Ohlédnutí za Věrou Špinarovou

Ani Taneční magazín nemohla nechat lhostejným náhlá smrt velkého hlasu české hudební scény. V kratší vzpomínce se poohlédneme za kariérou výborné zpěvačky i jejími nejzajímavějšími světovými tituly. Závěrem dáme hlas i jejím profesním kolegům.

Ve věku 65 let zemřela v neděli 26. 3. v pražské motolské nemocnici Věra Špinarová. Minulý týden ve středu zkolabovala při koncertu v Čáslavi, měla zástavu srdce. Zpráva o úmrtí zpěvačky, která se se svým nenapodobitelným chraplavým hlasem pohybovala na hudební scéně více než půl století, zaplavila sociální sítě. Hudební kolegové a publicisté vyjadřují smutek a oceňují její talent. Příznivci se se zpěvačkou mohou rozloučit dopoledne 1. dubna v Ostravě, se kterou byla rodačka z Pohořelic u Brna po celý život spjata. Agentuře to oznámil zpěvaččin syn Adam Pavlík.“ Tak zněla oficiální zpráva České tiskové kanceláře. Taneční magazín si dovoluje krátké poohlédnutí za touto velkou osobností české taneční hudby.

Věra Špinarová se řadila – vedle Hany Zagorové, Marie Rottrové, Heidi Janků, Hany Buštíkové a rockerky Tanji – k největším zpěvačkám, na jejichž zrodu se podílela Ostrava. Zejména její rozhlasová studia.

Velmi mladá Věra Špinarová svou kariéru zahájila ve skupině Flamengo. Tam ji po čase vystřídala Marie Rottrová. Věra však začala natáčet další hity s kapelou Majestic. Ale její nejhvězdnější období je spjato s Orchestrem Ivo Pavlíka. Ten vedl její pozdější choť (nyní manžel Heidi Janků). Jedno období s nimi i pravidelně vystupoval zpěvák Pavel Bartoň. Dále se svým dalším manželem, zpívajícím bubeníkem Vítězslavem Vávrou, spolupracovala i se skupinou Maximum Petra Hanniga. V pozdějších letech zpívala rovněž s kapelou Petra Šišky Petarda i dalšími hudebními seskupeními. V závěru kariéry ji doprovázel vlastní syn a jeho Adam Pavlík Band. Věra Špinarová poslední dobou vystupovala i na řadě společných koncertů s Petrou Janů.

Mimo řady známých hitů od českých autorů patřila Věra Špinarová k interpretkám, které dokázaly tvůrčím způsobem převzít slavné zahraniční songy. Nazpívala třeba i mezi jinými „Good Bay My Love“ hvězdného Demise Russose v české verzi „Hej lásko, nečekej“ https://www.youtube.com/watch?v=rx5iUySTI_E . Věřina verze tohoto hitu autorů Mario Panase a Klause Munro měla na domácí scéně daleko větší odezvu než ta od Zlatého slavíka Karla Gotta s textem Zdeňka Borovce „Teď růži k vám jdu krást“. Jediná Špinarová a Jiří Helekal si z české pěvecké scény troufli na slavný duet Johna Lennona s Yoko Ono „Happy Xmas (War is Over)“. U Helekala se česká verze jmenovala „Zkus nakreslit přání“. A Špinarová ji českým posluchačům prezentovala jako „Až za modrou horou“https://www.youtube.com/watch?v=lRjJplYUnLs. Ale jejím patrně nejznámějším převzatým titulem je Zbyškem Malým otextovaná verze hlavního hudebního (ve filmu bez textu zpívaného) motivu skladatele Ennio Morriconeho ze slavného westernu „Tenkrát na západě“. Ano, jedná se o její asi nejzpívanější píseň „Jednoho dne se vrátíš“ https://www.youtube.com/watch?v=EzmN7ehB8VM. U českých posluchačů byla známá také pod úvodním textem „Den se v růži skryl“.

Závěrem přijměte dva vzkazy od osobností, které s Věrou Špinarovou strávily část profesního života. Věrko, díky, že jsi mi v roce 1970 nazpívala mou písničku ,Domů mířím, venku svítá´,“ vzkázal do oblak skladatel, objevitel Lucie Bílé a nyní i politik Strany zdravého rozumu Petr Hanning. „Pro mě byla Věra Špinarová zpěvačkou s nejkrásnějším hlasem u nás. Tím spíše mě těší, že jsem jí mohl napsat několik písní a jednu z nich zpívala nepřetržitě třicet let. Bral jsem ji vždy jako naši českou Tinu Turner,“ vzpomíná skladatel, muzikant, spisovatel a novinář Vašek Vašák.

Taneční magazín vzdává velký hold této velké zpěvačce i její památce.

Foto: archiv Supraphon

Taneční magazín

 

Thálie pro Kňažka za Shylocka

Prestižní divadelní cenu Thálie získal slovenský herec a politik i bývalý ředitel televize JOJ Milan Kňažko. Víte, že je i dobrým tenistou?

Slovenský herec a později i politik Milan Kňažko získal jenu z letošních prestižních divadelních cen Thálie. Konkrétně za roli Shylocka v monodramatu Marka Leiren-Yunga, které pro pražské Divadlo Na Jezerce nastudoval brněnský režisér a choreograf Radek Balaš. Taneční magazín na toto představení (konkrétně jeho reprízu ze 17. ledna) zveřejnil recenzi 27. ledna pod titulem „Toužíme po totalitě?“.

Milan Kňažko, narozený 28. srpna v Horné Plachtenici, patřil od mládí k vyhledávaným divadelním i filmovým hercům. Při politických změnách v listopadu 1989 se aktivně angažoval v hnutí Veřejnost proti násilí, jehož byl spoluzakladatelem. Později patřil k aktivním politikům slovenské vládní strany HZDS. Zastával posty slovenského ministra zahraničí i ministra kultury a dokonce také místopředsedy slovenské vlády. Po názorových rozepřích s tehdejším premiérem Vladimírem Mečiarem působil ve stranách ADS, DEÚS a DÚ a SDK, později přejmenovanou na SDKÚ. Milan Kňažko rovněž seděl v křesle generálního ředite le soukromé televize JOJ.

Krátce po obdržení ceny Thálie za rok 2016 Milan Kňažko prohlásil: „Tato cena patří všem mým kolegům v této inscenaci.“ Jelikož se jedná o divadlo jediného herce, myslel tím určitě celý realizační štáb, zejména režiséra Radka Balaše. Čerstvý držitel Thálie se pak rozhovořil o tom, že dnes je v té pozici, že si může divadelní a filmovou práci sám vybírat. Doslova prohlásil: „Už nedělám nic, co by mě vnitřně nebavilo nebo nezaujalo.“

Pro zajímavost je nutné doplnit, že Milan Kňažko patřil k nejlepším tenistům z řad slovenských herců. Vyhrával zejména čtyřhry po boku hereckého kolegy Jozefa Vajdy. Ten je bratrem bývalého tenisty Mariána Vajdy, který se však víc proslavil jako dlouholetý trenér světového tenisového fenoména Novaka Djokoviče.

Taneční magazín Milanu Kňažkovi, Radku Balašovi, celému tvůrčímu týmu i Divadlu Na Jezerce upřímně blahopřeje a přeje další minimálně stejně tak úspěšné tituly.

FOTO: Divadlo Na Jezerce

Taneční magazín

Nejúspěšnější muzikál všech dob v Praze!

Vyprodáno. Přidává se další představení. To je West Side Story v Praze! A v originální verzi!

 

Ke 100.výročí geniálních tvůrců (Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse)  klasického díla West Side Story se podařilo poprvé přivézt americkou produkci do ČR. A tak ve dnech 23. -26.března mohli nadšení diváci zhlédnout toto dechberoucí dílo v Kongresovém centru Praha. Přivézt do Prahy muzikál West Side Story nebylo jednoduché, říká pořádající JVAgentura, ale podařilo se a úspěch je odměnou. Naštěstí máme v Praze grandiózní Kongresové centrum, protože všechna naše divadla jsou příliš malá. Některá světová divadla pojmou až  5000 návště vníků. 

Je to obrovská  show, jejíž příprava trvá 4 – 5 dní.  Potřebovali jsme 7 kamionů! Organizátoři pořádající JVAgentury dodávají,  že se o tento projekt snažili asi dva roky a další krásné show by měly brzy přijít také na řadu. Takže těšme se.

 

Český divák zná filmovou verzi příběhu o dvou znepřátelených partách Tryskáčů a Žraloků. Vlastně  světlo světa nejdříve spatřila divadelní hra, až poté film. Současní tvůrci se dosti drží původní verze z roku 1957, snad náboj a energie současné show jsou jiné, ale scény zůstávají.

Inscenace je hraná v anglickém originále, ale české titulky jsou  po obou stranách jeviště, texty jsou vtipné, vytvořené z oficiálního přebásnění Jiřího Joska.

V Praze máme mnoho muzikálů, které se těší u diváků velké oblibě, přesto WSS je jiný a stojí za zhlédnutí. Ostatně už vidět americké účinkující, zejména jsou-li černé pleti, působí na  nás novým nezvyklým dojmem.

Choreografie vycházející z původní koncepce Jeroma Robbinse se ujal Joey McKneely. Naše oči potěšila dokonalá sehranost souboru. Hudební režisér, skladatel, dirigent a pianista Donald Chan říká, že američtí tanečníci jsou lépe trénovaní než evropští, protože v Evropě není tolik show. V Americe se tanečníci snadněji učí své řemeslo, hodnotí rozdíly mezi muzikálovými umělci Mr. Chan. (Hudební díla, která režíroval D. Chan, patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším dílům amerického hudebního divadla, namátkou jmenujme Phantom of the Opera, The Pirates of Pe nzance, Kiss of the Spiderwoman).

Proč se vlastně stal tento muzikál tak úspěšný? Hlavní myšlenkou  příběhu je láska, připomínající Shakespearova Romea a Julii, což je téma, které zůstane velmi přitažlivé a stále aktuální navždy. Navíc to vše je podbarveno příjemnou hudbou, choreografií a dobrým herectvím, míní Donald Chan.

Důvody, proč je muzikál tak úspěšný, spočívají podle mého názoru především také v tom, že příběh obsahuje vše, co člověk podvědomě považuje v životě za důležité a vzrušující – lásku, bitky, zábavy, dobrodružné úniky před policajty, (kdo je vlastně zločinec a kdo dobrák?) a to vše podané mladými krásnými lidmi, kteří navíc rychle a zbytečně ztrácí svůj život v nesmyslném boji. Sledovat, jak se party hochů baví, chvástají, řeší si své problémy pěstmi a dívky, které se hašteří mezi sebou anebo si špitají o prvním rande, je pro diváka prostě zábavn&aac ute; podívaná, každý si rád vzpomene na své začátky života a první poznávání lásky.

Hlavní myšlenka muzikálu  je prostinká – ukazuje život chlapců v New Yorku, někteří jsou přistěhovalci, ale déle usazení, tudíž se už počítají mezi Američany a další (v tomto případě) Portorikánci si teprve zvykají na  nový život, některým je smutno, jiní jsou nadšení. Jedno mají ale všichni společné – nenávidí ty z druhé skupiny. Jenže mezi těmito dvěma nesmiřitelnými skupinami jsou dva lidé, mezi kterými přeskočí jiskra a chtějí spolu zůstat navždy. Jejich touha překonat všechny nástrahy osudu je dojemná, právě tak písně, kterými své city vyjadřují. Ale nemilosrdný osud zasáhne – z lásky, která měla přetrvat věky, je náhle noční můra, z milence je vrah. Snad i to láska odpustí, přece jednou se někde najde místo, kde budou tito lidé spolu šťastní, i když společnost jim neodpustí nikdy, to vědí. Ale nebylo jim přáno ani to. Pouliční gangy se pomstí stylem smrt za smrt.

Muzikál má výbušnou, životem pulzující  energii, spousty emocí, vše vyjádřené pohybem, dravými, ale i  půvabnými choreografiemi, jednou představujícími divokou rvačku, podruhé cituplnou noc.  Možná, že český je divák, zvyklý na poněkud jemnější témata, kde drama je spíše skryté uvnitř člověka. Otevřený boj, vytažené nože a zbraně přece jen nepatří k našemu běžnému standardu, a v tom je právě tento muzikál naprosto odlišný od těch českých. Člověk současně cítí, že je pravdivý, protože tento život k Americe v našich představách z filmů  neodmyslitelně jaksi patří.

Melodie také nemusí každému českému divákovi připadat zrovna nejcituplnější, protože i na tomto poli platí, že jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Ovšem, zpěv v podání Jenny Burns a Kevina Hacka nás také rozesmutní, také rozechvěje. Oba se své role zhostili s perfekcionismem Američanům vlastním.

Na otázku, zda Jenna Burns  vložila něco nového do svých písní, nebo jsou jen převzaté z původního muzikálu odpovídá: „Nechci jen kopírovat, jsem unikátní osoba  a chci být jiná. Vždy se snažím dávat do díla trošku něco nového, ať už dělám cokoliv. Už i z toho důvodu,  že jsem jiná osoba, musí  ten výsledek všeobecně být jiný, než byl tenkrát.“ Nutno dodat, že zvonivému, průzračnému hlas a citu v písních Jenny Burns se nedá vůbec nic vytknout.

Kevin  Hack, který zaujme nejen svým herectvím, hlasem, procítěným zpěvem, a půvabnou tváří, překvapí i svými tanečními dovednostmi, neboť u tak dokonale tvarovaného a vysportovaného těla, byste čekali spíše  dovednosti v oblasti sportu či bojových umění. Kevinovi ale nechybí vůbec žádná dovednost a nad to výborně vypadá. Komu čest, tomu čest. Kevin  Hack má za sebou několik významných rolí i několik muzikálů, byl nominován na Cenu NJACT a na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (za kapitána Billyho Pierce v the Civil War). Kevin říká: „I přestože mám za sebou již několik zkušeností  z muzikálů, nesmírně si vážím a raduji se z toho, že mohu hrát ve West Side Story“.

Téměř dětská tvář dalšího hlavního protagonisty Daniela Russella ostře kontrastuje s jeho zkušenostmi, Daniel hrál hlavní roli v muzikálu Billy Elliot na turné po USA a v Austrálii, navíc se objevil již ve dvanácti letech v muzikálu West Side Story  na Floridě. Pokud mu připomenete  jeho dětskou tvář, hrdě prohlásí: „Je mi dvacet!“. A mnohé dívky mají právě rády tyto věčné chlapce, proto by si Daniela Rusella neměly nechat ujít.

Tak jako je celý příběh plný akce a nenechá diváka chvilku vydechnout, právě tak rychlý je i konec, bez zbytečných průtahů a patosu, což ještě více zesiluje dojem z pomíjivosti života a zbytečně ztracených lidských životů hlavních hrdinů příběhu.

Všichni protagonisté byli v Praze  poprvé, oproti tomu Donald Chan již navštívil Prahu několikrát. Podle jejich vlastních slov se do Prahy  doslova zamilovali, i když neměli právě hodně času si ji  podrobně prohlédnout.

Soubor  dále pokračoval do Bratislavy, na kterou jsou opravdu zvědavi.

A nám nezbývá než jim popřát hodně zdaru.

Velký dík patří pořádající agentuře JVAgentura, která zprostředkovala tento světově proslulý muzikál i českému publiku a  přejeme jí hodně úspěchů v dalším úsilí potěšit české milovníky umění  mezinárodně uznávanými díly.

 

 

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Je tu zase „Tlustý prase“

Hra „Tlustý prase“ je moderní a břitkou komedií o vztazích mezi lidmi, povrchním vnímání světa i laciném pozlátku.
Jakému herci se dnes říká „český Belmondo“? Jak hraje v divadle česká vicemiss? Jak si poradí titulní představitelka s neforemným kostýmem? To vše můžete nejdříve vidět v pondělí 3. 4. od 19.00 v Divadle pod Palmovkou!

Agentura Indigo Company, která se – kromě divadla – věnuje i pořádání tanečních workshopů připravila zajímavou zájezdovou inscenaci kanadského autora Neila LaBute pod titulem „Tlustý prase“. Můžete ji vidět při zájezdech po celé republice. V Praze již takřka „domovsky“ pohostinsky zakotvila na scéně Divadla pod Palmovkou. Aktuálně ji můžete navštívit právě tam v pondělí 3. dubna od 19.00 hodin.

Tlustý prase“ je spíše nepříliš syžetová hra, založená z valné míry na svižných dialozích a břitkém situačním humoru. O to složitější je poprat se s ní režijně i herecky. To se však souboru Indigo daří v míře více než vrchovaté. Současnému divákovi je blízká také tím, že se odvíjí rovněž v moderním podnikatelském prostředí.

Tlustý prase“ v podání souboru Indigo mělo premiéru téměř před rokem – konkrétně 21. června 2016. Rovněž v Divadle pod Palmovkou. Osobně jsem navštívil – počítaje dvě veřejné generálky – desáté provedení „prasete“. Úvodem dlužno podotknout, že představení již (možná proto?) působí vyzrále. Avšak nikoli usedle. Herci hrají s chutí, zápalem, ale i potřebným nadhledem až sebeironií.

Premisou „Tlustého prasete“ je konflikt skutečných hodnot a povrchního pozlátka. A právě to mistrně vyzdvihuje inscenované prostředí moderních nadnárodních firem. Tam, kde se často kouká na „lesklý“ povrchní dojem a nikoli na skutečné vnitřní hodnoty.

Jak již jsem výše uvedl, nejde o inscenaci nabitou dějem a nepředpokládanými zvraty. Vše stojí i padá s dialogy a niternými hereckými akcemi. Proto hned v úvodu hodnocení musím ocenit brilantní překlad Dany Hábové.

Režisér Petr Mikeska již stejný titul režíroval v „kamenném divadle“ v Mladé Boleslavi. Pro Indigo však nevytvořil pouhou kopii či odnož této inscenace. Naopak, využil nové nabídky a k samotnému textu i režijní práci přistupoval naprosto originálně.

Zvláštní uznání si zaslouží Jana Trojanová v titulní roli „tlusté Heleny“. Herečka, moderátorka i zpěvačka v jedné osobě je tady na herecké parketě působivá a pravdivá. Dokáže totiž pestrou škálou svého herectví i jeho jemnými valéry v hyperbole i zkratce odstínit myšlenkové pochody i pocity ženy v pozici „ošklivého kačátka“. V neposlední řadě není vůbec žádnou legrací hrát celé bezmála dvouhodinové představení ve vycpaném kostýmu!

V roli Toma Janě Trojanové výborně sekundoval Michael Vykus. Dokázal se povznést nad lákavé možnosti až příliš nadužívat komických situací a spíše šel po dialogu a typu postavy. Jeho roli ještě alternuje Ondřej Rychlý, syn známého seriálového herce i moderátora.

V úloze Cartera přímo zářil Martin Kraus. Herec – díky své vizáži nazývaný „český Belmondo“ – se v této roli doslova nalezl. Jako by mu ji kanadský scenárista napsal přímo na tělo. Nevím, jak se stejné postavy zhostil v alternaci Tomáš Novotný? Ale věřím, že stejně úspěšně.

Čtveřici herců na pódiu završuje nikoli v poslední řadě někdejší vicemiss 2007 Lilian Fischerová. V této inscenaci dokazuje, že nadarmo absolvovala herecká studia. Její pohybový šarm navíc napovídá i aktivní taneční kariéru.

Velký podíl na úspěšném vyznění inscenace má scénografka Ĺubica Bábek Melcerová slovenského původu. Její výtvarný vklad dodal „Tlustému praseti“ moderní a aktuální ráz. Neobyčejným nápadem je karikování moderních pracovních prostředí, kde si šéfové umístí kulečník či golfové odpaliště, mini basketbalovým košem. Do něj se házejí jako do koše odpadní papíry!

Inscenace „Tlusté prase“ je, díky souznění textu i režie, překladu, výtvarné stránky a zejména zmíněnými hereckými výkony velmi nadprůměrným zájezdovým představením. Svádí ke smíchu, zamyšlení se i poslouží trochu jako zrcadlo. Sobě samému i celé společnosti. Koneckonců, můžete se o tom přesvědčit i vy.

 

MICHAL STEIN

Foto: Martina Veningerova www.macafoto

Taneční magazín