11.června uvedlo divadlo Ponec v rámci festivalu Tanec Praha představení O CRIVO (Hádanka) brazilského choreografa J. P. Grosse. O CRIVO z roku 2015 je zatím jeho nejúspěšnějším dílem, které získalo několik ocenění a pozvání na festivaly.
Duet dvou mužů začíná poměrně nenápadně, dvě postavy se všelijak proplétají, otáčí, snad spolu i zápasí či je to objímání? Zkrátka – představ si, diváku, co je ti milé. Žádný příběh, žádná hlubší myšlenka nás při pohledu na dvě urostlá mužská těla nenapadá, ale za zvuků ptáků a při pohledu na estetický pohyb dvou tanečníků a jejich propracovaná těla, se báječně relaxuje.
Hudba se ale mění a teprve nyní poznáváme, jak jsou oba tanečníci perfektně synchronizovaní. Po zbytek nedlouhého představení je divák doslova přibit k sedadlu a vnímá doslova ztělesnění hudby či zvuků pohybem dvou sličných tanečníků. Má-li být O CRIVO, tedy Hádanka, sondou do lidských duší, pak skutečně zůstává hádankou, co ti dva muži uvnitř sebe prožívají.
O CRIVO není příběh, ale spíše sled obrazů, je rozhodně určeno pro náročného diváka, který ocení krásný soulad mezi hudbou a lidským tělem. Napětí střídá uvolnění a nejvíce dojímá vzájemná propojenost dvou lidských bytostí, kdy každičký sval souznívá s hudbou. Nevšední zážitek.
Součástí večera bylo představení dvou korejských umělkyň – Lim Set Byeol a Lee Hong nazvané jednoduše ‚Hello?‘ Velmi kratičké představení nás jednoznačně přesvědčí, že korejské umění je na vysoké úrovni, technicky perfektní, souhra tanečnic dokonalá, preciznost a vyjádření hudby či zvuků nám nedovolí nic zkritizovat.
Úklony, přesné a bezchybné pohyby připomínající spíše roboty, pohyb na podivné zvuky, jdoucí posluchači na nervy a připomínající tikot hodin. Však jsou také tanečnice v této části poněkud zběsilé a jedna druhou tluče.
Původní myšlenka ztvárněna tímto představením přibližuje silný tlak na lidi v Asii, uniformní firemní kulturu (jen žádné emoce, žádné emoce!). V korejské společnosti je nepatřičné dát najevo jakékoliv city a pocity. Bohužel ale tato idea není dostatečně rozvinuta, protože v krátkém čase to ani není možné. Ale možná pod jiným úhlem pohledu můžeme cítit, že čas byl dostatečně dlouhý na to, aby vyjádřil vše potřebné -tedy kritiku jihokorejské společnosti, kde se člověk nemůže svobodně projevovat. A dále by všechno bylo zbytečné.
Napadá mě ale otázka, zda pravidlo neprojevovat emoce je skutečně tak špatné. Vždyť stačí si připomenout některá jednání, např. v ČR. Kdo má výhodu? Člověk projevující emoce? Plačící? Prosící? Anebo ten, kdo jedná chladně? Možná tohle všechno hraje význam při vývoji některých kultur, zejména asijských. Ostatně mnohá bojová umění byla založena právě na ovládání mysli a neprojevování emocí. Proč by tedy bylo špatné, kdyby vláda chtěla po svých lidech, aby své emoce ovládali?
Pravdou zůstává, že herectví i další umělecká odvětví jsou založena na tom, aby lidé své city projevili. Jenže – jaké osudy mnohdy postihnou tyto umělce? Trápení, smutek a možná předčasná smrt. Připusťme, že jsou jedinci, kteří dokáží zharmonizovat emoce i tvrdou realitu. Ale jsme to my všichni? Opravdu? Myslím, že ne. Můžeme potom kritizovat společnosti či vládu, že nás chrání před zlým koncem? Kdo zná správnou odpověď?
Letošní představení festivalu Tanec Praha skutečně přináší estetický zážitek, technickou dokonalost, hluboké myšlenky a musíme být vedení festivalu Tanec Praha (Yvona Kreuzmannová, Markéta Perroud) vděčni, že zprostředkovali českému divákovi to nejlepší, co mohli z celosvětového umění přivézt. Bravo a těšíme se na další ročník!!
Eva Smolíková
Foto: Vojtěch Brtnický
Taneční magazín