Tomáš Rychetský
Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.
Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být?
„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.
Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“
Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem?
„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly, a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.
Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“
V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové, a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?
„No, právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně, klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“
Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?
„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.
Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“
Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?
„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.
Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“
Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?
„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.
Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.
Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.
V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“
V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení?
„No, byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.
Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“
Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?
„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.
A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“
Jak trávíte rád chvíle volna?
„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde – snažím se každý den běhat.“
Děkujeme za rozhovor
Foto: Archiv Tomáše Rychetského
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
