Prokletí

Proč se bát?

Náboženství je hlavním  tématem  hry „Prokletí“ chorvatského režiséra Olivera  Frljiće, kterou zvědaví diváci zhlédli v rámci Festivalu Palm Off v Divadle pod Palmovkou (od 20.10. do 31.10. 2017)

Po 11 dní mohou diváci sledovat 8 představení ze 4 zemí. To je Palm Off.  Hlavním tahákem festivalu bylo  tento rok představení Prokletí. Oliver Frljić řekl: „Opravdové divadlo začne až po představení.“ A tak se také stalo. Na jeho tvůrce bylo dokonce podáno trestní oznámení. A o Prokletí se diskutovalo po celé Evropě. Proč?

Frljićovo dílo připomíná kdysi dobře cílenou provokaci zpěvačky Madonny. Věřící jí nemohli přijít na jméno, její odpůrci jí vyhrožovali smrtí. Frljić šel ve svém díle možná ještě dále, neboť   poukázal dokonce na skandál, kdy se odhalila pedofilie v církevních kruzích.

Prokletí vlastně začíná touto scénou, kdy dítě „obsluhuje“  jistou duchovní postavu. Další dítě brečí, jiné  je evidentně tlačeno do něčeho, co dělat nechce. Tato scéna působí až strašidelně, člověk se podvědomě  kdesi sám v sobě  otřásá odporem.  Ale Frljić  pokračuje.

Nad   jevištěm se začíná snášet oprátka. Nakonec je na duchovního položena cedule s nápisem ‚pedofil‘. Hra je plná filozofických otázek, sem tam nás nutí k úsměvu, jindy  k zamyšlení, nebo  ke smutku.

Rozhodně vrchol znevážení církve a současně okamžik, kdy se i Frljić směje nejen církvi, ale i sám sobě a celé situaci,  byl moment,  kdy kněz drží v ruce nenáviděnou fotku samotného Olivera Frljiće  a chce ji pokrýt svým spermatem…. na důkaz výsměchu.  Z tohoto okamžiku  je ale také velmi dobře patrné, že Frljić dobře věděl, co dělá a očekával, že jeho dílo církev nepotěší.

Po celou dobu inscenace stojí v pozadí velký kříž.  Na konci si jedna postava bere motorovou pilu, helmu a kříž  nemilosrdně řeže a řeže. Co tedˇ?  Konec náboženství?

Je zajisté pravda, že odvážný Frljić se věřících určitě dotkl. Mnozí se museli cítit otřeseni, možná naprosto zoufalí a zbavení všeho, čemu doposud věřili.  Na druhou stranu, proč by umělec neměl mít svobodu vyjádřit své pocity? Proč by tyto myšlenky měly vyvolávat takový skandál?  Bojí se snad ti, co jeho dílo odsuzují? Čeho? Pokud by náboženství stálo na pevných základech, nemohla by je hra Prokletí v žádném případě ohrozit.  Zní mi v hlavě slova  čínského filozofa Konfucia: „Vůdci by měli být vzorem, měli by být čestní a ctní.  Pokud tomu tak není, lidé si jich nemohou vážit a nebudou je následovat.& ldquo;  Možná tato filozofie platí pro Prokletí také. Kdyby duchovní dělali opravdu to, co sami káží  ostatním, zvesela by se takovéto hře  všichni vysmáli. Jenže…. Pokud je pravda jiná a víra je plná falešných frází, potom se církev a věřící samozřejmě  hrou  Prokletí  musí cítit ohroženi. Co bude dál? Ještě větší zesměšňování? Konec duchovních? Úplné bezvládí??  Každý si bude dělat co chce, zločin se stane nepostižitelný?  Co bude, až tu církev nebude?

Bez tradičních hodnot, které církev beze sporu propaguje, by svět také nebyl zrovna  příjemné místo k žití. Ale chce-li církev opravdu budovat lepší svět, nemůže nad přestupky svých nejvyšších představitelů zavírat oči. Nevidím na představení Prokletí vůbec nic skandálního. Frljić zkrátka jen poukázal,  že lidé ať už věřící nebo nevěřící jsou plní chyb.  Ani duchovní vůdce bychom neměli slepě následovat, ale především přemýšlet, zda to, co dělají, je správné. A proč potom tolik křiku kvůli tomu, co evidentně správné není?

Domnívám se bohužel, že velmi často slepá víra mnohé věřící  omezuje a zabraňuje jim samostatně uvažovat.  Ostatně není náhodou, že duchovní v minulosti často bránili svým následovníkům, aby se vzdělávali či jinak samostatně přemýšleli.

Ostatně české publikum  odměnilo Frljićovo  dílo potleskem, někteří ve stoje, jiní zůstali sedět, někteří dokonce netleskali vůbec, inu, reakce se různily. Ale  jen takové dílo přináší cosi velkého, dokáže-li se dotknout  do hloubky téměř všech a reakce každého jedince je úplně jiná.

Domnívám se, že umělec má právo tvořit, odrážet skutečnost a jaké prostředky k tomu použije, je už na něm. Zda s ním ostatní souhlasí nebo ne, je na nich.  Je-li tvorba jen hloupá, jen vulgární, své stoupence si nenajde. A pokud byla pravdivá? Proč se tolik  bát?

Eva Smolíková

 

Co si myslí samotní tvůrci?

Zeptali jsme se…..

Goran Injac, umělecký ředitel

Co jste mínili větou, že opravdové divadlo začne až po představení?

„Mysleli jsme, že reakce na představení jsou jeho integrální součástí. A naším cílem bylo vyvolat určitou veřejnou debatu v jistém kontextu, samozřejmě jsme neočekávali, že to vyvolá také násilí.“

Tušili jste někde ve skrytu duše, že budete čelit  trestnímu stíhání  či výhrůžkám takového formátu, které se skutečně odehrály?

„Problémy jsme očekávali, ale rozhodně ne až takové, neočekávali jsme, že dojde k násilí.  ani to, že  budeme mít problémy s policií, ani  útoky různých radikálních neonacistických skupin. Ale k těmto útokům mohlo docházet proto, že v polském společenství se objevilo svolení k existenci  radikálních neonacistických skupin. Nebyly totiž  zakázány v době, kdy to bylo třeba. A my jsme chtěli naším  představením vyvolat celospolečenskou debatu, protože se domníváme, že úkolem divadla je působit na celou společnost a vyvolávat takové  diskuse.“

Jaký je váš skutečný názor na papeže Jana Pavla II.?  A byla scéna v Prokletí vůbec míněna jako provokace? Nebo to bylo jenom vyjádření nějaké skutečnosti či názoru?

„Nic z toho,   co se odehrává na scéně  není náhodné, nic není jenom nějaká samoúčelná provokace. My jsme takhle postupovali proto, že postava Jana Pavla II.,  katolické církve i jejich pozice jsou  velké společenské tabu v Polsku a oni se vůbec nekritizují nebo jenom velmi potichu. Katolická církev je jeden  ze základních pilířů státu a přitom má na svědomí mnoho špatných věcí, skrývá ve svých řadách pedofily, dopouští se různých finančních machinací a obecně zneužívá moc, kterou má. O tom jsme chtěli mluvit. Na scéně se objevuje pomník Jana Pavla II., ne on sám jako osoba, ale  jen jeho pomník.  To j e pomník, který mu polská společnost postavila i na duchovní rovině.  Přitom to byl velmi konzervativní papež, který například odmítal rozdávání kondomů v Africe, nebo který po hromadném znásilnění žen v Bosně během války řekl, že ženy mají všechny tyto děti porodit. Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky se objevili pedofilové, kteří zakládali celé organizace, takže si myslím, že to naše divadelní gesto, jakkoliv je třeba kontroverzní, tak není zdaleka tak kontroverzní jako věci, před kterými papež  Jan Pavel II. zavíral oči.“

Vybízíte opravdu k spáchání vraždy, jak je Vám podsouváno?

„Představení  Prokletí samozřejmě nevyzývá k žádné vraždě. Zmíněná  scéna ukazuje jaké jsou hranice svobody umění a  jak se svobodná tvorba  podřizuje a je regulována  zákony a právem.  Jedná se tu o velmi divadelní moment, ve kterém my navazujeme na  starší německý projekt, který se nazýval ‚Jak zabít Helmuta Kohla?‘ a klademe si otázku proč vlastně toto v Německu prošlo a nám to neprojde.“

Je v Evropě svoboda projevu nebo není?

„Já se domnívám, že právo na svobodu slova a právo na svobodu uměleckého vyjádření je jedno ze základních demokratických práv, ale ve velmi mnoha zemích je ohroženo. V zemích bývalého východního bloku je skutečný deficit demokracie, těmto státům skutečně chybí určitá sebereflexe. Státy se jako společnosti vždycky vnímaly coby oběti, nejdříve jako oběti fašismu, potom jako oběti komunismu, což  je vlastně velmi příjemná pozice, která vede k absenci jakékoliv odpovědnosti.   Myslím, že různé země bývalého východního bloku mají velký problém s duchy minulosti, kteří se vynořují a kteří nikdy nebyli tak úplně vymýceni.“

Politik Robert Winnicki označil toto představení jako „ŽUMPA“.  Proč Vaše představení vnímá tak zle?

„Je otázka, zda tento politik naše  představení vůbec viděl. A vyzná se vůbec v moderním divadle? Není  dobré vyjadřovat se o tématu, ve kterém se nevyznáme a které jsme sami osobně neviděli. Naším cílem  skutečně bylo vyvolat společenskou politickou debatu, ale určitě ne  takhle agresivní.“

 

Děkujeme

Foto: Eva Smolíková,  Divadlo pod Palmovkou

Taneční magazín

Doba z druhé ruky

Spitfire Company připravuje unikátní projekt – světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, divadelní symfonie na pomezí vizuálního, činoherního a tanečního divadla vzniká z nahraných fragmentů knihy a živé hudby

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje u příležitosti deseti let své existence unikátní projekt – světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za kterou autorka získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Divadelní symfonie na pomezí vizuálního, činoherního a tanečního divadla vzniká z nahraných fragmentů knihy a živé hudby. Na scéně se setká deset performer  a tanečníků, čtyři hudebníci v čele se skladatelem Janem Kučerou. Neodmyslitelnou zvukovou stopu tvoří čtené úryvky z knihy a zvukový soundscape Martina Tvrdého. Spitfire Company chce inscenací připomenout reálie, které se odehrály i s českou společností, a pochopit skutečnost, ve které žijeme tady a teď. Kniha Alexijevičové je neuvěřitelně propracované zrcadlo, v němž lze zahlédnout materiál, z něhož vězí současné frustrace a společenské nálady,“ dodává umělecký ředitel souboru Petr Boháč.

Představení bude uvedeno pouze dvakrát 12. a 13. září od 19.30 v pražském prostoru Jatka78.

 Vstupenky jsou k zakoupení v předprodeji GoOut za 390 Kč. Více na www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz. 

Jeden z nejvýznamnějších českých divadelních souborů Spitfire Company oslaví v září deset let své existence světovou premiérou adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Inscenace bude rozdělena do deseti kapitol, které spojuje hlavní téma: společenské změny v 90. letech, kumulovaná frustrace i uvolněná svoboda.

Stejnou formou, jakou je psaný samotný román, tedy metodou nahrávek a přepisů rozhovorů s pamětníky, přistupuje také Spitfire Company k připravovanému představení. Diváky provedou inscenací autentické nahrávky z knihy Doba z druhé ruky, které vznikly během zkoušek. Úryvky z knihy budou předčítat přátelé, spolupracovníci a také podporovatelé skupiny Spitfire Company – Roman Černík, šéf prostoru Moving Station v Plzni, Břetislav Rychlík, spisovatel a režisér, Tomáš Suchánek, šéf festivalu Dream Factory, zpěváci Martin Kyšperský a Lenka Dusilová, dramatik René Levínský, taneční teoretička Nina Vangeli a mnoho dalších.

Knihy Světlany Alexijevičové jsou mnohohlasé romány, které mají reálná prostředí a skutečné příběhy. Doba z druhé ruky pojednává o společenské změně, která se udála v Rusku v 90. letech. Spitfire Company přistupuje k této knize jako k zrcadlu, které zobrazuje naši společnost.

„Svět během desetiletého působení skupiny Spitfire se mnohonásobně změnil. Je mnohem nebezpečnější a lidé jsou mnohem frustrovanější, než tomu bylo před deseti lety, kdy jsme s Miřenkou Čechovou a Ludmilou Vackovou skupinu zakládali. Umění, aby bylo stále uměním a nikoliv pouhou zábavou, musí reagovat na tyto změny. Vždy jsem se zajímal o člověka, který se ocitl v mezní situaci, o člověka, u něhož lze zaslechnout tepající lidství ohrožené strachem. A kniha Doba z druhé ruky je utkána z zpovědí lidí, kteří se často ocitli na dně svých možnosti. Proto jsem šťastný, že jsme jako první české divadlo dostali práva na tuto knihu a že budeme moci i díky ní znovu obháj it existenci skupiny, kterou jsme pojmenovali bojovně a anglicky Spitfire Company“ vysvětluje umělecký ředitel souboru Petr Boháč. „Spitfire Company chce inscenací připomenout reálie, které se odehrály i s českou společností, a pochopit skutečnost, ve které žijeme tady a teď. Kniha Alexijevičové je neuvěřitelně propracované zrcadlo, v němž lze zahlédnout materiál, z něhož vězí současné frustrace a společenské nálady,“ dodává Petr Boháč.

Spitfire Company je jedním z nejprogresivnějších českých divadelních uskupení. Obdržel několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Soubor Spitfire Company na konci srpna ukončuje své angažmá na největším festivalu světa Fringe Edinburgh, kde s představením Vypravěč obdržel nominaci na cenu Total Theatre Awards, jež byla vybírána z více než 600 divadelních a tanečních projektů. Úspěch podpořily nadšené pěti hvězdičkové kritiky, mezi nimiž vyniká stoprocentní hodnocení od divadelní kritičky ze skotského deníku The Herald.

10 let Spitfire Company – Konec — člověka. Doba z druhé ruky 12. a 13. září 2017 od 19.30, Jatka 78 390 Kč/ 200 Kč

Předprodej: https://goout.net/cs/listky/konec-cloveka-doba-z-druhe-ruky/kngb/

Více informací najdete na: www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz.

 

Eliška Míkovcová 

Taneční magazín

 

Tanec Praha letos přináší umění na té nejvyšší úrovni!

Představení ‚O CRIVO‘ a ‚HELLO‘ přináší estetický zážitek, hluboké myšlenky a technickou dokonalost. Bravo!

11.června uvedlo divadlo Ponec v rámci festivalu Tanec Praha představení O CRIVO (Hádanka) brazilského choreografa J. P. Grosse. O CRIVO  z roku 2015 je zatím jeho nejúspěšnějším dílem, které získalo několik ocenění a pozvání na festivaly.

Duet dvou mužů začíná poměrně nenápadně, dvě postavy se všelijak proplétají, otáčí, snad spolu i zápasí či je to objímání? Zkrátka – představ si, diváku, co je ti milé. Žádný příběh, žádná hlubší myšlenka nás při pohledu na dvě urostlá mužská těla nenapadá, ale za zvuků ptáků a při pohledu na estetický pohyb dvou tanečníků a jejich propracovaná těla, se báječně relaxuje.

Hudba se ale mění a teprve nyní poznáváme, jak jsou oba tanečníci perfektně  synchronizovaní.  Po zbytek nedlouhého představení je divák doslova přibit k sedadlu a vnímá doslova ztělesnění hudby či zvuků pohybem dvou sličných tanečníků. Má-li být O CRIVO, tedy Hádanka,  sondou do lidských duší, pak skutečně zůstává hádankou, co ti dva muži uvnitř sebe prožívají.

O CRIVO není příběh, ale spíše  sled obrazů, je rozhodně určeno  pro náročného diváka, který ocení krásný soulad mezi hudbou a lidským tělem. Napětí střídá uvolnění a nejvíce dojímá vzájemná propojenost dvou lidských bytostí,  kdy každičký sval souznívá s hudbou. Nevšední zážitek.

Součástí večera bylo představení dvou korejských umělkyň – Lim Set Byeol a Lee Hong nazvané jednoduše ‚Hello?‘  Velmi kratičké představení nás jednoznačně přesvědčí, že korejské umění je na vysoké úrovni, technicky  perfektní, souhra  tanečnic dokonalá,  preciznost a vyjádření hudby či zvuků nám nedovolí nic zkritizovat.

Úklony, přesné a bezchybné  pohyby připomínající spíše roboty, pohyb na podivné zvuky, jdoucí posluchači na nervy a připomínající tikot hodin. Však jsou také  tanečnice  v této části poněkud zběsilé a jedna druhou tluče.

Původní myšlenka ztvárněna tímto představením  přibližuje  silný tlak na lidi v Asii, uniformní firemní kulturu (jen žádné emoce, žádné emoce!).  V korejské společnosti je nepatřičné dát najevo jakékoliv city a pocity. Bohužel ale tato idea  není dostatečně rozvinuta, protože v  krátkém čase to ani není možné. Ale možná pod jiným úhlem pohledu můžeme cítit, že čas byl dostatečně dlouhý na to, aby vyjádřil vše potřebné -tedy kritiku jihokorejské společnosti, kde se člověk nemůže svobodně projevovat. A dále by všechno bylo zbytečné.

Napadá mě ale otázka, zda pravidlo neprojevovat emoce je skutečně tak špatné. Vždyť stačí si připomenout některá jednání,  např. v ČR. Kdo má výhodu? Člověk projevující emoce? Plačící?  Prosící? Anebo ten, kdo jedná chladně? Možná tohle všechno hraje význam při vývoji některých kultur, zejména asijských. Ostatně mnohá bojová umění byla založena právě na ovládání mysli a neprojevování emocí. Proč by tedy bylo špatné, kdyby vláda chtěla po svých lidech, aby své emoce ovládali?

Pravdou zůstává, že herectví i další umělecká odvětví jsou založena na tom, aby lidé své city projevili. Jenže – jaké osudy mnohdy postihnou tyto umělce?  Trápení, smutek a možná předčasná smrt.  Připusťme, že jsou jedinci, kteří dokáží zharmonizovat emoce i tvrdou realitu. Ale jsme to my všichni? Opravdu?  Myslím, že ne.  Můžeme potom kritizovat společnosti či vládu, že nás chrání před zlým koncem? Kdo zná  správnou odpověď?

Letošní představení festivalu Tanec Praha  skutečně přináší estetický zážitek, technickou dokonalost, hluboké myšlenky  a musíme být vedení  festivalu Tanec  Praha (Yvona Kreuzmannová, Markéta Perroud) vděčni, že zprostředkovali  českému divákovi to nejlepší, co mohli  z celosvětového umění přivézt.  Bravo a těšíme se  na další ročník!!

 

Eva Smolíková

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

 

30 hodinové nonstop představení na piazzettě Národního divadla

Představení Momentum inspirované japonským tanečním uměním butó, nabídne zamyšlení nad každodenní uspěchaností života

 

Piazzetta Národního divadla se 22. června v 16.00 na 30 hodin promění v zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž čas ubíhá jinak, než ve skutečnosti. Proběhne zde jedinečné česko-německé setkání dvou významných performerek tanečního divadla Miřenky Čechové a Sabine Seume v extrémní fyzické výzvě. Představení Momentum inspirované japonským tanečním uměním butó, nabídne zamyšlení nad každodenní uspěchaností života. Více informací na www.tantehorse.cz.

Co všechno bychom stačili prožít, kdybychom dokázali překonat ubíhající čas? Před zraky procházejících návštěvníků zakusí performerky Miřenka Čechová a Sabine Seume maraton všednodenních intimních momentů, stejně jako extrémních okamžiků únavy a vyčerpání. Premiéra performance Momentum proběhne 22. června v 16.00 a potrvá nonstop do 23. června 22.00. Kolemjdoucí se budou moci zapojit, zpomalit svou každodenní uspěchanost, naladit se na stejný rytmus, nebo jen pozorovat, meditovat, nechat plynout čas i pomalu se odvíjející příběh. Představení Momentum vzniklo ve spolupráci s Národním divadlem.

 

PREMIÉRA: 22.6. od 16.00 nonstop do 23.6. do 22.00 na piazzettě Národního divadla.

 

 

Eliška Mikovcová

Taneční magazín