Rozhovor s EDUARDEM HRUBEŠEM

Skrytý a hlavní důvod, proč se zajímám o tanec – krásná tanečnice!

Eduard Hrubeš – konferenciér, moderátor, hudebník, scénárista a režisér

Tento studovaný kameraman a filmový režisér (absolvent FAMU) je kromě svého dlouholetého moderování  také velmi dobře znám coby bývalý umělecký vedoucí, trumpetista a bendžista souboru netradiční dechovkové kapely Velkopopovická Kozlovka.

V ostravskémtelevizním studiu moderoval úspěšný televizní pořad České televize Neváhej a toč!, nicméně jeho dávná moderátorská kariéra zahrnuje i druhdy velmi oblíbený televizní pořad z roku 1968 Pokus pro dva, kde úspěšně působil ještě coby konferenciér. V současné době moderuje i v rozhlase.

Zajímáte se o tanec?

No, tato otázka pro mě nemá v podstatě  řešení – velice jsem míval rád Pražský komorní balet Pavla Šmoka, od nich  prakticky všechno co nastudovali – zejména „Záskok“ jelikož to byla ukrutná sranda a taky tam jednu z hlavních rolí tančila ta nejdelší a nejkrásnější ze sester Asterových. To byl asi ten skrytý,  leč hlavní důvod.  Tudíž – že bych se o tanec zajímal nějak mimořádně a hlavně systematicky, to se tvrdit nedá.

Nikdy jste sám netančil?

Kdysi, jako jinoch, jsem si – pravda – v jednom brněnském antikvariátu koupil zajímavou příručku, uvádějící nezasvěcené do základních tajů tohoto nádherného umění, našprtal  jsem spoustu termínů, převážně francouzských, ale že bych tomu byl jakkoliv propadnul… viz výše.

To čekalo až na další generaci – v současnosti tančí moje neteř Pavla Kratochvílová – Hrubešová, sóla v baletu ND, díky čemuž jsme se ženou shlédli celou řadu vynikajících představení ve Zlaté kapličce a upřímně obdivovali tuhle náročnou disciplínu, ale obávám se, že teď nějaký čas budeme mít zase trochu pauzu, Pavlínka má miminko. V éře tanečních jsem měl ze všech tanců nejraději Jive, protože to zavánělo Amerikou a taky se tančilo odděleně, byť jsme se při tom ukázněně drželi za ručičky. Jako partnerku jsem měl spolužačku, která byla štíhlá i ohebná jako proutek a v důsledku toho taky tančila jako pírko. Oba už jsme v letech  a obávám se, že  vedle někdejší křehké až éterické bytosti bych si dnes nejspíš připadal jako tečna ke kružnici.

Takže si nechodíte nikam zatančit?

Tančit nechodím a ve společnosti se, když nedej bože začnou hrát k tanci, doslova děsím představy, že  by si pro mně při dámské volence mohla některá z voliček přijít. Ze společenského tancování mě už krátce po svatbě  vyléčila manželka – je to dominantní osobnost – naneštěstí hlavně v tom tanci – marně se vzpírám její vůli a nepomáhá ani, když jí každou sudou minutu připomínám: …Dafné, už mě, k sakru zase vedete!

Cha cha…

Co by tanečníci podle Vás opravdu neměli předvádět?

Co by tanečníci měli a neměli předvádět, to si netroufám definovat. Vedle klasických představení – viděl jsem  pár  choreografií velice moderních – a nestačil jsem zírat. V Holandsku dokonce musel celý balet hodinu strašně rychle pobíhat po jevišti – což by ještě nebylo až tak hrozné – ale všichni byli navlečení do růžovoučkých molitanových skafandříků, takže vypadali jako malá roztomilá prasátka. To vedro muselo být k padnutí, ale úspěch byl grandiózní! Došlo mi, že vývoj se zkrátka zastavit nedá ani zde – někdy – v jiných případech – mám ale zase trochu problém pochopit, proč choreografové s těmi chudáky tanečníky musí za každou cenu hlavně mlátit o zem. Mimořádně silným zážitkem ale pro mně bylo, když jsem zažil velice avantgardní scénické zpracování Ravelova Bolera, které se skupinou hendikepovaných dětí, doplněnou členy baletu v Ostravě nastudoval šéf Igor Vejsada. To byl neuvěřitelný a burcující zážitek! Balet žije a možnosti jsou bez konce.

 To máte určitě pravdu. Možnosti v tanci jsou bez konce. V tanci člověk tak snadno udělá chybu. I v životě.Máte v kariéře něco, co byste chtěl vrátit zpět?

Tak vrácení klíčových okamžiků v životě –  asi nebudete kouzelný dědeček, co za dobrý skutek splní i nemožné?

….. no tak, kdo ví … Je třeba věřit …

… a tak myslím, že je zbytečné řešit co bych eventuelně chtěl vrátit a hlavně jestli vůbec! Některé momenty asi ano, některé až tolik ne, ale každopádně po tom návratu do minulosti bych zase štandopéde uháněl do naší tolik pestré současnosti – čekat třicet, čtyřicet roků na penzi, to už bych podruhé nechtěl.

No tak to Vám ráda věřím.

Všichni mudrci i národohospodáři nás konec konců svorně vybízejí, že koukat se má spíš kupředu – byť by se ten pohled nejevil bůhvíjak  optimisticky.

Rozhodně ano. A co chystáte v budoucnosti?

Jestli bych si ještě v budoucnu chtěl s něčím začít?Asi by to nebylo nic v souvislosti s tancem. Na rozdíl od golfu, s tancováním se nejspíš nedá začít v penzijním věku, takže nic revolučního už v tomhle směru  neplánuji.

Škoda. Nevíte, oč přicházíte.

Ale je tu – naštěstí – další generace – obě naše vnučky už dva roky  pilně chodí tancovat Flamenco, to je teď ostatně velká móda, a navíc krásná, tajůplná a romantická. Pokaždé se těšíme, když pořádají akademii a jako rodina si to pak ohromně užíváme – ta menší, šestiletá Ema, je zatím sice tak o půl taktu pozadu za tou větší – Adélkou – ale protože většinou tancuje hned vedle ní – stačí letmý pohled a už je zase v rytmu. Tady dokonce trošku váhám – co jsem tak viděl ukázky flamencových skupin ze slunné Hispánie, uplatní se tam i chlapi v letech, přisouzena je jim povětšině úloha snaživých dobyvatelů, kteří ovšem narážejí na urputný vzdor ze strany hrdých a nepřístupných tanečnic, stíhajících je, z důvodů mně poněkud vzdálených, zdrcujícími pohledy, plnými vzdoru a odmítání.  Ale neušlo mi, že ti snaživí chlapi  v těch bolerech mají břišní partie vtipně staženy šerpou, tancují převážně s rukama nad hlavou – což zeštíhluje – a kromě toho mají ještě figuru prodlužující kramfleky na botách, což zeštíhluje taky. Nejsem si teď jistý, ale na tohle bych se možná dal i navzdory věku. Taky umím pár akordů na kytaru a takové to nervózní drnkání pravou rukou všem prsty, zvané „rasgado“. Tak nevím!

No tak přece něco. A pak, že nic nechystáte a neumíte, tak možná za nějaký čas půjdu na Vaše vystoupení!

Děkuji za rozhovor a třeba se uvidíme i na tanečním parketu!

 

Eva Smolíková 

 

 

Víte, že ……..

Před časem se představil nový styl kombinující cvičení s tancem – Nike RockStar Workout Hip Hop. Po NRW SOLU tak přišel na scénu další styl, pod kterým je podepsán legendární Jamie King, choreograf takových hvězd, jako jsou Madonna, Pink, Shakira nebo Ricky Martin. Nike RockStar Workout Hip Hop je dokonalou směsí sportovního cvičení a městského tanečního stylu.

Taneční styl Nike RockStar Workout Hip Hop

 

Před časem se představil nový styl kombinující cvičení s tancem – Nike RockStar Workout Hip Hop. Hlavní myšlenka  byla  – jak inspirovat ženy, aby vyjádřily samy sebe a předvést Nikeś Fitness Dance Collection. Po NRW SOLU tak přišel na scénu další styl, pod kterým je podepsán legendární Jamie King, choreograf takových hvězd, jako jsou Madonna, Pink, Shakira nebo Ricky Martin. Nike RockStar Workout Hip Hop je dokonalou směsí sportovního cvičení a městského tanečního stylu. Obsahuje nejnovější prvky převzaté přímo z aktuálních hudebních videoklipů, na kterých Jamie pracoval. “Je to vlastně skupinová zábava trochu jinak. Tanečník a choreograf Yemi Akinyemi tvrdí, že lidé se učí v tomto stylu, jak být osobností, být spokojený sám se sebou a také se učí sportovní disciplíně . “Hip hop je oslavou jedinečného člověka, jeho individuality a svobody. Právě díky tomu má každý při tanci možnost cítit se nepřemožitelný – proto název RockStar,” dodává. Cvičení čerpá ze současných tanečních i hudebních trendů. Je to prý natolik příjemné, že si člověk, ani neuvědomuje, že cvičí.

Hiphopová kultura vznikla ve velkých městech přibližně v sedmdesátých letech. Taneční parket tehdy tvořily přenosný kazeťák a kus kartonu rozloženého na zemi. V tanci existovalo pouze jedno jediné pravidlo, a tím bylo vyjádřit svůj vlastní styl. “Užijí si všichni – ti, kteří mají rádi choreografii, i ti, kteří preferují spíš jistotu a to, že se naučená sestava nebude každou hodinu měnit,” říká Yemi.

“Instruktoři sice učí jednoduchou choreografii, záleží ale na každém člověku, jak ji pojme. Nejde o to, aby klientka tancovala stejně jako instruktor, ale aby do toho dala sebe sama,” upozorňuje.

Se cvičením ve stylu hip hopu můžete začít kdykoli, ať už se cítíte jako naprostý začátečník a amatér, nebo se považujete za krále tanečních parketů. “Není podstatné, jestli znáte nebo neznáte tance, které Nike uvedla před hip hopem. Choreograf neopisoval, hip hop je zase úplně o něčem jiném. Podobné jsou si pouze principy jako rytmizace a etnický nádech,” tvrdí Yemi. Navíc tanec užijete i mimo tělocvičnu. “Kroky a pohyby, které se naučíte, klidně můžete použít i ve víru sobotní noci,” dodává Yemi.

Pokud chcete vyzkoušet tento styl Nike RockStar Workout Hip Hop zkuste na stránkách www.fitnesclusb.cz  najít ten pravý fitness klub pro Vás a poptat se.

Inspirováno fitness cluby

Rozhovor s MILANEM DROBNÝM

“Tanečník by měl být pořád chlap!”

Milan Drobný –  zpěvák, hudební skladatel

“Tanečník by měl být pořád chlap!”

Milan Drobný vystudoval  konzervatoř a první hity vznikly  v roce 1967 v divadle Semafor, kde začínala řada populárních zpěváků, zúčastnil se mnoha koncertů jako exkluzivní zpěvák Pragokoncertu, úspěšný byl i jako skladatel.
Zlatá bratislavská lyra, bronz v německém Roztocku, vítězství v Jugoslávii, cena diváků v Egyptě v Alexandrii, zpíval i pro německý Polydor. Zpíval v celé Evropě i našim spoluobčanům v Americe, Kanadě, Austrálii. Získal platinovou desku za prodej 2 milionů prodaných nosičů.

Co pro Vás znamená tanec?

“Protřepání” údů a také možnost seznámení se s jinými lidmi.

Tančíte raději Vy sám nebo se raději pohodlně díváte na jiné?

Nejraději tančím s partnerkou.

Tvořil jste někdy nějakou choreografii?

Nikdy jsem žádnou choreografii nevytvářel, maximálně jsem dohlížel na to, aby se kapela vrtěla, pro dotvoření jevištní show, když jsme hráli rock’nrolly.

Myslíte, že tanec je radost, uvolnění nebo spíše dřina a odříkání, modřiny a slzy?

Pro mě  určitě uvolnění, i když někdy to jsou také modřiny, pokud jiný taneční pár není ode mně  v dostatečné vzdálenosti.

A co Vaše párty? Pozval byste si tanečníky? Jaký styl byste volil? Nebo
 jaký styl upřednostňujete?

Na svou párty tanečníky nezvu, stačíme si sami, neboť styl-šlápni, dupni kam to jde, nepotřebuje profesionální čumily.

 Co se Vám nelíbí při tanečních vystoupeních? Co by podle Vás tanečník opravdu předvádět neměl?

Mám rád flamenko, Lord of dance i klasiku, a proto sleduji profíky. Tanečník by měl být pořád chlap, i když mnozí dělají ženy.

Chodíte si někam zatančit? S partnerkou? Sám? Kam?

V Nymburce  jsme chodili s partnerkou do soukromých tanečních pro pokročilé.

 A co divadlo? Šel byste na taneční představení? Jaké?

Byli jsme na Labutím jezeře a Louskáčku.

V tanci se lehce může stát, že dojde k trapasu. Stalo se  Vám něco, co byste chtěl vrátit zpět?

Stalo se, když jsme byli kdysi s Gottem na jedné diskotéce a museli jít tančit, jeden pán nás oslovil, byl to doktor, s obavou, jestli nemáme nějaké potíže s páteří.

 A Vaše vyhlídky do budoucna? Co chystáte, co máte rozpracované?

Působím ve studiích jako hudební režisér, mám své 3 koncertní
programy, napsal jsem novou knihu, již osmou v pořadí, připravil kalendář na
rok 2010 “Hrají a zpívají nám z nebeského kůru”, jako vzpomínku na kamarády,
co už s námi nejsou. Připravuji také koncert k mým 45 letům na scéně.

Tak koncert, to zní slibně. Budeme se těšit. Děkuji za rozhovor.

Eva Smolíková