Pražský komorní balet slaví 50 let

Výjimečný galavečer ve Vinohradském divadle

Padesát let existence souboru, který se věnuje současnému tanečnímu divadlu a spolupracuje s desítkami českých choreografů a tvůrců. Půl století příběhů vyprávěných tancem. Pražský komorní balet slaví kulatiny a na 23. listopadu 2025 připravuje v Divadle na Vinohradech velký galavečer s hvězdným obsazením.


Kylián, elita české taneční scény a odkaz Pavla Šmoka

Gala bude poctou českému tanečnímu umění, které PKB přinesl na domácí i světová jeviště. Moderovat bude Ondřej Kepka, o hudbu se postará Zemlinského kvarteto a čestným hostem večera nebude nikdo jiný než světově uznávaný choreograf Jiří Kylián – patron souboru, který přijal osobní pozvání.

Na jubilejním večeru se představí soubory a tanečníci, kteří mají s PKB hluboké umělecké propojení – ti, kteří v minulosti uváděli díla legendárního zakladatele Pavla Šmoka a dodnes udržují jeho odkaz živý.

Na jevišti se tak kromě Pražského komorního baletu objeví špička české taneční scény: první sólisté Baletu Národního divadla Alina Nanu a Giovanni Rotolo, přední sólisté kamenných divadel v Ostravě, Brně i Plzni, a také soubor Balet Praha Junior. Diváci uvidí fragmenty z aktuálního repertoáru PKB – díla Petra Zusky, Jiřího Bubeníčka a samozřejmě Pavla Šmoka, ale i choreografie Mária Radačovského, Marca Goeckeho, Francesca Annarummy. Část večera doprovodí živá hudba Zemlinských.

Výstava, archiv a nová publikace

Gala doplní videoprojekce z archivu PKB zachycující klíčové momenty padesátileté historie. V prvním patře divadla čeká na diváky výstava fotografií „50 let Pražského komorního baletu ve fotografii (1975-2025)“, kterou připravil Nadační fond a Institut Pavla Šmoka. Ten v roce 2027 vydá první díl nové publikace o historii souboru.

Galavečer se uskuteční jen měsíc poté, co si Pražský komorní balet připomněl 98. výročí narození svého zakladatele Pavla Šmoka (22. října 1927) – vizionářského choreografa, který zásadně ovlivnil podobu českého tanečního divadla, a téměř přesně na den, kdy soubor poprvé vstoupil na jeviště Rokoka s představením Jak se dělá balet (19. listopadu 1975).

Slavíme navzdory všemu

„Rok 2025 měl být pro Pražský komorní balet rokem důstojného bilancování. V červnu ale přišlo bolestné rozhodnutí – přerušení kontinuální činnosti kvůli chronicky nedostatečnému financování nezávislých tanečních souborů. Přesto jsme neztratili víru, že má naše práce smysl,“ říká Ladislava Dunovská Jandová, ředitelka PKB. „Na podzim jsme absolvovali úspěšné benefiční turné s Kyticí Petra Zusky a Dominikem Vodičkou v hlavní roli, a i přes červnové přerušení kontinuální činnosti pokračujeme projektově dál. Tento galavečer je důkazem, že tanec si vždycky najde svou cestu,“ dodává s úsměvem.

Přijďte slavit s námi. Padesát let si zaslouží standing ovation!

Galavečer k 50. výročí Pražského komorního baletu

Neděle 23. listopadu 2025 v 19:00

Divadlo na Vinohradech, Praha

Vstupenky jsou v prodeji na pokladně divadla a online: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/50-LET-Prazskeho-komorniho-baletu

Z mého života (4. věta)

Choreografie: Pavel Šmok

Tančí: Pražský komorní balet

Hraje: Zemlinského kvarteto

La Bayadère (duet)

Choreografie: Michal Štípa podle M. Petipy

Tančí: Balet DJKT Plzeň

Chopin (duet)

Choreografie: Mário Radačovský

Tančí: Balet ND Brno

Pták Ohnivák (duet)

Choreografie: Marco Goecke

Tančí: Balet NDM Ostrava

Horizont událostí (fragment)

Choreografie: Šimon Kubáň

Tančí: Balet Praha Junior

La Strada

Choreografie: Jiří Bubeníček

Tančí: Pražský komorní balet

Německé requiem (duet)

Choreografie: Francesco Annarumma

Tančí: Balet DJKT Plzeň

Zloději krás (duet)

Choreografie: Petr Zuska

Tančí: Pražský komorní balet

Fragment24 (Vltava)

Choreografie: Petr Zuska

Tančí: Alina Nanu a Giovanni Rotolo (první sólisté Baletu Národního divadla v Praze) a Pražský komorní balet

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN