále výkon a bylo v kondici, ale mysl se mohla konečně regenerovat a vypnout v krásné přírodě.“

Děkuji za rozhovor  

Foto: Luboš Plšek, Erzvo Photography,  Michal Babinčák

Veronika Pechová 

pro  Taneční magazín