Štítek: Lucie Ferenzová

Propast

A studio Rubín nahlédne do propasti environmentální krize a deprese

Klimatická změna a environmentální žal jsou dvě hlavní témata premiérové inscenace Propast pražského A studia Rubín. Ta prozkoumá, jak důsledky globální změny klimatu, přírodní katastrofy a strach z budoucnosti ovlivňují lidské chování a vnímání. Dialog o budoucnosti, která je sice vypočítaná, ale nelze si ji představit, a o propasti s názvem deprese, režíruje Lucie Ferenzová. Autorský text speciálně pro A studio Rubín napsala Dagmar Fričová. Dvojici postav hrají Jana Kozubková a Šimon Krupa. Divadlo inscenaci v rámci jubilejní 55. sezony nazvané „pouť budoucí je tvá“ uvede 24. března. Vstupenky jsou dostupné na GoOut.net.

Výskyt deprese a úzkosti v celém západním světě prudce stoupá a trápí stále větší procento populace. V ČR byla v roce 2020 podle Ústavu zdravotnických informací a statistik druhou nejčastější příčinou dlouhodobé pracovní neschopnosti, a dokonce první příčinou vydávání invalidních důchodů 2. stupně. Podle americké psychologické asociace depresi často vyvolávají i dopady změn klimatu na planetu a náš běžný život. Pocity s tím spojené jsou označovány jako environmentální žal či ekologická úzkost. Depresi tedy nevyvolávají pouze fyziologické příčiny, ale i mnoho sociálních aspektů. „Pokud je deprese jednou z nejrozšířenějších nemocí současnosti, není na čase se podívat na to, jak naše společnost funguje?“ vysvětluje důvody pro vznik inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.


Fenomén klimatických změn je diskutované téma. Před lidstvem stojí obrovský závazek k budoucnosti. Překročilo lidstvo už bod zlomu, od kterého není cesty zpět a jde jen zmírňovat následky? Klimatická změna s sebou nese ničivé jevy počasí, pandemie, války, klimatickou migraci a rozvrat společnosti, jak ji dnes známe. Člověka tváří v tvář uvědomění budoucnosti jímá hrůza a úzkost. A právě fenomén deprese, klimatických změn a environmentálního žalu chce inscenační tým A studia Rubín prozkoumat s nadhledem a humorem, který je pro divadlo klíčem, jak otevírat diskuzi o náročnějších tématech a sdílet je s publikem.

„V Propasti se snažíme hledat cestu, jak někomu jinému zprostředkovat svoji vnitřní úzkost, strach a pocit zoufalství, který doslova ochromuje celé tělo. Současně se při tomto sdělování otevírá ještě jiná rovina, a to je rovina lásky. Nejen v podobě intenzivního vztahu ke krajině, ale i k dalším osobám, které nám pomáhají vystoupit ze ,sebe zahleděnosti‘ a dělat něco, co nás přesahuje,“ dodává Fričová.

Autorka Dagmar Fričová se inspirovala knihou islandského autora Snaera Magnasona s názvem O času a vodě. Tato kniha se zabývá tím, jak hovořit o klimatické krizi srozumitelně a zároveň tak, aby to oslovilo naše emoce a vztahy. Kniha Arktické sny reportéra Barryho H. Lopeze Fričové zprostředkovala polární krajiny a jejich postupné proměny a představy o nich. Fričová při přípravě materiálů pro vznik textu vedla rozhovory s několika odborníky, kteří se tématu deprese a environmentální krize věnují. Jedním z nich byl psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl, dále teolog a farář CČSH Filip Sedlák nebo psychiatr Ondřej Válek.

„Propast je o děsu, co nás ochromuje a nevíme si s ním rady, o strachu sblížit se s druhým člověkem a o neustálé sebeanalýze, která má být léčivá, ale je tomu právě naopak. O setkání, porozumění, sdílení a naději, že ještě všechno není ztracené, pokud jsme ještě schopni otevřít dávno zabouchnuté dveře. Je to pro mě symbol toho, že je načase si připustit, že prostě můžeme být smutní. Že ve společnosti zaměřené na výkon, růst a hromadění je čím dál tím víc lidí, kteří to nezvládají a doslova touží po skoku do propasti,“ komentuje téma inscenace režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Symbolické je, že v geologii se propast v zemském povrchu nazývá deprese.“

Diváci se na začátku děje ocitnou v pokoji po večírku v momentu, kdy se postavy probouzejí. Scénickou dominantou inscenace je postel, která je symbolem intimity, blízkosti, bezpečí, ale v depresivních stavech taky místem, kde se člověk uzavře do sebe,a ze kterého nevstane týdny. Postupně se proměňuje a stává se krajinou, která nabude až mýtického rozměru. Na vizuální a zvukové koncepci se podílí audiovizuální umělec Michal Kindernay a hudebnice Iana Koroleva, která si říká Rlung. Scénografii a kostýmy vytvořila Andrijana Trpković a Minna Liebhart.

Komorní obsazení dvou herců dovoluje soustředěnou a intimní hereckou práci. Dvojice Jana Kozubková a Šimon Krupa navazují na jejich započatou spolupráci v rubínovské inscenaci Na konci století ryb. „Propast nevydává odpovědi na to, co dělat, když je člověk v depresi, nebo trpí environmentálním žalem. Spíš se snaží otevřít určitou krajinu, kde je přítomný smutek, skepse, úzkost a strach bez nějakého zahalování. Vedle sebe leží v posteli dva poměrně mladí lidé, o kterých by se mohlo říct, že mají všechno před sebou. Jenže z perspektivy Propasti je všechno marné,“ dokresluje základní situaci Fričová.

Inscenace Propast bude mít premiéru 24. března. Reprízy následují 25. března a 20. dubna

Vstupenky jsou dostupné na webových stránkách divadla 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Rozhovor s čerstvou držitelkou Thálie Nelou H. Kornetovou

„V Čechách je ještě dost témat, kterou jsou tabu“

Čerstvá držitelka Thálie Nela H. Kornetová se vrací do Prahy s dvoudílným projektem Tumor

V září měla v Česku premiéru inscenace s názvem Tumor: Polyamor, která navazuje na inscenaci Tumor: karcinogenní romance. O čem vlastně jsou?

„Představení Tumor: karcinogenní romance i Tumor: Polyamor jsou o vztahu se svou nemocí. Karcinogenní romance je vztah jeden na jednoho, tedy je to o vztahu jednoho člověka ke své nemoci, tumoru, neboli jednoho romantického partnera k druhému partnerovi. A u Tumora: Polyamora je tam těch partnerů víc, tudíž i metastází, tumorů, je víc. Obě inscenace jsou hlavně o lidském prožívání nelehkých životních situací.“

Jak Vás spojení rakoviny, lásky a polyamorie napadlo? Máte Vy sama k tomuto tématu blízko?

„Spojení rakoviny a lásky přišlo při tvorbě představení Tumor: karcinogenní romance. Hledali jsme, jak uchopit téma rakoviny, tak aby to nebyla temno temná černá díra. Skrze umělecké hledání, jsme se dostali k psychosomatickému nazírání nemoci a tvrzení, že když budeš mít svou nemoc a sebe rád, tak se prý můžeš uzdravit. A klíčová metafora lásky a soužití s nemocí byla na světě. Představení jsme dokončili, ale zjistili jsme, že jsme nevyčerpali všechna témata, o kterých bychom se chtěli bavit. A navíc jsme naráželi na tradiční klišé metafory soužití jen s jedním člověkem. Jaro Vinařský žije v etické polyamorii a já osobně s touto životní filozofií souzním a vidím v ní zárodek otevřenější a zároveň etičtější společnosti. A navíc v té naší pokroucené metafoře to dávalo obrovský smysl. Téma rakoviny se mě netýká přímo osobně ve smyslu, že bych si já sama prošla rakovinou. Nicméně téma rakoviny je nám v týmu blízké tím, že se s nemocí potýkali nebo dokonce i umřeli nám velmi blízcí lidé.“

Nebála jste se ohlasů veřejnosti? Jak na inscenaci reagují lidé, kteří si sami bojem proti rakovině prošli?

„Nebála. Při prvním díle trochu ano, ale při druhém už snad vůbec. Jako součást projektu jsme udělali rozhovory s lidmi z komunit, kterých se to týká na vlastní kůži, a  tak jsem neměla pocit, že bychom něco zcela zásadního vynechali. To, co děláme, nebude šálek kávy pro každého, nicméně já věřím, že může být. O obou tématech mluvíme a pracujeme s nimi s největším respektem, ale zároveň vášnivě, hravě, s názorem a jak nejlépe umíme. Není víc, co bychom mohli v danou chvíli udělat. A nemyslím si, že bychom byli jakkoliv kontroverzní. Je to prostě příběh o lidském prožívání a my doufáme, že se vás dotkne. A taky se zdá, že lidé, co si rakovinou prošli i lidi žijící v polyamorii na představení reagují až překvapivě pozitivně.“

Inscenace vznikla společnou mezinárodní produkcí. Jak probíhala spolupráce mezi performativním sdružení T.I.T.S. a pražským A studiem Rubín?

„Pro mě je spolupráce vždycky o lidech. S Dagmar Fričovou, uměleckou šéfkou.A studia Rubín, jsem už v minulosti pracovala na představení My own private picture. Před Tumorem: karcinogenní romancí jsme vlastně chtěly zase znovu něco společně udělat. Hledaly jsme téma, které by nás obě zajímalo. A i kvůli událostem v našich rodinách, to bylo právě téma rakoviny. Poté, co jsme představení dokončily, jsme zjistily, že jsme prostě ještě neřekly všechno, co chceme. A na to jsme přišly i teď, takže plánujeme ještě třetí díl. Rozvedeme naší metaforu lásky a nemoci ještě dál – k lásce spirituální či nadpozemské. Takže spolupráce kvete dál a lidé přibývají. Jsem velice ráda za nové spojení s Jarem Viňarským, Matthew Rogersem, Terezou Těžkou a Lucii Ferenzovou, se kterými jsem před Tumorem tak blízce nespolupracovala.“

Měli diváci ze severu odlišné reakce od diváků českých? Jak se na tato témata pohlíží v Norsku?

„Nemyslím si, že by diváci ze severu pohlíželi na tahle témata nějak diametrálně odlišně. V Norsku jsme hráli v Kirkenes, v malém městečku za polárním kruhem. Představení se odehrály v místní galerii, kde lidi doslova byli s námi v našem obýváku a hercům u podpaždí. A přijali nás nadšeně a s nehraným zájmem. Co se možná liší, je nazírání na queer komunitu. Pocitově v Norsku vládne větší měkkost a citlivost k těmto tématům. Takže i na maloměstě jsme ve všeobecné společnosti nevzbudili žádný poprask.“

Myslíte si, že je v Česku ještě hodně témat, o kterých se ve společnosti málo mluví?

„Já myslím, že těch témat je dost. A bude dost. Jakmile něco přestane být tabu, najde se další. Bylo by ale super, kdybychom jich eliminovali víc a víc. A společnost tak otvírali, oživovali a uzdravovali od zhoubného myšlenkového bujení, které tu třeba může být už několik set let.“

Jste držitelkou ceny Thálie, kde Vás diváci mohou v nejbližší době vidět?

V Čechách mě diváci můžou vidět v představení Badman, za které jsem Thalii dostala, v květnu v Ostravě, Pardubicích, Brně a Plzni. Potom také v Tumor: karcinogenní romanci 16. března v Plzni v Movingstation. A mou režii mohou vidět v Tumor: Polyamor v A studiu Rubín 21. a 22. ledna, 28. února a potom v březnu i v dubnu.  

Děkujeme za rozhovor

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Polyamor

A studio Rubín uvede premiéru projektu Tumor

Inscenace pracuje s nečekanou paralelou rakovinové metastáze a polyamorických vztahů

Pražské divadlo A studio Rubín navazuje na spolupráci s mezinárodní uměleckou skupinou T.I.T.S. Nová inscenace Tumor: Polyamor dále rozvíjí tematiku předchozího projektu Tumor: karcinogenní romance, ve kterém týmy poprvé v jevištní metafoře propojily rakovinu a lásku. Tumor: Polyamor prozkoumá a přiblíží další dva sociální fenomény: rakovinu a její pokročilé metastáze a otevřené či polyamorické vztahy. Oba tyto jevy spojuje nedostatečná společenská diskuze. Trojici performerů tvoří Jaro Viňarský, Matthew Rogers a Tereza Těžká. Za režií stojí Nela H. Kornetová. Premiéra se uskuteční 21. září v A studiu Rubín a projekt bude desetkrát reprízován.


Rakovinou onemocní každý třetí obyvatel Česka, každý čtvrtý jí podlehne. Rakovina je tak druhou nejčastější příčinou úmrtí. Prakticky každý se s ní v určité formě setkal. Ačkoliv je z medicínského hlediska velmi diskutovaná, chybí širší společenská reflexe a diskuze o tom, jaký dopad má nemoc na vnitřní život samotných pacientů a jejich blízkých. Podobně jsou na tom otevřené vztahy a polyamorie. Veřejná diskuze je v počátcích. A i když je tento životní styl, či filosofie ve většinové evropské společnosti stále menšinový, lidé, kteří v něm žijí, podléhají zjednodušujícím a odsuzujícím reflexím.

„Tumor: Polyamor navazuje na projekt Tumor: karcinogenní romance, ve kterém jsme poprvé v jevištní metafoře propojili téma rakoviny a lásky. Podobně jako se nemoc může vrátit a rakovinové bujení může změnit místo, i vztahy, které se zdají být stabilní, se mohou dostat do situace, kdy je potřeba je znovu uchopit, otevřít, prozkoumat, pojmenovat a určit směr, kam se dále budou ubírat. Základní otázky zní: Jak se vyrovnat s něčím, co zcela mění náš život? Jak je možné lásku sdílet mezi více jak dvěma lidmi? Roste s počtem partnerů i míra lásky?“ popisuje myšlenku vzniku inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

„Vzhledem k nedostatečné společenské diskuzi i k nedostatku podkladů v literatuře jsme se rozhodli získat inspiraci pro text přímo od lidí, kterých se dané téma dotýká. Natočili jsme proto deset rozhovorů s představiteli obou skupin, jak ze společenské, tak odborné sekce, které pro otevření diskuze zveřejníme v období premiéry,“ upřesňuje zdroj inspirace režisérka Nela H. Kornetová a dodává: „Sama jsem zvědavá, jak se nám metaforicky podaří množit nemoc i lásku a náležitě vše doslova provázat. Ne, že by se pro divadlo či krásu mělo trpět, ale zdá se, že tohle představení může být, jako když neodoláte a strhnete si strup. Je v tom bolest i potěšení.“

Projekty na sebe navazují i personálně. Pomyslnou spojnicí je tanečník a performer Jaro Viňarský. Spolu s ním budou na scéně doslova propleteni tanečník Matthew Rogers a herečka Tereza Těžká. Všichni tři jsou zároveň osobně spojeni s tématem poylamorie. Performerka Nela H. Kornetová a ústřední členka T.I.T.S. tentokrát v projektu působí primárně jako režisérka. I přesto pokračuje v rozvíjení své specifické hlasově-pohybové techniky a ke spolupráci přizvala další stálé členy své skupiny. Autorem celého vizuálního konceptu je Jan Hajdelák Husták, za zvuky a hudbou stojí švédský hudebník Björn Honsson. Text napsala umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová, která s T.I.T.S. spolupracuje již potřetí. Dramaturgyní projektu je Lucie Ferenzová, dramaturgyně a režisérka Kolonie a A studia Rubín.

Premiéra se uskuteční 21. září v A studiu Rubín, první repríza se odehraje o den později 22. září, kdy Lucie Ferenzová přiblíží inscenaci dramaturgickým úvodem. Ve dnech 16., 17. a 18. listopadu proběhnou ve Studiu Alta reprízy inscenace Tumor: karcinogenní romance, které doplní diskuze a setkání tvůrčího týmu s publikem.

Tumor: Polyamor je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP. Projekt navazuje na jedinečnou spolupráci A studia Rubín s česko-skandinávským performativním kolektivem T.I.T.S., ke kterým se nově připojil kulturní prostor Pikene på Broen z norského Kirkenes.

Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz. 

Autor: T.I.T.S. & A studio Rubín

Text: Dagmar Fričová

Režie: Nela H. Kornetová

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Výprava, projekce, light design: Jan Hajdelák Husták

Hudba: Björn Honsson

Hrají: Jaro Viňarský, Matthew Rogers, Tereza Těžká

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Pravidla úklidu

Připravovaná autorská inscenace popíše realitu pracovních podmínek Ukrajinek v Česku

Premiéra se odehraje na festivalu Divadelní Flora, poté bude k vidění na olomouckém i pražském jevišti

Olomoucké Divadlo na cucky ve spolupráci s pražským A studiem Rubín a Kolonií z.s. uvede premiéru autorské inscenace Pravidla úklidu. Dokumentární projekt vychází z příběhů žen z východu, které se vydaly do Česka za lépe placenou prací. Na základě reálných svědectvích vypovídá o práci v domácnostech, práci na černo a péči a rodičovství na dálku v těch nejmizerněji placených profesích. Autorkou a režisérkou je Lucie Ferenzová. Tři ženské hrdinky představují Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková. Prvního uvedení se inscenace dočká v rámci 25. ročníku festivalu Divadelní Flora 9. května, pražská premiéra pak proběhne v A studiu Rubín 10. června.


Podle Českého statistického úřadu předstihla v roce 2019 ukrajinská menšina svým počtem obyvatel žijících v Česku (zhruba 145 000) historicky nejpočetnější českou menšinu – Slováky. Během koronavirové pandemie sice počty pracujících Ukrajinců v České republice klesly asi o 7 %, ale i tak se jedná o jednu z nejpočetnějších českých menšin. Český statistický úřad navíc pracuje jen s oficiálními daty, proto existuje velký předpoklad, že počet lidí z Ukrajiny živících se v Česku jako levná pracovní síla je mnohem vyšší.

Temně dokumentární Pravidla úklidu vypráví příběhy žen, které se do České republiky vydaly s cílem vybudovat lepší život pro sebe a svou rodinu. „Prvotním impulzem k přípravě inscenace pro mě bylo setkání s knížkou Petry Hůlové, ‚Čechy, země zaslíbená‘, která zachycuje život ukrajinské uklízečky v Čechách,“ popisuje režisérka Lucie Ferenzová a dodává „Dílo je ale z roku 2012 a za tu dobu se toho hodně změnilo, jak ze sociálního, tak politického hlediska. Proto jsem se v minulém roce rozhodla oslovit k rozhovorům ženy z Ukrajiny, které nyní pracují v České republice. Překvapilo mě, že velké procento o své práci nechtělo vůbec mluvit. Nakonec jsme převážně čerpali z vyprávění paní Natálie, která se mi ozvala sama díky blízkému vztahu k divadlu.“

„Příběhy Ukrajinek, které doma nechaly své děti vychovávané prarodiči nebo známými, aby v Česku pracovaly jako uklizečky či ošetřovatelky za minimální mzdu, nejsou vůbec ojedinělé. Tyto příběhy bohužel často obsahují i různé typy vykořisťujících systémů ukrajinských zaměstnavatelů či agentur, které minimum minimální mzdy ještě zmenšují. Svou roli hraje i strach v podobě mafiánských praktik v případě, kdy by se někdo z pracujících chtěl vymanit. A tak z jedné strany tyto ženy bojují s černým trhem práce a z druhé strany se státní legislativou (např. v podobě daní, získání víz, trvalého pobytu, nebo pokud chtějí do Česka přivést a vychovávat zde svoje děti). Přesto všechno tady zůstávají a denně vykonávají práci, kterou mnozí chápou jako podřadnou, těžkou a nevděčnou. A my se v naší inscenaci snažíme poukázat na mnohovrstevnost této situace,“ dodává Ferenzová.

Původní záměr dokumentu zkoumat podmínky práce, transnacionální rodičovství a migraci ovlivnila ruská invaze na Ukrajině. „Mnohem více reflektujeme příběh žen v totálním ohrožení při probíhající maskulinní válce. S invazí zároveň vytanulo téma vztahu Čechů k prekarizované práci – jinými slovy, každý si teď mohl dovolit ‚svoji Ukrajinku‘, protože to najednou mělo náboj pomoci a solidarity. Vedle toho se v inscenaci věnujeme komodifikaci práce na Youtube, otázce rolí při práci v domácnosti a péči jako takové. Dojde i na pověstný definitivní úklid Marie Kondo. Pravidla úklidu tak rozhodně nejsou jen prosté existenciální drama o utrpení žen v době ukrajinsko-ruského konfliktu,“ uzavírá Ferenzová.

Herečky Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková na sebe vrství charaktery různých mluvčí, aby je v další situaci svlékly a vyměnily za jiné. Témata hovoru, podobně jako jevištní akce mají stejného jmenovatele a tím je úklid, péče a prekarizovaná práce. Autorkou jednoduchého a přesto výrazného scénického řešení, ale také kostýmů a videa je dlouhodobá spolupracovnice Kolonie Andrijana Trpković. Podobně jako hudebnice Markéta Ptáčníková, která vytvořila nejen songy, které v inscenaci zazní, ale je také autorkou všech hudebně-zvukových ploch.

Inscenace Pravidla úklidu navazuje na dlouhodobou spolupráci A studia Rubín s divadlem Kolonie z. s., která se věnuje společensky angažovaným tématům cestou autorských inscenací, tentokrát navíc za spoluúčasti olomouckého progresivního Divadla na cucky. Inscenace bude jednou měsíčně uváděna jak v Divadle na cucky, tak v pražském A studiu Rubín.

Olomoucká premiéra se uskuteční v pondělí 9. května od 19 hodin – zahájí tak program 25. ročníku mezinárodního festivalu Divadelní Flora.

Představení je již aktuálně vyprodáno, vstupenky na další reprízy 10. a 11. května lze rezervovat na webu www.divadlonacucky.cz. Pražští diváci si na premiéru Pravidel úklidu počkají do 10. června, předprodej vstupenek naleznou na www.astudiorubin.cz.

Pavla Umlaufová 

pro Taneční magazín