Autor: Michal

Premiéra OSLAVA – mondénní večírek zhýčkané společnosti

Oslava podle Vivaldiho i Radoka premiérově v ALTĚ!

Studio ALTA uvede 27. a 28. listopadu premiéru taneční inscenace Andrey Miltnerové s názvem Oslava. Tento zvláštní večírek pro pět tanečníků zkoumá lidské charaktery v různých společenských situacích.    

Prvotním impulzem byla předchozí práce Andrey Miltnerové na Vivaldiho opeře Arsilda (Collegium 1704, rež. David Radok), kterou ukončoval obrovský večírek inspirovaný Felliniho ikonickým filmem Sladký život. Dle jejích slov měla tato jediná opulentní scéna potenciál pro zcela nové představení. Ze zmiňované opery přizvala ke spolupráci i pět tanečníků, s nimiž téma dále rozvíjí.

Na základě této tvůrčí zkušenosti vytvořila Andrea Miltnerová svůj vůbec první scénář. Pro autorku typický abstraktní rámec a inspirace živočišným světem zde nahrazuje zcela odlišná, výsostně lidská a společenská situace. Poprvé tak Miltnerová představí ve své choreografii konkrétní postavy, charaktery a logiku mezilidských vztahů. Na jaké oslavě se ocitnou? „Výhodou tématu oslavy je právě to, že si pod tím člověk může představit téměř cokoli. Zkoumáme různé atmosféry a to, jak se charaktery vyjadřují pohybem. O jakou oslavu ale jde, není podstatné“, prozrazuje Andrea Miltnerová.

Spoluautorem inscenace je Jan Komárek, který tvoří světelný design, ale i zvuk – netypicky až na základě pohybového materiálu.  Inscenace mimo to diváky překvapí měnícími se náladami, kde bujaré veselí střídá trapnost, nevkus i unuděnost hostů – těch zvaných i nezvaných.

Koncept a choreografie: Andrea Miltnerová
Zvukový a světelný design: Jan Komárek
Kostýmy: Andrea Miltnerová
Produkce: AM&C

Tvorba a interpretace:
Veronika: Anna Kukuczková
Martin: Daniel Raček
Laura: Tereza Lenerová Hradilková
Kevin: Lukáš Homola
Žofie: Markéta Jandová

Podpořili / poděkování: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Nadace Život umělce, REZI.DANCE v Komařicích, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje a Studio ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečky i TV v NoDu kolem 17. 11.

Má „Pravda o 17. 11.“ v něčem pravdu? Anebo ji nastoluje? Či hledá?

Přesně 17. 10. jsem měl tu čest vidět představení o 17. 11., které se samo definuje jako „závěr brakové trilogie“. Bez znalosti představení předešlých bych tento trilogický i logický závěr i záměr hodnotil veskrze kladně.

Sexteto herců, jmenovitě Michal Bednář, Martin Dědoch, Jan Hofman, Bořek Joura, Daniela Šišková a Tereza Volánková, hraje s chutí a nenásilně se na pódiu i před „televizními“ kamerami otáčí tak, jako politici v parlamentu.

Ke kladům představení patří i filmové předtáčené scény. Hra na televizi dodává představení náboj i potřebnou razanci. A to zejména v době, kdy jsou veřejnoprávní média podrobována ze všech stran neustálému tlaku.

Na vlastním scénáři je znát, že pracuje s různými zdroji. Vedle autorů scénáře Jana Tošovského a Petry Tejnorové je zde jako autor některých textů uváděn Adam Skála i anonymní „pisatel“ z DAMU. Inu, když může existovat „neznámý vojín“, proč by nemohla být alespoň část scénáře od neznámého autora?

Na průběhu divadelního večera samotného je místy znatelné, že jeden z dua scenáristů Jan Tošovský byl zároveň i dramaturgem. Místy tam totiž chyběl jiný pohled při eventuálních škrtech v textu. A jindy jsem postrádal dramaturgovy „odosobněné oči zvenčí“ při dramaturgii režisérky Petry Tejnorové i představení jako celku.

Mezi stěžejní pasáže představení patřily besedy. S laskavým nadhledem parodovaly pseudointelektuální večery na veřejnoprávní ČT, ale i současné eskapády nejmenovaného ředitele nejmenované televize…

Je hra „Pravda o 17. 11.“ hrou na pravdu? Nikoli. Je generační výpovědí těch, kteří nechtějí mlčet. Někdy výpovědí klopotnou, ale o to spontánnější a pravdivější. A všem tvůrcům za ni patří velké poděkování. A poklona! S potleskem, samozřejmě.

Foto: NoD

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

PALM OFF FEST začal estonským tancem a polskými fotografiemi

Za účasti estonské velvyslankyně v České republice, šéfa Polského kulturního střediska, ředitele Divadla pod Palmovkou a dalších vzácných hostů byl zahájen již 3. ročník multižánrového Palm Off Festu. A to hned „Revolucí“!

Třetí rok setkání divadel střední Evropy zahájila v pátek devatenáctého října 2018 o šesté hodině večerní vernisáž. A to výstavy fotografií „Polská divadelní avantgarda“. Následně na ni přímo navazovala pražská i česká premiéra estonského dramatu „Revoluce“ v podání Teatru NO99 z Tallinnu.

Závislost na nezávislém divadle

Výstava polských divadelních fotografií mapovala detailně převážně polskou divadelní avantgardu počátků dvacátého století. Od ní se – přes meziválečné období – přenesla k současnějšímu divadlu.

Krátký pohled na výstavní expozici

Expozice sama byla historicky perfektně připravena na bannerech. Již tímto svým technickým způsobem působila poněkud konjunkturálně. I když zcela chápu nutnost častého transportu této (zjevně putovní) expozice. Škoda, že některé z historických dokumentů trpěly ne kvalitně a nejvhodněji zvolenou reprodukční technikou… Další (již větší) chybkou byla absence českých překladů. Ty ovšem suplovala černobílá česko-polská publikace „Divadla nezávislosti“, která byla zdarma k dispozici. Otázkou je, zda v dostatečném počtu? Návštěvníky vernisáže samotné totiž několikrát znásobila již zmíněná následující premiéra divadelní.

Na fotkách nedutá ani Reduta

Vlastní výstavní instalace ve foyeru Divadla pod Palmovkou působí svěže, světle a diváka nenásilně provází polským fotografickým divadelním světem. Mohla by být inspirací českým divadelním fotografům a dokumentaristům.

Prostě, sama o sobě je tato polská výstava zajímavá. Český divadelník si uvědomil, že divadlo Reduta není pouze v Praze či Bratislavě, ale také ve Varšavě. Zajímavostí byly i dokumenty o inscenování světové premiéry významného polského futuristy Bruna Jaśienského „Ples manekýnů“  v pražském D34 Emila Františka Buriana. Ta proběhla roku 1930.

Ředitel Divadla pod Palmovkou a úspěšný režisér MICHAL LANG zakončuje výstavu a zahajuje třetí ročník festivalu PALM OFF FEST

Na vernisáži byla k dispozici – nejen k prohlédnutí – antologie polské divadelní fotografie. Výpravná kniha, sice evidentně bez tuhé knižní vazby, byla k mání za vpravdě lidových 280,- Kč.

Po výstavě ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang zahájil i festival Palm Off Fest 2018 jako celek.

Když se to Tallinnské divadlo nahání

Již nástup diváků do sálu byl extravagantní. Nejdříve byla vpuštěna levá část hlediště. A teprve později publikum jdoucí na svá sedadla ze strany pravé. Působilo to zajímavě. Netradičně. Ale u toho zůstalo. V průběhu večera na to již nic nenavázalo. Evidentně se tím bavil pouze autor a režisér. Ale, alespoň měli diváci o čem přemýšlet…

Samotné představení „Revoluce“ režijního dua Ene-Liss Semper a Tiit Ojasco již mnoho důvodů k zamyšlení nepřinášelo. Nejsilněji, zvláště pro nás jako odborný TANEČNÍ MAGAZÍN, působila úvodní – téměř půlhodinová – taneční kreace. V oranžově „východních“ hábitech tančila celým jevištěm skupina herců pod taktovkou – Lenina! Toho představoval dokonale v obličeji namaskovaný sólista s pleší a plnovousem. Vše umocňovala hra na bicí. Respektive důrazné údery paliček do plechových plástů.

Další sekvence vedla od bojovné revoluce k pracovnímu procesu. Revolucionáři se zbavili hábitů a jali se – již v pracovních overalech – stavět dřevěnou konstrukci. Ta jim jednou, již téměř postavená, spadla. Šlo o kouzlo nechtěného? Zde bych akcentoval již výrazněji modernější choreografii. Herci se projevovali složitými pohyby připomínajícími abstraktní animované filmy a místy i projevy Michaela Jacksona.

Následoval zřejmě nejsilnější moment představení. S velkým nadhledem začaly být původní symboly revoluce i část jejich představitelů přebarvovány – do rudé barvy.

Zajímavá, leč krátká, fantaskní pasáž představení „Revoluce“

Po nevýrazných pasážích se pozvolna jeviště převléklo do fantaskních kostýmů ve stylu Hieronyma Bosche. V další výrazném momentu „Revoluce“ se – konečně začalo z pódia mluvit. Do toho zněl, v podkresu, monotónní zvuk úderů na konce trubek. Herečky na ně jako na na didgeridoo mlátily divnými plochými přezůvkami. Připomínaly vietnamky. Ty přezůvky, nikoli herečky.

Ztraceno v překladu?

Texty z úst herců i jejich kolegyň kolísaly mezi nabubřelým patetismem a banalitami. Zřejmě bylo scenáristovým přáním pracovat s tímto kontrastem? Česky byly texty překládány sice na třech médiích – na dvou obřích digitálních obrazovkách po obou stranách jeviště a na on-line digitálním zařízením nad pódiem. Katastrofou však byla kvalita překladu samotného. Některé pasáže nebyly do domácího jazyka – převážně z angličtiny – přeloženy vůbec! Nezapomněl někdo, že i když má Palm Off Fest anglický název, tak probíhá v Praze?

V průvodním programu představení se píše, že je „…situace nesnesitelná“. Pokud se tvůrci snažili apelovat doslovně tímto směrem, tak se to zcela vydařilo.

Závěr představení provázel již hodně a nelogicky natahovaný konec. Nastaly tak nejméně tři pasáže, které si přímo žádaly závěr neúměrně natahovaného dramatu. Přání publika však nebylo vyslyšeno. Diváci houfně odcházeli, na jevišti se hrálo dál…

Před vlastním závěrem ještě následovala žonglérská ekvilibristika s dlouhými zářivkově svítícími tyčemi. A ještě k tomu zadní projekce tonoucích v moři. A opět moře patosu…

Závěrečná děkovačka souboru NO99, představitel Lenina úplně vpravo

„Revoluce“ v podání tallinnského NO99 byla jistě zajímavým i propracovaným představením, nicméně bych v tomto případě poukázal na staré dobré české přísloví, že méně znamená více. Ani tolik nezčeřila vody… I když na festivalu třeba vedle extravagantního Olivera Frljiće je to, věru, těžké!

Foto: Palm Off Fest

 Michal Stein

 TANEČNÍ MAGAZÍN

„ADHD“ již k vidění na Jatkách!

Dlouho očekávaný projekt Rostislava Nováka mladšího má po premiéře! La Putyka se opět předvedla v originálním a tom nejlepším světle.

V neděli 21. října odstartoval velkolepý novocirkusově-psychologický projekt Rostislava Nováka, toho hereckého jména mladšího. Věnoval se v něm hyperaktivitě, v poslední době nazývané syndromem ADHD. Tedy diagnóze, s níž má na vlastní kůži osobní zkušenost. Ještě před premiérou se mohli zájemci v Jatkách78 zúčastnit (za lidové vstupné 50,- Kč) předpremiérové prezentace „ADHD“. A ještě před tím – v týdnu – bylo nabídnuto ochutnávkové menu z představení i novinářům a zástupcům médií.

Kostýmy tvořila kaskadérka i majitelka módní značky

Jak již TANEČNÍ MAGAZÍN několikrát informoval předem, jedná se o vskutku nevídaný mezinárodní projekt. Rosťa Novák si vybíral herce a spolupracovníky z pěti set padesáti zájemců!

Iniciátor, autor a režisér v jedné osobě se rozhodl k inscenování divadla o ADHD zhruba před třemi sezónami. K tématu jej vedla nejen vlastní zkušenost s tímto syndromem, ale také mnoho nových impulsů, na které hodlal divadelně reflektovat.

Na tomto projektu měla svou divadelní premiéru tvůrkyně kostýmů, k níž se ještě vrátíme detailněji… Naopak se zde vystřídali velmi ostřílení divadelníci s letitou a mnohonásobnou praxí. Jako příklad může posloužit konkrétně třeba scénografka Petra Kamanová.

Na tiskové konferenci zleva: kostýmní výtvarnice a kaskadérka Petra Ptáčková, Rostislav Novák ml. a psycholožka Dr. Lenka Krejčová – v pozadí obří plátno, které namalovaly hyperaktivní děti

A nyní již slíbená kostýmní výtvarnice představení i kaskadérka v jedné osobě Petra Ptáčková, která je i majitelkou módní značky. A právě kostýmy se snažila tvořit jako modelové, nikoli ve stylu přímo divadelním.

Hledání stability v nestabilním prostoru

Rostislav Novák označil svůj souboj s ADHD jako hledání stability v nestabilním prostoru. Podle jeho výsledného díla to je nesmírně výstižné. A zároveň nic neomezující.

Na nestabilně stabilním kruhovém trampolínovitém pódiu nás o tom přesvědčují akrobaté, tanečníci, žongléři i další novocirkusoví umělci. Jejich čísla mají ohromný výchozí nápad, neúnavnou injekci energie i vyústění do napadnutých point.

„ADHD“ stojí za vidění. Je to studnice nápadů, gagů i pohybové ekvilibristiky. A tak by tomu mělo, nejen v novocirkusové sféře, být.

Účinkující:

Émile Pineault

Cirkus poprvé vyzkoušel ve čtyřech letech v cirkusové škole v Québecu a začal trénovat. V roce 2014 dokončil konzervatoř na National Circus School of Montreal. Do roku 2017 vystupoval s různými společnostmi (The 7 Fingers, Cie Et des hommes et des femmes, Théâtre du Trident, Cie Ici’bas a dalšími). Pracuje na vlastních projektech kombinujících akrobacii a tanec, díky setkávání s novými lidmi a akrobaty objevuje nové způsoby tvorby, uvažování a práce. Cirkus považuje za nekonečně tvárný princip bez jednoho středu a pojmenovatelné esence.

Jonas Garrido Verwerft

Narodil se v Antverpách. Vždy byl fascinován lidským tělem a jeho možnostmi. Zkoušel různá umělecká vyjádření, ale nejvíce ho pohltil tanec. Nezajímá se jen o jeden styl, zvládá breakdance, výrazový tanec i akrobatické triky. Studoval pohyb a vystupoval jako tanečník, přitom ale neopustil svou vášeň pro skateboard nebo surf. V roce 2017 plul s muzikanty, cirkusovými umělci a piráty kolem Indonésie, kde se začal věnovat kontaktním stylům, které dále rozvíjí. Začal se také věnovat tanci ve dvojici, což ho v současnosti naplňuje nejvíce.

Mauricio Rafael Cugat

Odmala věřil v Boha a usiloval o revoluci. Mladý Argentinec se již v dospívání nebál konfliktu a konfrontace s vírou, že pomůže změnit svět. Brzy ale pochopil, že jediná cesta ke změně začíná v každém z nás. Snaha o změnu nemožného v možné jej dovedla až k cirkusovému umění, dnes se věnuje handstandu (nachází v něm radost z disciplíny), vis na vlasech (jak říká, jde o dar, který sdílí s ostatními) a párovou akrobacii.

Carlos Alberto Landaeta Meneses

Narodil se v Caracasu, nádherném místě, ale plném násilí. Město ho naučilo soucitu a empatii. Vyjadřuje se umělecky a inspiruje se všemi oblastmi života. V roce 2017 dokončil studium ESAC v disciplíně čínská tyč, ale zajímá ho také teeterboard nebo tanec. Miluje nečekané reakce a nemá dobrý pocit z lidí, kteří působí, že je stále vše v pořádku a nepřestávají se usmívat. A proč vlastně cirkus? Protože se neustále vyvíjí, bere mu dech (a někdy mu jej vrací). Být na scéně mu dává možnost pracovat jako vnější pozorovatel a zpracovávat různá společenská témata.

Risto Sakari Männistö

Narodil se ve východním Finsku, ale z obou stran má v rodině ruskou krev. Miluje procházky lesem se psem, baví ho šachy, vytváření hudby (zdůrazňuje, že nejde o skládání), čtení a bruslení (patnáct let hrál hokej). Je ženatý, nedávno začal studovat politologii, filozofii a ekonomii, díky čemuž se opět učí učit. Cirkusu se věnuje od devíti let, kdy jeho matka založila cirkusovou školu v jejich vesnici, bez zkušeností, jen tak ze zájmu. Zpočátku se zabýval akrobacií a rovnováhou, vyzkoušel jízdu na jednokolce, provazochodectví, akrobacii na žebříku a další disciplíny, pravou vášeň ale vzbudilo až žonglování. A tomu je věrný dodnes.

Mireia Piñol Martínez

Rodačka z Barcelony, protentokrát na této planetě jako lidská bytost, jak sama říká. Pamatuje si na svou první jízdu na bruslích a své první divadelní vystoupení pro příbuzné na terase jejich domu. Kolečkovým bruslím se začala věnovat ve třinácti a brzy se stala španělskou a poté i evropskou šampiónkou. Když skončila se soutěžením, šla na univerzitu, kde ji kamarád seznámil s tancem. Vyzkoušela mnoho stylů a dostala se i k cirkusu. Kromě bruslení se věnuje i párovým disciplínám, zkusila i kaskadérské techniky. Je otevřená novým výzvám, například herectví. Na jevišti se stává někým jiným, scéna je jejím novým domovem, pokaždé jiným. Má ráda opravdovost fyzické práce, běh, cvičení, pády, akce a reakce, které mají umělecký smysl. Ráda svou tvorbou vypráví příběhy.

Vincent Bruyninckx

Mladý Belgičan nikdy neváhal investovat veškerou energii do toho, co ho zaujalo. Jednou z těchto věcí je cyr wheel. Díky spolupráci se členy známých tanečních souborů se vrhl do studia ESAC, kde si utříbil styl a přístup k disciplíně. Pochopil, že se chce naučit více než jen triky, které dělají všichni. Zajímal se o pohyb a to, jak ovlivňuje mysl a celé tělo, a proto v letech 2009-2012 vystudoval fyzioterapii. Je také několikanásobným belgickým mistrem v přípravě kávy a umí si uvařit vlastní pivo. To vše zvládá jako dyslektik s problémy s koncentrací.

Sandra Pericou-Habaillou

Pozitivně naladěná, energická a kreativní. Narodila se v Indonésii, ale v osmnácti letech se s rodiči přestěhovala do Francie. Začala tančit v jedenácti letech. Po vysoké škole (ekonomika a společenské vědy) nastoupila na European Center of Artistic Professions v Le Mans a začala objevovat umělecké prostředí. Pak se přestěhovala do Paříže, kde vystudovala International Dance Academy v oborech divadla, tance a zpěvu. Od roku 2011 spolupracuje s řadou uměleckých společností ve Francii i dalších zemích.

Rostislav Novák mladší (zcela vlevo) a část jeho týmu

Zeptali jsme se:

Rostislava Nováka, mladšího

Jak bylo složité se dostat od prvního impulsu k hotovému představení?

„Samozřejmě. Stálo to za ty tři roky desítky a stovky hodin nápadů, hledání a schůzek. A ADHD se na tom podepsala přímo! Já ji totiž beru jako přednost, nikoli jako nemoc. Proto se snažím o její pozitivní prezentaci. Jsem rád za spolupráci se speciálními základními školami v Praze 6, na Zlíchově a v Telči. Ty nám byly v průběhu dokončování skvělými diváky i rádci a inspirátory zároveň. ,ADHD´zatím budeme uvádět výhradně na scéně Jatek78. Předběžně se uvažuje o jeho uvedení ve Francii a to plánujeme během února 2019.“

Po premiéře čeká zájemce z řad diváků na Jatkách78 ještě devět repríz „ADHD“. Pak již dále rozhodne divácký zájem…

Představení se konkrétně hraje: 23.- 26. 10. a 26. 10. – 1. 11. 2018.

Bližší informace na http://www.adehade.cz .

Foto: autor článku a foto Rostislava Nováka ml. + plakát Arts/Marketing.CZ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN