Virginia Mendez

To nejlepší pro Miami s Virginií Mendez, Yousry Sharifem, Amirem Thalebem. Wow!

Virginia Mendez a „Rakstar“ 2010

 

Taneční hvězda USA je po svém turné Asií zpět v Miami a opět učí a vede své kurzy.  Do současné doby  byla velmi zaneprázdněná, tvořila nové choreografie a  vytvořila  nové cvičení a prvky, které ráda naučí a předvede.

8. listopadu – workshop „Ride the Oriental Express“.

Připravuje se také divadelní vystoupení „ONE“, které bude mít premiéru při příležitosti 10. výročí – „Rakstar“ 2010.
To nejlepší pro Miami s Virginií Mendez, Yousry Sharifem, Amirem Thalebem.  Uvidíte také Gala Show, mezinárodní soutěže v orientálním tanci a módní přehlídku od Fernanda  Corona.

WOW!

 

Taneční magazín

Nejlépe placený tanečník – Michael

Nejznámější a možná i nejlepší tanečník současnosti Michael Jackson vydělal za posledních dvanácti měsíců 90 milionů dolarů, z čehož většina pochází z období po jeho náhlé smrti.

Tanečník a zpěvák Michael Jackson je žádaný i po smrti

 

Nejznámější a možná i nejlepší tanečník současnosti Michael Jackson vydělal za posledních dvanácti měsíců 90 milionů dolarů, z čehož většina pochází z období po jeho náhlé smrti. V této sumě přitom ještě není  započítán výdělek za film This Is It, který bude možná  rekordní. Je tak zřejmě třetí nejvýdělečnější celebritou,  zaměříme-li se na období od října 2008 do října 2009. Jackson zemřel 25. června a od té doby „vydělal“ 72 milionů, tedy 80 procent z celkových devadesáti. Výdělky související se zpěvákovým jménem se budou jistě zvyšovat, dokument o přípravách jeho neuskutečněného turné totiž právě zamířil do kin po celém světě. Pokud jde o další mrtvé boháče v žebříčku, na čtvrtém místě se umístil Elvis Presley (55 milionů dolarů), J.R.R. Tolkien je pátý (50 milionů).

 

Taneční magazín

Rozhovor s mistrem ČR ve stepu Radkem Balašem

„Pro mě má smysl divadlo, nebo nic! “ , řekl po
zákeřné nemoci, přišel, zatančil a zvítězil!!!

 

 

 

 

Mistr ČR ve stepu, režisér muzikálů, herec

Radek Balaš

 

Jak to všechno začalo? Vybral jste si step sám?

Nevybral jsem si step sám. Vlastně mi ho vybral tatínek, byl to pedagog
stepu, žák Franka Towena, tanečník v Brně. Když mi bylo 6 let,
maminka mě přihlásila na konkurz do Divadla na Provázku. A když
v divadle zjistili, že táta dělá do stepu, vedení divadla oslovilo
tatínka, aby v rámci desetiboje vyučoval tuto taneční techniku
v divadle.

Desetiboj?

To znamená, že každý herec měl umět deset různých disciplín,
mezi ně patřilo například žonglování, polykání ohně, vrhání
nožů, akrobacie a další neuvěřitelné věci. A jednou z těchto
disciplín byl step. Když se ve věku šesti let pohybujete v tomto
prostředí, tak si ten bláznivý divadelní svět musíte oblíbit.

Trénoval jste rád?

Miloval jsem tréninky. Svým způsobem jsem totiž samouk. Samozřejmě,
táta mě naučil základy techniky, to ano, a také jsem jednou týdně
dojížděl do studia Franka Towena. „Uzobnul“ jsem si od všeho něco
a vytvořil jsem si svůj vlastní styl. Poslouchal jsem nahrávky Freda
Astaira a od šesti do deseti let jsem se pokoušel jej napodobit. V
jedenácti letech jsem už zkoušel najít v tom nějaký systém. Vytvořit
si svůj styl a své choreografie. Ve velké oblibě jsem měl nahrávky
zejména ze třicátých a čtyřicátých let. George Gershwin, Irving
Berlin, Jerome Kern a další skladatelé.

Co úrazy? Musel jste někdy překonávat bolest?

Naštěstí jsem neměl nic zlomeného, ani prstíček jsem si nezlomil,
žádné vážnější úrazy, nikdy.To by Vám leckterý tanečník možná záviděl….

Ale za to jsem bojoval s těžkým nepřítelem – s rakovinou lymfatického
systému. Musel jsem podstoupit celé to martyrium, chemoterapie, ozařování
atd. Ležel jsem na onkologii v Brně na Žlutém kopci (tam se svého
času léčil také Jan Werich).

No tedy, to smekám.

Ale to nejhorší teprve přišlo. Lékaři řekli, že bych se měl
šetřit, že nemohu dělat tak fyzicky a psychicky náročnou práci
jako je divadlo a tanec. Nejlepší, že bude najít si nějaké místo
ve státní správě. Pak teprve nastal boj. S lékaři i rodiči. Pro
mě má a mělo smysl divadlo nebo nic. Z exponované pozice herce a
tanečníka odejít do státní správy, to jsem neuměl přijmout.

A Mistrem ČR ve stepu jste se stal před touto závažnou nemocí?

Ne, kdepak. To až potom. Bylo to v roce 1989, dobře si to pamatuji,
byl to revoluční rok.

Vy jste po všech těchto útrapách dokázal vybojovat titul Mistra
ČR v tanci? Je to vůbec možné? To jste udělal v roce 1989 revoluci
i sám v sobě! Zvítězil jste nad svým osudem . Jste příkladem,
jak překonat osud a zvítězit. A zase na plný plyn?

Ano, zase.

Kde Vás můžeme třeba vidět tančit?

Dnes už nikde. Ale několik stepařských čísel jsem měl v televizním
pořadu „Takový malý bar“ a také jedno stepařské číslo v
roce 1981 v muzikálu pro mladé „Mezi námi kluky“. V divadle jsem
se naposledy jako tanečník objevil v muzikálu Divotvorný hrnec
v Městském divadle v Brně v roce 1991. Vytvořil jsem k inscenaci
choreografii a sám jsem si střihnul číslo “Když se z chudáka stane
boháč”, kde jsem dělal tančícího žebráka, který náhle zbohatne
a pak stepuje na zlatých mincích. V divadle jsem od roku 1974 spolupracoval
s Bolkem Polívkou. Bolek mě pak pozval jako svého hosta do Manéže
č. 20. Tady jsem se naposledy objevil jako tanečník ve stepařském
čísle, kde mne doprovázela skvělá skupina bicích nástrojů DAMA
DAMA.

Naposledy? Už nechcete tančit?

V prosinci letošního roku mi bude 45 let, takže už tančit nemohu.
Musel bych denně trénovat nejméně čtyři hodiny, aby to k něčemu
bylo. A na to při mé profesi už nezbývá čas.
Jak dlouho jste musel trénovat v době přípravy na soutěž?

Tak 4 – 6 hodin denně.

Celý týden, bez přestávky?

Před mistrovstvím určitě. Ano, denně.

No, páni. Uf.

Ale byl jsem schopen dosáhnout tak rychlých úderů jako Fred Astaire
a on byl přece fenomén. Když mi bylo tak 18 let, pustil jsem si z
gramofonu hudbu ze starých filmů a rytmicky jsem imitoval celé pasáže
s Fredem. Stepoval jsem paralelně s ním, jeho rytmické figury, jeho
taneční fóry a nápady. Zdokonaloval jsem se tak v technice a současně
se učil choreografii.

A to jste dokázal 6 hodin tak intenzivně „dřít“?

No to samozřejmě ne. Šest hodin nemůžete tancovat pořád naplno.
Nějakou dobu tančíte rychle, ale pak zvolníte a propracováváte
jednotlivé části a detaily choreografie. V podstatě je to stejné,
jako když cvičí klavírista nebo houslista. Rozkládáte si jednotlivé
pasáže na prvky a ty se snažíte zdokonalovat. V jednom dokumentu
Hermes Pen, který s Fredem Astairem spolupracoval, připoměl, že
Fred chodil do divadla čtyři hodiny před vystoupením a každé číslo
si desetkrát zopakoval!

V GENIALITĚ JE BRUTÁLNÍ PRÁCE.

Chtěl jste tu „práci“ někdy vzdát?

Ne, nikdy. Byla to zábava. Adrenalin. Step je aktivní akupresura chodidel.
A působí blahodárně i na psychiku. Step je relax.

A nepláče ve Vás srdce tanečníka, když teď už netančíte?

Podívejte, když jsem to alespoň trošku uměl, nechci a nemohu z toho
slevit. Nepodával bych takové výkony bez tréninku. A ani mi to nedovoluje
současná práce.

A opravdu Vám to není líto?

Nejde to, i kdybych chtěl a hotovo. Ale jako divadelní režisér, specializující
se na hudební divadlo, si sám vytvářím choreografie do všech inscenací.
A to je taky dost tvrdá práce, protože si to musíte odtančit. Mám
na svém kontě něco přes osmdesát choreografií.

Kolik máte inscenací? Co nejnovějšího můžeme vidět?

V profesionálních divadlech (nepočítám amatérské začátky) jich
bylo uvedeno do této doby asi 85. V současné době se mi například
v Praze hrají inscenace v Divadle na Vinohradech (Donaha a Figarova
svatba), v Divadle Broadway (Adéla ještě nevečeřela), v Divadle
Bez zábradlí (Cikáni jdou do nebe a Maratón) a také ještě v Divadle
Semafor (Život je náhoda v obnošené vestě). Po celé republice
mi pak jdou další: v Plzni, Mostě, Ústí nad Labem, v Uherském
Hradišti i Českém Těšíně. Poslední inscenací je vlastní dramatizace
románu Dědeček automobil pro Mladou Boleslav s hudbou George Gershwina.
Takže vidíte, že se opravdu nenudím.

Rádi zavítáme na nějakou inscenaci. Děkuji za rozhovor.

Eva Smolíková

Vtančili do manželství

Los Angeles – pár v americkém státě Minnesota se na svatebním obřadu v kostele doslova protancoval spolu s družičkami a družby od dveří až k oddávající.

Tancem do manželství

 

Los Angeles- pár v americkém státě Minnesota se na svatebním obřadu v kostele doslova protancoval spolu s družičkami a družby od dveří až k oddávající.

 

Snoubenci Kevin Heinz a Jillian Petersonová, jejich sedm družiček oděných ve stejných oranžových šatech, pět družbů a čtyři strýci tančili v kostele v uličce mezi užaslými svatebčany za zvuků písně Chrise Browna Forever. Teprve po této taneční produkci si 20. června Kevin a Jillian řekli své ano.

 

Petersonová pak v pořadu televize NBC Today řekla, že vyrůstala na tanci a miluje tanec jako výrazový prostředek. Ujistila, že neměla nejmenší problém přesvědčit svého snoubence Heinze, aby s ní do toho na jejich svatbě šel.

Video ze svatby umístili na YouTube, aby je mohli vidět jejich příbuzní. Nečekali však, že vzbudí tak obrovský zájem. Do dnešního dne se na něj podívaly přes čtyři miliony zvědavců.

ČTK

Rozhovor s Eduardem Hrubešem

Skrytý a hlavní důvod, proč se zajímám o tanec – krásná tanečnice!

Eduard Hrubeš – konferenciér, moderátor, hudebník, scénárista a režisér

Tento studovaný kameraman a filmový režisér (absolvent FAMU) je kromě svého dlouholetého moderování  také velmi dobře znám coby bývalý umělecký vedoucí, trumpetista a bendžista souboru netradiční dechovkové kapely Velkopopovická Kozlovka.

V ostravskémtelevizním studiu moderoval úspěšný televizní pořad České televize Neváhej a toč!, nicméně jeho dávná moderátorská kariéra zahrnuje i druhdy velmi oblíbený televizní pořad z roku 1968 Pokus pro dva, kde úspěšně působil ještě coby konferenciér. V současné době moderuje i v rozhlase.

Zajímáte se o tanec?

No, tato otázka pro mě nemá v podstatě  řešení – velice jsem míval rád Pražský komorní balet Pavla Šmoka, od nich  prakticky všechno co nastudovali – zejména „Záskok“ jelikož to byla ukrutná sranda a taky tam jednu z hlavních rolí tančila ta nejdelší a nejkrásnější ze sester Asterových. To byl asi ten skrytý,  leč hlavní důvod.  Tudíž – že bych se o tanec zajímal nějak mimořádně a hlavně systematicky, to se tvrdit nedá.

Nikdy jste sám netančil?

Kdysi, jako jinoch, jsem si – pravda – v jednom brněnském antikvariátu koupil zajímavou příručku, uvádějící nezasvěcené do základních tajů tohoto nádherného umění, našprtal  jsem spoustu termínů, převážně francouzských, ale že bych tomu byl jakkoliv propadnul… viz výše.

To čekalo až na další generaci – v současnosti tančí moje neteř Pavla Kratochvílová – Hrubešová, sóla v baletu ND, díky čemuž jsme se ženou shlédli celou řadu vynikajících představení ve Zlaté kapličce a upřímně obdivovali tuhle náročnou disciplínu, ale obávám se, že teď nějaký čas budeme mít zase trochu pauzu, Pavlínka má miminko. V éře tanečních jsem měl ze všech tanců nejraději Jive, protože to zavánělo Amerikou a taky se tančilo odděleně, byť jsme se při tom ukázněně drželi za ručičky. Jako partnerku jsem měl spolužačku, která byla štíhlá i ohebná jako proutek a v důsledku toho taky tančila jako pírko. Oba už jsme v letech  a obávám se, že  vedle někdejší křehké až éterické bytosti bych si dnes nejspíš připadal jako tečna ke kružnici.

Takže si nechodíte nikam zatančit?

Tančit nechodím a ve společnosti se, když nedej bože začnou hrát k tanci, doslova děsím představy, že  by si pro mně při dámské volence mohla některá z voliček přijít. Ze společenského tancování mě už krátce po svatbě  vyléčila manželka – je to dominantní osobnost – naneštěstí hlavně v tom tanci – marně se vzpírám její vůli a nepomáhá ani, když jí každou sudou minutu připomínám: …Dafné, už mě, k sakru zase vedete!

Cha cha…

Co by tanečníci podle Vás opravdu neměli předvádět?

Co by tanečníci měli a neměli předvádět, to si netroufám definovat. Vedle klasických představení – viděl jsem  pár  choreografií velice moderních – a nestačil jsem zírat. V Holandsku dokonce musel celý balet hodinu strašně rychle pobíhat po jevišti – což by ještě nebylo až tak hrozné – ale všichni byli navlečení do růžovoučkých molitanových skafandříků, takže vypadali jako malá roztomilá prasátka. To vedro muselo být k padnutí, ale úspěch byl grandiózní! Došlo mi, že vývoj se zkrátka zastavit nedá ani zde – někdy – v jiných případech – mám ale zase trochu problém pochopit, proč choreografové s těmi chudáky tanečníky musí za každou cenu hlavně mlátit o zem. Mimořádně silným zážitkem ale pro mně bylo, když jsem zažil velice avantgardní scénické zpracování Ravelova Bolera, které se skupinou hendikepovaných dětí, doplněnou členy baletu v Ostravě nastudoval šéf Igor Vejsada. To byl neuvěřitelný a burcující zážitek! Balet žije a možnosti jsou bez konce.

 To máte určitě pravdu. Možnosti v tanci jsou bez konce. V tanci člověk tak snadno udělá chybu. I v životě.Máte v kariéře něco, co byste chtěl vrátit zpět?

Tak vrácení klíčových okamžiků v životě –  asi nebudete kouzelný dědeček, co za dobrý skutek splní i nemožné?

….. no tak, kdo ví … Je třeba věřit …

… a tak myslím, že je zbytečné řešit co bych eventuelně chtěl vrátit a hlavně jestli vůbec! Některé momenty asi ano, některé až tolik ne, ale každopádně po tom návratu do minulosti bych zase štandopéde uháněl do naší tolik pestré současnosti – čekat třicet, čtyřicet roků na penzi, to už bych podruhé nechtěl.

No tak to Vám ráda věřím.

Všichni mudrci i národohospodáři nás konec konců svorně vybízejí, že koukat se má spíš kupředu – byť by se ten pohled nejevil bůhvíjak  optimisticky.

Rozhodně ano. A co chystáte v budoucnosti?

Jestli bych si ještě v budoucnu chtěl s něčím začít?Asi by to nebylo nic v souvislosti s tancem. Na rozdíl od golfu, s tancováním se nejspíš nedá začít v penzijním věku, takže nic revolučního už v tomhle směru  neplánuji.

Škoda. Nevíte, oč přicházíte.

Ale je tu – naštěstí – další generace – obě naše vnučky už dva roky  pilně chodí tancovat Flamenco, to je teď ostatně velká móda, a navíc krásná, tajůplná a romantická. Pokaždé se těšíme, když pořádají akademii a jako rodina si to pak ohromně užíváme – ta menší, šestiletá Ema, je zatím sice tak o půl taktu pozadu za tou větší – Adélkou – ale protože většinou tancuje hned vedle ní – stačí letmý pohled a už je zase v rytmu. Tady dokonce trošku váhám – co jsem tak viděl ukázky flamencových skupin ze slunné Hispánie, uplatní se tam i chlapi v letech, přisouzena je jim povětšině úloha snaživých dobyvatelů, kteří ovšem narážejí na urputný vzdor ze strany hrdých a nepřístupných tanečnic, stíhajících je, z důvodů mně poněkud vzdálených, zdrcujícími pohledy, plnými vzdoru a odmítání.  Ale neušlo mi, že ti snaživí chlapi  v těch bolerech mají břišní partie vtipně staženy šerpou, tancují převážně s rukama nad hlavou – což zeštíhluje – a kromě toho mají ještě figuru prodlužující kramfleky na botách, což zeštíhluje taky. Nejsem si teď jistý, ale na tohle bych se možná dal i navzdory věku. Taky umím pár akordů na kytaru a takové to nervózní drnkání pravou rukou všem prsty, zvané „rasgado“. Tak nevím!

No tak přece něco. A pak, že nic nechystáte a neumíte, tak možná za nějaký čas půjdu na Vaše vystoupení!

Děkuji za rozhovor a třeba se uvidíme i na tanečním parketu!

 

Eva Smolíková 

 

 

Víte, že ……..

Před časem se představil nový styl kombinující cvičení s tancem – Nike RockStar Workout Hip Hop. Po NRW SOLU tak přišel na scénu další styl, pod kterým je podepsán legendární Jamie King, choreograf takových hvězd, jako jsou Madonna, Pink, Shakira nebo Ricky Martin. Nike RockStar Workout Hip Hop je dokonalou směsí sportovního cvičení a městského tanečního stylu.

Taneční styl Nike RockStar Workout Hip Hop

 

Před časem se představil nový styl kombinující cvičení s tancem – Nike RockStar Workout Hip Hop. Hlavní myšlenka  byla  – jak inspirovat ženy, aby vyjádřily samy sebe a předvést Nikeś Fitness Dance Collection. Po NRW SOLU tak přišel na scénu další styl, pod kterým je podepsán legendární Jamie King, choreograf takových hvězd, jako jsou Madonna, Pink, Shakira nebo Ricky Martin. Nike RockStar Workout Hip Hop je dokonalou směsí sportovního cvičení a městského tanečního stylu. Obsahuje nejnovější prvky převzaté přímo z aktuálních hudebních videoklipů, na kterých Jamie pracoval. „Je to vlastně skupinová zábava trochu jinak. Tanečník a choreograf Yemi Akinyemi tvrdí, že lidé se učí v tomto stylu, jak být osobností, být spokojený sám se sebou a také se učí sportovní disciplíně . „Hip hop je oslavou jedinečného člověka, jeho individuality a svobody. Právě díky tomu má každý při tanci možnost cítit se nepřemožitelný – proto název RockStar,“ dodává. Cvičení čerpá ze současných tanečních i hudebních trendů. Je to prý natolik příjemné, že si člověk, ani neuvědomuje, že cvičí.

Hiphopová kultura vznikla ve velkých městech přibližně v sedmdesátých letech. Taneční parket tehdy tvořily přenosný kazeťák a kus kartonu rozloženého na zemi. V tanci existovalo pouze jedno jediné pravidlo, a tím bylo vyjádřit svůj vlastní styl. „Užijí si všichni – ti, kteří mají rádi choreografii, i ti, kteří preferují spíš jistotu a to, že se naučená sestava nebude každou hodinu měnit,“ říká Yemi.

„Instruktoři sice učí jednoduchou choreografii, záleží ale na každém člověku, jak ji pojme. Nejde o to, aby klientka tancovala stejně jako instruktor, ale aby do toho dala sebe sama,“ upozorňuje.

Se cvičením ve stylu hip hopu můžete začít kdykoli, ať už se cítíte jako naprostý začátečník a amatér, nebo se považujete za krále tanečních parketů. „Není podstatné, jestli znáte nebo neznáte tance, které Nike uvedla před hip hopem. Choreograf neopisoval, hip hop je zase úplně o něčem jiném. Podobné jsou si pouze principy jako rytmizace a etnický nádech,“ tvrdí Yemi. Navíc tanec užijete i mimo tělocvičnu. „Kroky a pohyby, které se naučíte, klidně můžete použít i ve víru sobotní noci,“ dodává Yemi.

Pokud chcete vyzkoušet tento styl Nike RockStar Workout Hip Hop zkuste na stránkách www.fitnesclusb.cz  najít ten pravý fitness klub pro Vás a poptat se.

Inspirováno fitness cluby

Rozhovor s Milanem Drobným

„Tanečník by měl být pořád chlap!“

Milan Drobný –  zpěvák, hudební skladatel

„Tanečník by měl být pořád chlap!“

Milan Drobný vystudoval  konzervatoř a první hity vznikly  v roce 1967 v divadle Semafor, kde začínala řada populárních zpěváků, zúčastnil se mnoha koncertů jako exkluzivní zpěvák Pragokoncertu, úspěšný byl i jako skladatel.
Zlatá bratislavská lyra, bronz v německém Roztocku, vítězství v Jugoslávii, cena diváků v Egyptě v Alexandrii, zpíval i pro německý Polydor. Zpíval v celé Evropě i našim spoluobčanům v Americe, Kanadě, Austrálii. Získal platinovou desku za prodej 2 milionů prodaných nosičů.

Co pro Vás znamená tanec?

„Protřepání“ údů a také možnost seznámení se s jinými lidmi.

Tančíte raději Vy sám nebo se raději pohodlně díváte na jiné?

Nejraději tančím s partnerkou.

Tvořil jste někdy nějakou choreografii?

Nikdy jsem žádnou choreografii nevytvářel, maximálně jsem dohlížel na to, aby se kapela vrtěla, pro dotvoření jevištní show, když jsme hráli rock’nrolly.

Myslíte, že tanec je radost, uvolnění nebo spíše dřina a odříkání, modřiny a slzy?


Pro mě  určitě uvolnění, i když někdy to jsou také modřiny, pokud jiný taneční pár není ode mně  v dostatečné vzdálenosti.

A co Vaše párty? Pozval byste si tanečníky? Jaký styl byste volil? Nebo
 jaký styl upřednostňujete?

Na svou párty tanečníky nezvu, stačíme si sami, neboť styl-šlápni, dupni kam to jde, nepotřebuje profesionální čumily.

 Co se Vám nelíbí při tanečních vystoupeních? Co by podle Vás tanečník opravdu předvádět neměl?

Mám rád flamenko, Lord of dance i klasiku, a proto sleduji profíky. Tanečník by měl být pořád chlap, i když mnozí dělají ženy.

Chodíte si někam zatančit? S partnerkou? Sám? Kam?

V Nymburce  jsme chodili s partnerkou do soukromých tanečních pro pokročilé.

 A co divadlo? Šel byste na taneční představení? Jaké?

Byli jsme na Labutím jezeře a Louskáčku.

V tanci se lehce může stát, že dojde k trapasu. Stalo se  Vám něco, co byste chtěl vrátit zpět?

Stalo se, když jsme byli kdysi s Gottem na jedné diskotéce a museli jít tančit, jeden pán nás oslovil, byl to doktor, s obavou, jestli nemáme nějaké potíže s páteří.

 A Vaše vyhlídky do budoucna? Co chystáte, co máte rozpracované?

Působím ve studiích jako hudební režisér, mám své 3 koncertní
programy, napsal jsem novou knihu, již osmou v pořadí, připravil kalendář na
rok 2010 „Hrají a zpívají nám z nebeského kůru“, jako vzpomínku na kamarády,
co už s námi nejsou. Připravuji také koncert k mým 45 letům na scéně.

Tak koncert, to zní slibně. Budeme se těšit. Děkuji za rozhovor.

Eva Smolíková