Amazonky? Lovkyně lebek?

Premiéra „Amazonky“ Lenky Vagnerové a její Company proběhla – podle data 1. 11. – ve znamení tří jedniček. Originální představení by si však těch „známkovacích“ jedniček zasloužilo ještě daleko více.

Kult násilí se stále častěji a obnaženěji projevuje v našem běžném životě. A tím nejen v mediálně zpravodajské sféře. Nová původní česká i zahraniční jevištní tvorba stále naléhavěji reflektuje, ba nebojím se napsat často přímo vyzdvihuje fenomén násilí a zloby. Z té importované stačí kupříkladu poukázat na tituly chorvatského protestujícího režiséra Olivera Frliće – viz i zde nedávné recenze na jeho pražská představení „Prokletí“ Pod Palmovkou (TM 30. 10.), a jarní na inscenaci „Černá zem“ na festivalu Bazaar ve Studiu Hrdinů (TM 24. 3.). Avšak nevyhýbají se mu ani čeští tvůrci. Dokonce ani autorky. Tím nejaktuálnějším dokladem byla premiéra „Amazonky“ Lenky Vagnerové & Company 1. 11., v jejich takřka domovské pražské holešovické La Fabrice.

Provokujícím protimluvem se jeví být hned výraz „company“ v domicilu souboru. V našich divadelních vodách jsme tak povětšinou přijímali označení doprovodného sboru, tanečníků v pozadí… Prostě, „křoví“. Soubor Lenky Vagnerové však naopak tvoří, včetně muzikantů, jednolitý team work. „Company“ zde tentokrát chápejme jako jednolitý organismus, kde nikdo není upřednostňovaným sólistou, v němž má každý své přesné místo na slunci divadelních reflektorů.

Pokud jsem začal názvy, tak nyní k samotné podstatě „Amazonek“. V představení se v první řadě v žádném případě nejedná o souboj ženského a mužského světa. Nejsme svědky otevřeného ani jinotajného výkřiku sufražetek! Jsme účastníky živočišného souboje násilí a pokory. Agrese s nečinností. Dynamiky s letargií. Aktivity s netečností. A nebojím se napsat starých pořádků s novými. Pojem „amazonek“ zde tentokrát slouží spíše pouze jako určitý divadelní háv.

 Již nezvykle velká (hlediště La Fabriky teď bylo metrážně zkráceno a tím pádem strmější), scéna Michala Heribana napovídala, že se protentokrát bude jednat o „velkoplošnou projekci“. Kostýmy stejného autora pak svou tmavou jednoduchostí umocňovaly až černobílý šachový soboj dobra se zlem, v němž má černá nepokrytě navrch. Zpravodajská povinnost mi ukládá uvést Michala Heribana rovněž jako autora grafického designu a videa.

 Na rozdíl od představení „Lešanské jesličky“, na nějž jsem psal recenzi takřka přesně před rokem, mají „Amazonky“ daleko strukturovanější výstavbu. (Částečně je to i autorským scénářem, na rozdíl od minulé výchozí inspirace Františkem Hrubínem.) Jejich dějová i motivická linie patřičně graduje. V prvních dvou třetinách postupně, lineárněji, v závěrečné části až dynamickými „filmovými“ střihy.

Velkým kladem je zde zapojení mužů – hudebníků. Jsou nejen protiklady „amazonek“, nejen instrumentálními hráči, ale nenásilně přecházejí v herecké party. Díky choreografii Lenky Vagnerové tam plně zapadají a jejich pohybová kultura konvenuje s tančícími „amazonkami“. Oba nejen hudební interpreti Tomáš Vychytil a Hynek Obst tak dokonale spoluvytvářejí onu, již v úvodu vyzdviženou a vysvětlenou, jednolitou company. Zde nesmím, nikoli závěrem, zapomenout ani na „zvukového inženýra“ u mixážního pultu Andreje Jurkoviče. Dodal veškeré hudbě i zvukům ten potřebný tvar ve správný ; moment.

Vlastní hudba Tomáše Vychytila se jednolitě zapojuje do představení. Má v něm mnoho valérů. Od monotónního, až psychydelicky pulsujícího doprovodu až po provokativní hendrixovská kytarová sóla. Přes konkrétnější samplované reálné zvuky až po klidnější polohy, za něž by se místy nemusel stydět ani legendární blues-rockový mág John Mayall. Živá hudební produkce navíc dokazuje, jak mohou hudebníci aktuálně reagovat na tanečnice a naopak.

Jak z výše uvedeného vyplývá, přerody hudebníků v herce i naopak „amazonek“ v hudebnice si přímo vyžadují dokonalou režii. Té velmi podstatně napomáhá světelný park pod pomyslnou taktovkou Michala Kříže.

Vlastní divadelní tvar ukládá na všechny interprety obří fyzickou interpretační zátěž. Letmé přerody z tance, přes činoherní zkratku po akrobacii. To vše završuje další (a zvláště v českých divadelních intencích) neočekávaný prvek – bojová umění. Zde byl choreografce a scenáristce Lence Vagnerové nejen rádcem, ale defakto spoluchoreografem Radek Mačák.

Na interpretkách Fanny Barrouqére, Markétě Frösslové, Simoně Machovičové, Barboře Rokoszové i výše zmíněných hudebnících Tomáši Vychytilovi a Hynku Obstovi tak ležela nejen ohromná tíha vlastního odstínění jednotlivých postav, jejich přerodů, ilustrace agresivity v kontrastu s poddajností, ale rovněž nesmírná obtížnost fyzického rázu. A před tím opravdu mou baseballovou čepici dolů!

Pokud bych hodlal detailně a motivicko-historicky pitvat představení, tak zde logicky trochu uniká přímá souvislost „amazonek“ s klasickými lovkyněmi lebek. Ale to není na programu této recenze. Já osobně jsem lovkyně lebek chápal spíše v rovině lovkyň duší, mamonu a potažmo i v roli lovkyň mozků.

Velkým kladem „Amazonek“ je – kromě již zmíněné stavby scénáře – ohromný smysl pro nadhled a sebeironii. I vypjatá vraždící scéna je vzápětí shozena „filmovou“ parafrází kašírované krve. A vygraduje „zázračným obživnutím“ zavražděné. Ve vrcholu tak přímo geniálně parodujícím tradiční skupiny historického šermu, kde se téměř všichni povraždí a pak vyskočí a bojují dál.

Závěrem nesmím ponechat stranou zbývající realizační tým a zázemí. Produkcí se zabývala Andrea Vagnerová. V roli repetitorky je v divadelním programu uvedeno jméno: Lenka Krameriusová. Producentem představení byla Lenka Vagnerová & Company. Spoušť fotoaparátu mačkal Michal Hančovský. Představení bylo nastudováno ve Studiu Alta a Taneční škole Hes. Celý projekt podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury České republiky a La Fabrika. Mediálním partnerem byly Taneční aktuality.

Amazonky“ jistě rozčeří české divadelní vody. Dočkáme se jistě ambivalentních reakcí a ohlasů. A tak tomu má být. Moderní divadlo by totiž mělo mít ve svém popisu práce i přímou provokaci. A pokud je tato provokace – jako u Lenky Vagnerové – podpořena poctivým kumštem, tak jí není (téměř) co vytknout.

 

Foto: Michal Hančovský

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Konec člověka. Doba z druhé ruky

Premiéra souboru Spitfire Company, který oslavil 10 let své existence

V úterý 12. září oslavil divadelní soubor Spitfire Company 10 své existence. V prostoru Jatka78 proběhla premiéra adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za kterou autorka získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Na scéně se setkalo deset performerů a tanečníků, čtyři hudebníci v čele se skladatelem Janem Kučerou. Zvukový soundscape vytvořil Martin Tvrdý. Inscenaci rozdělenou do deseti kapitol spojilo hlavní téma: společenské změny po roce 1989.

90. léta jsme prošvihli – tato idea se objevuje napříč celou knihou Světlany Alexijevičové. Jsou v ní obsaženy frustrace, sentiment i nejasné tragično. 90. léta nás stále velmi silně ovlivňují, je to dědictví, kterého se nedá zbavit,“ říká k adaptaci režisér Petr Boháč.

Představení bylo uvedeno už pouze jednou – 13. září od 19.30 v pražském prostoru Jatka78.  

 

 

 

Eliška Míkovcová

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

Snad, snad….

Snem téměř každé ženy je vdát se. Ale jak na to?

 

24.května uvedlo divadlo LaFabrika v rámci festivalu Prague Nonverbal inscenaci Perhaps, perhaps …. Quizás mexické umělkyně Gabriely Munoz. A protože festival Prague Nonverbal přináší kvalitní tvorbu, diváci se opravdu potěšili.  Hra Perhaps, perhaps… Quizás měla premiéru v New Yorku v roce 2010 a hrála se po celém světě na klaunských a divadelních festivalech v Brazílii, Kolumbii, Gruzii, Francii, Španělsku, Velké Británii a Švédsku.

 

Příběh začíná krátkou videoprojekcí, ze které vyrozumíme, že jistá žena se zamilovala, anebo si to alespoň moc a moc přeje. Jenže láska nepřeje jí. Naše hrdinka se tedy musí spokojit s tím, že si představuje svatbu a všechno co k ní patří.

Inscenace je stále na hranici tragédie  a komedie, všechny okamžiky jsou ale tak výstižné. Žena, která čeká na pana Pravého, se cpe svatebními sladkostmi, ale vzápětí intenzivně cvičí, např. obíhá stůl a počítá si kolečka. Není to mnohým z nás tak trochu povědomé?

Zoufalá touha po spřízněné duši a po svatbě je ztvárněna opakujícím se zpěvem svatebního pochodu. Z toaletního papíru je svatební koberec a jde se k ženichovi, kterého představuje pouze sako. Nevadí. Naše hrdinka si vyměňuje prstýnky se sakem, zatančí si s ním a jde na pohovku…. Dojemná scéna lásky. Smutek a touha dýchají z každičkého pohybu, upřímný zoufalý obličej naší hrdinky odráží duševní utrpení, kter é jí způsobuje samota. Přesto právě jejímu zoufalství se diváci nejvíce smějí. Gabriela Munoz  mistrně rozehrává v divácích ty nejzákladnější pocity – touhu nebýt sám. Proč se ale divák tak intenzivně chechtá, až se téměř popadá za břicho, když se naší hrdince ne a ne a nechce  podařit  potkat v životě toho pravého?  Už postava samotné umělkyně budí sympatie, její výraz a samozřejmě svatební šaty budí soucit a současně smích. To vše doladěné do detailu propracovanými scénami roztomilého neúspěchu tvoří neopakovatelnou podívanou, která daleko přesahuje běžné klaunérie. Právě proto, že každý tak trošku poznává sám sebe, člověk se rád odlehčeně zasměje svému marnému úsilí.

V druhé části má naše hrdinka už dost pouhých představ a tanců se sakem a vydává se do publika hledat manžela. Z jejího výrazu usuzujeme, že se jí nikdo moc nelíbíme, nadšením tedy  zrovna neoplývá. Ale přece jen někoho zahlédla… jednoho případného partnera rozzlobeně vrátí zpět na sedadlo, ale snad se  našel vhodný kandidát na manžela. Sledujeme její radostné hodování u stolu, její svatbu, pochopitelně, že nesmí chybět pád ženicha a nevěsty, když ji ženich chce vzít do náruče, samozřejmě  i jejich společný romantický tanec vyvolává v divácích salvy smíchu. Jenže co to? Na scéně se ocitá jiná žena a sebevíc ji naše hrdinka zahání, nakonec si ženicha odvádí. Umělkyně vyjádří vše mávnutím ruky. A jde se pro dalšího manžela. Ale sebevíc se zoufalá žena snaží, svádění nepomáhá, vztah neklape… a zase celý koloběh od začátku. Znovu svatební šaty a znovu sny…. a takhle mnohým z nás vlastně života pomalu či rychle ubíhá, doufání, sny, představy, neúspěchy, kratičké chvilky štěstí. Perhaps, perhaps… Quizás je mistrným dílem, propracovaným do detailu, baví diváka od první minutky až do konce a zanechává  v nás  posmutnělý  úsměv. Diváci ocenili Gabrielu Munoz nekonečným aplausem ve stoje, který si tato sympatická  umělkyně za své (tolika lidem blízké) utrpení plně zasloužila.

Eva Smolíková

Foto: Markéta Šedivá

Taneční magazín

Pohřeb až zítra

Premiéra inscenace Pohřeb až zítra proběhne 27.května

 

Ve Švandově divadle proběhla kostýmová zkouška komedie  Pohřeb až zítra, které se zúčastnila autorka Natálie Kocábová. Ta zde také s pozvanými novináři poprvé viděla úryvek z chystané inscenace, kterou s herci a hosty Švandova divadla nastudoval režisér Daniel Hrbek. První premiéra je už tento týden v sobotu 27. května.

Natálie Kocábová, která minulý týden oslavila 33 narozeniny, o hře řekla: „Napsala jsem hru o něčem, co mě skutečně a na denní bázi stresovalo – o ztrátě pocitu domova. A také o rozvodu, který je v ní všudypřítomný, a přesto jakoby nepodstatný. Mně ale připadá, že právě rozvody udělaly ve společnosti větší binec než obě světové války dohromady. Nešlo mi ale o sondu do této problematiky, napsala jsem prostě hru o jedné večeři rodiny, která ztratila svůj původní charakter.“

První premiéra je v sobotu 27. května, druhá v pondělí 29. května vždy ve velkém sále Švandova divadla.

 

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín