Štítek: Silke Grabinger

 

 

 

V rámci festivalu Bazaar, který prezentuje současné umělce ze střední, východní a jižní Evropy, se 18. března v Ponci uskutečnilo také představení rakouské performerky a tanečnice Silke Grabinger. Tato událost nebyla dějově uceleným představením, naopak šlo o čtyři (z celkových jedenácti) scény, které pro Silke vytvořila řada známých choreografů, každý aniž by věděl, co s ní vytváří ti ostatní. Dojem z představení musí tedy být pokaždé jiný a my se podívejme na to pražské.

Při tomto vystoupení šlo o celkem čtyři čísla. Při prvním se interpretka ukázala v kostýmu vytvořeném z polosvlečených a někdy rozbitých dětských panenek různých velikostí a předvedla obdobu tance butó, ukončenou kontrastně hip-hopem. Část diváků byla zajisté zmatena, mnozí se končetinám a hlavičkám panenek, které při pohybu z tanečnice padaly, smáli. Autor těchto řádek ve zmíněné scéně viděl spíš smutnou paralelu, kdy se žádný vývoj (ať už člověka nebo třeba naší planety) neobejde bez určitého ničení, částečného rozpadání a obětí. Jak to ve skutečnosti bylo myšleno, možná neví ani sama Si lke, a v tom byl pravděpodobně také záměr výstupu a celého představení – spíše mást než navádět k výkladům. Spíš rozhazovat děj a upozorňovat na určité silné momenty, které se ve výstupech čas od času objevily, než dostat diváka nějakým důležitým příběhem.

Druhá a třetí scéna byly velmi mluvené. Nejprve předvedla modelku, karikující všechny stereotypy o tom, jak má ideální žena západní společnosti vypadat, poté přidala hlášku o tom, že v čínské opeře hrají ženské postavy muži, protože lépe vědí, jak se žena má chovat. Po těchto jasně kritických narážkách se svlékla do spodního prádla, vyšla nad zadní řadu hlediště a na rukou diváků se nechala snést zpět na jeviště. Celý akt „snesení“ vyzněl docela komicky a tak tato scéna končila v zábavném duchu.

Napotřetí nám interpretka přišla říci rychlomluvou svůj příběh ze Cirque du Soleil, kdy se asi nedovíme, zda to, že se jí ředitel pokusil svést a po neúspěchu jí vzali její výstup i choreografii, je pravda. To ale znovu zdůrazňuje podstatu vystoupení. Nešlo o příběh, ale o momentální prožitek. To potvrdila i závěrečná část, kdy se nahá namazala černou tekutinou (což světelně krásně kontrastovalo s její světlými vlasy) a pokoušela se udržet ve fyzicky velmi krkolomných pozicích.

Protože je těžké interpretovat, resp. výkladů může být tolik, kolik je diváků, předkládám radši tento popis akcí, který ukazuje, že šlo o performanci a že tento typ umění se do Česka pozvolně dostává. Tradice performance artu je více na západ už více než čtyřicet let stará a je dobré, že ji festivaly jako Bazaar přinášejí i sem. V poslední době se objevují i domácí svébytná díla jako Lessons of Touch skupiny Tantehorse anebo Prague is Burning souboru Mime Prague. V každém případě ale i Silke Grabinger podpořila tuto tendenci a je třeba si uvědomit, že jen málo tanečníků má odvahu a zároveň i fyzické dispozice ztv& aacute;rnit koncept jako bylo představení Versuchsperson / Pokusná osoba Silke Grabinger. Přestože celek někdy působil až jako autoterapie, což na jevišti není vždy ideální, je důležitější si uvědomit, co mohly ony scény vypovídat o nás a jak jsme je jako diváci v tu chvíli vnímali. Více než experiment se Silke tak vlastně šlo o experiment s námi. Název vystoupení je tedy velmi dvojznačný.

 

Alexej Byček

Taneční magazín