Kam za vodou? Kam za „tekutým bytím“? Kam nás z LETNÍ LETNÉ zavedou červené holínky? Odpověď zní: trochu níže pod letenský kopec, do katastru stejného obvodu Prahy 7. Do Holešovic. Do současné tržnice, ale historicky bývalých jatek.
Přípravy „Nesnesitelné tekutosti bytí“ v hale 11a, zvané „Skleněnka“ byly náročné
Na skleněnky do Skleněnky?
Již jsme zvyklí na tradiční scénu Jatka78 v bývalých jatečních (dnes tanečních) pavilónech 7 a 8. Avšak za vodou, hlavní protagonistkou Kateřinou Dvořákovou a režisérem Vítem Neznalem i jeho netradiční inscenací, jsme si museli zajít do jiné části jatečního prostoru, respektive dnes areálu pražské tržnice. Premiéra a třináct záříjových repríz „Nesnesitelné tekutosti bytí“ se totiž odehrávaly v jiné „jateční“ uličce. Poněkud východněji (blíže k muzikálové aréně Rock Opera), v někdejší jateční hale 11a se vžitým označením „Skleněnka“.
Skleněná krychle ještě nenapojena na „vodní hospodářství“
Jiné prostředí, v naprosto odlišné „Skleněnce“, nahradilo dnes již „klasické“ prostory divadelních industriálních sálů Jatek78. A to se ukázalo (alespoň protentokrát) daleko vhodnějším. Zdejší prostor totiž umožňuje větší vzdušnost či variabilitu. A zřejmě i speciálně pro tuto inscenaci kvalitnější zajištění potřebného „vodního hospodářství“.
Hned při vstupu nás ve „Skleněnce“ čekalo obří čtvercové akvárium, jehož jedna strana měřila dva metry a sedmdesát centimetrů. Bylo umístěno uprostřed arénovitého čtvercového sektorového hlediště. Jeho konstrukce čítala na výšku čtyři strmé řady. Do jedné takové sekce se vešlo přibližně devadesát sedících diváků. Tudíž, vyprodané představení mohlo přivítat necelé čtyři stovky zájemců.
Očekávali jsme hravost. Průzračnost. Čistotu. A to vše předem nám název „Skleněnka“ evokoval… I když ke kuličkám měl na hony daleko.
Tragické ozvučení v krychli
Nikoli pouze já, ale většina dalších diváků přicházela na jatka s očekáváním i mnohými otazníky. Jak bude fungovat napouštění vody? Bude herečka již připravena v krychli? Jak bude vidět?
Odpověď na druhou výše uvedenou řečnickou otázku může znít. „ano“. Trochu symbolicky, pod výrazným reliéfním historickým znakem Prahy na jižní stěně, nás očekávala herečka již v onom obřím akváriu. Zatím prázdném. Bez vody. Představení samotné začínalo jejími nezávaznými krokovými variacemi v červených holínkách. Přičemž pojídala a drobila pop-corn. Do toho se postupně vpravovaly hereččiny monology. Ačkoli v programu je, že představení je uváděno v české jazykové verzi, bylo to jaksi jedno. Hlavní protagonistce nebylo vůbec rozumět. Klidně mohla mluvit svahilsky či jidiš. Bylo slyšet spíše nesouvislé „halekání“. Tu tam nesouvislé slůvko. Prostě, tunelový efekt udělal své. Škoda, že se zvukařům nepodařilo tuto bolest – během zkoušení – vyléčit! Jistě šla nějakým, byť náročnějším způsobem, eliminovat. Takto si scenáristé vystřihli několik stránek práce naprosto do vzduchu. Nadarmo. Nemluvě o přípravě herečky… Tedy, odpověď na třetí řečnickou otázku z úvodu této stati zní: „vidět bylo dobře, slyšet nikoli“.
Voda začíná stoupat
Postupně onen nesrozumitelný monolog ustává. Akvárium se zespoda začíná naplňovat vodou. Kateřina Dvořáková se nesmyslně snaží vodu vylévat z pravé i levé holínky. Voda stoupá. Postupně začne krychli plnit proudící „sprchová“ voda od stropu haly. Herečka je chvíli pod vodou, chvíli šlape vodu, chvílemi se snaží na hladině (i pod ní) plavat.
Během této klíčové scény se nabízí otázka, zda byla choreografie konzultována i s trenéry akvabel?
To vše podkresluje archívní i (patrně?) autorská hudba. Jako divák se s jejím výběrem ve většině případů neztotožňuji. Nepůsobí vhodně ani kontrastem! Místy by určitě prospělo i něco v „esoteričtějším“ duchu! Björk? Enya? To by určitě „vodním“ scénám dodalo další rozměry i účinek.
Trochu jako u Bolka Polívky
Když již začínala krychle s vodou i Kateřinou Dvořákovou působit trochu monotónně až nudně, probral diváky nástup rychlé technické roty.
Dva černě odění údržbáři v pracovních overalech přiběhli a začali kontrolovat přívody a uzávěry vody. Pěkně postupně, jeden po druhém. A to netrvá minutu. Je zde totiž 150 metrů hadic, 25 metrů bazénových trubek, 20 přírub, 11 uzávěrů, 5 sprchových hlavic a 4 jímky! Celkově toto entrée napomohlo změně tempa i rytmu představení. To bez diskuse. Pouze já osobně bych si představoval nějaké reálnější začlenění do inscenace. Třeba náznak pokusu evakuace diváků… Nějaké mobilní zatelefonování? Kolem a kolem vypadala výsledně tato akce jako nechtěný vstup přitroublých klaunů. Cosi jako legendární Jaryn a Baryn v televizních eskapádách „Bolkoviny“ a „Manéž Bolka Polívky“.
Toto je pouze část přívodů vody…
Ale i přes výše uvedené rozpaky patří scenáristům i režisérovi dík za toto oživení…
Odnese to chřipkou či angínou?
Celkově je nápad technicky i umělecky originální. Vít Neznal určitě nezklamal. Kateřina Dvořáková se překonává. Technici, inženýři i vodohospodáři strávili na přípravě jistě stovky hodin. Za to velké uznání.
Voda proudí horem i spodem
Pouze se mně zdá, že technika, efekt a prvotní nápad naprosto přebily nějakou dramatickou stavbu. Představení přestává gradovat asi ve druhé třetině. Voda opadá. Ale s ní, bohužel, i jaksi invence tvůrců. Závěr nenese – kromě očekávaného vysvobození aktérky z již odčerpané krychle – žádnou výraznější pointu. Zůstávají tam sice osamocené červené holínky. Jako memento… Jako výkřik? Ale není to jakýsi výkřik tak trochu do prázdna?
Červené holínky: ikona či memento?
Závěrem nezbývá než pochválit graficky výpravný a informačně dokonalý program. Obsahuje i potřebné poděkování Ochrannému svazu autorskému za licenci k užití autorských skladeb, což by mělo být samozřejmostí i u jiných divadel.
Při dlouhé závěrečné děkovačce jsem pouze trnul, aby Kateřina Dvořáková neodnesla svůj statečný „vodní“ výkon nachlazením.
Nesnesitelná tekutost bytí
Námět: Vít Neznal, Kateřina Dvořáková
Hraje: Kateřina Dvořáková
Režie: Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko – Hoštová
Dramaturgie: Kateřina Součková
Asistent režie: Viktor Černický
Scénografie: Vít Neznal, Ivan Němec, Petr Vítek
Kostýmy: Petr Vítek, Lenka Rozsnyóová
Zvuk: Jan Sedláček
Hudba: Jan Čtvrtník
Light design: Michal Horáček
Fotograf: Vojtěch Brtnický
Grafický design, koncept: Martin Sršeň
Koproducenti: Jatka78, Letní Letná
www.jatka78.cz / www.letniletna.cz
Foto: archiv Nesnesitelná tekutost bytí
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
