„Apollónovi andělé“ a baletka, která našla historii ve svých šlépějích
Není typickým akademickým postupem studovat politickou a kulturní historii národů tak, že se snažíte tuto historii objevit ve svém těle. Přesto právě takový byl přístup Jennifer Homansové, původně profesionální baletky, nyní historičky a kritičky, jejíž nová kniha o historii klasického baletu s názvem “Apollo’s Angels” (Apollónovi andělé), byla publikována tento měsíc.
Jennifer Homansová koncem 70tých let.
Foto: Carolyn George
Ve Francii objevila paní Homansová poznámky z baletních zkoušek, které ji poslaly zpět do baletního studia. Byly to „latinkou psané poznámky, které mohl psát tanečník či tanečnice – pas de bourrée, port de bras a nákresy choreografů..“ řekla během rozhovoru ve svém bytě na Washington Square. Jedna sada poznámkových bloků měla nad tanečními poznámkami zapsané noty, takže našla houslistu, který pro ni nahrál hudbu a potom strávila hodiny rekonstrukcí původních pohybů, přiřazováním kroků k hudbě.
Kniha “Apollo’s Angels” mapuje čtyři století baletu – od jeho počátků ve Francii v 16. století, přes jeho slávu na královském dvoře ve Versailles, renesanci, bolševismus, modernismus a studenou válku – popisujíce vývoj a revoluci v tanci v kontextu politických, filosofických a estetických proudů. „Kroky, nebyly nikdy jen pouhé kroky,“ píše paní Homansová. „Byly sadou názorů.“
Kniha zabrala 10 let bádání a psaní, ale v její tvorbě se skrývá celý jeden život. „Myslím, že jsem byla vždy ‚uvíznutá‘ někde mezi dvěma světy,“ říká paní Homansová, která byla od roku 2001 taneční kritičkou pro The New Republic a je význačnou vědátorkou na New York University. „Když jsem tančila, vždy jsem měla v ruce knihu, a když jsem byla ve světě svého dětství a později v akademickém světě – vždy jsem byla jednou nohou v tanečním studiu.“
Kniha “Apollo’s Angels” měla okamžitý ohlas u kritiků, někteří ji vysoce cenili, a byli i ti, kteří jí byli velmi popuzeni. Rachel Howardová, která posuzuje tanec pro The San Francisco Chronicle, nazvala knihu „intelektuálně precizní“ a „krásně napsanou“ ačkoliv měla námitky k zúžené geografické perspektivě u kapitoly o Americe a kritizovala opomenutí choreografů, jako byli Christopher Wheeldon, Alexei Ratmansky a William Forsythe.
Jennifer Homansová, vpravo, v letech 80tých.
To co nejvíce „pocuchalo labutí pírka“ je melancholický epilog, v němž paní Homansová píše: „Po letech snahy přesvědčit sama sebe o opaku, jsem si nyní jistá, že balet umírá.“ (Paní Homansová tu jedním tahem narušila závěrečné stránky knihy tím, že opustila „obdivuhodnou analýzu, kvůli nepodloženým předpovědím.“)
Paní Homansová začala budovat svůj střet s kritiky již ve svých předchozích článcích pro The New Republic a v roce 2002 v článku pro New York Times, ve kterém si naříká na nedostatek jiskry v New York City Ballet v éře po odchodu George Balanchineho. Po tomto článku napsal kritik Clive Barnes článek pro Dance Magazine, ve kterém ostře vyvrací tento názor, a její článek zavrhuje jako „spíše pohled kultu/módy než opravdu kritický názor.“
Paní Homansová řekla, že s potěšením rozvíří opět reakce: „Do té míry, že epilog mé knihy oslovuje choreografy a umělecké ředitele a říká: ‚Podívejte se na historii. Balet je v úpadku. Něco se musí změnit.‘ “
Ve svých 50ti letech má paní Homansová stále pružné paže a nohy tanečnice. Když jde, pohybuje se s mrštnou grácií, s chodidly v úhlu 45 stupňů. Její byt je zaplněn knihami a rodinnými fotografiemi: paní Homansová jako teenager, zašívající si své „špičky“. Její synové Daniel 16 a Nicholas 13. A na krbové římse snímek, kde paní Homansová objímá svého manžela, s nímž žila 17 let, Tonyho Judta – historika, autora a profesora na New York University, který v srpnu zemřel na Lou Gehrigovu nemoc.
Paní Homansová byla v roce 2008, kdy diagnostikovali jejímu manželovi tuto chorobu, ponořená do psaní knihy “Apollo’s Angels”. Dokonce i když přestal chodit, a když ztratil schopnost samostatně dýchat, pokračovala v práci, napsala řadu významných článků pro The New York Review of Books. Mezitím ji postihly další rány osudu: její otec vloni nenadále zemřel na infarkt a její matka podlehla rakovině o pět měsíců později.
Ona sama raději odmítla vracet se k tomuto období. Ale její přátelé promluvili za ni.
„Knihu dokončila během bolestného období“, řekla Catherine Oppenheimerová, dřívější tanečnice City Ballet, která se s paní Homansovou setkala v době, když obě studovaly na School of American Ballet. „Mnoho lidí by to vzdalo, ale myslím si, že jí se vrátila disciplína tanečnice,“ dodala.
Paní Homansová začala navštěvovat hodiny baletu ve věku 8 let v Chicagu, kde vyrostla jako jedna ze tří dcer intelektuálů z University of Chicago. Literatura, hudba a umění byly součástí rodinného života, a bylo dané, jak paní Homansová řekla, že „myšlenky měly opravdovou cenu.“
Balet se pro ni stal výzvou později, když se ve 13 přihlásila na Chicagské univerzitě na hodiny baletu, kde vyučovala bývalá baletka Kanadského Národního Baletu, která tu získávala doktorát z fyziky. „Její hodiny měly intelektuální složku, která byla velmi přitažlivá,“ řekla paní Homansová. Učitelka přišla a řekla:“ ‚Právě jsem studovala principy odstředivé síly, a takto se budete točit.’“
Paní Homansová odjela z Chicaga, aby získala lepší vzdělání, nejdříve na North Carolina School of the Arts, později na School of American Ballet, a to v době, kdy tam stále vládl Balanchine. Doufala, že se dostane do City Ballet, ale v době kdy Balanchine konal svou každoroční návštěvu, aby si vybral tanečníky pro svou skupinu, nemohla se zúčastnit kvůli zranění.
Když se zotavila, odcestovala na západ do San Francisco Ballet a nakonec do Pacific Northwest Ballet, kde tancovala čtyři roky. Ve 26 se však rozhodla skončit.
„Nudila jsem se.“ řekla paní Homansová. „Je to divné ,když to tak říkám, protože jsem stále tanec milovala. Ale jste ve studiu mnoho hodin denně, a často čekáte na někoho jiného, aby přišel s nápady. V určité chvíli jsem já sama chtěla být tím člověkem s nápady.”
Jennifer Homansová, autorka knihy “Apollo’s Angels”.
Její rozhodnutí ji přivedlo na Columbia University a poté do doktorandského programu historie na N.Y.U. Tam nabyla přesvědčení, že příběh baletu je vhodným tématem k vědeckému zkoumání. A tam potkala pana Judta.
„Tony měl vždy jakési morální jádro ve způsobu, jakým přistupoval k historii.,“ řekla paní Homansová. „Věřil v pravdu a to já také. Ne v to, že je nějaká absolutní pravda, které se můžete držet, ale že se musíte přinejmenším snažit o logický příběh, který bude dávat ve všem smysl, a to vše čestným způsobem.“
Přísné standardy paní Homansové, hloubka jejích znalostí a víra v pečlivé argumenty, upoutaly pozornost Leona Weiseltiera, literárního editora The New Republic, který ji pozval aby se stala taneční kritičkou pro časopis a je jejím přítelem již 10 let.
Mezi kritiky „můžete najít lidi, kteří dokáží pracovat v estetických, formálních a smyslových dimenzích, ale nemohou pracovat v sociálních, kulturních a politických dimenzích,“ řekl pan Wieseltier. „Nebo naopak můžete najít kritiky, kteří vám řeknou o politice, společnosti a ideologii, ale neznají kroky, nebo nedokážou číst noty. Takže najít někoho, kdo dokáže zkombinovat všechny tyto dimenze – to je vzácné.“
V knize “Apollo’s Angels” paní Homansová píše, že se částečně o balet obává, protože se zdá, že dnešní umělci jsou “zmateni” svým dědictvím, “neschopní budovat na jeho základech a přesto neochotní jej odhodit, aby dali průchod vlastní vizi.“
Uvědomila si to, když tančila a neohlížela se příliš do historie. Dokonce i když se obrátila ke knihám, těch pár které našla, mnoho zajímavého neříkaly.
Paní Homansová doufá, že kniha “Apollo’s Angels” by mohla vyplnit mezeru a stát se “zdrojem pro umělce – choreografy a tanečníky – kteří nyní budou mít možnost se ohlédnout a říct: „Počkat, tady je několik myšlenek z minulosti, které by nás mohly inspirovat.“
JENNIFER B. McDONALD