Štítek: švandovo divadlo

Peníze!

Když je jich nedostatek, provedou lidé i nečekané věci. Peníze. Hru pod tímto názvem připravují ve Švandově divadle. Premiéra bude v sobotu 18. března od 19ti hodin ve Velkém sále

 

 

 

Ve Švandově divadle chystají Peníze, hru o touze po štěstí

Světová premiéra 18. března 2017 ve Velkém sále Švandova divadla na Smíchově

Když je jich nedostatek, provedou lidé i nečekané věci. Peníze. Hru pod tímto názvem připravují ve Švandově divadle. Podle scénáře Doda Gombára, s Evou Josefíkovou, Robertem Jaškówem, Lubošem Veselým, Tomášem Petříkem, Andreou Buršovou a dalšími stálými herci i hosty smíchovské scény ji zde režíruje Mikoláš Tyc, premiéra bude 18. března od 19ti hodin ve Velkém sále.

Dva ztroskotanci odhodlaní prorazit věčnou smůlu (Jacob Erftemeijer a Tomáš Červinek), věkově nerovný pár kupující boty na svatbu za účasti svérázné prodavačky (Eva Josefíková, Robert Jašków a hostující Ivana Krmíčková), mazaný majitel autobazaru (Tomáš Petřík), člen bankovní ostrahy, jeho až příliš pečující matka a jeho tajná láska (David Punčochář, hostující Daniela Bakerová a Andrea Buršová) a k tomu ještě bývalý holič Miško Láska čelící exekuci, který teď vyhrává v pasáži na harmoniku (Luboš Veselý). Ti všichni si s sebou nesou svoje příběhy, sny i své samoty. A peníze – a s nimi i kousek štěstí – by rozhodně uvítali. A tak se jednoho dne někteří z nich rozhodnou, že si jich naberou, co to jen půjde…

Text napsaný z radosti

Hra se opírá zejména o výborně napsaný divadelní scénář, jehož autorem je Dodo Gombár, respektovaný režisér a zároveň i umělecký šéf Švandova divadla. Jeho text Peníze napsaný jako„divadelní povídky, které se nečekaně stanou jedinou hrou“ vznikal dlouhých sedm let. „K psaní Peněz jsem se různě vracel, psal velice svobodně, ničím a nikým netlačen. Je to prostě text napsaný z radosti,“ říká Dodo Gombár.

„Peníze jsou pozoruhodnou skládankou obrazů a situací, které postupně odkrývají drobné příběhy jednotlivých postav. S každým dalším výjevem ale otáčejí jejich perspektivu a posléze se všechny linie příběhu neúprosně protnou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská, která na hře oceňuje i její humor. „Ostré střihy a občas až krutá upřímnost replik činí z textu Doda Gombára hru, v níž lze nalézt řadu velmi humorných scén. Byť občas s poněkud hořkým nádechem,“ dodává Kinská.

Gombárův text zvítězil v anonymní Dramatické soutěži agentury Aura-Pont za rok 2015 a v podobě scénického čtení byl (v režii Braňa Holička) uveden už v roce 2016 na Nové scéně Národního divadla v Praze. Nyní se Peníze konečně dočkají i svého plného inscenačního ztvárnění v režii Mikoláše Tyce.

Herci jako inspirace

„Při práci mě vždycky zajímají především herci. Jejich energie. Jejich přístup a tvořivost,“ říká Mikoláš Tyc, který u Švandů režíruje poprvé a do inscenace obsadil téměř celý herecký soubor smíchovského divadla. Při jejich vedení pak Mikoláš Tyc naplno uplatnil svůj cit pro detail, podtrhl vtip a důvtip celé hry, podpořil svéráz jejích hrdinů a rozhodl se v některých momentech pracovat i se záměrným zcizením – vystupováním herců a hereček z jejich rolí, do nichž se po chvíli opět vracejí.

„Každá postava je pro hru nějak důležitá a svým způsobem mě baví všichni. Je to asi jako s lidmi v tramvaji – každý má svůj příběh, ale koneckonců bychom se měli všichni trochu sebrat, podívat se životu do tváře a uznat, že zas tak slavné to tedy není. Víme snad, jaký má život smysl – navíc když má ta tramvaj zpoždění a řidič evidentně nemá svůj den?“ptá se Mikoláš Tyc. Ten působil mj. jako umělecký ředitel sdružení BuranTeatr a má za sebou řadu zdařilých režií v divadlech v Brně, Pardubicích, Uherském Hradišti, Liberci, Mladé Boleslavi nebo Českých Budějovicích.

Živé příběhy i hudba z městské pasáže

Ke spolupráci na inscenaci přizval Mikoláš Tyc osvědčené spolupracovníky. Scénograf Karel Čapek vytvořil na jevišti důmyslné řešení v podobě kovových „domků“, které se podle potřeby mění v domácnost, banku, prodejnu obuvi i pasáž, do níž se postupně všechny příběhy sbíhají.

Autorku kostýmů Anetu Grňákovou inspirovaly reálné předobrazy nejrůznějších městských typů.

A hudebník Jiří Hájek, který ve Švandově divadle spolupracoval už na inscenacích Heda Gablerová nebo Frankenstein, zas v představení využívá i „živou muziku“ v podobě sborového zpěvu účinkujících herců či melodie tahací harmoniky. Výraznou složkou inscenace je i pohybová stylizace: k ní byla v této sezóně již podruhé (po titulu Je to tu v režii Viktorie Čermákové) přizvána Halka Je Třešňáková. Ta pracuje mimo jiné s vědomým vystupováním herců a hereček z „kůže“ jejich hrdinů.

A o čem je hra Peníze pro Luboše Veselého, představitele Miško Lásky? „Je o paralelních světech… o mávnutí motýlích křídel někde ve staré Petržalce… o plivnutí do Dunaje… o mojí neschopnosti… o hlouposti… o bezbožnosti,“ říká Luboš Veselý, který se kvůli představení naučil na akordeon zahrát několik lidových písní a jeden valčík.

Hra Peníze bude mít premiéru 18. března, reprízy jsou naplánované na 20. a 29. března. Všechna představení budou uvedena i s anglickými titulky.

 

www.svandovodivadlo.cz

 

Peníze

Trapnosměšné historky, které se nečekaně spojí v jednu překvapivou událost.

Scénář a překlad ze slovenštiny  Dodo Gombár

Režie  Mikoláš Tyc

Dramaturgie  Martina Kinská

Scéna  Karel Čapek

Kostýmy Aneta Grňáková

Hudba Jiří Hájek

Pohybová spolupráce Halka Je Třešňáková

OSOBY A OBSAZENÍ

JOJCO……………………..Jacob Erftemeijer

MIREC………………………Tomáš Červinek

MIŠKO LÁSKA……………Luboš Veselý

DAN…………………………..David Punčochář

JEHO MATKA……………..Daniela Bakerová

MILENA………………………Eva Josefíková

PETR…………………………..Robert Jašków

ZDENĚK………………………Tomáš Petřík

ERIKA………………………….Andrea Buršová

PRODAVAČKA……………..Ivana Krmíčková

 

KDO JE KDO

Mikoláš Tyc (*1982)

Absolvoval činoherní režii na pražské DAMU (2010). Od ukončení školy pravidelně režíruje v českých i moravských divadlech – Divadlo Petra Bezruče (Úklady a láska), MD Mladá Boleslav (Kabaret), Slovácké divadlo v Uherském Hradišti (Hra o pyžama), Moravské divadlo Olomouc (Láska a peníze) a další.

V letech 2013-2015 byl (poté co tam pohostinsky režíroval Walczakovu Amazonii a Joyceovy Vyhnance) uměleckým šéfem brněnského BURANTEATRu, kde inscenoval 39 stupňů, Goethova Fausta a Markétku a Schimmelpfennigovo Létající dítě – tato inscenace získala Cenu Marka Ravenhilla 2014.

Pravidelně se jako režisér vrací do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (Škola základ života, Soudné sestry, Pohani) a Městského divadla Brno (Podivný případ se psem, Princ Homburský, Splašené nůžky – v sezóně 2015/2016 oceněno diváckou cenou MdB).

 

Dodo Gombár

se narodil 3. června 1973 na Slovensku. Pochází ze Smolenic, malebné obce na úpatí Malých Karpat. V Trnavě vystudoval gymnázium a na činoherní fakultě VŠMU v Bratislavě pak divadelní režii. Během studia pobýval v rámci roční stáže na Circle in The Square, Theater School on Broadway v New Yorku. Po absolutoriu na VŠMU (1998) se na dvě sezony stal kmenovým režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině. V letech 2006-2009 byl uměleckým šéfem a kmenovým režisérem v Městském divadle Zlín.

Ve Švandově divadle je uměleckým šéfem a kmenovým režisérem od září 2010. Svou první sezonu tu otvíral Dorstovým Merlinem. Pro ŠD dále zrežíroval např. Crash u potoka, moderní přepis románu Karoliny Světlé, brutální outsiderskou grotesku Eskalátor spjatou s nedalekou stanicí metra Anděl, současný text Vladimirova děvka s Michalem Dlouhým v hlavní roli, divadelní adaptaci novely Iana McEwana Betonová zahrada (podle scénáře Petry Hůlové), hru Závislosti navzdory s  tématem alkoholismu (vytvořenou spolu s kolektivem Švandova divadla) a naposledy i adaptaci Dykova Krysaře v hlavní roli s Klárou Cibulkovou.

U Švandů režíroval také cyklus zhudebněných balad Český kalendář, na němž spolupracoval s Michalem Horáčkem, a Zemi Lhostejnost, hru inspirovanou porevolučními esejemi a texty Karla Kryla. Mezi jeho další projekty patří nevšední inscenace Kafkovy Proměny odehrávající se místo na jevišti v hledišti, studiová hra Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa a muzikál Popeláři s hudbou Romana Holého. Mezi další jeho úspěšné inscenace patří drama Žítkovsk&ea cute; bohyně podle románu Kateřiny Tučkové v Městském divadle Zlín, které na letošní jaro chystá v nové adaptaci i pro Městské divadlo Brno. V současné době připravuje pro Národní divadlo Brno vlastní adaptaci knihy Květy Legátové Želary.

Dodo Gombár je také respektovaným autorem. V roce 2011 dokončil film Smíchov pláče, Brooklyn spí (scénář, režie), dvakrát slavil úspěch jako dramatik v soutěži Ceny Alfréda Radoka s texty Hugo Karas a Třetí věk, do finále Cen Alfréda Radoka se dostala i jeho hra Dům bez Boha. Jeho text Peniaze zvítězil v roce 2015 v anonymní soutěži o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila agentura Aura-Pont, a brzy se chystá i jeho uvedení na jevišti: v režii Mikoláše Tyce bude mít hra premiéru už v březnu 2017 ve V elkém sále Švandova divadla. Mezinárodně úspěšná je také jeho hra Mezi nebem a ženou, která se v roce 2015 uváděla v Melbourne v La Mamma Theatru. Hra Euroroom byla představena v bruselském La Bellone.

 

Foto: Alena Hrbková, Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

 

Peníze

Hra o touze po štěstí

Peníze. Když je jich nedostatek, provedou lidé i nečekané věci.  Hru pod názvem Peníze nyní připravují ve Švandově divadle. Podle scénáře Doda Gombára, s Evou Josefíkovou, Robertem Jaškówem, Lubošem Veselým, Tomášem Petříkem, Andreou Buršovou a dalšími stálými herci i hosty smíchovské scény ji zde režíruje Mikoláš Tyc, premiéra bude 18. března od 19ti hodin ve Velkém sále.

 

Dva ztroskotanci odhodlaní prorazit věčnou smůlu (Jacob Erftemeijer a Tomáš Červinek), věkově nerovný pár kupující boty na svatbu za účasti znuděné prodavačky (Eva Josefíková, Robert Jašków a hostující Ivana Krmíčková), mazaný majitel autobazaru (Tomáš Petřík), člen bankovní ostrahy, jeho  až příliš pečující matka a jeho tajná láska (David Punčochář, hostující Daniela Bakerová a Andrea Buršová) a k tomu ještě bývalý holič Láska čelící exekuci, který teď vyhrává v pasáži na harmoniku (Luboš Veselý). Ti všichni by peníze – a s nimi i kousek štěstí  – rozhodně uvítali. A jednoho dne se někteří z nich rozhodnou nabrat si jich, co se jen dá…

Hra se opírá zejména o výborně napsaný divadelní scénář, jehož autorem je Dodo Gombár, respektovaný režisér a zároveň i umělecký šéf Švandova divadla. Jeho text Peníze napsaný jako „divadelní povídky, které se nečekaně stanou jedinou hrou“ zvítězil v Anonymní dramatické soutěži agentury Aura-Pont za rok 2015 a v podobě scénického čtení byl uveden už v roce 2016 na Nové scéně Národního divadla v Praze. Nyní se Peníze konečně dočkají i svého plného inscenačního ztvárnění v režii Mikoláše Tyce.

Čtyřiatřicetiletý syn filmového režiséra Zdeňka Tyce na sebe upozornil např. režií komediální detektivky Umění vraždy v Divadle Na Fidlovačce, působil také jako umělecký ředitel sdružení BuranTeatr a má za sebou řadu zdařilých režií v divadlech v Brně, Pardubicích, Uherském Hradišti, Liberci, Mladé Boleslavi nebo Českých Budějovicích.

 

Hra Peníze bude mít premiéru 18. března, reprízy jsou naplánované na 20. a 29. března. Všechna představení budou uvedena i s anglickými titulky.

 

www.svandovodivadlo.cz

 

Magdalena Bičíková

Foto: Michal Hančovský

Taneční magazín

 

Kdo je tady ředitel?

Už třístou reprízu oslaví ve Švandově divadle 3. února severská komedie Kdo je tady ředitel? Dosáhla tak světového rekordu! Jen v Praze ji vidělo 80.000 diváků

Komedie Kdo je tady ředitel? slaví ve Švandově divadle 300. reprízu, dosáhla tak světového rekordu

Už třístou reprízu oslaví ve Švandově divadle 3. února severská komedie Kdo je tady ředitel?,  s Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem v hlavních rolích. Hra v režii Daniela Hrbka tak dosáhla světového rekordu: podle agentury Aura-Pont tolik představení tohoto titulu neodehrálo žádné jiné divadlo na světě.

Divadelní přepis stejnojmenného filmu Larse von Triera patří k vůbec nejúspěšnějším titulům Švandova divadla. Od premiéry v roce 2009 ho vidělo jen v Praze téměř 80.000 diváků a další na zájezdech divadla po celé republice a také na Slovensku Málokterá divadelní adaptace slavného filmu dokáže v popularitě překonat originál: tady se to ale povedlo. Na „Ředitele“ chodí diváci opakovaně a mnozí z nich už původní film ani neznají. „Zásluhu na úspěchu inscenace mají zejména herci v čele s Michalem Dlouhým, Kamilem Halbichem a dalšími skvělými lidmi, kteří své postavy hrají s opravdu mimořádným nasazením –  za těch osm let se jich vystřídalo v různých alternacích víc než dvacet,“ říká ředitel Švandova divadla a režisér inscenace Daniel Hrbek.

Zrození v porodních bolestech

Sám režisér ale premiéru svého díla neviděl. „Přímo z divadla jsem ten večer vezl ženu do porodnice, pak se vrátil poklonit se na děkovačce, a pak mi z porodnice volali, ať tam přijedu, že už to začíná. Za nějakých osm hodin, v půl sedmé ráno, přišla na svět Róza Hrbková. 3. února 2017 jí bude už 300 repríz,“ vzpomíná Hrbek, jehož malá dcera se tak stala patronkou představení. „Je to důkaz, že i toto představení vznikalo v porodních bolestech,“ dodává Michal Dlouhý. Ten si v úloze neznámého, ale o to ješitnějšího herce Kristoffera neváhá skvěle utahovat i sám ze sebe a ze svojí herecké profese.

Také Michal Dlouhý zaznamenal od prvního uvedení hry několik zásadních životních událostí. „Za těch necelých osm let jsem přišel o brášku a vzápětí i o tatínka. Ale naopak se mi povedlo zplodit ještě jednu krásnou holčičku do mého zlatého harému. A konečně se nám podařilo udat našeho milovaného kolegu a mého velkého kamaráda Kamila Halbichů! Dokonce jsem měl tu čest být na jeho svatbě svědkem a zároveň i hlavním kameramanem – byli jsme tam totiž tehdy jenom čtyři,“ říká Michal Dlouhý. Což Kamil Halbich rád potvrzuje: „Premiéru jsem nazkoušel ještě jako svobodný chlape c, během repríz jsem se stačil oženit a zplodit úžasného synka – a to vím, že jsem udělal dobře!“

Vzpomínkové foto v bílo-červené

Životaschopnost inscenace dokládá ale nejlépe fakt, že je téměř neustále vyprodaná. To platí i o její 300. repríze, která divákům navíc nabízí speciální dárek: kdo přijde do divadla ve stylovém bílo-červeném oblečení inspirovaném plakátem inscenace (muži s červenou kravatou a ženy v bílém oblečení s červenými doplňky), může se zúčastnit závěrečného fotografování se všemi herci.

Stále svěží komedii o řediteli, jehož nikdy nikdo neviděl a který se před zkoprnělými zaměstnanci náhle zjeví v nečekaném podání, chtějí u Švandů uvádět i nadále.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že…?

Ve von Trierově filmu se herec Kristoffer a skutečný ředitel firmy Ravn tajně setkávají v ZOO a v divadelní hře se měli původně potkat v sauně. Po pádu Kamila Halbicha z jeviště během zkoušek však bylo místo jejich srazu změněno na hřbitov.

Mnoho gagů vymyslel při zkoušení Michal Dlouhý, který vyniká pohotovým smyslem pro humor a hru nastudoval se svým oblíbeným heslem „Každej fór dobrej.“

Zájemce o koupi firmy, hrozivý Finnur v podání téměř dvoumetrového Alexeje Pyška, opravdu mluví islandsky: s replikami Pyškovi pomáhala tlumočnice Marta Bartošková. Finnura alternuje Dušan Sitek, který tuto nelehkou řeč zvládl díky stejné úloze v inscenaci Městského divadla ve Zlíně.

Králem přeřeknutí v této inscenaci je jednoznačně Jaroslav Šmíd. Ustát jeho monolog v závěru inscenace se i jeho hereckým kolegům podaří málokdy: většinou je Jaroslav odbourá stejně jako diváky.

Součástí kostýmu Michala Dlouhého jsou tanga, s nimiž odehraje divokou milostnou scénu. Za osm let od premiéry mu prý kostymérka musela pořizovat teprve druhé. „Je vidět, že tento střih spodního prádla vydrží hodně. Zřejmě je to tím minimálním třením“, komentuje to herec, který si – na rozdíl od zneuznaného Kristoffera – neváhá udělat legraci i na svůj vlastní účet.

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Slušný člověk

O tom, jak neobyčejný může být jeden obyčejný lidský život, vypráví nová inscenace Švandova divadla Slušný člověk, na motivy brilantní novely Karla Čapka Obyčejný život

Nová hra podle Karla Čapka ve Švandově divadle: přichází Slušný člověk

O tom, jak neobyčejný může být jeden obyčejný lidský život, vypráví nová inscenace Švandova divadla Slušný člověk. Na motivy brilantní novely Karla Čapka Obyčejný život ji napsala a zrežírovala Martina Krátká – herečka, která se čím dál výrazněji prosazuje i jako divadelní režisérka. Premiéru chystá do suterénního Studia v sobotu 4. února 2017 od 19 hodin.

Podobně jako Čapkův román Krakatit, který měl v podobě divadelní hry u Švandů před necelými čtyřmi lety světovou premiéru, i Obyčejný život se na jevišti objevuje poprvé. Spisovatel jej napsal během léta v roce 1934 a po románech Hordubal a Povětroň jím vrcholí tzv. noetická trilogie, v níž se autor zabýval lidským poznáním. A došel k tomu, že nejen naše poznání, nýbrž i náš život v sobě obsahuje víc možností a podob, než sami tušíme…

Hlavní hrdina příběhu, bezejmenný nádražák v penzi, sepisuje na sklonku života paměti, aby zjistil, že jeho „obyčejný život“ nebyl ani zdaleka tak přímočarý a jednoznačný, jak se i jemu samotnému zprvu zdá. Ze skromného, slušného muže se najednou stává téměř běsovská postava, z jejíhož podvědomí probleskují vášně, pudy, hříchy, omyly a chyby, podlosti i lži… Kolik různých „já“ vlastně v sobě máme? Kolika z nich přiznáme právo na existenci? A které je to pravé?

 

Srdeční záležitost Martiny Krátké

Stále živou předlohu Karla Čapka pro Švandovo divadlo volně adaptovala Martina Krátká. Tu diváci znají především jako všestrannou herečku, ale výborně si vede i v roli autorky a režisérky: to ostatně potvrdila třeba v případě komedie CRY BABY CRY, která patří už tři roky mezi nejnavštěvovanější tituly smíchovské scény.

O divadelním zpracování Obyčejného člověka Martina Krátká přemýšlela už od roku 2010 – od chvíle, co se jako herečka objevila v Hordubalovi v Divadle Husa na provázku (v režii J. A. Pitínského zde hrála Hafii, dceru hlavního hrdiny, jemuž vrah zákeřně probodne srdce, a to se na konci záhadně ztratí). Práci na Čapkově předloze tak Krátká ne náhodou vnímá jako svou „srdeční záležitost“.

„Donedávna jsem se ve všech svých inscenacích snažila zachytit témata, která společnost pálí a bolí,“ říká režisérka. „Zrcadlo, které má možnost divadlo nastavovat, má neuvěřitelně léčebné účinky. Letos jsem nabyla dojmu, že je třeba se pozastavit. Všechno je nějak příliš rychlé. Proto Čapek a proto jeho oslava života s názvem Obyčejný život. Obyčejný život, který přece nikdy není obyčejný,“ uvažuje Martina Krátká.

Road movie ve vlaku

A proč se tvůrci rozhodli z Čapkova Obyčejného života udělat Slušného člověka? „Všem Čapkovým dílům je jedno téma společné, a to je člověk,“ říká Martina Krátká. „V případě Obyčejného života jde o vhled do duše obyčejného člověka. A to je také téma, kterému se v inscenaci věnuji – obnažení lidské bytosti“, vysvětluje režisérka. Ta svou „road movie na jednom místě“ umístila do prostoru vlakového kupé – místa všedního a magického zároveň.

Slušnost znovu na scéně

„Věříme, že má smysl znovu a znovu promýšlet, co pro každého z nás slušnost znamená, a jak je to s ní doopravdy,“ doplňuje dramaturg inscenace Libor Vodička.  „Slušný člověk je jednak oslavou obyčejného života každého z nás, a jednak poutavě vedenou filozofickou úvahou o člověku, který se biologicky rodí jako mnohost,“ dodává Vodička.

V hlavní roli bilancujícího železničáře se představí Miroslav Hruška, jemuž podobně jako kdysi Čapkovi slušnost v dnešním světě chybí: „Nalézám kus štěstí v tom, že se tam pan Čapek zabývá slušností, normální, úplně obyčejnou slušností, protože je jí jako šafránu a za to jsem moc vděčný, že se mohu dotknout takové věci i v dnešní době, plné experimentů. To nemyslím hanlivě, ale když se najednou objeví taková živočišná věc, prostě život „obyčejného člověka“, jak ho napsal pan Čapek, je to nádhera!“

Klíčové ženské postavy – matku, manželku hlavního hrdiny a další figury – hraje Bohdana Pavlíková.  „Každý z nás jsme namícháni z různých vlastností, dobrých i špatných. Postupně se ukazuje, že člověk nikdy není jednoznačný.  Že se v něm skrývají různé další tváře a osobnosti, které mohou a nemusí dostat příležitost. Jde třeba o to, kdy… Osobně mne asi nejvíc oslovuje to, jak dílo dál žije i po úmrtí autora, a jak se mnohé z něj ukázalo jako citlivá a vžd y laskavá analýza duše moderního člověka a společnosti,“ uvažuje herečka, která je známá mimo jiné z televizní obrazovky (seriály Doktor Martin, Rapl, Ulice ad).

V inscenaci dále účinkují Marek Pospíchal, Petr Buchta a Anna Glässnerová v alternaci s Martinou Krátkou.

Podzemní divadelní prostor oživí částečně realistické, částečně snové kulisy scénografky Lucie Labajové. Kostýmy k inscenaci navrhla Lenka Odvárková, hudbu složil Ota Balage.  Při přípravě hry byl také od začátku přítomen čapkolog Hasan Zahirović.
Jak připomíná umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár, Slušný člověk je druhým dílem z cyklu Intimita, Anonymita, Agresivita – trilogie autorských her o třech tématech, jimž je dnes vystaven člověk jako jedinec a s nimiž se potýká i celá společnost. „Intimitu zkoumal text současné britské dramatičky Caryl Churchill, který měl pod názvem Je to tu premiéru v říjnu 2016 v režii Viktorie Čermákové. Titul věnovaný agresi uvidí diváci v režii dámského tandemu Alžběta Burianová – Tereza Říhová v dubnu 2017,“ říká Dodo Gombár.

Obyčejný člověk
Volně na motivy novely Obyčejný život Karla Čapka adaptovala Martina Krátká.

 

Režie                                  Martina Krátká
Dramaturgie                    Libor Vodička
Scéna                                 Lucie Labajová
Kostýmy                                Lenka Odvárková
Hudba                                    Ota Balage

OSOBY A OBSAZENÍ

Úředník XY                                       Miroslav Hruška

Básník/ Soused 1/ Hlas 3 (Ten, kdo má zlost)          Petr Buchta

Strážník/ Tatínek/ Přednosta stanice/ Soused/ Hlas 2 (Hypochondr)      Marek Pospíchal

Žena/ Máma/ Manželka/ Hlas 1 (Ten s lokty)                                               Bohdana Pavlíková

Dítě/ Cikánka            Anna Glässnerová nebo Martina Krátká

 

 

Premiéra 4. února 2017 ve Studiu Švandova divadla na Smíchově!

 

Magdalena Bičíková

Foto: Michal Hančovský

Taneční magazín