Rozhovor s tanečníkem zpěvákem, textařem…. Michaelem Petrem

„Tanec je má láska a hudba moje milenka“

Tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance, to vše je někdejší Mistr mládeže ve společenském tanci, který se jako tanečník dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. V roce 2022 vydal své autorské album S tebou. Žije v USA a nedávno v Praze otevřel malou taneční školu a jak sám Michael Petr přiznává, tanec je stále jeho největší láskou.  

Tanec Vás zaujal po zhlédnutí filmu Hříšný tanec a bylo to obrovské okouzlení, protože jste požádal maminku, aby Vás přihlásila na hodiny společenského tance. Dostal jste se ale na scénický tanec, ale nakonec jste se ke společenskému tanci dostal. Čím Vás tanec tak okouzlil? Měl jste čas i na jiné koníčky?

„Mě především okouzlilo spojení hudby a sportu, protože jsem pocházel z rodiny, kde se dělala atletika a druhá čas rodiny dělala hudbu, a když jsem poznal společenský tanec, tak to bylo ideální spojení obou, jelikož, jak jsem se zmínil, vyrostl jsem ve sportovní rodině a sám jsem chodil na sportovní školu se zaměřením na atletiku, tak mými koníčky byly hlavně sporty – tenis a v pozdější době snowboard, kterému jsem se věnoval hlavně, když jsem žil v Americe ve státu Colorado.“

V sedmnácti letech jste se stal Mistr ČR mládeže a obsadil jste čtvrté místo na evropském šampionátu v Showdance. Po ukončení studií na VŠ jste odjel do USA, kde jste se stal profesionálním tanečníkem. Co rozhodlo, že jste odjel za velkou louží?  

„Do svých 18 let jsem tancoval v Hradci Králové v taneční škole Krok. Tam jsem se stal Mistrem mládeže a poté jsem pokračoval v dospělých v Akcentu Ostrava a díky tomuto klubu jsme byli schopni cestovat po světě a měli jsme úžasného sponzora, ale když sponzorství skončilo, tak jsme samozřejmě hledali další prostředky, jak zaplatit tancování. Tak jsme se rozhodli pro odjezd do Spojených států. Nejprve pouze na kratší dobu, a jelikož bylo pro nás těžké se uživit tancem jako mladí profesionálové, tak jsme se rozhodli zůstat v Americe na delší dobu a pro mě se Amerika stala mým druhým domovem.“

Jako tanečník jste v USA začínal v Coloradu, pak jste byl v New Yorku. Chvíli jste tancoval také v Austrálii, Německu, Singapuru, pak pár let v Los Angeles. Jak na to plodné období vzpomínáte? 

„Přiznám se, že Amerika byla pro mě nejprve dobrodružstvím, protože jsem strávil celý život pouze tancováním a neměl jsem moc šanci na nic jiného a Amerika mě nabídla spojení obou.  Dobrodružství a cestování, a tak jsem si vybral zajímavé státy, kde jsem se mohl něco naučit.

A to platilo i pro zahraničí, řekl jsem si, že chci žít a tančit v každé zemi, kde se mluví anglicky, a právě proto jsem si vybral Austrálii, Singapur, Anglii, Ameriku. Je opravdu fajn poznat, že když se někdo naučí nějakou univerzální pravdu v technice v tanci, která platí jak na kontinentu evropském, americkém nebo Asii, tak potom člověk ví, že to opravdu platí všude a že to tak prostě je. A přiznávám, že těmito pravidly se držím doposud, pouze se snažím učit univerzální pravdy, ne svoje přesvědčení, ale to, co jsem vystudoval ze všech zemí na světě.“

Již nějakou dobu žijete v Portlandu ve státě Oregon v USA, kde vedete úspěšný taneční tým.  Čím Vás tanec fascinuje dnes?

„Ano, v Oregonu žiji asi přes 13 let a zaujal hlavně proto, že má dvě řeky a hodně podobné počasí jako v Čechách a je velmi zelený. A dobře se tam dělá turistika, kterou mám rád už z Čech. Tanec mě fascinuje především tím, že si dávám neustále nové cíle, hledám zajímavé studenty a projekty, už spíše učím ze zájmu než z povinnosti, a proto hlavně učím různé zajímavé celebrity, které  nabízí  možnosti zavítat do nových odvětví.

Ale přiznávám, že ze všech věcí, které jsem se naučil v životě a procestoval, společenský tanec opravdu nabízí univerzálně nejlepší spojení sportu, umění a hudby, a proto mě to neustále baví.“

V roce 2007 jste byl tanečním partnerem zpěvačky Lenky Filipové v TV taneční soutěži StarDance … když hvězdy tančí. Co Vám tato soutěž dala?

„V té době jsem prožíval hodně těžké období, protože jsem se zrovna během TV show rozváděl, takže opravdu to bylo těžké si to pořádně užít a musel jsem předstírat, že jsem v pořádku, což se hodně projevilo na mém výkonu, takže bohužel StarDance  jsem si neužil vůbec, spíš vzpomínám na to s bolestí, která provází každý rozvod. Ale to, co jsem si nejvíce užil, bylo kamarádství z naší řady a měli jsme opravdu výbornou partu. Hodně mě ti lidé podrželi v tom těžkém období, za což jim děkuji.“

Jako tanečník jste se dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 jste získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. Co to pro Vás znamená?

„Měl jsem obrovské štěstí v tom, že mé zdraví drželo i v pozdějším věku. Kolem třicítky jsem chytil druhou slinu v profesionálním tanci a tancoval jsem v Německu. S taneční partnerkou jsme měli výborné trenéry, kteří nám dali skvělé zázemí, manželé Millerovi. A díky nim jsme se posunuli daleko a podařilo se nám obsadit dobré umístění. Poté, když se moje taneční partnerka rozhodla založit rodinu, tak už jsem vhodnou partnerku nenašel a soustředil jsem se hlavně na kategorii – učitel a student, v které jsem si našel novou motivací a byl jsem tenkrát jeden z těch prvních, co to brali vážně. Díky tomu jsem se hodně brzy vyšvihl nahoru a vytvořil jsem si svůj vlastní systém na výuku dospělých a díky tomu jsem byl dvakrát jeden z nejlepších učitelů ProAm na světě. A řeknu vám, když se ohlédnu zpět na tuto etapu, nemůžu věřit, kolikrát jsem tenkrát tancoval, jak často a kolik jsem měl studentů, protože být učitelem ProAm je náročné fyzicky i psychicky.

V Americe tato kategorie opravdu hodně frčí a je dobře zaplacena, takže díky tomu mě to dalo i svobodu dělat potom v pozdějším věku věci, o kterých by se mi za normálních okolnosti ani nesnilo. Byl jsem schopen se vrátit poté k hudbě. A vlastně sponzorovat si svůj začátek hudební kariéry sám.“

Věnujete se také choreografii a hudbě. Hrával jste v různých kapelách na bubny a basovou kytaru. Přednášel jste básně s akustickou kytarou. V roce 2020 jste vydal, dvoj single Jen Tebe a Lenka, další dvoj single The Letter and Dopis, v roce 2021 singl Čechoameričan a v roce 2022 autorské album S tebou. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Jak jsem se již zmínil, pocházím z hudební rodiny, můj dědeček byl kapelník v dechovce a strejda hrál na baskytaru a táta na bubny, takže hudba byla v krvi, ale rodiče mě v tom nepodporovali, protože říkali, že muzikanti to jsou samí bohémové, a tak chtěli, abych dělal sport, což se jim povedlo. Ale  samozřejmě člověk se vždycky vrací k věcem, co má rád a hudba měla vždycky pro mě v srdci velmi speciální místo a už se 8 let věnuji hudbě. Nejprve na poloprofesionální úrovni a teď už profesionálně a jsem vděčný za to, že můžu vystupovat a že mě za to někdo i zaplatí, což považuji za velký úspěch, že někdo chce slyšet moji hudbu. V hudbě je strašně velká konkurence a o hraní v Čechách jsem měl trochu naivní představu, že to bude jednodušší, hlavně z mého života v Americe. Člověk má díky tomu nějaké představy a potom,  když přijede do Čech a snaží se prosadit, tak zjistí, že je vše jinak. Já hudbu dělám poctivě a opravdu se jí věnují mnoho let a beru privátní lekce jak na kytaru, tak na zpěv. Pracuji s opravdovými profesionály, takže i ten malý úspěch jsem si hodně vydřel.“

Jste tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance. Je Vám některá z Vašich profesí bližší, nebo Vás každá něčím obohacuje a naplňuje?

„V poslední době si uvědomuji, že pořád ten tanec je asi nejsilnější, protože jakmile mám nějaké období, kde buďto hudba nebo chorografie zakolísá, tak se vždycky opřu o tanec, a hlavně o výuku, takže bych řekl, že tanec je mojí největší láskou, a hudba je taková moje milenka.“

Řadu let žijete v USA a rodnou vlast často navštěvujete. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Protože mně Čechy hodně chyběly, tak jsem si před dvěma lety koupil byt v Praze a otevřel malou taneční školu v Praze, takže pendluji každý měsíc mezi Amerikou a Čechami, řeknu vám, že to je hodně náročné, ale jsem vděčný za to, že jsem se mohl trochu vrátit do své rodné země.“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

„Bohužel těch chvil moc není, ale když se tam malinká chvilka najde, tak strašně rád se dívám na filmy, jsem velký fanda filmu DUNE a rád chodím na procházky do Adršpachu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Michaela Petra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Vladimírem Gončarovem, sólistou baletu

„Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Tanečník, choreograf, pedagog, kterého balet okouzlil již v dětství Vladimír Gončarov, sólista baletu v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, držitel Ceny Thálie, patří k těm, pro které je jejich profese také koníčkem. A jak sám říká: „Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Balet Vás přitahoval od dětství, ale Vaši rodiče si nepřáli, abyste se stal tanečníkem. Ale Vám se tanec líbil a nakonec se Vám podařilo rodiče přemluvit a v deseti letech jste balet začal studovat na konzervatoři v Alma-Atě, odkud jste přešel na taneční konzervatoř do Permu, kde jste pak získal také své první angažmá v Akademickém divadle P. I. Čajkovského. A co další zájmy, měl jste na ně čas? 

„Než jsem se rozhodl jít na balet, neměl jsem výrazné zájmy. Keramika, flétna, hokej – všechno mě šťastně minulo. Když mi bylo šest, chvilku jsem se věnoval krasobruslení. Ale opravdu krátce, protože brzké vstávání nebo cvičení pozdě večer, bylo pro mě náročné a možná ještě více pro rodiče. Během studia na konzervatoři „další zájmy“ jako sportovní aktivity vůbec nebyly vítány. V naší rodině zas nebyli zapálení sportovci, takže ok. Jedině na konzervatoři jsem přišel na chuť hře na klavír. To mě zůstalo dodnes.“

Rok jste byl jako sólista ve Velkém divadle v polské Poznani a od listopadu 1998 jste v baletním souboru Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, kde jste od roku 2000 sólistou. Jak jste se do tohoto souboru dostal?  

„Je to zajímavá shoda náhod. Jednoho dne vrátný poznaňského divadla volal do pánské baletní šatny, že je na vrátnici nějaký Rus, jestli se ho někdo může zeptat, co potřebuje. Hledal spolužáka, který už v Poznani nepracoval, ale já jo, tak jsme spolu prohodili pár slov. Byl z Ústí a tak jsem zjistil, že Ústí hledá tanečníky. Potom jsem zkusil konkurz v Ústí a vzali mě. Zábavné na tom je, že on přijel po zkoušce, když už všichni odešli. Kdybych se převlékl o něco rychleji a odešel o chvíli dřív, nevěděl bych nic o ústeckém souboru a můj život by šel jiným směrem. Náhody.“

Zde jste si zatančil řadu rolí. Byl jste např. Albertem v Giselle, Princem Rudovousem v Labutím jezeře, Romeem v Romeovi a Julii, mladým Casanovem v Casanovi, Čobanem v Cikánských kořenech. Splnil jste si své taneční sny? Někde jste řekl, že Vaší vysněnou rolí Romea jste si již zatančil.

„Popravdě, neměl jsem taneční sny. Ale dá se říci, že jsem si splnil i sny, které jsem neměl. Kdysi ještě v Alma-Atě jsme měli zajímavou profesorku na gymnastiku. Měla poetický dar a každému ze třídy věnovala báseň. V mé stálo, že budu Princem v Labutím jezeře a Albertem v Giselle. Takové šťastné proroctví. Opravdu zvláštní. A když se vrátím k tomu všemu, co jsem zatančil, tak když jste na jevišti, každá role by měla být protančena jako vysněná. Záporné a kladné postavy – všechny jsou zajímavé. Jen musíte být na ně zvědav. Umění interpretace spočívá v tom, že ukážete tak trochu i svůj pohled na postavu, kterou hrajete, nemám pravdu? Žádnou roli bych nevyměnil, s žádnou jsem se nenudil.“

Role Čobana v Cikánských kořenech Vám vynesla Cenu Thálie, tak i Cenu za nejlepší scénický výkon na soutěžní přehlídce současné taneční tvorby. V roce 2011 jste se stal osobností roku Ústeckého kraje v kategorii Kultura a o dva roky později jste obdržel Cenu hejtmana Ústeckého kraje v kategorii Kultura. Co to pro Vás znamená?  Je to nejen radost, ale i závazek zároveň?

„Co znamená? Velká pocta a uznání. Závazek? Ano, odpovědnost. Nikdy jsem netoužil po cenách. Jen jsem tančil a dělal vše, co patří k naší profesi, tím myslím dřinu a odříkání. Ocenění, obzvlášť tak významná, dávají člověku tíhu odpovědnosti. Ale i určitou hrdost. Za to, že nejen za 25 let v Ústí, jsem vydechl kvanta CO2, a byl přece přínosem pro kulturu v ústeckém kraji. Lidi si toho všimli. Je to milé a povzbuzuje. Cítím (a vždy budu) nesmírnou vděčnost a úctu za ceny.

A teď jinak. Jak se Vám líbí myšlenka, že každý divák dává pomyslnou cenu potleskem po představení? Mně moc. Cena jeho, čili diváka, duševní přízně, cena spokojenosti a naplnění. Neocenitelná cena, tak bych to řekl. Moc si vážím všeho.“

Nezůstal jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii, a to nejen na své domovské scéně, kde jste spolupracoval na inscenacích – Othello, Komedianti, Cosi fan tutte, La Traviata, Limonádový Joe, Krásná Helena, Zvonokosy, tak i v zahraničí,  choreografie představení Modrý květ v německém Freibergu. Co Vás baví na choreografii? A co Vás k ní přivedlo?

„Zjistil jsem, že ve všem, včetně choreografie, mě baví samotný proces tvoření. A choreografie je pouze další způsob interpretace. Od ztělesnění cizích myšlenek, jsem postupně přešel ke ztvárnění vlastních. Tanečník je přece orámován choreografickým textem a občas jsem se cítil svázán a neměl jsem prostor a možnost říct víc. Navíc, je to úžasný pocit přivést k životu nějakou vizi. Pociťují to jako přivést k životu dítě. Nebylo nic, a teď je toho plné jeviště. Zázrak zrození a zázrak tvoření. Za mě jsou lepší dva „rodiče“. Například, režisér a choreograf. Probíhá výměna myšlenek, názoru. Rád pracuji v tandemu s Margaritou Pleškovou. Je obrovským profesionálem s citem pro krásu. Doplňujeme se navzájem.“

Věnujete se také pedagogické činnosti. V divadle vedete baletní studio a učíte pohybovou výchovu na Konzervatoři v Teplicích. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále a přitom se také něco nového sám naučit?

„Přesně, jak říkáte – předávání zkušeností. Mám co předat, rád to předám. Z učení mám  fascinující zážitky. Beru své studenty jako mladé umělce se vším všudy. Říkám jim mladší kolegové. Mám je rád, takové jací jsou. To jsem se naučil. Pohybová výchova pro studenty zpěvu je obsáhlý předmět. Učit zpěváky pohybu je v určitém smyslu výzva. Chtěl jsem učit, měl jsem obavy, ale zkusit něco nového – to je to správné slovo. Teď už vím, pedagog musí v první řadě získat důvěru žáků, spojit  prospěšné se zajímavým. Hodně jsem se toho musel naučit mimo obor. A stále se učím. Na Teplické konzervatoři mám perfektní zázemí a podporu vedení, více – mám důvěru vedení. Daří se mi u studentů vzbudit zájem k pohybu, k tanci, k herectví, to je pro mě důležité. Děláme projekty, co nás baví, to je také důležité. Studenti mě doslova obohacují. Učím je a učím se od nich. A učím se, jak je mám učit! Toto u mě může být dokonce téma na přednášku. 🙂

Čím je pro Vás balet dnes? Jednou jste řekl: „Balet je krása, ladnost pohybu a souznění všech složek v dokonalé harmonii. Klasický balet je pro mě pilíř baletu. Balet je pro mě také velkou radostí, kdyby nebyl, tak bych ho nedělal.“

„A stále to platí. Plus k tomu, ten, kdo ví, co všechno obnáší balet, ví také, že bez obrovské lásky se to dělat nedá. Takže, plus láska.

Balet je krásománie.“

Patříte mezi ty šťastlivce, kteří si můžou říct, že jejich profese je také jejich koníčkem?

„Samozřejmě. Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš. Recept na štěstí? Asi tak nějak to bude.“

Dočetla jsem se, že rád hrajete na klavír a také rád navštěvujete galerii starých mistrů v Drážďanech. A co další koníčky? Jak rád trávíte chvíle volna?

Volno? Co když odpovím, že nemám volno? 🙂 Pořád něco dělám. A to nejsem workoholik. To byste se divila, kolík všeho je na práci. Život přináší různé podněty a zaplňuje můj čas. Sám se divím, jak je to šikovně zařízeno vesmírem. Zdá se, že vesmír nesnáší prázdno. Klavír, obrazy, čtení a, především, zpěv mé úžasné ženy – to jsou léčivé momenty mého volného času.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Vladimíra Gončarova 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Zlatá Praha tentokrát v Obecním domě

Zlatý parket i na devět desítek očekávaných snímků

Jednašedesátý ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha nově přivítá secesní dominanta Prahy – Obecní dům. Diváci i návštěvníci se mohou těšit na přehlídku devíti desítek snímků o tanci, hudbě a divadle nebo na hvězdná jména. Vůbec poprvé pak festival doprovodí Zlatý parket. Přehlídka se koná od 25. do 28. září. Soutěžní snímky bude možné sledovat jak v Obecním domě, tak i na festivalovém webu. Slavnostní předávání cen a závěrečný večer nabídne program ČT

 

„Festival Zlatá Praha vstupuje do své sedmé dekády a s tím představuje i nový prostor, ve kterém divákům uvede na plátně to nejlepší ze současné hudební, taneční a divadelní tvorby. Jeden z nejstarších festivalů v Evropě si vybudoval respektované jméno, díky čemuž je nejen pro filmové profesionály relevantní událostí, na které se chtějí prezentovat. Letos soutěží filmy z jednadvaceti zemí a do Prahy dorazí velké množství zástupců producentů, vysílatelů i televizí z celého světa. Přeji jim, ať se jim v Obecním domě, na Zlaté Praze a ve společnosti České televize líbí,“ říká generální ředitel ČT Jan Souček.

 

 

 

Zeptali jsme se…

 

TM: Vy budete ve Vašem filmu  Mluvit tancem hledat odpovědi na podstatu tance. Jaká je podstata tance pro Vás,  z hlediska tanečníka a diváka?

Veronika Slámová, kreativní producentka Čt

„Já bych citovala choreografa, který v našem  filmu vystupuje a ten říká: Tanec tady byl, je a budeProtože všichni milují tanec. Já sama jsem určitě člověk, který má tanec v krvi, má ho rád a je pro mě potěšení dívat  se  na lidi, kteří se mu věnují, obětují tomu velký kus svého  života  a poté předvádí profesionální výkon  na jevišti. Vyžaduje to silnou vůli.  Já  už nejsem schopná něco takového sama dělat, ale obdivuji ten  dokonalý pohyb.“

Adam Zvonař,  první sólista Baletu ND

„Tanec je celý můj život a já si opravdu vážím toho, že to může někdo zdokumentovat, že to někoho zajímá, co vlastně ten můj život je. Ve filmu Mluvit tancem nahlédneme ‚pod pokličku‘. Běžně divák přijde do divadla a  vidí potom už jenom   hotové představení.    Když někoho zajímá, co za tím vším je, tak jsem za to vděčný,  že  to mohu ukázat.“

TM: Balet je těžký a kluci se moc do tohoto umění nehrnou. Co Vás oslovilo, že jste se té dřině oddal?

„Když si teď na to vzpomínám, bylo  to kouzlo divadla. To sice   může být v jakékoliv formě, ale tancem jsem dělal lidi šťastnými, cítil jsem to.   Nevím, zda jsem dělal šťastné mé  rodiče, nebo já sám sebe,  potažmo později  diváky.  Ale takto jsem si tanec našel.“

TM: Je dobré míchat všechny taneční styly a jde to do nekonečna? Nebude to jednou takový jeden velký mix?  A  co když také něco ztratíme? Určitou kulturu, kořeny?

Veronika Slámová, kreativní producentka Čt

„No, tohle je těžká otázka, to je spíše pro nějakého odborníka. Mně  míchání stylů nevadí. Připadá mi,  že je třeba využít všechny prostředky anebo je dobré mít širokou škálu prostředků, aby se tanečníci a choreografové mohli  svobodně vyjádřit. Pokud jsou schopni dobře tančit balet a zároveň contemporary, tak nevidím důvod, proč to nepropojit.

Je pravda, že pořád je dost diváků, kteří milují  klasický  balet a těmto divákům  nehrozí zánik. Určitě je také zajímavé,  což se děje pravidelně, že se do Národního divadla zvou choreografové, nacvičí choreografii a předvedou zde nějaký svébytný  autorský večer. To se mi také líbí.“

Děkujeme za rozhovor

Veronika Slámová, Adam Zvonař 

 

 

 

Zlatou Prahu roztančí Zlatý parket

Festival nabídne už tradičně bohatý doprovodný program. Úplně poprvé pak budou mít diváci možnost roztančit Zlatý parket ve Smetanově síni Obecního domu. Večerem bude provázet tanečník a porotce StarDance Jan Tománek, jihoamerickou nespoutanost na parket během první poloviny večera vnesou hvězdní tanečníci Jakub Mazůch, Adriana Mašková, Kateřina Bartuněk Hrstková a Lukáš Bartuněk. Druhou polovinu večera rozhoupou swingové melodie. Na vystoupení taneční skupiny Zig-Zag tap & swing navážou workshopy tanců jako lindy hop nebo balboa.

V programu ale nebude chybět ani setkání s tanečníky StarDance Jakubem Mazůchem, Terezou Pruckovou, Dominikem Vodičkou nebo Lenkou Norou Návorkovou, autogramiáda osobností letošního ročníku taneční soutěže nebo výstava šatů. Ve spolupráci s Národním divadlem je pak divákům k dispozici šest partnerských představení. Poslední den festivalu nabídne celkem čtyři komentované prohlídky Obecního domu.

 

 

Zeptali jsme se…

Jan Tománek, tanečník, choreograf, moderátor

 

TM: Zlatý parket je takové malé předStardance, které  si diváci můžou  sami zkusit a  tančit s profesionály. Letos tedy proběhne v Obecním domě, na co se nejvíce těšíte Vy?

„Já jsem jako kluk měl nějaké sny,.., první sen byl, že bych si chtěl jednou zatančit v televizi, a to se mi povedlo, zatančil jsem si hned několikrát.  Postupně jsem začal dělat i jiné věci, dnes i dost moderuji. A když Vám někdo řekne, jestli nechcete moderovat Zlatý parket Zlaté Prahy ve Smetanově síni  Obecního domu, tak je člověk nadšený. Jsem jednoduše nadšený!“

TM: Takže se těšíte na všechno!

„Ano, úplně na všechno. Možná jsou lidé, které takové situace znervózňují, ale mě to motivuje a já se z toho opravdu těším.“

Děkujeme za rozhovor

 

 

Středeční slavnostní zahájení se ponese ve znamení hned dvou premiér. Pod oběma snímky je podepsána produkce České televize. První z nich s názvem Krausberry Day vypráví impozantní příběh stejnojmenné bluesrockové kapely v režii Michala Rákosníka. Druhý, tentokrát taneční dokument nechá diváky vstoupit do světa tance. Režisér snímku Mluvit tancem Martin Kubala se v něm snaží rozkrýt smysl a podstatu tohoto nejstaršího umění. A to v koprodukci s Národním divadlem.

Druhý festivalový den se ponese ve znamení slavnostního předávání cen, jejichž přenos nabídne 26. září také program ČT art. Během třetího festivalového dne nabídne Sladkovského sál opět dvě premiéry, a to Hapka & Horáček: Potměšilí hosté režiséra Patrika Ulricha a Ondřej Havelka – práce všeho druhu v režii Břetislava Rychlíka. Všestranný umělec Ondřej Havelka pak celý festival také završí v sobotu 28. září. Během koncertu se svým orchestrem Melody Makers pozve na jeviště skvělé hosty, zpěvačky Martinu Barta a Rozálii Havelkovou nebo pěvce Adama Plachetku a Aleše Brisceina.

Patrik Ulrich

Aleš Briscein 

 Michal Horáček, Patrik Ulrich

„Změna místa konání je pro Zlatou Prahu opravdu velký milník. Nové prostory ale také přinesou nové zážitky i příležitosti. Těším se zejména na premiéry dokumentů ve Sladkovského sále včetně portrétů právě Ondřeje Havelky či dvojice Hapka–Horáček, na Zlatý parket Zlaté Prahy, kde si mohou lidé zatancovat s hvězdami StarDance, až třeba po návštěvu vynikajícího kanadského režiséra Larryho Weinsteina, který na slavnostním předávání cen osobně od zahraničních kolegů obdrží Cenu EBU a IMZ za mimořádné dílo. A mimochodem, fakt, že si obě organizace vybraly právě Zlatou Prahu jako místo, kde chtějí tuto cenu předávat, vypovídá o prestiži, kterou festival ve světě má,“ říká výkonný ředitel festivalu a ředitel kulturní stanice ČT art Tomáš Motl.

Ocenění pro ty nejlepší

Nejlepší snímky na poli hudební, tančení a divadelní dokumentární tvorby ocení pětičlenná porota celkem pěti cenami. Český křišťál obdrží výherci celkem ve třech kategoriích, dále porota zvolí držitele hlavní ceny Grand Prix Golden Prague a zvláštního uznání se dočká i autor mimořádného uměleckého počinu. Další dvě ocenění rozdávají Česká televize a Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Předsedou poroty je Arild Erikstad, norský producent, místopředseda IMZ a hudební novinář. Dále v porotě zaujmou místo profesionálové z Rakouska, Finska, Německa a samozřejmě Česka, které zastupuje moderátor a publicista Jiří Vejvoda. V rámci festivalu zároveň ministr kultury Martin Baxa udělí medaili Artis Bohemiae Amicis německému producentovi a režisérovi Reineru Moritzovi, loňskému předsedovi mezinárodní poroty, který se soustavně věnuje české hudbě a jejím autorům.

 

 

Příznivci televizních pořadů se mohou bezplatně registrovat na všechny filmové večery, navštívit videotéku v prostorách Obecního domu nebo sledovat festivalové snímky on-line. Celý program a veškeré informace jsou k dispozici na webových stránkách Zlaté Prahy.

61. ročník Zlaté Prahy v číslech:

  • počet soutěžních snímků: 88
    • kategorie dokumentů: 32
    • kategorie koncertů: 29
    • kategorie záznamů inscenačního umění: 27
  • nejdelší soutěžní film: Dialogues des Carmélites (190 minut, Itálie)
  • nejkratší soutěžní film: Soundtrack of Arts 2: Goya – Mondrian – Madonna (27 minut, Německo)
  • délka soutěžních filmů: 8 076 minut
  • průměrná délka soutěžních filmů: 92 minut
  • nejvzdálenější země, ze které dorazil snímek: Japonsko (8 918 km)
  • počet televizních a filmových produkcí, které přihlásily filmy: 49
  • země, ze které bylo přihlášeno nejvíce filmů: Německo (23)
  • celkový počet zemí, které film přihlásily: 21

Foto, video: Eva Smolíková

Zlatá Praha, Česká televize

 

Taneční magazín

Sen o Boženě

Tanečnice a choreografka Jana Drdácká opět přináší do Divadla PONEC svůj Sen

Flamenková tanečnice a choreografka Jana Drdácká uvede v úterý 2. dubna od 20h v Divadle PONEC reprízu autorské inscenace Sen o Boženě. Sen o Boženě je tanečně divadelní představení inspirované ochotnickou herečkou a zpěvačkou Boženou Drdáckou a prolnutím jejího života s životem její vnučky, tanečnice Jany Drdácké. Autorka v současné době připravuje i filmový dokument k představení.

„Moje babička žila více než sto let. Narodila se za kteréhosi císaře a po mnoha válkách a diktaturách zemřela za jakéhosi prezidenta. Věřila v duši, lásku a život zde i život po životě. Pohřbila dceru ve věku děvčátka a k lásce k životu a umění vychovala mne, svou vnučku,“ říká o projektu Jana Drdácká.

Obsahem představení je osobní výpověď ženy, která pro autorku ztělesňuje základní témata ženské povahy, intimity, role a síly. Jakási pohybová obrazárna ženského osudu a duše. Představení je rozděleno do kapitol, které korespondují s životními etapami od dětství po smrt. Každá kapitola zároveň přibližuje určitý prožitek, zkušenost, emoci života ženy od bezstarostné radosti v dětství přes lásku, naději, bolest, ztrátu po pokoru a usmíření. Formálně se jedná o taneční projekt doplněný video projekcemi (fotografie, dobové záběry, jiné úhly pohledu na pohyb na scéně), mluveným slovem a živý hudebním doprovodem (ve flamenkových tancích). Přestože je autorka primárně flamenkovou tanečnicí, je Sen o Boženě pohybově postaven na výrazových a experimentálních základech. V projektu se Jana vrací k moravskému folklóru, se kterým jako malá tančit začínala, a s pomocí tanečníka a choreografa Michala Heribana k současnému tanci. Všechny tyto žánry jsou citlivě propojeny autorskou hudbou Beaty Hlavenkové tak, aby vytvářely jednolitý tok představení.

Představení lze podpořit i finančně: Sen o Boženě – podpora reprízy tanečně divadelního představení | Donio

Tvůrci a účinkující:

Jana Drdácká – námět, scénář, choreografie, tanec

Michal Heriban – choreografie, tanec (slovenský performer fyzického divadla a současného tance, vystudoval sochařství a scénografii, nominace na Cenu Thálie 2020)

Beata Hlavenková – hudba (jazzová pianista, skladatelka a zpěvačka, držitelka Ceny Anděl 2019 za nejlepší interpretku roku)

Vojtěch Kopecký – video projekce

Stanislav Kohútek – kytara, zpěv

Silva Morasten – zpěv

Matěj Konečný – perkuse

Zuzana Hodková – herečka v projekcích

dobové videozáznamy Boženy Drdácké v letech 1923-1954 – archív Miloše Drdáckého

Jana Drdácká je tanečnice, choreografka a lektorka flamenka, kterému se věnuje již přes 20 let a je považována za jeho průkopnici v Čechách. Od roku 2001 jej vyučuje ve své taneční škole v Praze. Kromě pedagogické činnosti se věnuje dramaturgii a choreografii autorských tanečně-hudebních projektů, v letech 2004-2015 vznikly COlor Flamenco, Tierra de Flamenco, Arena y Sal, Teď, Flamenco Element a hosté. Pro divadelní hru Pláňka vytvořila choreografii pro Divadle na Prádle, s operní pěvkyní Editou Adlerovou představení Carmen a Flamenco a jako host španělských umělců tančila v představeních Latido Flamenco a Alma Flamenca sevillského tanečníka Juana Polvilla, se kterým absolvovala evropské turné, a v představení 3 Mil Kilómetros se sevillským kytaristou El Pulgou. Pro ND Brno vytvořila s kytaristou Morenitem de Triana půlhodinové intermezzo Flamenco Element jako předehru k baletu Carmen v roce 2010. Ve spolupráci s tanečnicí kathaku Anežkou Hessovou vznikl ojedinělý hudebně-taneční dialog flamenka a kathaku Ana&Sara/Vypravěčka 2014-17, s Edou Zubákem tanečně-činoherní adaptace Lorkova díla Krvavá svatba 2019 a dvakrát Jana s Edou hostovali v pořadu ČT StarDance.

Michal Heriban je tanečník, choreograf a výtvarník působící v Praze, Mnichově a Bratislavě. Od roku 2015 spolupracuje s německým choreografem Michou Puruckerem, v Praze byl dlouhodobě kmenovým členem Lenka Vágnerová & Company, hostuje v představeních Losers Cirque Company, v divadle Minor, Národním divadle, Burki com., můžete ho vidět na Letních Shakespearovských slavnostech a vytvořil choreografie pro Městské divadlo Kladno, divadlo NUDE, DPM divadlo, Lenku Vágnerovou & Company a Contemporary Theatre. Zároveň tvoří i vlastní taneční představení a vytvořil i několik scénografií. V roce 2020 zorganizoval výstavu svých maleb s názvem „Quarantine paintings“ na bratislavském hradě a stejného roku získal nominaci na cenu Thálie za hlavní roli v představení Panoptikum.

 Sen o Boženě | PONEC – divadlo pro tanec (divadloponec.cz)

Foto: archiv divadla Ponec

Simona Andělová

pro Taneční magazín