Šaolin či kaolín?

Premiéry „Faun“ a „Nomád“ završily na festivalu „Tanec Praha 2017“ velmi úspěšnou spolupráci souborů EASTMAN a 420PEOPLE. A opět jsme s nadšením obdivovali mistrovství choreografického mága Sidi Larbiho Cherkaouie, tentokrát za výrazného přispění Václava Kuneše.

 

Další z velkých událostí letošního festivalu „Tanec Praha“ se odehrála na scéně Jatka78 v Praze v neděli 4. června. Bylo to již mé druhé setkání s famózním vlámským choreografem, tanečníkem, muzikantem a výtvarníkem Sidi Larbi Cherkaouiem během dvou nedělí. Vlastně třetí, během nedělí tří! Jelikož Sidi Larbiho i tohoto představení se bezprostředně dotýkal rozhovor s vůdčí osobností souboru 420PEOPLE Václavem Kunešem, který jsem připravoval o týden dříve – rovněž v neděli!

Večer v industriálních prostorách Jatek78 byl dvojitým představením. Na rozdíl od kvalitního tištěného programu, kde bylo opačné pořadí, nás jako první uvítala Larbiho choreografie „Faun“. Představila se v něm kmenová sólistka Larbiho souboru EASTMAN Nicola Leahey a Václav Kuneš ze 420PEOPLE.

Sidi Larbi Cherkaoui a Václav Kuneš připravují inscenaci „Nomád“.

Je to pohybově i orientačně náročná téměř dvacetiminutová etuda na důvěrně známé dílo Claude Debussyho. Speciálně náročná na mužskou roli. Ostatně, Václav Kuneš se tomu netajil ani v již uveřejněném rozhovoru (na jiném místě Tanečního magazínu). Debussyho muziku místy vhodně vystřídaly východní melodie z autorské dílny Nitina Sawhneye. Larbiho choreografie tradičně nepostrádala nepřeberné množství inspirací a nových pohledů na souznění s přírodou. I člověka s člověkem. Tuto baletní seanci původně připravil Sidi Larbi Cherkaoui jako poctu legendě tance – Václavu Nižninskému. A jeho citlivá choreografie tento její hlubší smysl umocňovala. Oba sólisté byly místy individualitami, ale současně tvořili sehraný tým. Celý jejich výkon umocnila citlivá světelná spolupráce Adama Cariéra. Mne nejvíce v tomto smyslu imponovalo minimální použití bodových reflektorů, na něž došlo téměř až v samotném finále.

Hlavní částí večera bylo společné představení souborů EASTMAN a 420PEOPLE pod názvem „Nomád“. Velice uznávám, že název vznikal až skutečně tvůrčím způsobem – na poslední chvíli. Celkové programy Tance Praha toto koprodukční dílo uvádějí ještě pod pracovně obecným názvem „Premiéra“. Osobně mám k představením, která vznikají tak, že si předem někdo „nalinkuje“ název i ostatní spíše vnější atributy, vypěstovaný despekt. Nevím, jak váženým čtenářům, ale mně takové postupy zavánějí výrazným kalkulem. Cením si, když název vznikne organicky až na závěr.

Nicola Leahey a Václav Kuneš v baletu „Faun“ v Larbiho choreografii.

 

Sidi Larbi Cherkaoui se – za výrazného přispění Václava Kuneše – protentokrát představil v úplně opačném světle. Expresívnějším i progresívnějším. Koneckonců, měli k tomu k dispozici hned mezinárodní tým tanečníků. Opět společenství EASTMANU a 420PEOPLE. Jmenovitě: Francescu Marii Amante, Sabine Groendejik, Nicolu Leahey, Mabrouk Gouicem, Vojtěcha Raka, Filipa Staňka, Antonina Rioche a Nemo Oegoedeho. Jiný ráz představení udal i odlišný světelný koordinátor – Willy Cessa.

Hudba byla, jak je u Sidi Larbiho časté, převážně ve východním duchu. Místy si divák připadal jako u vyznavačů učení šaolinu… EASTMAN i 420PEOPLE zde opět nalezli společnou řeč a utvořili jednolitý „teamwork“. A to zdůrazňuji, že jsem viděl naprosto první premiérové uvedení!

Tematika bloudění a hledání v poušti, nalézání podstaty žití a objevování vlastní individuality a svého místa na světě, snad nemohla neoslovit žádného z diváků v přeplněném sále. Nejsilněji celý Larbiho scénář gradoval v závěru samém. Jednotliví aktéři nosili do pouště celé hrsti něčeho vazkého. Tu to byla životadárná voda. Pojednou se to proměnilo na sypání rýže na jakýchsi vzdálených východních plantážích… Aby se to „cosi“ v závěru stalo životodárným blátem, které obrodí poušť. Ve finále se touto hmotou – připomínající barvou i strukturou kaolín – interpreti obalili. Strhující závěr! Komusi v hledišti to prý připomínalo zápasy žen v bahně. S takovým výkladem však zůstal osamocen.

Závěrečné zkoušky představení „Nomád“, pod bedlivým dohledem Sidi Larbiho (sedící úplně vlevo).

Faun“ i „Nomád“ znovu dokázaly genialitu Sidi Larbiho. Já však ještě výše hodnotím spolupráci dvou souborů. I dvou mužů – Sidi Larbiho Cherkaouie a Václava Kuneše. O dalších nemluvě. Díky za pozoruhodný zážitek. V neposlední řadě patří dík i „Tanci Praha“ a dalším organizacím, že nám tento silný divadelně taneční projekt umožnily prožít.

 

MICHAL STEIN

Foto: Tanec Praha

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Folklór v Hradci Králové a Pardubicích

2., 3. a 4. června patřily Pardubice, Hradec Králové a vesnice Piletice stovkám lidových tanečnic, tanečníků a muzikantů nejrůznějšího věku. Od dětských až po seniory. Podvacáté šesté se zde totiž sešli vyznavači folklóru.

O prodlouženém víkendu – mezi pátkem 2. 6. až nedělí 4. 6. – probíhal v Hradci Králové, Pardubicích a vesnici Piletice (na severovýchodním okraji Hradce Králové) 26. tradiční folklórní festival. Pořádal jej odborný útvar NIPOS organizace ARTAMA, která se (jako nástupce někdejšího Ústavu pro kulturně výchovnou činnost) věnuje amatérské a zájmově umělecké činnosti.

První červnový pátek otevřela celý festival tradiční „Perštýnská noc“ v Pardubicích. Proč „perštýnská“? Probíhala totiž od sedmé hodiny večerní do půlnoci na tamním Perštýnském náměstí. Toho dne se lidové soubory v Pardubicích představily ještě v atriu místní radnice a na nádvoří Pardubického zámku.

V sobotu byl epicentrem dění Hradec Králové. Desítky dětských, dospělých, mužských, ženských i smíšených souborů a lidových muzikantů se po celý den představily v přírodních prostorách zdejších Žižkových sadů. Dopoledne zde patřilo i taneční dílně v sále Adalbertinum. Podvečer pak scénickému pořadu ve známém Klicperově divadle, vzdáleném jen pár stovek metrů od Žižkových sadů.

V již zmíněných Pileticích v sobotu večer vyvrcholila první část festivalu na Šrámkově statku v komponovaném pořadu „Přijďte pobejt“.

V neděli se festival přesunul opět jižněji do Pardubic. Zde kulminoval na zámeckém nádvořím závěrečným programem.

Je dobře, že folklórní tanec i hudba mají podhoubí nejen tradičně na Moravě, ale i v Čechách. Festival na východě Čech o tom opět přesvědčil.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Foto: NIPOS

Výstava „GOTT, MY LIFE“ začíná

Od 8. 6. do 30. 9. proběhne na lodi na pražské Náplavce mezi Palackého a Železničním mostem originální výstava „GOTT, MY LIFE“. Mapuje hvězdnou kariéru Karla Gotta. Čítá na 1000 exponátů, 30 videoprojekcí a je na ploše 1500 čtverečních metrů. Bude otevřena denně!

Ivan Mládek kdysi zpíval hit „Láďa jede lodí“. Ten by se mohl pozměnit na „Zlatý Kája bude v lodi“. V Praze, na Vltavě. Videoprojekce klipů a sestřihů kariérních střípků nebo uvítání návštěvníků samotným Karlem Gottem – prostřednictvím holografické projekce. To je jen výčet nevšedních součástí expozice s titulem „GOTT, MY LIFE“ mapující Mistrovu hvězdnou kariéru, které obyčejnou výstavu promění v nezapomenutelnou show. Stovky exponátů a fotografií, videí i audionahrávek. Vše bude ještě navíc umocněno netradičně neotřelý ;mi galerijními prostory.

„Hledali jsme místo, které by odpovídalo tak výjimečné, v České republice doposud nevídané expozici. Až nás napadlo vytvořit naprosto originální prostory. Na lodi, která bude za tímto účelem přebudována na galerii na vodě. Zakotvena bude na pražské náplavce, na Rašínově nábřeží,“ říká hlavní organizátor Richard Fuxa, předseda správní rady nadačního fondu nesoucího jeho jméno, jenž výstavu pořádá ve spolupráci s Národním muzeem.

 Zleva Karel Gott a hlavní organizátor výstavy Richard Fuxa.

 

Exkluzivní pojetí výstavních prostor zajistí renomovaný architekt Miroslav Vavřina. Interiéry podpalubí lodi nabídnou místo přímo pro vystavované artefakty, palubní část bude pokryta modulárními a recyklovatelnými přepravními kontejnery standardních velikostí, jejichž kombinací a designérskými úpravami do svěží a moderní podoby v černo-bílých barvách vzniknou prostory pro společenské vyžití. „Projekt galerijní instituce v tak netradičním prostředí, jakým loď je, pro nás znamenalo nevšední koncepční zadání. Inspirováni estetikou transkontinentálního „carga“ s lehkostí jachetní elegance jsme došli k harmonickému a funkčnímu modelu kotvícího kulturního objektu na řece,“ přibližuje architekt výstavy.

Národní muzeum není institucí, která je plná ,starých věcí´. Naším posláním je dokumentovat i naši současnost a zachovat budoucím generacím svědectví o době, ve které žijeme. Mapujeme významné události, fenomény i osobnosti. I proto jsme již před časem v Českém muzeu hudby založili Centrum pro dokumentaci hudby a nových médií. Karel Gott je bezpochyby významnou hudební osobností i fenoménem naší doby, a tak nemohl uniknout naší sbírkotvorné i odborné pozornosti. Jsem moc rád, že se proto nyní Národní muzeum může podílet na přípravě mapující tv orbu i život tohoto významného českého umělce,“ vysvětluje PhDr. Michal Lukeš, Ph.D., ředitel spolupořádajícího Národního muzea.

Národní muzeum poskytne pro výstavu rozsáhlou celoživotní sbírku jisté fanynky Karla Gotta, a také kurátora výstavy, Petera Baloga, jenž se již několik let věnuje studiu profesionální dráhy fenomenálního českého interpreta a zároveň je vedoucím Centra pro dokumentaci hudby a nových médií.

Nabídka z bohaté fotodokumentace výstavy.

„Karel Gott se během šedesátileté kariéry stal ikonou české pop-music a výstava sleduje jeho hvězdnou dráhu od konce padesátých let, kdy začínal jako amatérský zpěvák v pražských jazzových kavárnách, přes první úspěchy v Československu, setkávání se showbyznysem na světových pódiích, kariéru v bývalém Západním Německu, až po ohlasy u současné mladé generace,“ popisuje pojetí výstavy kurátor Balog.

Kreativní ředitel výstavy Pavel Klusák k tomu pak dodává: „Gottův příběh je zároveň silnou kapitolou z naší moderní historie. Vrstevnatý portrét největší hvězdy vzešlé z československé pop-kultury má aspekty show, ale taky nám nastavuje zrcadlo: ukazuje životní styl, média, trendy, zvyky a hodnoty, s nimiž jsme žili. A věděli: Časy se mění, Gott zůstává.“

Pod tímto obrázkem vás budou (nejen v Praze) zvát billboardy na výstavu.

Výstava, kterou pořádá Nadační fond Richarda Fuxy ve spolupráci s Národním muzeem, a kterou produkčně zajišťuje společnost BigMedia, se uskuteční od 8. června do 30. září letošního roku. A bude otevřena celé týdny (bez zavíracího dne) od 10.00 do 19.00 hodin. Vstupenky jsou v síti TicketPro, TicketPortal či přímo na místě výstavy, na pražské Náplavce.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Foto: „GOTT, MY LIFE“, Eva Smolíková

Grandfinále CDO zná své vítěze pro rok 2017

Milým překvapením letošního ročníku byla škola TC R.A.K. Beroun

 

28. května večer se Holešovické výstaviště proměnilo v jeden velký parket s tisíci tanečníků a tanečnic.  Velké Grandfinále největší soutěže v České republice Czech Dance Masters vrcholilo. Z nejúspěšnějších 30 choreografií vybírala absolutní vítěze hvězdná porota, ve které zasedli oblíbené známé tváře jako Katka Neumannová, miláček dívek David Gránský, Hana  Gregorová, první sólistka baletu ND  Nikol Márová, vítězka Stardance Veronika Lálová  a další.

Večerem provázel Jakub Kotek a soutěž zahájil svým vystoupením idol David Gránský.

 

Některé školy a kluby jsou zdá se stálicí mezi těmi nejlepšími, např. chomutovský Beethoven, Stardance Chomutov, Tap Academy, Mirákl,  a tak jejich konečné vítězství či dobré umístění nebylo žádným velkým překvapením.

Ovšem diváky musela tentokrát určitě chytit za srdce i choreografie Jana Lišky,  TC R.A.K. Beroun, ve které si zatančil roli hrbáče Quasimoda po boku své dcery

(choreo na motivy románu Victora Huga – Zvoník v chrámu Matky boží v Paříži).

Choreografie  Jana Lišky   patřila bezesporu k tomu nejlepšímu, co jsme mohli na letošním Grandfinále vidět. Technicky náročná choreografie, která navíc budila spoustu emocí, byla nevšedním zážitkem a jakousi ztělesněnou představou o krásné cikánce  Esmeraldě, nebohém hrbáči Quasimodovi  a dramatické situaci odehrávající se u chrámu Matky boží v Paříži. Ačkoliv tato choreografie nezískala první místo, přesto si myslím, že zanechala v duších diváků ten  nejhlubší dojem.  A nakonec medaile není vždycky  to nejdůležitější. 

 

Zeptali jsme se….

 

Jan Liška, choreograf, TC R.A.K. Beroun

Necítíte zklamání, že jste nezískali medaili za tak krásnou choreografii?

„Ne, vůbec  ne. Bylo krásné už jenom to, že jsme se dostali mezi desítku těch nejlepších, kde jsou všichni dobří a každý chce vyhrát. Opravdu jsem  žádné zklamání necítil, jsem štatný, že lidé, které učím, dokázali i po své náročné práci  tančit tak, jak tančili.“

Kde jste vzal inspiraci pro svou choreo? Byla to knížka Victora  Huga  nebo přímo  pobyt ve Francii?

„Knížku jsem bohužel nečetl, ale znám filmové zpracování a muzikál, to mě inspirovalo.“

Jak jste se cílil v roli hrbatého Quasimoda?   Tanečníci jsou přece jen cvičeni chodit rovně….

„Ušil jsem si tu roli sám pro sebe. V naší skupině je spousta mladých lidí, chtěl jsem si ještě s nimi zatancovat, už proto, že Esmeraldu tančila má dcera.  Tanec jsem si maximálně užil, samozřejmě bych do mladého kolektivu už ve svém věku jaksi nepatřil, ale tady jsem se  vůbec necítil špatně, nebo hrbatý.  Dokážu si představit, že tančím s lidmi  svého věku, ale ne s těmi o generaci mladšími.“

Které taneční styly učí škola R.A.K. Beroun?

„Jsme  zaměřeni na show dance, ve kterém se pojí zejména jazz dance, contemporary a balet.

Děkujeme za rozhovor, přejeme Vám vítězství v dalším roce

Taneční magazín

 

 

A jak viděli letošní soutěž pořadatelé a organizátoři?

Zeptali jsme se …..

Eva Vlková, prezidentka Czech Dance Organization

Jak hodnotíte letošní Czech Dance Masters?

„Cítím hrdost, všechny výkony našich soutěžících  byly skvělé a je patrné, že Grandfinále zase stouplo o stupeň výše.  Vím, že přicházely jen pozitivní ohlasy a mám z toho obrovskou radost. Děkuji zejména   Monice Mullerové, ředitelce soutěže a  Davidu Nováčkovi, soutěžnímu manažerovi,  že se  podařilo dostat Grandfinále na tuto úroveň.“

Děkujeme, přejeme hodně úspěchů v dalším roce 

Taneční magazín

 

 

Czech Dance Masters pro rok 2017

 

TS MIRÁKL

TS STARDANCE CHOMUTOV

TAP ACADEMY

Nejlepší z nejlepších v roce 2017!

 

 

Taneční magazín