Rozhovor se zpěvačkou DAGMAR ZÁZVŮRKOVOU

„Nebojte se svých snů, běžte jim naproti“

Zpěvačka, herečka, moderátorka, ale i pantomima, to všechno k Vám patří. Co je tedy Vaše profese?

„Věděla jsem od malička, že budu zpěvačka, to bylo na prvním místě. Fakt, že jsem šla studovat pantomimu,  představuje  spíše „moc  hezký úlet“. Já jsem chtěla jít na jakoukoliv  múzickou školu nebo  na akademii, ale na muzikálové  herectví mě nevzali. Tenkrát mi Dana Hlaváčová  řekla: „Zkus pantomimu na HAMU, je tam step, akrobacie, jazyky, máš tam všechny věci, které  tě  baví,  i tu tvou vysněnou hudbu.  Tak  jsem to zkusila a oni mě vzali. Vedoucí katedry, Boris  Hybner dobře věděl, proč tam jsem. Bylo mu jasné,  že nebudu nikdy mimka, která bude dělat bílou pantomimu, ale věděl,  že si tzv. „vyďobu své třešinky z dortu“, které  využiji ve svých představeních.“

Jak se dá spojit  zpěv a akrobacie? Nelekla jste se?

„Vůbec ne, původně jsem také koketovala s atletikou. Sprinty a krátké tratě byly pro mě zajímavé. S tělocvikem jsem neměla vůbec žádné problémy, naopak. Jsem velmi sportovní typ, vesluji,  chodím cvičit, takže bez pohybu si život neumím představit.“

Touha zpívat byla ve Vás nebo Vás rodiče museli nutit? 

„Rodina mě nikdy do ničeho nenutila. Řekla bych spíše,  že  měli  strach, abych se vůbec uživila nebo prosadila. Opravdu to byla má vnitřní touha, narodila jsem se s tím, přihodilo se mi to:).  Cítím to jako skutečné poslání, kterému musíte naslouchat, nebo aspoň měla byste. Nechávám se vést svým hlasem.

Souhlasím s tím, že je těžké prosadit se. Navíc v tomto šíleném spěchu a v povrchní době. Vůbec nezávidím těm, kteří se právě rozhodli být součástí ‚šoubyzového maratonu‘. Jdu si svojí cestou. Herečka Jitka Sedláčková to dobře pojmenovala – „Dášo, ty jsi takový solitér“. Pokud se člověk pro zpěv skutečně  zrodil,  tak nepotřebujete konzervatoř. Na jevišti či pódiu to poznáte. Tím ale nechci snižovat důležitost studia daného oboru. Sama jsem studovala soukromě herectví, také zpěv ale i akademii múzických umění a obohatilo mě to. Dana Hlaváčová mi kdysi řekla: „Postav se na jeviště!“ Tak  jsem tam stála  a nevěděla jsem, co mám dělat, ale Dana řekla: Jo,jo, je to dobrý, ty tam jsi.“  Opravdu to asi takhle je.“

Zpěváci jsou někdy plni obav o své hlasivky.  Udržujete se nějak? 

„Nejsem typický zpěvák, který se úzkostlivě bojí o svůj hlas. Když jsou ta šílená horka v létě, ráda používám klimatizaci, a to asi hlasivkám moc nepřidá.  Nikdy jsem neslyšela, že by někdo z mých kolegů například pil syrová vajíčka, jak se občas říkává, ale v naší šatně je na každém stolku Vincentka a té já věřím. Točila jsem svoji píseň „Jazzového anděla“ a byla jsem lehce nastydlá. Dala jsem si pár loků a během dvaceti minut jsme mohli točit dál.

DSC_0293

Vy nechcete  zpívat operní árie.  Proč ?

„Nebyla bych dobrá operní zpěvačka.   Studovala jsem sice u skvělého operního pěvce Jaroslava Horáčka  klasický zpěv, tehdy jsem měla mlado dramatický soprán. Ale neměla jsem dostačující materiál na tento obor.  Vždy ke mně patřilo spíš klaunství a humor. Moje koncerty jsou takové kabarety s tématem, který mě v daný koncert a dobu právě zajímá.  Pro mě je podstatné  mít  ve svých show humor. Důležitý je repertoár, texty, melodie. Jsem spíše šansonová písničkářka. Těší mě zpětná vazba s publikem.“

Máte zajisté také vztah k tanci. Který styl je Vám blízký a kterému byste se raději vyhnula?   

„Tanec obdivuji a také všechny, kteří ho dělají. Nejvíce ze všech obdivuji baletky a vrcholové sportovce.   Je to něco neskutečného, co všechno musí udělat  pro svou profesi. Každý den tréninky, každý večer představení, někdy i ‚dvoják‘. Soukromý život jde velmi často stranou. Celé dny trávíte v baletním sálu a pilujete pozice, které jste už dělali asi tisíckrát…. Když  vidím Michala Štípu, který  je dennodenně na sále, a další špičkové tanečníky, tak se hluboce skláním. Balet je velká dřina a je  jen pro opravdu vyvolené.  Myslím, že tanec je důležitý pro všechny, alespoň setkání s ním na jakékoliv úrovni . Je to řeč těla a jeho kultivace.

Miluji balet a jsem věrný divák. Naposledy jsem byla  v ND na představení  „Sólo  pro tři“. Bylo to absolutně úžasné a obdivuhodné. Mám ale ráda i autorská představení a jsem velkým fanouškem choreografky a zároveň režisérky Jany Burkiewiczové. Jana je prototyp ženy, která má v sobě šmrnc, zvládá naprosto úžasně řeč těla, navíc vyjadřuje něco, čemu rozumím. Je to moje kolegyně,  bydlely  jsem spolu na ‚intru‘.Vzpom&i acute;nám si, jak jsme snily o svých uměleckých dráhách. Nyní se nám to krásně propojilo a rády se podporujeme. Navštívila jsem její představení „Divočina“ a ještě teď to ve mně rezonuje.

Mám také ráda street dance. Bohužel můj talent nenasvědčuje tomu, abych se něčím takovým zabývala :)))) Když jsem byla v Karlínském divadle, chodila jsem do baletu.   Balet  mi nešel, ale dalo mi to nějakou kultivaci těla a jistý řád. Ovšem,  kdyby mě někdo pozval do Stardance, tak jdu okamžitě. Je to obrovská výzva a já mám výzvy ráda.“

ichni účastníci Stardance se shodují na tom, že je to velmi náročné….

„Určitě ano, ale vůbec by mi to nevadilo. Ráda se zapotím a „makám na sobě“. Těší mě probouzet  svoje schopnosti i neschopnosti. Pracovat na tom, co vám není zcela přirozené, je zážitek, práce i radost.”

Tančila  jste také aktivně kromě zmíněných baletních tréninků?

„No,   já jsem taková komická vložka.  Každopádně pohybu se nebráním, mám tanec ráda. Jsem typ zpěvačky, na kterou  musí mít choreograf hodně času. Jana Burkiewiczová kdysi pro můj koncert připravila choreografii na tango. Tančila jsem s Danielem Bičem, který mezi námi už bohužel není. Byl to krásný člověk a tanec s ním  byl pro mě úžasný zážitek. Nikdy jsem neměla pocit, že to je pro něj ztráta času, nijak se neposmíval, když mi něco hned nešlo. Byl to gentleman, který miluje svoji ženu, má krásnou dceru, a o to víc jsem si ho vážila.

Studovala jsem pantomimu na Hamu. Chtěla jsem odblokovat svoje pohybové komplexy a otevřít svou tajnou skříňku, kde možná nějaká ta osobní výpověď skrze pohyb byla… Pantomima mi opravdu pomohla. Měli jsme na škole improvizace,  techniku pohybu, step, akrobacii.“

Máte tedy blíže ke sportu než k tanci? 

„Určitě,  sport a akrobacie mi byly blízké,  ale tančit před lidmi mi nebylo příjemné, styděla jsem se.. Nemám taneční paměť.  Obvykle choreografové zopakují sestavu a všichni ‚jedou‘.  No, tak mně to musí zopakovat stokrát,  potom se ale chytnu a jedu s ostatními 🙂 “

DSC_0390_binstant-1

Jednou jste řekla, že nahá byste nevystupovala.  Pořád to platí?  Jak tedy vnímáte nahé scény v současném tanci? 

„Když je nahota opodstatněná, chápu to. Pokud ale má herec bez jakéhokoliv důvodu vyjít nahý hned v první scéně, tak takovou roli bych hrát nechtěla. Není mi to ale příjemné ani jako divákovi.“

Jak jste se dostala k  moderování?

„ Jednou mě oslovila kolegyně, abych za ní moderovala jednu akci a jelikož to byla disciplína, kterou jsem nikdy nedělala, naučila jsem se to jako roli. Měla jsem body, podle kterých jsem jela a pak jsem reagovala na účinkující a nakonec jsem si to i užila. Nemám příliš ráda improvizaci, ale ani moderátory bez humoru. Obdivuji noblesní humor Marka Ebena, nebo Karla Šípa.“

Ráda cestujete. Jaký typ dovolené vybíráte? Poznávací, pobytové, lyžařské? 

„Já nelyžuji, ale sáňkuji. Takže to je bezpečnější. Zrovna nedávno  moje kolegyně, která je výborná lyžařka,  skončila se třemi šrouby v koleni, protože ji agresivní jezdec srazil.

Cestování miluji, bez toho bych nemohla být. Koupím si letenku, dojedu do destinace,  půjčím si auto a objedu zemi, ve které zrovna jsem. Každý rok jsem jezdívala do Říma na prázdniny, tam jsem byla s přáteli, mluvila jsem jen italsky a chodila do italské školy. To samé dělám i v Anglii, tam mám také spoustu přátel.

Jsem kosmopolitní typ, ale  také velký patriot České republiky, nedokázala bych  se odstěhovat.

Také mám  ráda dovolené, kde mohu využít jazyky.“

Využíváte latinu? 

„Ano, když jedu  do Itálie a prohlížím si  vítězné oblouky či  staré domy, tak nápisům  někdy i rozumím :)). Latina je základ, který využívám v ostatních jazycích.“

Jak relaxujete?

„Nejsem typ, který rád leží. Víceméně ani relaxovat neumím, jsem velmi hyperaktivní. Chodím na dlouhé procházky se svým psem, beru si zápisníček a píšu si texty.  Když skládám písničky, vždy si vše  nahraji,  pouštím do sluchátek a inspiruji se podněty zvenku. To je asi pro mě největší relaxace. Ráda se podívám na hezký film. Když mám volno,  těší mě veslovat.“

DSC_0136B_instant

Jak jste začala s veslováním?

„Snila jsem o tom, že budu veslovat. Když jsem šla kolem veslařského klubu, probíhal tam právě nábor veslařů. Ale! Brali jen děti do 15-ti let. Trenér „Navy“ řekl, jestli mi ještě nebylo 15, tak můžu nastoupit. Řekla jsem tedy, že mi je 14 a půl /bylo mi 29 let/. Odpvěděl: „Tak to Vás ještě můžeme vzít! Měl smysl pro humor,  to bylo báječné a od té doby vesluji, amatérsky. Jsem nadšená veslařka bez vysokých ambicí. Na vodě si přemýšlím, jaké budou další texty, paradoxně nabíjím energii, postava se mi trošku zlepšuje, záda nebolí… Nejsem typ baletky, takové té opravdu hubené holky, mám chlapeckou muskulární postavu.   Lidé mi  říkají, jak jsem hubená, těší mě to, ale  já na sobě tvrdě pracuji.“

Máte ještě čas na  nějaké další sporty?

„Chodím na střelnici střílet, bruslím, hraju tenis.“

Hudbu tvoříte sama?

„Ano, teď ano – mám takové období –  dělám na nové písni.  Když mám svoji hudbu,  vím přesně,  k čemu se  bude vztahovat text. Ale spolupracuji i s muzikanty ze své kapely, to  je úžasná inspirace.“

I texty si píšete sama? 

„Ano, už se přestávám bát i v tomto ohledu. Začínám si psát vlastní texty.  Teď jsem dopsala novou písničku Pampelišky.“

Zdá se, že jste si všechno splnila, Vaše aktivity by stačily na dva či tři životy. Máte ještě nějaké sny? 

„Mám hodně snů. Co nejhoršího  pro vás může Bůh udělat?  Splní vám všechna přání. Ale já mám několik snů a kdoví jestli je všechny stihnu prožít. Když si nějaký splním, vzápětí si vymyslím další.

Fotila jsem například diář, ale nechtěla jsem být jen modelka s našpulenými rty.  Mám ráda témata –  hlubší smysl. Tak jsme si s hat designerkou Libkou Safr vymyslely diář žen, kterým chceme vzdát hold. Oslovila jsem skvělou make up artist a vlásenkářku z Národního divadla, Markétu Šilarovou, ko stymérku Blanku Látalovou a začaly jsme vybírat ty správné ženy :), např. Emu Destinovou, Coco Chanel či  Fridu Khalo. V každé fotografii je dole v rámečku citát dotyčných dam a pod fotkou je v kostce popsaná, co jistá krasavice dokázala a v čem byla vyjímečná.

Pro sny člověk musí něco udělat. Říkám lidem: „Nebojte se svých snů, běžte jim naproti.“

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Markéta Riedl

Time To Swing

Oblíbený zpěvák Jan Smigmator uvede svůj koncert 19.dubna v Malostranské besedě

 

 

Zpěvák Jan Smigmator chystá po úspěšném galakoncertu  Sinatrology  hned další pod názvem “Time To Swing” ,  který se uskuteční 19. dubna ve  20:30 h v pražské Malostranské besedě.

Společně s ním a jeho doprovodným Swinging Q (V. Strnad – klavír, J. Greifoner – kontrabas, O. Sluka – bicí, M. Smejkalová – saxofon) tentokrát vystoupí jako host vynikající jazzová zpěvačka Martina Bárta.

„Na Martinu se už opravdu moc těším, protože je skvělá. Pokud jste v prosinci navštívili  Sinatrology, nebo na Silvestra sledovali záznam galakoncertu na ČT Art, tak to určitě víte sami moc dobře! :-)“, říká Jan Sigmator.

001_NPB0416_cover_(1)

Předprodej vstupenek do Malostranské besedy byl sice zahájen teprve před pár dny, ale i tak je už polovina sálu vyprodaná. Pokud tedy budete mít čas a chuť na trochu swingu, vstupenky si pořiďte co nejdříve!

modré

VSTUPENKY ZDE: http://1url.cz/9tMfG

Taneční magazín

Na Halku, Jara, Wojtka, „Toaleťák“ i Sáru – do Bazaaru!

Mezinázodní festival s kamerami, workshopem, se švihadlem, švihlými představiteli i na WC – takový byl letošní BAZAAR!

Ve dnech osmnáctého až dvacátého března 2016 přivítala domovská a organizační scéna Alfred ve dvoře v Praze 7 na Letné a spolu s ní nedaleké holešovické studio ALTA i žižkovský taneční svatostánek Divadlo Ponec velký taneční festival – BAZAAR. Jeho letošním tématem byla identita v umění. Jednalo se o mezinárodní festival převyšující lokální republikový význam. Tomu napovídala i většina jeho akcí pořádaná výlučně v anglické verzi. Mezi hosty festivalu patřili přední evropští, ba světoví taneční ; ci a performeři – z Bukurešti, Budapešti, Tuly, Varšavy či Žiliny. Hlavní organizátorskou a produkční tíži BAZAARu neslo sdružení MOTUS.

Taneční magazín se nemohl osobně účastnit celé bohaté a košatě různorodé přehlídky. Přijměte tedy určité střípky z BAZAARu.

Z odpolední části SATURDAY BAZAARu nás v ALTĚ zaujal Jaro Viňarský se svým sólovým představením THIS VERY MOMENT. Snažil se v něm hledat principy a důsledky bariéry mezi hledištěm a jevištěm. Nalézat přístup v osamělosti herce vystupujícího v one man show a jeho interakci s publikem. Potřebuje on publikum? Či diváci jeho?

Naopak PLÁN B úžasné Halky Třešňákové a neméně skvělého Lásló Fülõpa svou hravou rozpustilostí nenásilně nastiňoval různé alternativy. Ať již v životě či pouhé mysli.

Divácký ohlas měla i „švihadlově“ ŠVIHLÁ Tereza Hradílková. A Sara Arnsteinová s Jiřím Šimkem ze skupiny UFFTENŽIVOT. Kteří navázali na svou sobotní kreaci v neděli.

Toalettak

Ona návaznost tkvěla v projektu TOILETTALK, který jsem si pracovně nazval „Toaleťák“. Spočíval v pětiminutovém monologu člověka sedícího na toaletě, který byl snímán kamerou. Sám jsem si tu roli vyzkoušel na vlastní kůži i ‚prdelku‘. A věřte, že to žádná „prdel“ nebyla… Nevydržel jsem to celých pět minut. 🙂 Tento princip trochu připomínal budky Vox Populi, když začínala vysílat televize Nova. Sára Arnsteinová i Jiří Šimek tvrdí, že sestřihové fragmenty natáčené na WC využijí již ve svém dubnovém představení v ALTĚ!

WojtekZiemilski

Celým festivalem se jako pověstná Ariadnina niť proplétal workshop O (NE)HIERARCHICKÉM DIALOGU DVOU MÉDIÍ. Víceméně bylo jasné předem, že nepůjde o média ve spiritistickém slova smyslu. Tedy, jednalo se o přenosová média. I přenosná. Jako konkrétně kamery či novější mobilní telefony. Workspop velice kreativně vedly dvě jihoslovanky Sonja Predrag a Nives Sertič. Jako svědek záverečného hodnocení mohu dosvědčit, že se jim práce s různorodým ansámblem přihlášených zájemců opravdu zdařila. Probudila v účastnících touhu dopátrat se vlastní identity, podívat se na sebe sama i na sebe navzájem trochu jiným úhlem. Je pravdou, že jsem se k něčemu obdobnému sám propracoval již před deseti lety. Redigoval jsem festivalový zpravodaj na jistém divadelním festivalu. V jedné inscenaci vystupoval herec v roli fotografa. Dal jsem mu skutečný fotoaparát a požádal jej, aby skutečně fotografoval. Pak jsme autentické fotografie využili ve zmíněném festivalovém zpravodaji.

Zlatou“ tečkou festivalu bylo závěrečné představení Wojteka Ziemilskiho PYGMALION, jehož hlavními motivy byly otázky komunikace. Názor tohoto choreografa, režiséra i hereckého představitele na „extrémní empatii“ bud nejlepší tečkou za mou mozaikou střípků z BAZAASRu: Co je tedy podle vás extrémní empatie? „To je, když se věci zkomplikují. Divadlo je konvence vytvořená pro jasná sdělení, anebo alespoň pro základní přenos z jeviště do hlediště. Ale to komplikuje každou událost na jevišti, protože ta je vytvořena k tomu, aby se na ni někdo díval. Jeden z významů ,extrémní empatie´ je situace, kdy to, co se odehrává na jevišti, není namířeno do hlediště, když se na diváky ,zapomene´ nebo je zacíleno na něco jiného. Diváci jsou ponecháni o samotě, což vyžaduje více empatie, než jsou zvyklí. Další význam ,extrémní empatie´, vztahující se k tomu prvnímu, je širší – je to jakákoli situace, kde se komunikace vzdaluje našemu vlastnímu obrazu o tom, jaká by měla být. Když se musíme postavit do pozice někoho, kdo neodpovídá příjemné představě druhého jako někoho, kdo je v podstatě stejný jako my. Jak přijmout tento radikální rozdíl?“

Je jaksi symbolické, že končíme otázkou. Neboť i celý BAZAAR by měl nastolit hodně otázek. A to jistě bylo i jeho smyslem.

 BAZAAR-workshop

Foto: Archiv Motus a Helena Lepciová  

Michal Stein 

Taneční magazín

Neznámá logika

Co je Identita? Vztah? Tělo a kamera?

 

 

18. března byl zahájen mezinárodní  festival BAZAAR, představení proběhla v divadlech Alfred ve dvoře, Ponec a Studiu ALTA. Druhý ročník festivalu se vrací k tématu identita. Co je identita?  Pro každého umělce představuje něco jiného, ale jedno prožívají všichni společně – musí ji hledat.  Je identita  zóna, v níž se protínají sféry privátní i politické, oblast osobní autonomie i předmět manipulace?

DSC02555

Nives Sertic a Sonja Pregrad  uvedly v divadle Alfred ve dvoře své  představení  „Neznámá logika větru“, které podle jejich vlastních slov vzniklo jako odpověď na otázku, co je to Identita. Umělkyně se shodly v tom, že pro ně toto slovo znamená vztah. A čeho? V tomto dílku (pouhých 40 min) si autorky pohrávají s kamerou a tělem.  Zpočátku jedna zkoumá scénu a představuje si, co všechno tu může být, např. kopec, pole, a tak vybíhá nahoru, aby lépe viděla, co se na poli děje.  Její fantazie se prolínají s činností kamarádky, která  kameruje. Tato jejich hra vede k úvaze, že by chtěly vrátit květinu zpět na místo tak, jak tam původně byla, ale vlastně nemohou, protože neznají logiku větru.

DSC02567

Dívky použijí během představení několik promítacích pláten, na kterých vidíme záběry z botanické zahrady. Prožíváme s nimi hrátky s kamerou, ale i úvahy o objektech, které právě natočily. Obě umělkyně hrají s nadšením a humorem, diváci tedy se zájmem sledují podivné fantazie. Představení je spíše zkoumáním obrazů než hrou, která nás pohltí svým dějem. Pochopit přesnou myšlenku je pro diváka obtížné, představení tedy přesně dodrží to, co jeho název slibuje – logika neznámá.

DSC02626

DSC02553

Eva Smolíková

Foto: Dominik Žižka

Taneční  magazín