Brňačka, absolventka JAMU se prosadila již v útlém dětství v Divadle na provázku. Od té dob y si postupně zahrála v řadě divadel – od pražského Národního, přes Skelet Pavla Trávníčka a celou řadu dalších trvalých i zájezdových scén až po Metropolitní divadlo. Jejím hlasem promluvily desítky hereček. Ráda namlouvá i komentáře k dokumentárním filmům. Hrála v desítkách filmů a televizních inscenací. Kdysi si v koprodukčním snímku „Enigma“ měla možnost zahrát i po boku slavného Michaela Yorka. Ale v poslední době se o ní mluví hlavně proto, že byla jednou ze tří představitelek titulní role v seriálu TV Barrandov „Soudkyně Barbara“. Tak to vše má ve zkratce pracovně za sebou herečka SIMONA PRASKOVÁ. Více už o ní prozradí náš následující rozhovor.
Úsměv Simony Praskové je tak trochu nakažlivý. 🙂 (Foto a make-up: Petr Burda)
Jako herečka účinkující i v muzikálech máte asi vztah k tanci jako takovému?
„Jistě, tanec a pohyb obecně jako výrazové prostředky mám moc ráda. Už v Dětském studiu Divadla na provázku nás vedli k všestrannému scénickému vyjadřování – text, zpěv, tanec. Na JAMU jsem později vystudovala herectví se zaměřením na muzikál. Na téma muzikál jsem psala i diplomku. Tenkrát se to nazývalo katedra syntetických žánrů. Myslím si, že pohybem se dá vyjádřit mnohé.“
Účinkovala jste v mládí také v legendární „provázkovské“ inscenaci „Bramborový den“?
„Ano a vzpomínám na to dodnes. Byla to pro mne první velká profesionální zkušenost. Hrála jsem tam Bibinu, holku, co jí každý leze do spacáku a ona nikoho nechce, protože čeká na toho pravého… Bylo mi tenkrát čtrnáct. V ,Bramborovém dnu´ se zpívaly hity, které mi dodnes zní v uších a doteď si je pamatuju. Hlavně, ta nápaditá choreografie, začínajíci už v předsá ;lí divadla pochodem s kufry…. Bylo to prostě nádherné období, měli jsme pocit, že nám tenkrát svět leží u nohou.“
Zahrála jste si někdy v muzikálech i později? Měla jste možnost spolupracovat s brněnským (zejména muzikálovým) režisérem Radkem Balašem?
„Na JAMU jsme měli několik hodin muzikálu týdně. Učila nás paní Zdena Herfortová, která dala společným hodinám ten správný pohled a šmrnc. Měli jsme jedno absolventské muzikálové představení ,Škola žen´, podle Moliérova ,Lakomce´. S Radkem Balašem jsme se na škole jen potkávali pouze prostřednictvím jeho tatínka. Ten se nás snažil naučit step stejně dobře, jako svého syna. Radek za ním občas chodil a od té doby na něj koukám pouze v porotě ve Stardance.“
Simona (na snímku z roku 1986 – zcela vpravo) si na brněnské JAMU zahrála v Moliérově „Škole žen“ vedle nezapomenutelného představitele největšího z pierotů Vladimíra Javorského (na snímku zcela vlevo), který byl aktuálně dramaturgem a spolurežisérem taneční inscenace Lenky Vagnerové „Lešanské jesličky“ (viz recenze níže v TM). Uprostřed snímku je Tomáš Petrš, který sice pověsil herectví na hřebík, ale věnuje se – pyrotechnice! Dokonce i při divadelních představeních. (Foto: archiv JAMU)
Muzikál však není pouze tanec, ale hlavně zpěv…
„Třetím angažmá v mé profesionální praxi bylo Hudební divadlo v Karlíně, kde jsem hrála v rozličných muzikálech, jako byl ,Divotvorný hrnec´, ,Pohádka máje´ Zdeňka Pospíšila, zpěvohra ,Podskalák´ nebo již nedozkoušená ,West Side Story´, kde jsem měla alternovat v roli Anity. (Poznámka autora rozhovoru: Tento muzikál nebyl inscenován z důvodůtragického úmrtí režiséra a ředitele divadla Zdeňka Pospíšila.) V Divadle na provázku to navíc byla ještě ,Kytice´ podle K. J. Erbena, kde se hrálo, zpívalo i tancovalo. A nesmím zapomenout ani zkušenost v souboru dnes již zeslulého Adolfa Tomana, který se po revoluci vrátil z Toronta do Čech. Pronajal si Hálkovo divadlo v Nymburce, obsadil pár profesionálních zpívajících a tančících herců a zbytek doplnil lidmi z konkurzů. Hrála jsem tenkrát trhlou Annie v muzikálu ,Oklahoma´. A dokonce i v operetě ,Polská krev´ roli Wandy. A pokud se v Divadle v Nymburce inscenovala pohádka, tak jedině s nápaditou choreografií, se zpěvy a tanci. Chodila jsem tenkrát, a to už od dob mého angažmá v Karlíně, na hodiny klasického zpěvu k profesorce Heleně Cihelníkové.“
Zúročila jste taková pěvecká „doučování“?
„Určitě, třeba i ve Šrámkově inscenaci ,Zvony´ v Národním divadle v režii J. A. Pitínského. Toho znám ještě z dob Divadla na provázku, ale pod jeho občanským jménem jako Zdeňka Petrželku. ,Zvony´ byly plné zpěvu a zajímavé choreografie. Dodnes hraju v jednom ,skoromuzikálu pro děti´ s názvem ,Čertovský mariáš´. A to přímo jednu ze dvou čertic. Přes hodinu neslezu z jeviště, to celé v pětikilových kostýmech, originálních z Národního divadla. Automaticky s sebou proto do divadla i na zájezdy nosím fén a ručník. 🙂“
Nevyhnula jste se v mládí tradičním tanečním?
„Samozřejmě, do tanečních jsem chodila a poctivě je absolvovala i když musím přiznat, že jsem duchem byla stále v ,na provázku´. Lákal mě tehdy daleko víc improvizovaný pohyb, kde se člověk může sám realizovat. Hrála jsem navíc tenkrát i v ,dospěláckém´ představení „Dáma s kaméliemi.“
Jdete si dneska někdy jen tak společensky s manželem zatancovat?
„V současné době na to nemám vůbec čas, z důvodů obrovské časové vytíženosti. Jak pracovní, tak i soukromé. Občas si zatancuji při filmové premiéře, když hraje dobrá kapela. …anebo když si balím tašku na natáčení, pustím si rádio a hýbu se, jak mi to cit dává. Tak to mě baví. Co se týká mého muže, ten je jen tichý pozorovatel, i když na první pohled byste si mysleli, že si určitě rád zatancuje.“
Jako divačka obdivujete – pokud máte čas – tanec spíše baletního charakteru, společenský tanec či moderní taneční formy..
„Líbí se mi nejvíce abstraktní tanec. Prostě, výrazový pohyb, kde můžete dát průchod fantazii. Musím navzdory tomu uznat, že balet ,Louskáček´v Národním divadle nebyl vůbec špatný. A občas koukám na Stardance, jak si vedou moji kolegové a kamarádi,“
Jak byste se dnes tvářila, kdyby Vás z České televize vyzvali k účasti ve Stardance?
„Teď už standardní tance i latinu vnímám jinak. A přiznám se vám, že účast ve Stardance bych neodmítla. Je to úžasný pořad a ano, ráda bych tu atmosféru zažila na vlastní kůži.“
Je někdo konkrétní Vaším tanečním idolem?
„Po pravdě jsem taneční scénu od dob ,Pomády´ a ,Hříšného tance´ přestala důkladněji sledovat. Ne, že by mne to nezajímalo, ale spíš z důvodů, že převažovaly jiné zájmy a povinnosti.“
Určitou část života jste prožila ve vztahu s divadelním, rozhlasovým i dabingovým režisérem (v jedné osobě). Máte také občas režisérské ambice?
„Tak to už je hodně dlouho. Ale tenkrát mě partner hodně ovlivnil v kulturním rozhledu a názoru na umění. Když pracuji na roli, snažím se o ní přemýšlet i rozumově nikoli pouze emočně. Myslím si, že když herec hraje, ať už na jevišti nebo před kamerou, nemůže zvládnout dobře i režii na druhé straně. Ale, připravuji teď vlastní představení pro herce a herečku. A i když tam budu zejména hrát, tak předpokládám, že se zapojím částečně i režijně.“
Na divadelních prknech jste v komorních inscenacích spolupracovala s legendami opředeným režisérem i hercem Janem Kačerem. Jaký vliv měla jeho osobnost a charisma na Vaši další hereckou praxi?
„Určitě mě spolupráce s Janem Kačerem, ale i ostatními osobnostmi, jako jsou jeho žena Nina Divíšková i další, velmi ovlivnila. Jedná se o soubor Divadlo u stolu. Věnujeme se inscenovanému čtení. Vypadá to tak trochu jako na čtené zkoušce v divadle. Hrajeme zpravidla v malém prostoru Trick Baru pražské Malostranské besedy a lidi vám tam skoro koukají do textu. Jan Kačer je obrovská i svérázná osobnost. Velmi si ho vážím, jak lidsky, tak i umělecky. Kromě toho jsem se seznámila se zajímavými dramaty a texty, zejména od Vlastimila Venclíka či Josefa Topola. Také jsem měla možnost se opět vrátit v jiné podobě třeba k roli Ifigenie v Aulidě, kterou jsem hrála též před lety při svém druhém divadelním angažmá v Kolíně.“
Nedávno jste v TV Barrandov byla jednou ze tří představitelek titulní role seriálu hraných dokumentů Soudkyně Barbara. Absolvovala jste před tím nějaké právnické proškolení, jakési právní minimum?
„Snažím se sama za sebe vždy jít pod slupku postavy, kterou hraji. Tak jsem si proto ně kolikrát zašla na soudní přelíčení abych viděla, jak to u soudu opravdu chodí. Jak zasahuje soudce a přísedící. Kromě toho mám navíc kolem sebe doteď dva velmi dobré přátele z mládí – právníky, takže jsem s nimi samozřejmě základní záležitosti kolem soudního přelíčení probírala. A do třetice, můj děda, kterého jsem si velice vážila a moc ho milovala, byl též vynikajícím právníkem. Když jsem natáčela soudkyni Barbaru, měla jsem prostě vynikající reálné vzory.“
Role soudkyně Barbary Němcové v TV Barrandov přinesla Simoně Praskové mnoho diváckých ohlasů. (Foto: TV Barrandov)
Tedy důkladná škola života…
„To vše jsem podnikla z vlastní vůle. Co se týká tvaru pořadu Soudkyně Barbara na TV Barrandov, jedná se vyloženě o typ zá bavného pořadu, kde nejsou dány reálné hranice pravdivosti. Důraz je kladen hlavně na svědky a jejich spor. Právní aparát i soudkyně zasahuje minimálně, a to podle předem napsaného scénáře, je to vlastně takový blikající semafor. Ale je potřeba umět improvizovat a reagovat na nenadálé situace. Texty dostáváte jeden dva dny před natáč ením, jde to tam vše velmi rychlým tempem.“
Nevadilo Vám, že ten seriál absolutně postrádal a postrádá titulky. Není to podle Vás nefér vůči hercům a vlastně celému tvůrčímu i výrobnímu štábu?
„Samozřejmě, že mě to mrzelo a nejen kvůli sobě. Pravda, psalo se o nás v médiích a TV Barrandov nás – tehdy dvě hlavní představitelky – prezentovala na vlastních internetových serverech. Že se u některých pořadů tohoto typu nedávají titulky, je dnes, bohužel, dosti samozřejmostí. Ať již z hlediska prostoru pro titulky, stopáže i jiných důvodů. Na druhé straně to zřejměbylo trochu i záměrem TV Barrandov. Když ten pořad nikdo ještě neznal, tak měl být zřejmě prezentovám jako skutečná situace u soudu s opravdovými příběhy a situacemi ze života. Ve skutečnosti se však jednalo o převzatý pořad slovenské televize JOJ ,Soudní síň´. Musím ale říci, že i bez t ěch titulků si nás diváci našli. Alespoň to mohu potvrdit za svou vlastní osobu. Mám tak spoustu nových fanoušků, kteří i díky tomu sleduji mou další práci.“
Co chystáte v nejbližší době?
„Jsem zatím předběžně obsazena do tří celovečerních filmů, kde mě čekají zajímavé a nosné role. Prvním z nich jsou ,Děti samotářů´ – ideově navazující na legendární ,Samotáře´. Avšak jde o zcela jiný, nový film, který napsala a bude i režírovat režisérka a půvo dně hlavně scenáristka Olga Dabrowská. Měl by se točit v jarních měsících 2017, tedy pokud vše bude probíhat podle plánu. Další dva filmy jsou ve stádiu vývoje, je pravda, že jeden by se měl točit na podzim příštího roku. Jedná se o komediální drama. Je velmi dobře napsané režisérem a současně také scenáristou Markem Dobe š em. Mám tam velmi zajímavou a výraznou roli ,ženy-chameleona´, kde bych měla uplatnit i své komediální schopnosti. Do třetice to bude hudební film pro děti, kde budou především d ětští herci, ale mě to velmi láká. Láká, protože to bude film, na který budu moci jít bez obav se svou dcerou Natálkou.“
A televizní natáčení?
„Před prázdninami jsem natočila pilotní díl nového seriálu z divadelního prostře dí, pod režijním vedením mladého Dana Pánka. Ten letos debutoval celovečerním hraným filmem ,Taxi 121´, v němž jsem si zahrála pasažérku – arogantní paničku s psíkem. V připravovaném seriálu ,Za oponou´ mám jednu z hlavních rolí. A není daleko od reality – představuji tam totiž herečku Ludmilu. Ta je však úplně jiná než já… Můžete se tam také těšit na vynikající herce jakými jsou Hynek Čermák, Jaroslav Plesl anebo Kamil Halbich a mnozí další. Víc už ale předem prozradit nesmím… Z divadelního prostředí je rovněž seriál ,Bohéma´ režiséra Roberta Sedláčka, kde mám také zajímavou roli. Jedná se o televizní ságu o bývalých hereckých hvězdách. Má se vysílat v roce 2017. A samozřejmě občas také dabuji a průběžně namlouvám komentáře k dokumentům pro Českou televizi.“
Připravujete něco i na divadelních prknech?
„Co se týká divadla, jsem v jednání s nově otevřeným Branickým divadlem a měla bych s nimi začít spolupracovat od začátku roku 2017. S ředitelem divadla Václavem Čížkovským jsme probírali různé alternativy, které právě dolaďujeme. Vždy, když se někdo snaží prosadit nový projekt a já jsem součástí, snažím se pomoci. Vím, že to není vůbec jednoduché. Obnáší to bezesné noci, kdy si člověk uvědomí, co všechno ještě nestihl, co ještě musí udělat a že ten den má jen čtyřiadvacet hodin. Na práci v Branickém divadle se moc těším, doufám, že tam přitáhneme spoustu diváků. Ve vedení divadla jsou herec, producent a ředitel Václav Čížkovský, zástupce ředitele – project manažer a fotograf Petr Našic a šéfproducentka Barbora Hanychová. Všichni jsou velice kreativní. Což velmi oceňuji a fandím tomu.“
Děláte něco pro svou fyzickou kondici?
„Mám pohybu víc než dost.. Ráno chodím venčit pejsky, střídáme se v tom s manželem. Trvá to alespoň čtyřicet minut, protože u obřích psů jako je můj desetiletý ušák bloodhound Amon a k tomu poloviční jedenáctiletá boxerka Xira, to trvá o něco déle se vyvenčit. Dvakrát až třikrát týdně chodím do hodin jógy a snažim se nevynechávat, pokud to jde. V létě plavu. Chodíme na dlouhé procházky na čerstvém vzduchu, obzvláště když jsme na chalupě na Šumav ě. A tam taky na houby, což mě hodně baví. Bývá to pro mne často takové malé dobrodružství. Občas zajdu i do posilovny. Prostě, zastávám dávný názor, že ve zdravém těle – zdravý duch!“
Simona je také vyznavačkou jógy a to nejen cvičení, ale životního stylu… (Foto + make-up: Petr Burda)
Na natáčení i pro divadelní práci musí být herec nejen fit. Jak nejraději relaxujete?
„Budete se možná divit, ale pro mne je nejlepší relax, když vidím dobrý film nebo skvělé divadelní představení. Anebo když sama hraji… Na filmové festivaly jezdím občas i sama jako divák. Pak chodím – jak již jsem uvedla – ráda ven. Jen tak v teplákách a bez make-upu, se psy a s dcerkou… Zmíněnou jógu považuji za velký relax, bez té si to dnes už nedovedu představit. Čtení a poslech fajn hudby je pro mě spíš milou samozřejmostí.“
V minulém manželství jste nesla jméno Longová, máte vztah (jako bývalá jmenovkyně třináctinásobná mistryně světa v cyklistice) ke kolu a cykloturistice?
„Ano, na kole jezdím ráda, teď už i s mojí dcerkou Natálkou, nejvíc na Lipně na Šumavě, kde je nádherná příroda a dobře připravené cyklostezky. Nejsem vyloženě cyklistkou, která nikdy nesleze z kola, ale ježdění na kole jako rekreační pohyb mě nabíjí a dělá mi radost.“
Závěrem zůstaňme krátce u toho bývalého jména. Ačkoli jste měla manžela Angličana, své jméno jste většinou tady přechylovala do české koncovky „-ová“. I když je trochu módní užívat dnes (například u dam ve zpravodajství TV Nova) mužský nepřechýlený tvar. Proč?
„S manželem jsem žila v Anglii, přijala jsem tedy tvar příjmení v zemi obvyklý. Kdybychom se chystali trvale žít v České republice, byla bych Longová;. Bez ohledu na ,módní´ trendy bych se dnes zachovala stejně. Je ovšem pravda, že se mě tady v Čechách občas ptali, zda nemám za muže nějakého Vietnamce. Druhý muž pak nesl trochu složitěji, když jsem se rozhodla nechat si své rodné jméno. Ale to ke mně prostě už patří, celá řada lidí mne pod tím jménem už zná. Takže jsem zase Simona Prasková jako zamlada.“
A tak si Vás jistě zapamatují i čtenáři Tanečního magazínu.
Za rozhovor poděkoval: Michal STEIN
FOTO archív: TV Barrandov, JAMU Brno
FOTO + MAKE-UP: Petr Burda (3 portrétky)
Taneční magazín
